1442

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1078

Administrátor --- 13. 7. 2015
Svátek sv. Paisije Athonského

Ctihodný Pasios Svatohorec měl 12. července svůj první svátek

Sv. Paisij se stal skutečným duchovním učitelem naší doby. Naučil nás hledět na vnější věci jako na projev jejich duchovního obsahu. Nabádal věnovat pozornost duchovní podstatě jevů a uváděl všechny, kteří toho byli schopni, do duchovního díla. Stal se mistrem hesychie a dokázal toto vrcholné duchovní umění srozumitelně učit a přenášet je na další lidi v té míře, v jaké byli k tomu připraveni. Jeho nesmírná trpělivost a neomezená láska k člověku byla pověstná a kvůli ní zřejmě obdržel od Boha dar činit zázraky. Poučení starce Paisije jsou pověstná nejen tím, že podávají současníkům nehlubší pravoslavnou svatootcovskou duchovnost, ale činí tak moderními pojmy a podobenstvími z našeho života čili způsobem dobře pochopitelným dnešnímu člověku.

* * *

13. ledna 2015 byl posvátným synodem Konstantinopolského patriarchátu starec Paisij svatořečen a jeho první svátek přijel oslavit ekumenický patriarcha, Jeho všesvatost Bartoloměj. Navštívil totiž všenoční bdění a liturgii sloužené v monastýru založený starcem, kde sídlí sesterstvo, které Paisij duchovně vedl a budování jeho monastýru všemožně podporoval. Monastýr v Suroti je vlastně hesychastirion sv. Jana Theologa, a starec Paisij je zde pochován. Dle jeho závěti nebyly jeho ostatky při svatořečení vyzdviženy ze země, a tak věřící přijíždějí uctít jeho památku a poprosit jej o přímluvy stále přímo k hrobu, který je v areálu monastýru.

Starec zemřel 12. července 1994 a kanonizován byl tedy dvě desetiletí po svém odchodu. Jeho athonskou kelii si zbožní křesťané, když se dozvěděli o zesnutí starce, prakticky rozebrali. Pamětníci vzpomínají, že když se roznesla ta smutná zpráva o odchodu divotvorce, vzali věřící Paisiovu kalivu téměř útokem; brali všechno, co tam našli, a když už nenašli, co by si odnesli, štípali si i třísky z dřevěných předmětů a vybavení. Všichni chtěli mít doma památku na starce, a jako vzácnou relikvii chovali vše, čeho se starec za svého života dotýkal.

Jedním z ukazatelů svatosti je přetrvávání zbožné památky. I dnes se ukazuje, že láska zbožných lidí ke starci Paisiovi nevychladla. Sledoval jsem televizní přenos ze všenočního bdění, které u příležitosti jeho prvního svátku v Suroti konalo. Kamera občas zabrali i ten snad nekončící průvod lidí, který se vinul z nedohledna ke hrobu ct. Pasije. Celou noc tam lidé stáli a čekali, až na ně přijde řada a dostanou se ke hrobu, kde jim pořadatelská služba dovolí jen na chviličku pokleknout, políbit hrob a kříž, a hned poté je už pořadatelé zdvihají a ponoukají k odchodu, aby se uvolnilo místo pro další.

Čekání jim usnadňovalo, že mohli z venkovních reproduktorů naslouchat přenosu bohoslužby z chrámu. Nicméně i tak byla na mnohých znát tak velká únava, že se sotva pohybovali. Co by však nepodstoupili, když je svátek milovaného starce?
V chrámu mezi tím v noci probíhalo bdění, odsloužila se litije s následným požehnáním chlebů, pronesly se proslovy, proběhla jitřní, a pak liturgie. Bohoslužeb se účastnil jako čestný host patriarcha Bartoloměj; přítomna byla řada dalších biskupů.

Další čtení viz na stránce Pravoslavný křesťan



Všenoční bdění v Suroti
















Editovat příspěvek č. 1077

Administrátor --- 10. 7. 2015
Pravoslavným národem kanonizovaní mučedníci Jan a Jeroným

Příspěvek ke svatosti našich kostnických mučedníků

Nyní navážeme na náš náčrt duchovního pohledu na dějiny a kritiku tzv. "historické pravdy", jak to bylo nastíněno v příspěvku č. 1073


Jan Hus (obraz ze 16. stol.)

 
Popsaný duchovně-církevní náhled na realitu má tu neocenitelnou výhodu, že se vyvarujeme běžných chyb, jimiž je zatíženo hodnocení historiků, opírajících se jen o svůj rozum (či ideologickou objednávku nebo dobové paradigma), své úvahy a své historické zdroje. V případě Jana Husa např. lze ze vzdálenosti více než půl tisíciletí jen obtížně porozumět všem motivům jeho chování v dané společenské situaci (zvláště když byla tak komplikovaná). Proč káral církevní hodnostáře a papeže, ale ne krále? Možných odpovědí je celá řada a jejich věrohodnost bude pro každého, kdo o tom přemýšlí, spíše výsledkem osobních sympatií či nesympatií vůči husitství, než výsledkem nějakého objektivního historického svědectví.

Když jakýkoliv teolog či církevní otec vypustí do církevního vědomí své názory, pak (zaujmou-li tyto názory církev) začnou být postupně církví zpracovávány - zvláště po smrti autora začne probíhat neúprosný a nemilosrdný, nikým neovlivnitelný dlouhodobý soud církve nad těmito myšlenkami. Podobné je to, ukáže-li někdo v církvi výrazný příklad svého života a způsobu myšlení a konání. Církev se začne s tímto obrazem, který svým životem výrazný člověk načrtnul, vyrovnávat, hodnotit jej a prověřovat, zda odpovídá evangeliu. Nakonec jsou církví takové názory, resp. životní příklad, buď přijaty nebo odmítnuty, či je použita jen nějaká část z nich k dalšímu rozvoji církevní teologie nebo k inspiraci. Zvláště to můžeme sledovat na tom, jak církev zpracovává životy svatých - po jejich smrti začne o jejich příkladu vyprávět, začne se rozvíjet duchovní pohled na jeho skutky, lidé začínají světce vzývat. Církev jednak tříbí zprávy svědků, čeká na odpověď svatých na modlitby či zkoumá jejich mučednictví. Nad jejich památkou probíhá Duchem Svatým vedený a nikým neovlivnitelný soud církve. A navíc zde spolupůsobí i sám světec (je-li opravdu svatý), který (je-li to Boží vůle) sám na zemi proslaví svou památku k užitku křesťanů.

Výsledkem jsou buď zázračné projevy svatosti, ověřitelné její plody sloužící k užitku křesťanů či ve prospěch církve, nebo stálé šíření světecké slávy či skutečnost, že se památka dotyčné osoby přetrvá přes mnohá staletí a tisíciletí. Tím nemáme na mysli památku přetrvávající věky z praktických, politických, vzdělanostních, kulturních, či uměleckých příčin - tedy jako památka např. vojevůdce nebo myslitele či umělce nebo krále. Máme na mysli trvání památky z důvodů duchovních a mravních, tj. jakožto ozdobenou svatozáří, jakožto památku, která v srdcích lidí žije, inspiruje a duchovně povznáší. Je to památka toho, kdo na zemi stále působí a koná duchovní dílo.

A je tu ovšemže možný i jiný výsledek zmíněného dějinného soudu. Památka prostě v tichosti zanikne, jak odcházejí ti, kteří dotyčnou osobu znali.

Ovocem svatosti Jana Husa je především upevnění směru národního vývoje směrem k dávno zde zasetým pravdám evangelia a inspirace k rozvoji husitského hnutí a k vytříbení jeho orientace na pravoslaví, což se projevilo jednáním s Konstantinopolí. A tato inspirace nejen k mravním hodnotám, ale k hledání a nalézání pravoslaví, se projevuje i po staletích - tj. v 19. a 20. století. A mohla by konat ve větší míře své dílo i dnes, kdybychom ji dokázali vroucněji uchopit.

Na Janu Husovi (podobně jako na sv. Cyrilu a Metoději a některých dalších svatých) je zajímavé právě to přetrvávání památky, ačkoliv zde působila dlouhodobá snaha ji vykořenit. V reflexi Husových současníků i dalších generací je Hus "hodnotový maják". Zdá se mi, že jeho současníci to uměli posoudit lépe než my. Některým dnešním badatelům připadá, že z naší pozice to přes propast poloviny tisíciletí vidíme lépe, než oni, a že jeho světecká památka neodpovídá historické realitě. I kdyby měli pravdu, je to vlastně jejich svědectví o zázraku - jak jinak totiž nazvat skutečnost, že národ sám v průběhu století vybudoval a udržel světecký obraz Jana Husa, i kdyby byl tak odlišný od "historické skutečnosti"! To by se dalo pochopit u těch, jejichž památka nějak koresponduje se světským duchem, čili ještě tak u vítězů, dobyvatelů, slavných vynálezců a dalších symbolů úspěchu (tyto památky mohou stále přitahovat další a další generace a dávat jim příjemný pocit účasti na úspěchu a slávě králů a vítězů); ale u mučedníka, který - viděno světským pohledem - vlastně svůj boj prohrál?

Hus se stal v myšlení národa a v průběhu celých generací doslova ikonou mravnosti, povznesení od pozemského k nebeskému, smysluplnosti boje za čistotu církevního života atd. Za tak mocně inspirující památkou, která jde proti duchu světa, musí být velice silná duchovní realita. Samotné Husovo literární dílo, detaily jeho konkrétních teologických myšlenek jsou v tomto procesu druhořadé. Víc než teologické zhodnocení jeho spisů má význam, jak Husovo vystupování zapůsobilo na současníky, jakým směrem je obracelo, co ve společnosti probouzelo, k čemu inspirovalo. A jak působí v dalším průběhu času. Důležité tedy ke zhodnocení Husa je, kterým směrem kráčel jeho duchovní zápas - proti světskému duchu a za obnovení skutečného křesťanství, které není z tohoto světa. Podstatné a nosné je jeho mučednictví za pravdu evangelia, umučení, které ukazuje, že duch světa ho nenáviděl, protože Hus nepatřil tomuto světu: "Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí" (Jan 15,19).

Patřit Kristu a nepatřit světu - to je to, co odděluje člověka od ducha světa a toto oddělení znamená (dle hebr. významu toho slova) svatost. Život a smýšlení dle pravdy evangelia způsobuje, že člověk patří Kristu a ne světu. Pod pojmem "pravda evangelia" si nesmíme představovat pouhý systém dogmat (který byl v římsko-katolické církvi Husovy doby již dosti daleko od autenticky prvokřesťanské víry), ale i spiritualitu, a v neposlední řadě křesťanskou mravnost, k níž je volána především církevní hierarchie, která má pastýřsky ukazovat vzor - ve smyslu snahy a pokání. "Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré," opakuje diákon výzvu evangelia (Mat 5,16) před každou liturgií. "Oči jsou spolehlivější než uši," upozorňuje prorok.

* * *

V Čechách trvá již od husitských dob tradice svatosti Jana a Jeronýma. Není to uměle vytvořená legenda ani ideologická korouhev (tu si z Husa udělala svého času komunistická ideologie, ale to s naším tématem nemá nic společného). Nejedná se zorganizovaný jev, který měl svůj předem stanovený scénář, dle něhož mělo být dosaženo zcela světských cílů či udržení lidu v poslušnosti církevní organizaci. Není to podvodně podnícené náboženské vzrušení doložené jen falešnými zázraky, jak jsme tomu svědky v případě památky určitých jiných osob vystavovaných lidu k uctívání. V případě mučedníků Jana a Jeronýma vidíme opravdovou lásku národa, spontánní uctívání a zbožné velebení jejich památky, jak to známe z případů prvokřesťanských svatých. To je skutečná tradice svatosti.

Tato tradice se začíná odvíjet od pevnosti a trvání na Kristově pravdě, které na obou kostnických mučednících nalézáme. Vlastní tradice uctívání jejich svatosti začíná po jejich mučednictví, když je prohlásil za svaté český národ, který by z 80 procent kališnický a toto směřování a tato víra byla v Konstantinopoli při oficiálním jednání s husity uznána za pravoslavnou. Mistři Jan Hus a Jeroným Pražský byli tedy svatořečeni českým národem v době, kdy byl pravoslavný. Důkazem, že toto svatořečení koresponduje s duchovní realitou, je skutečnost, že jejich památka nebyla - ani po skoro tři sta letech jejího zákazu a nemožnosti být propagována - zapomenuta, udržela se při síle a oba mučedníci jsou stále v českém národě považováni za svaté jeho ochránce. A to právě těmi, kteří se zde hlásí k pravoslaví. To je přec duchovní důkaz jejich napojení na pravoslaví!

* * *

Za zásadní pokládám, že záhy po oslabení rekatolizační "normalizace", při návratu Čechů do pravoslaví a při obnovování pravoslavné církve u nás deklarovali naši předchůdci jednak svou návaznost na cyrilometodějství a současně s tím na Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Ať už to bylo v 19. století či začátkem 20. století, hlásili se naši lidé, směřující do pravoslaví, k odkazu sv. Cyrila a Metoděje a spolu s tím k Janu Husovi. (Je z toho patrné, že u nás stále - přes generace - žije shůry inspirovaná myšlenka o pokračování cyrilometodějství v husitství.) Toto přetrvávající nevyhladitelné vnímání svatosti věrozvěstů i Husa je charakterickým rysem "třetí pravoslavné vlny" našeho národa. Domnívám se, že oddělovat se od tohoto zbožného cítění, které je evidentně spjato s pravoslavným směřováním, by znamenalo oddělovat se od pravoslavné stránky našich národních dějin a tím vlastně od tohoto národa, protože pravoslaví se mu stalo jakožto jeho prvotní víra páteří. Pokud bychom se vydali touto cestou, stali bychom se zde církví bez domovského práva, církvi imigrantů, duchovním ghetem.

Sv. Cyril a Metoděj a mistři Jan Hus a Jeroným Pražský - svatosti těchto čtyřech osob se dovolával proud lidí navracející se do pravoslaví a pod záštitou těchto čtyř se tento návrat odehrával. Duchovní zření příslušníků tohoto proudu lidí a jejich vnímání duchovní reality, které se udrželo přes mnoho generací před nimi i po nich, je pro nás jasným znamením.
Pokud někdo vyčítá světeckému obrazu Jana Husa, že neodpovídá "historické realitě", můžeme takový argument odmítnout nejen poukazem na spornost momentálního obrazu "historické reality", ale především protiargumentem, že něco podobného bychom mohli vyčítat památce snad všech svatých. Prakticky o každém světci lze na této rovině vést spor. A pokud to koresponduje momentální ideologickou situací ve společnosti či nějakému napětí mezi církvemi, pak se takové spory také vedou. Vezměme si příklad sv. Fótia, který k nám jakožto patriarcha vyslal sv. Cyrila a Metoděje; jeho obraz je z hlediska římsko-katolické úplně jiný, než z hlediska pravoslavné, - a čeho se odpůrci jeho svatosti dovolávají?, - údajné historické pravdy. Není to tak dávno, co se vedly podobné spory o sv. Cyrila a Metoděje, a vlastně se vedou dodnes - i v současných římsko-katolických studiích běžně čteme, že tito svatí věrozvěsti patří spíše do sféry katolické než pravoslavné. A dodnes se neumíme dohodnout, zda byl sv. Cyril biskupem nebo nikoliv. A čeho se nejméně jedna strana sporu vždy dovolává? - historické pravdy. Shoda nepanuje ani v náhledu na sv. Václava a sv. Ludmilu. A to nemluvím o sv. Rostislavovi, jehož svatost ze strany římsko-katolických historiků vytrvale odmítaná.

Podstatná pro život církve a duchovní život křesťanů není však žádná údajná "historická pravda", ale církevní reflexe památky světce. Řeknu-li to lidově: "Mně může být úplně jedno, když nejučenější historikové tvrdí, že např. sv. Jiří nikdy nežil. Pro mě má význam, že se v církvi sv. Jiří zjevuje a na jeho přímluvy se dějí zázraky a po jeho vzývání přichází shůry pomoc."
* * *

Důležité je připomenout, že Jana Husa vnímáme jako mučedníka. Nepodrobujeme tedy jeho teologické názory takovému zkoumání, jako bychom jej chtěli svatořečit ve sboru svatých Otců a biskupů - čili církevních učitelů. Jeho učení nikdo neklade za měřítko orthodoxie - stejné je tomu i v případě jiných pravoslavných svatých, jejichž díla a názory obsahovaly omyly nebo na některé otázky odpovídaly mlhavě. Hledíme na základní linii jeho víry a duchovního, která mířila k v podstatě k pravoslaví - tj. k očistě západní církve od toho, co tam bylo zkaženého či nepůvodního (neřku-li heretického). A právě sledování této linie jej přivedlo k upálení na hranici. Strom se pozná po ovoci a o pravoslavném duchu Husova směřování vydávají svědectví především jeho následovníci, kteří pokračovali po Husově cestě a byli v Konstantinopoli uznáni za pravoslavné.

Podobně jako svatá Tajina křtu smývá vše, co jí v životě křtěnce předcházelo, a podle pravoslavných kánonů život křesťana před křtem nepodléhá šetření, tak je tomu i se křtem svatosti - tj. s mučednickým křtem vlastní krví. Omyly a případná selhání jsou očištěny křtem mučednictví. Např. mučedník Jeroným Pražský se v jedné chvíli v Kostnici nechal zviklat a odvolal. Posléze své odvolání zrušil a vrátil se na cestu mučednictví, které z něj smylo veškeré jeho předchozí zakolísání a selhání.

(Příště "Význam Jana Husa")









Editovat příspěvek č. 1076

Administrátor --- 7. 7. 2015
Zprávy z Řecka

Athonští mniši vyzvali Řeky, aby odpověděli "ne" návrhům věřitelů

Starec Alipios, mniši Epifanios a Avvakum, žijící v asketickém příbytku Kapsalis, zaslali dopis řeckému lidu. V dopise je obsažena výzva hlasovat "ne" v referendu 5. července.



Svatohorci zdůrazňují, že Řecko "prožívá historický okamžik. Je to klíčový moment pro zemi, pro národ, pro naši duchovní identitu".

Mniši nazývají přívržence přijetí ultimata, které bylo na Řecko uvaleno evropskými věřiteli, za "nájemníky" (myslí se tím ti, komu jde především o peníze) a za "nástroje nepřátel", kteří se pokoušejí zasévat strach do duší zbabělých a slabých. "Tím se snaží dosáhnout pro ně žádoucího vítězství - zradit naši duši a hodnoty za hrst zrádcovských jidášských stříbrňáků. Jenže "člověk je živ nejen chlebem" (Mat 4,4). Volba není pouze mezi drachmou a euro, Evropskou unií a nezávislou cestou rozvoje země, ale spočívá v něčem daleko hlubším.

V průběhu let, kdy bylo Řecko součástí Evropské unie, bylo změněno 80 procent jeho zákonů (to samé nastalo i v dalších zemích EU). Podle názorů athonských mnichů "všechny tyto zákony, které byly přijaty nebo budou brzy následovat, mají za cíl nejen ztrátu suverenity a rozprodej Řecka, ale úplné zničení svobodné a vzpřímené pravoslavné duše."

Autoři dopisu vyzývají národ, aby povstal k boji "nikoliv za důchody a výplaty, ale za obrození a probuzení ze smrtonosného letargického spánku antikřesťanského Západu".

List končí slovy Bible: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?"

agionoros.ru






Editovat příspěvek č. 1075

Administrátor --- 6. 7. 2015
Výstava o Mistru Janu Husovi

Srdečně Vás zveme na setkání na vernisáži výstavy o Mistru Janu Husovi

ZA PRAVDOU STÁT

Bude se konat přímo ve výroční den 6. července 2015 v 11:30 hodin v Betlémské kapli – lapidáriu.

Součástí výstavy je instalace pravoslavných ikon.

Pozvánka v PDF

Pravoslavná brožurka o M. Janu Husovi k výstavě: v pdf (klad listů k vytištění české brožury)

Brožurka v angličtině: v pdf (klad listů k vytištění anglické brožury)








Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1075 do č. 1078)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz