Ambon
Administrátor
--- 25. 9. 2015
Na okraj nově otevřených odsuzovačných webů
Skandály a pohoršení
Byly otevřeny nejméně dva nové "církevní" weby, které působí dojmem, že jsou to kanály do pekla. Nejen kvůli pochybné kvalitě informací, ale především kvůli plameni zloby, který z nich sálá.
Vzpoura proti sousednímu biskupovi už vzplála. Ano, již další vzpoura, resp. zase jeden pokus o puč. Už třetí biskup, který se dostal na seznam jisté skupinky jako kandidát na likvidaci. Tři biskupové za poslední dva roky. V hlubokých "katakombách" ukrytí anonymové, kteří nestojí ani na takové morální výši, aby se za své názory a činy zaručili svými jmény, vyvrhli z podzemí svůj jed na dalšího archijereje. Dokonce připojili i jeho fotografii a zveřejnili vybrané dokumenty z církevních úředních archivů. A rovnou vynesli nad archijerejem rozsudek. Podlost takového jednání nám bere dech. O teologické úrovni jejich počínání je zbytečné se bavit. Jediné, co může církev proti této katakombní chobotnici činit, je semknout se kolem svého archijereje. Když je stabilita církevního společenství v ohrožení, měli by všichni, kteří jsou k tomu duchovně a duševně ještě způsobilí, přijmout odpovědnost za další směřování této malé církve, zapomenout (alespoň na čas) na vzájemnou kritiku či druhořadé námitky, a držet při sobě a při biskupovi, kterého jim Bůh poslal. Je tu ještě tolik lidí, kteří pevným morálním postojem ubrání církev, nebo se opravdu propadneme do plesnivých "katakomb" intrik a kanálu pomluv?
Společným znakem všech zdejších vzpour, který by měl být dostatečně výmluvný, je skutečnost, že se bouří ti, kteří v církvi ještě nic (nebo skoro nic) nedokázali, proti těm, kteří pracují pro církev celý život. Nevzdělaní se vždy snaží pohanit ty, kteří něco vědí. Ti, kteří se koupou v kalu nečistot, hříchů a vášní či pochybných skutků, hledají smítko na jiných. Kdo má v oku trám, chce vyjmou třísku z oka bratra (Mat 7,4-5). A tak bychom mohli pokračovat... Je to smutné, ale tak to asi na světě chodí, a tak to prostě musí být.
* * *
Zdá se mi, že se někomu (skrývajícímu se v hluboké digitální anonymitě) stýská po chaosu, který byl v pražské eparchii před zvolením a ustanovením vladyky Michala. Kolik škody na církvi napáchala tato doba zmatku a nejistoty! Komu může vyhovovat její návrat? Jedině tomu, komu se nejedná o církev, ale o vlastní zájmy.
Což se však tito lidé nezastaví před ničím? O svém biskupovi na veřejných webech píší články, že je to podvodník a lhář. Nestydí se, zasvěceně se vyjadřovat o jeho dávných rodinných poměrech - a to včetně hloubkové sondy do jeho bývalého manželství. Při čemž si přisvojují právo kanonického soudu a posuzování jeho mnišství, zda je platné či neplatné. To je tak trapné, že to nelze vysvětlit jinak, než neuvěřitelnou záští a zoufalou touhou vyhnat pastýře z jeho funkce. Zloba a hříšné touhy zatemňují mysl. Asi proto jim nevadí, že jejich bulvární "investigace" a prohrabávání církevních archivů (včetně nedovoleného zveřejňování osobních dokumentů a korespondence) svým duchem připomíná ze všeho nejvíce středověkou inkvizici.
* * *
Co je ještě horšího, než vyvolávání skandálů v církvi?
»Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.« (Matouš 18,6-7) Ten, kdo chce pohoršit věřící a vyvolat skandál, si dokáže na každém něco najít.
Takový člověk, jehož by při troše zlé vůle nebylo možno skandalizovat, snad ani nežije. Zažili jsme to nedávno, když byl v Řecku nějakou dobu vězněn v žaláři dokonce i takový svatý člověk, jako igumen monastýru Vatoped. A to za snaživého přičinění specifického typu novinářů, kteří čmuchali, kde mohli i nemohli, aby ho obvinili, z čeho se jim zachtělo.
Pohoršení, čili dle řeckého textu "skandály" nebo ze slovanského textu bychom mohli přeložit jako "svody", patří mezi nejhorší zla, s nimiž je nám zřejmě zde určeno se střetávat. Možná se jedná o druh pronásledování církve. Je to jedno z těch sít, jimiž nás satan přesívá jako pšenici.
Kdyby si katakombníci chtěli počínat církevně, podali by své pochybnosti k synodu. Kdyby milovali církev, zdrželi by se veřejného poškozování církve. Jenže od dob skandalizace vladyky Kryštofa se u nás zabydlela stále replikovaná metoda - medializace. Jedna "láskyplná" režizérka už prý zapojila do "honu na biskupa" své kolegy novináře. Z takové "lásky" zamrazí.
Je zajímavé, že právě tito skandálníci za jiných okolností vzývají synod a jedině synod a nic než synod. Stále útočí na někoho, o kom se jim zdá, že synod málo ctí. Nyní, když by jediným řádným církevním postupem bylo obrátit se se stížností na domnělé problémy svého biskupa na synod, tak synod úplně obešli a nekanonicky ignorovali. Místo toho zvolili cestu násilí, snažíce se starého člověka, který má své nemoci, uštvat mediálním tlakem. Inu, láska má (jak vidíme) mnoho podob.
Právě oni jsou zde těmi, kteří nejhruběji porušují kánony a podléhají nejtvrdším kanonickým opatřením. Vždyť za podobné činy ukládají Otcové na sněmech nejpřísnější tresty. Asi všichni tušíme, kdo za těmito skandalizačními weby stojí a mohli bychom je povolat, aby se přísahou na evangelium očistili od podezření. Jenže co když by křivou přísahou přidali ke svým dosavadním hříchům další strašný hřích, z něhož by se už nemohli očistit zpovědí? Takže raději budeme jejich zlovolné kampani čelit argumenty a apelací na svědomí a rozum, než abychom jim přitěžovali na soudu Božím.
* * *
Do své kampaně zapojili osvědčené psychologické postupy: např. lovec sám sebe představuje jako pronásledovaného a svou "lovnou zvěř" vylíčí jako hrozného draka, před nímž nás musí ochránit.
Pod takovými záminkami tito lidé neúnavně skandalizují biskupy. Pokud se vymýšlejí intriky proti biskupovi ve funkci - s úmyslem jej odstranit z duchovního úřadu - hrozí, že by to mohl být jeden z nejhorších typů skandalizace, protože je zacílen nejen na nějakou osobu, ale na hierarchu a potažmo tedy na církev, která je hierarchy reprezentovaná a pastýřsky vedená.
Vyjádřil se k tomu i starec Paisij Svatohorec: "Buďme pozorní, abychom nevyvolali problém v Církvi a nezveličovali případné nevýznamné lidské nepořádky, neboť by tím mohlo vzniknout největší zlo a radoval by se Zlý (tj. ďábel) ... Bohužel mnozí dnes vyvolávají bouře v Matce Církvi ... Někteří se zabývají kritizováním druhých, ale nikoliv společným dobrem. (Kriticky) sledují druhé lidi více, než sebe. Hledí, co druhý řekne nebo co napíše, aby jej potom nemilosrdně a krutě "smetli". A přitom, kdyby sami říkali nebo napsali tutéž věc, podpořili by ji mnohými citáty ze svatého Písma anebo od Otců. Takoví (pomlouvači) páchají veliké zlo, protože - za prvé - obžalovávají (tj. odsuzují) bližního, a - za druhé - snižují ho v očích věřících. Někdy dokonce zasévají do duších nemocných ztrátu víry, nebo je pohoršují (tj. vytvářejí skandály). Kdo by mohl ospravedlnit jejich hněv, když údajně usvědčují druhé, ale ne sami sebe? ... V Církvi jsou všichni zapotřebí. Všichni ji poskytují své služby ... všichni jsou povinni vzájemně snášet nejen duchovní charaktery ostatních, ale i nemoci každého. Bohužel někteří kladou vůči druhým nerozumné požadavky. Chtěli by, aby všichni měli stejný duchovní charakter, jako mají oni..." (Z výroků sv. starce Paisije; z chystaného překladu)
Ti, co pořádají skandály a pohoršení, nemohou vstoupit do Božího království, jak vysvětluje Písmo: »Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.« (Matouš 13,40-42) »Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království?« (1 Korint 6,9)
Můžeme se však za tyto lidi stále modlit a doufat, že učiní pokání, aby je nepotkal takový osud. Bez změny myšlení a očištění srdce není duše takových lidí totiž sourodá s kvalitami nebeského království. Zřetelně to vidíme už zde v církvi. Je to jeden z aspektů církve - zde se ukazuje jednak, jaký kdo je, ale také, kým se stává a co v něm nakonec převládne. To je velice důležitá vlastnost církevního prostředí - především pro člověka samotného, aby se mohl vidět jako v zrcadle a ještě před svým koncem sebrat síly a změnit se. Nad těmi bratry, s nimž to jde od špatného k horšímu, je potřeba zaplakat a modlitbou se pokoušet vyprosit jim u Boha ještě nějakou možnost k nápravě... (To rozhodně neříkám s jakoukoliv ironií - vždyť není nic smutnějšího než vidět, jak se zlobou kazí lidská duše do podoby skoro démonické. Myslím na to, jaké štěstí má člověk, který se nikdy nemusel na něco podobného dívat.)
Možná by mohli biskupové vyhlásit celocírkevní modlitby a půst za duše bloudící ve lžích, zatemněné nenávistí a pořádající skandály. Chovám naději, že by jim společná modlitba církve pomohla k nápravě.
 |
Administrátor
--- 23. 9. 2015
Na webu orthodoxia.cz
Pár nových článků
Z překladatelského díla Michala Dvořáčka je na našem webu další článek: Bedlivá péče starce Georgia Grigoriatského o monastýr a misijní záležitosti.
Vaší pozornosti se doporučují i dva vzpomínkové články o nezapomenutelných zesnulých duchovních naší církve: prot. Miroslavovi Mužíkovi a prot. Alexandrovi Novákovi.
Administrátor
--- 22. 9. 2015
16. NEDĚLE PO 50nici; o svěřených hřivnách
O hřivnách a závistivci
Podobenství, která Pán Ježíš pronášel, jsou často převzatá z reálií obyčejného života nebo z obecně známých společenských událostí či zvyklostí. Kromě jiného to má pro kazatele tu výhodu při výkladu, že může se může nad těmito fabulacemi zamýšlet na různých úrovních či si příběh otáčet tak, aby na něj mohl hledět z různých stran. Tím vznikají někdy zajímavé průniky do významu vyprávění, nečekané možnosti výkladu a potažmo lze odtud načerpat všelijaká v příběhu skrytá poučení.
Jedním z nejbohatších zdrojů celého spektra úvah se zdá být dnešní podobenství o hřivnách. Jeho osou je chování a osud toho, kdo zklamal očekávání svého pána, a se svěřenou jednou hřivnou nic nepodnikl. Zakopal ji. Z hlediska společensko-právního to bylo v té době zcela správné a chvályhodné jednání, protože zakopat svěřené jmění na místě, které bylo známo jen jeho držiteli, bylo považováno za spolehlivý a zodpovědný způsob úschovy.
Trezory ještě nebyly tak rozšířené, fabky a komplikované uzamykací systémy včetně elektronického zabezpečení - to vše je vynálezem současným a je to reakcí na skutečnost, že snad nikdy se ještě tolik nekradlo, jako dnes. (Kde jsou ty doby, kdy se auta nechávala nezamčená, nebo k relativně spolehlivému zabezpečení stačil zámeček ve dveřích a obvyklé používání klíčku k nastartování vozu; v současnosti bývá obyčejným standardem šest, sedm a více zabezpečovacích prvků.) Dříve kradli lupiči a obchodníci, zbytek společnosti kradl výjimečně. Dnes kradou tím či oním způsobem, přímo či nepřímo, loupeží či nepoctivostí, skoro všichni s výjimkou několika poctivců (možná je to tím, že tak velkou část společnosti tvoří obchodníci, čili překupníci, distributoři, prodejci, dodavatelé, transportéři, kšeftaři, bankovní pracovníci, dovozci, spekulanti...).
Když je v Ježíšově podobenství těžce kárán tento služebník, který se tak zodpovědně postavil k zajištění úschovy svěřeného stříbra, pak to tedy rozhodně není usvědčení z nepoctivosti, či lehkomyslnosti nebo lajdáctví při splnění úkolu opatrování cizího majetku. Nikoliv, ve hře je něco jiného.
* * *
Existují jiné tradiční výklady tohoto podobenství, které jsme zde jistě už někdy probírali. Dnes se pustíme do volného myšlení při pronikání do příběhu. Můžeme třeba hádat, zda ten, kdo dostal svěřenu jen jednu jedinou hřivnu, nepropadl závisti. Viděl, jak jeden služebník dostal deset hřiven, jiný dostal pět, ale on obdržel jen jednu jedinou. Možná to chápal jako křivdu a zmalomyslněl. Řekl si, že když pán tak málo důvěřuje v jeho schopnosti, nemá smysl, aby se o něco snažil. Nepochopil, že právě teď je ta doba, kdy se může osvědčit, ukázat, co dokáže, a získat v očích svého pána trochu více uznání a důvěry.
Jenže místo takových myšlenek se mu v hlavě stále jen honí závistivé úvahy, proč tamten dostal deset a tenhle pět, zatímco já jen jednu. Závist je hrozná vlastnost. Podle Otců je to nejbláznivější vášeň - člověk, který se nechá opanovat závistí, ze sebe před nebem i peklem učiní naprostého hlupáka. Zatímco ostatní vášně dávají člověku alespoň dočasnou a klamnou slast, tak závist nedává člověku vůbec nic, a navíc mu vše bere.
Závist ochromuje vnitřní tvořivé síly v člověku. Závisti propadlá lidská duše není s to nic vytvářet, jen ničit. Má-li člověk možnost, tak kvůli závisti spíše uškodí druhému člověku, než aby sám vytvářel nějaké hodnoty. Spíše bude kazit někomu práci nebo mu ji znemožňovat (když mu to jeho postavení umožňuje), než aby sám udělal něco jiného a lepšího. Lidské nitro závist uvádí do stavu vnitřní destrukce a zpustošení. Je to vskutku démonický stav - vždyť démoni nic netvoří, ale jen ničí, a vše kvůli sžíravé závisti vůči člověku či nepadlým andělům.
V tom služebníkovi z dnešního evangelia pracovala závist, ale skrývala pod maskou oddané a pečlivé služby pánu, jemuž se služebník snaží podkuřovat. To pán samozřejmě prohlédl, a proto tak přísně potrestal svého služebníka jako toho, kdo nejenže nepracoval, ale ještě se přetvařoval a svou neschopnost vydával za ctnost.
Zde se nám výklad pomalu překlápí do oblasti, kterou mívá Pán Ježíše ve svých vyprávěních zvláště na mysli, - tj. do vztahu mezi člověkem a Bohem. Závist nás činí podobným démonům a způsobuje, že ztrácíme Boží podobu. Kdo se vydá po této cestě ztratí nejprve schopnost porozumět Božím záměrům. Posléze se naplní hořkostí a jeho myšlení je ovládáno bolestí churavějícího srdce. A nakonec úplně ztrácí schopnost lásky. Lidi i Boha používá jen za nástroj ke splnění svých závistivých cílů. Závist nepřipraví člověka o víru - tento druh vášně je pozorouhodný tím, že v nás nezničí víru. (I démoni věří - a třesou se, jak praví Písmo.) Jenže naši víru znehodnocuje, protože lidské nitro, spalované temným plamenem závisti, ztrácí bohopodobnost. Tím dochází i ke zvrácení modlitby. Modlitbu závistivého člověka Bůh neposlouchá, ale místo Boha si ji bere ďábel. Své ke svému, že?
Mnozí zřejmě znají ten vtip - modlitba závistivcova: "Bože, dej ať sousedovi taky chcípne koza." Je to samozřejmě jen vtip, ale nese v sobě nějakou výpověď o absurdním duchovním stavu závistivého věřícího.
* * *
 |
Jak je psáno v evangeliu, Pána Ježíše Krista vydali velekněží Pilátovi ze závisti. "Závist bledá, zkázu druhému hledá," říká přísloví. Podle velkopátečních posvátných hymnů se vydáním Krista na ukřižování židé provinili hříchem nevděčnosti vůči tomu, kdo jim dobro činil. Nevděk a závist kráčejí vždy ruku v ruce. Vidíme to v naší církvi - u samých kořenů současné krize je mj. závist vůči hierarchovi, jemuž se mnohé podařilo a měl úspěch. A to malí lidé neodpouštějí. Odpustí vám nezdar i neschopnost, protože si z nich mohou učinit podstavec pro svou osobu. A vedle neschopného člověka může vyniknout i malý člověk - malý svým srdcem, svou úzkoprsostí, svou nepřejícností, svým egoismem. Jenže vedle schopného vůdce společenství si malí lidé připadají ještě menší. A tak toho, kdo nad ně vynikal, pomluvili a zorganizovali převrat. Nezastavila je ani skutečnost, že to byl jejich dobrodinec, kterému vděčí za vše. Závist a nevděk, to je společný jmenovatel toho, co se u nás stalo a čeho jsme zde byli svědky.
A pokud to sami věřící skrze věrnost církevnímu řádu a úctu k eparchiální hierarchii nezastaví, bude se to opakovat znovu a znovu. Už jsou tu zase lidé, kteří se snaží z nějakých kanálů skandalizovat sousedního hierarchu, zpochybňovat, usvědčovat. A (jaký div!) nepoužívají při tom řádné kanonické cesty, při které za případným podezřením z nějakých pochybení může následovat podání neveřejné stížnosti k synodu či vyvolání církevního soudu. Jenže to by žalobci museli používat důkazy, které obstojí. Protože takové důkazy zřejmě scházejí, tak se používá cesta veřejné skandalizace, manipulace a vytváření vzpoury. V takových chvílích, kdy někdo otřásá pilíři církevní struktury, je důležité, aby si sami věřící dokázali uvědomit, že veřejné (či dokonce medializované) obvinění (neřku-li urážení) osob v církvi je zavrženo svatými Otci. Veřejné přetřásání negativních osobních vlastností či nesprávných skutků nějaké církevní osobnosti lze snad pochopit v případě předvolební diskuse v církvi, ale pokoušet se smést již řádně ustanoveného hierarchu z jeho postu, a to ještě ke všemu za pomoci veřejného a mediálního obviňování ze skutečné či domnělé nemravnosti, je na mravní úrovni hříšné a na rovině kanonické je to zločinné. Poškozuje se tím celá církev, a proto je za normálních okolností takový způsob necírkevního chování vyšetřován a případně trestán.
Vidíme, jak hroznou sílu má závist spalující lidské srdce. Dokáže rozvrátit i církev. Nezastaví se před ničím. Dokonce s oblibou využívá předstírání zbožnosti. Takže kdykoliv cítíme k někomu z bratří a sester nepřízeň a odmítavé rozpoložení v srdci, pak bychom měli začít pochybovat o upřímnosti své zbožnosti.
Jeden z kořenů závisti je nedostatek vděčnosti. Nevděk je opět jedna z nejhorších lidských vlastností. Odsouzení tohoto žalostného hříchu je skryto i v Desateru - ctít budeš otce svého a matku svou. Vztahuje se pochopitelně i na duchovní rodiče - a to tím více, čím význam duchovního převyšuje vše tělesné. Nejsmutnějším jeho projevem pak bývá nevděk vůči knězi či kmotrům, a kněze vůči svému světiteli. Je obtížné si představit, čím by mohlo být nevděčné chování ospravedlněno. Každopádně bývá na takovém chování něco jidášského a je v souvislosti s duchovním odumíráním takového nešťastníka. Asi všichni čtenáři cítí, že se tím opět letmo dotýkám i některých aspektů naší krize. Je to tak smutné téma, že raději je už nebudu rozvíjet a otočím list.
* * *
Jak krásný je pohled na člověka, který přijímá, co mu Bůh dává! Spokojí se s tím, co mu život přinesl, a s pozicí, do níž ho "osud" postavil. Krásný je pohled na takového člověka, protože v něm nacházíme vnitřní mír, radost a vyrovnanost. Zatímco závistivec je plný neklidu, neustále si na něco stěžuje, někoho přesvědčuje o své pravdě a něco proti někomu kuje. Je to nemocný člověk. Shlukují se kolem něj lidé podobně nemocní a nenaplnění či neklidní, jako je on sám. Toho všeho jsme zde byli svědky. Nic pěkného to nebylo.
Naopak vděčný člověk se stále raduje, a vždy nachází důvody k vděčnosti Bohu i lidem. Děkuje za každý den. Je krásné a inspirativní takového člověka znát a být mu nablízku. Jeden takový anděl v těle může vědět o Bohu více, než celá teologická škola plná učenců.
Dnešní čtení nás přivedlo až sem - k myšlence na duchovní povinnost vděčnosti. A to především vůči Bohu, ale zároveň i vůči lidem. Měli bychom přijímat, co nám život přináší, nereptat, ale vidět ve všem Boží péči o nás. Někdy se nás Bůh pokouší přivést k sebepoznání i skrze nedostatky a třeba i hříchy okolních lidí. „Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Řím 8,28). A tak se snažme - ač je to někdy těžký zápas se svým egoismem - vykřesat v sobě trochu té vděčnosti i za těžkosti, které nám způsobují naši drazí bližní a bratři.
A na úplný závěr o něčem pěkném - o pokoře:
Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."
(Jiří Wolker: Pokora)
P.S.
Výzva k vděčnosti v sobě obsahuje i biblické volání k tomu, abychom za všechno Bohu děkovali. »Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.« (1 Tes 5,18) Tedy děkuji ti, Bože, za tu jednu hřivnu, a děkuji i za půl hřivny. Ostatním dej mnoho darů, aby ti mohli přinést více užitku, já budu navěky dobrořečit za to, že o mně víš, a více mi už netřeba - kéž je navždy požehnané tvé jméno!
Na toto téma přeložil náš hypodiákon (jemuž tímto děkuji!) článek od archimandrity Daniela. Takže si můžete jako ilustraci v výše řečenému přečíst něco o vděčnosti: zde.
Administrátor
--- 15. 9. 2015
Jak se ženy a muži stávají pravými velikány
K památnému dni Stětí Jana Křtitele
Příběh, který je v evangeliu (Mar 6,14–30) k tomuto dni podáván, je hrůzostrašný, až hororový, ale při tom zajímavý tím, že je sondou do hloubi našeho lidství - až k tomu, čím se kdesi v hlubinách odlišuje ženství a mužství - a jejich stín. V našich úvahách k tomutu tématu a dnešnímu svátku budeme čerpat z kázání sv. Jana Zlatoústého, které se nám dochovalo.
Nejsilnějším a nejstrašnějším je v našem příběhu obraz ženy - Herodiady. Právě na ní je ukázáno něco typického pro ženskou přirozenost. Jak praví sv. Jan Zlatoústý, žena je stvořena tak, že se může stát největším z lidí nebo nejhorším z nich. Tento fascinující potenciál, který v sobě samotný princip ženství ukrývá, je ve svém nejkrásnějším květu vidět na osobnosti přesv. Bohorodice, která je největší ze všech svatých. To bychom měli mít na paměti - nejblíže Bohu a největším v lidskosti i svatosti nebyl v celých lidských dějinách žádný muž, ale žena. Příklad této Nové Evy nám staví před oči pravidlo, které se někomu může zdát paradoxní, - že cesta vzhůru vede pro ženu skrze pokoru a poslušnost. Tím se stává každá žena velikou.
Obraz Herodiady nám naopak demonstruje, že touha po moci a vládychtivost dokáže ze ženy učinit to nejhorší, s čím se lze v lidském světě setkat. Tyto vlastnosti, které ženu úplně zničí - duchovně i morálně - a učiní z ní téměř démona, se mohou projevovat různě - prahnutím po vládě nad státem nebo společností či firmou, či jako touha někoho ovládat, s někým manipulovat. Žena může dychtit po panství nad mužem či si rozkoš vládnutí suplovat majetkem i jinými drahými věcmi, barevnými kovy a šatstvem nebo svou tělesnou krásou, kterou si s vynaložením neuvěřitelného množství energie, času a peněz pěstí. Dáma dokáže (s emocionální intenzitou pro muže nepochopitelnou) žárlivě soupeřit o prvenství v kráse s okolními "konkurentkami", klanět se své pohlednosti jako modle. Je politováníhodné, jak se sžírá bolestnou zlostí, když se této modloslužby adorující její krásu, neúčastní všichni z blízkého i vzdáleného okolí. (Podle jakési dávné legendy to byli démoni, kteří naučili ženy tajemství zkrášlování, kosmetiky a jiných tomu podobných dovedností.)
Dnes se pochopitelně už stala z kosmetiky běžná součást života a kultury naší společnosti, a nikdo v této zemi snad nehodlá ženám zakazovat líčit se, pokud chtějí. K dokonalosti nelze nikoho nutit. A šminky jsou při současném duchovním stavu lidí u nás tím posledním problémem. Nicméně na křesťanskou výzvu k pokoře a poslušnosti by pravoslavná žena slyšet měla. Vždyť je to výzva příkladu samotné Panny Marie.
* * *
1 ... vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním,
2 když uvidí váš čistý život v bázni Boží.
3 Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy -
4 nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.
5 Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům. (1 Petrův 3,1-5)
Zde je načrtnut obraz ženského ideálu, který nespočívá ve vnější kráse, ale v tom, do jakého stavu přivede žena své srdce.
Pak v dnešním strašidelném příběhu vidíme dva muže: Jana Křtitele a Heroda. Jan Křtitel, úctyhodný pro mravní čistotu a svou spravedlnost. Herodes bezectný jako vladař i jako člověk kvůli své nespravedlnosti, neboť přestoupiv Boží zákon, žil ve smilstvu a nakonec míru svých nepravostí završil tím, že dal zavraždit toho, o němž věděl, že je nevinný a svatý. Co tyto muže přivedlo - jednoho ke spravedlnosti a druhého k nespravedlnosti? Jan na poušti přemohl své vášně, kdežto Herodes byl posedlý svými vášněmi, které jej zcela ovládaly, takže žil už skoro jako vepř. Vášně jsou pro muže původem pádu až na dno propasti nespravedlnosti. Zkrocení vášní však přivádí muže ke spravedlivému životu.
Proč spolu žili Herodes a Herodiada, ač to bylo nezákonné a národ to kritizoval? Bylo pochopitelně skandální, když vladař, od něhož se očekávalo, že půjde svému lidu příkladem, pošlapal Boží zákon, který byl principem národního sebeuvědomění a důvodem národní existence. Jenže Herodes bezhlavě toužil po smilstvu a Herodiada prahla po vládě. Oba přivedl jejich způsob života a myšlení téměř k zvířeckosti - Herodes je ovládán zvířecí bezuzdností v tělesných vášních, Herodiada posedlá duchem krutosti šelmy. Ženy hrozí ovládnout vášně duševní, např. vládychtivost, muže hrozí ovládnout vášně tělesné.
Muž pod vlivem přívalu vášně přichází o rozum. Každý muž to zná - jakmile se v něm probudí vášeň a narůstá, vypíná se postupně rozum a chování muže začíná být krok za krokem stále intenzivněji ovládáno vášní. Přesně to se stalo s Herodem, když před ním tančila Salome smilný tanec. Ztratil rozum a soudnost a nabídl jí vše, až do poloviny království. To může říci jen člověk, který je zdrogovaný nebo mu rozum zatemnila rozohněná vášeň.
Podlehne-li žena vášni mocichtivosti, stává se zlou. Její zloba se vymyká kontrole a stává se tím nejukrutnějším, co žije na zemi. Žena, která má od Boha nadání být zde tím nejněžnějším a láskyplným stvořením, dárkyní života, se proměňuje v naprostý opak těchto krásných vlastností. Náhle je z ní dravec, který jde chladně a promyšleně za svou kořistí. Proto Herodiada neváhá nastrčit svému "královskému choti" před oči svou svůdnou dceru a nechává ji předvádět se tak, jak se nesluší žádné ženě (natož dceři z vladařského rodu), jen aby ho dostala, kam potřebovala.
Podívejme se na jiný biblický příklad: Samson a Dalila. Samson, který měl už dříve slabost pro ženy, podlehl kráse Dalily a ovládla ho vášeň po ní, takže - ač to byl silák, bohatýr, obrovského vzrůstu, nejsilnější a nejudatnější z mužů, ztratil obezřetnost a nechal se Dalilou spoutat. Ten, komu dal Hospodin neuvěřitelnou fyzickou sílu, může být rozdmychanou vášní spoután jako slabý chlapec. Dalila prý také milovala Samsona, ale kvůli touze po penězích, pošlapala své city k němu, zradila ho a vydala nepřátelům.
Aby byly tyto zhoubné vášně přemoženy, musí se muž donutit spokojit se s jednou ženou a milovat jedině svou manželku. Překoná-li tím touhu po jiných ženách, může se stát spravedlivým mužem. Takový muž je způsobilý přijmout Hospodinova Ducha a dokáže se pak zachovat spravedlivě ve všech situacích, do nichž ho život přivede. Žena se musí naučit pokoře, přijmout muže za svou hlavu a poslouchat jej. Tato pokora ji povznáší ke svatosti a obdaří ji klidem a moudrostí. To je pro světské ženy jediná cesta do nebes. Pokora dá pak ženské modlitbě smělost a dokáže na Bohu vyprosit cokoliv dobrého.
Zároveň je překonání toho, co pro muže je "kamenem úrazu" a co je "kamenem úrazu" pro ženy, zdrojem radosti a skutečného štěstí. Bez pokory nedosáhne žena pokoje, a její srdce bude stále neklidné. Pramen blaha a uspokojení nachází totiž právě v pokoře. Muž zase v překonání touhy po smilstvu a cizoložství. Takoví lidé vnímají, že prožívají smysluplný život.
Tím, jak se ve společnosti rozmáhá smilstvo a nevěra, a všechny vášně jsou dovoleny, stává se narůstající část mužského pokolení nespravedlivá, loupeživá, zištná (korumpovatelná), bezcharakterní; slovo takových změkčilých mužů nemá žádnou váhu. A vládychtivé ženy, které se honí za kariérou, resp. našly větší zálibu v budování firmy či v dosažení vysokých manažerských pozic nebo v úspěchu, než v rození dětí a péči o ně? Co o nich říci, abychom je nezranili? Raději snad nehovořit. Často až příliš pozdě rozpoznají hořkost, která se skrývá na dně takového kalicha.
* * *
Před závěrem každého homiletického dílka by měla (dle klasické struktury) následovat tzv. aplikace, čili aktualizace tématu nebo jeho rozvedení do širších souvislostí. V naší současné církevní situaci se zacílení aplikace přímo nabízí.
Volání k pokoře není samozřejmě adresováno jen ženám. Žena má znát svou hlavu, kterou je muž, a muž má znát svou hlavu, kterou je Pán. Jedině v této hierarchické struktuře může manželství fungovat ke spáse obou, protože tak to odpovídá Božímu ustanovení. I v církvi platí - pro muže i pro ženy - že dobro sestupuje shůry na církevní život jedině, znají-li členové společenství svou hlavu. To znamená nepokrytecky uskutečňovat hierarchický princip církve. Když kněží ctí biskupa, věřící ctí kněze, kteří pak všechny vedou do Božího Království - muže, ženy i děti.
Avšak dnes máme v církvi dostatek herodů, kteří kvůli svým vášním (ať už je to pýcha vzpoury, nebo touha po penězích, prosazení své vůle nebo něco jiného), přestupují Boží zákon - Desatero, věrouku, tradici, kánony... Zmocňují se (ať už zvlášť či kolektivně) části pravomocí vrchního pastýře - a z biskupa si činí svou ovečku. A podle toho to se správou církve a jejím životem vypadá. Duch vzpoury a neposlušnosti, neshody a rozvrat. Jak to asi může dopadnout?
A ještě zpět k našim milým sestrám. Jeden ruský kněz, zamýšlející se v otištěném kázání nad událostmi kolem zavraždění Jana Křtitele, píše: "Mezi našimi křesťanskými ženami je také dost zlých herodiad, které nepřijímají poučení kněží, ale samy je chtějí poučovat. Jenže ať už je kněz jakýkoliv, je to Boží služebník oblečený do moci shůry. Dostávám celé balíky dopisů od špatných žen křesťanek, které nás, kněze, chtějí poučovat a dokonce vyhrožují: »Jestli neuděláte to, co chci, půjdu si stěžovat výš.« Nejprve jsem to všechno četl, ale byla to jen špína a hloupost; teď už to nečtu, ale házím to do kamen. A všechny tyto herodiady stojí zde v chrámě."
Kdepak, Rusko na nás nemá. To my jsme ještě dál. U nás naše ženy vyhrožují i biskupovi. Poučují ho, co je to láska, a spolu s touto láskou ho zahrnou i výhružkami, že ho budou "mediálně lynčovat" (ano, to se děje v pražské eparchii - jakási láskyplná žena, která stále něco někam píše o lásce, teď poslala svému biskupovi dopis s hrozbou lynčem v médiích). V jednom pražském chrámu organizují naše herodiady, roztouženě zamilované do mnicha, jehož biskup přeložil jinam, vzpouru proti eparchiálnímu archijereji (ale jinak jsou to velmi zbožné sestry).
* * *
Tak tedy, čím uzavřeme dnešní úvahy? Bůh pro všechny lidi vytyčil cestu, která vede vzhůru. Je to cesta od přízemnosti k velikosti. Přeje si, abychom se všichni stali velikány. Jenže v čem spočívá lidská velikost? Abychom se připodobnili Bohu. A jak se stáváme Bohu podobnými? Nelicoměrnou láskou. A jaká cesta přivádí k opravdové lásce? Je to překonání vášní.
Zde na zemi je to dílo nenápadné, ale pro Boží Království je to jedna z největších věcí, které zde můžeme učinit. Zdejším lidem to zůstává utajeno - ještě skrytěji, než poustevník v poušti:
Tak se vstupuje do pravé lásky. Jen málokteré biblické čtení tak zřetelně, až drasticky, vykresluje, čím se liší láska od vášně, a jak neslučitelná je vášeň s láskou. Vášně spalují nitro člověka, činí ze srdce vyprahlou mrtvou poušť. A podobně se pak chová vášnivý člověk i ve svém životě - pálí mosty, vztahy se stávají pouští, dopustí se jakékoliv nespravedlnosti; člověk puzený vášní je schopen čehokoliv, nakonec i loupeže, násilí a - nedej, Bože, - třeba i vraždy.
»... mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on..."« (Matouš 11,11)
A co Pán Ježíš praví o podstatě toho díla? Co je k němu potřeba získat? Pokoru a čistotu od vášní, jakou mají děti:
»1 V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kdo je vlastně největší v království nebeském?"
2 Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed
3 a řekl: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.
4 Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.« (Matouš 18. kap.)
Co všechno se dnes skryje pod slovem láska! Myslím, že se brzy dočkáme romantického filmu o Herodovi a Herodiadě, který bude mít podtitul: O velké lásce, které Bůh nepřál.
Ubohost a malost člověka zotročeného vášněmi je evidentní zvláště ve srovnání s velikostí, svobodou, spravedlivostí a milostivostí lidského ducha osvobozeného od vášní. Kdy už to můžeme pozorovat zřetelněji, než postavíme-li na jednu stranu Heroda s Herodiadou, a proti nim sv. Jana Křtitele?
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1084 do č. 1087)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.