Ambon
Administrátor
--- 27. 3. 2017
Úvahy nad tématem druhé velkopostní neděle
K památce sv. Řehoře Palamy
Velký půst je doba, kdy jsou křesťané zvláště naléhavě Církví vybízeni, aby se očistili pokáním a zdrženlivostí, což v důsledku vede k posílení víry a prohloubení vnitřního duchovního života. Jinými slovy: jsou zváni, aby v nitru zakusili to, co je nehmatatelné, zaslechli hlas neslyšný, zřením srdce uviděli neviditelné. Aby učinili svou vlastní duchovní zkušenost.
Praktické pozorování církevního života nás snadno přesvědčí, jak málo máme této neklamné duchovní zkušenosti. Příslušnost k církvi se tak často děje jen v rovině formální, národnostní či folklórní. A nebo (a to je snad nejhorší) se duchovní zkušenost zaměňuje za duševní prožitky, emoce, přesvědčení (viz západní poučku: věřit znamená "za pravdu míti"), intelektuální poznatky a výkony.
Na intelektualismu ztroskotal heretik Origenes, který se přes veškerou svou učenost a nesmírné rozumové schopnosti provázené horlivostí pro křesťanství beznadějně zamotal do svých vývodů a upadl do pohanského mudrování. Jak o něm pravil nějaký poustevník: "Zaplul na hlubinu vědomostí a utopil se v ní."
Totéž platí o odpůrcích sv. Řehoře Palamy, kteří se opájeli "světskou moudrostí" a plni ducha západní scholastiky a rozumářského přístupu ke křesťanství, přestali chápat podstatu duchovního života - tj. živou zkušenost asketů s účastí člověka na Boží přirozenosti. Toto účastenství stvořeného člověka na nestvořeném Božství se pochopitelně nemůže dít přímo a bezprostředně, protože stvořené je v principu odděleno od Nestvořeného. Leč tato propast může být překlenuta blahodatí Ducha Svatého - působením Božím, tj. energiemi svatosti, světlem Božství. Blahodať je nestvořená stejně jako její Božský Původce, ale svým působením posvěcuje stvoření. Skrze ni se člověk může spojovat a sjednocovat s Bohem.
Řehořovo teologické zpracování prastaré církevní duchovní zkušenosti s blahodatí bylo nakonec přijato církví jako autentická formulace víry. Zkušenost a praxe hesychasmu je jím zpracována do teologického systému, jemuž říkáme na počest této vynikající osobnosti "palamismus". Téma Božské blahodati je připomínáno ve Velkém půstu, protože je široce propojeno s duchovním životem jednotlivce i církevní praxí všeobecně. (Stručný výklad tohoto slovního pojmu viz v našem slovníčku pravoslavné terminologie.)
Na farnostech, kde se používají bohoslužebné texty obsahující termín "blahodať" (který byl znovu uveden do češtiny na začátku 20. století pravoslavným překladem Nového Zákona), vědí všichni věřící, jak často se tento pojem opakuje a z toho mohou i bez jakéhokoliv teologického vzdělání tušit, jak zásadní úlohu má v Církvi to, co je tímto pojmem označeno. Na farnostech, kde je v textech bohoslužeb blahodať skryta pod širokým termínem "milost", který se zároveň - a přednostně - používá pro smilování, odpuštění, prominutí viny apod., jsou věřící o tuto zkušenost bohužel připraveni. O používání pojmu blahodať se píše něco zde.
Bez blahodati by byla z křesťanství jen filosofie, a z Církve by pak byl ústav pro pěstování dobrých mravů a kultury. Taková "církev" by byla pouze jedním ze spolků ve skupině obecně prospěšných společností a zájmových sdružení - např. zahrádkářů (podle slavného přirovnání Václava Klause). My, kteří máme osobní zkušenost s vnitřním životem Církve, víme, že důvodem, proč jsme křesťany, nejsou zajímavé filosoficko-teologické myšlenky církevního učení ani křesťanské umění, ale tajemství, které se s věřícími a praktikujícími lidmi v Církvi děje. Ten nevyjádřitelný vnitřní život církevního organismu, který do sebe vstřebává životy věřících a proměňuje je, z pozemského vyvádí ven a výše k nebeskému životu. To je dílo blahodati, která v Církvi pracuje.
Sv. Řehoř pravil: "Jako je duše v těle, tak je Duch Svatý v Církvi." Pokud o modlitbě hovoříme jako o duchovním dýchání (křesťana nebo církve), tak mystické Tělo Církve má také své srdce, a tím Eucharistie. Církev žije tepem tohoto srdce, a každá liturgie vhání životodárnou krev do tohoto Těla. Leč to vše by bylo mrtvé a tlející, kdyby zde nebyla ta duchovní síla, dávající život. Tělo člověka je živé, dokud je v něm duše; bez duše se rozkládá a mizí v prachu. Církev je živá a její organismus překonává všechny odstředivé síly a všechny rozkladné vlivy, dokud je v ní blahodať.
Všichni svatí hovořili o tomtéž. Všichni svatí mluvili o Svatém Duchu. Účast lidské duše na blahodati je nutná pro její nehynoucnost - tj. pro překonání rozkladných vášní, bez čehož není možná věčná blaženost. Blahodať vlévá Bůh lidem do srdce jako odpověď na jejich víru. Jenže je tu ještě jedna podmínka - je potřeba uvolnit v srdci místo pro blahodať. Kolik místa uvolníš, tolik blahodati dostaneš. Uděláš-li ve svém srdci trošku místa, Bůh ihned to místo zaplní troškou blahodati. Bude-li tam více místa, dá více blahodati. (Ze zkušenosti athonských starců) A jak uvolnit místo v srdci? Jeho očištěním. Očistíš-li svou duši, Bůh do ní vloží tolik blahodati, kolik se do ní vejde. Očišťování je hlavním dílem křesťana na prvním stupni duchovní školy (tam jsme všichni). Kromě zbavení se hříchu a stále opakovaným vyháněním vášní je však nutno osvobodit srdce od světského ducha.
Jak víme od některých starců či světců, v dějinách církve - zvláště v pravoslavných zemích - je mnoho případů mnichů, kteří žili v monastýrech, nehřešili, dokonce i vášně utišili, avšak mimořádnou blahodať nezískali. Žili monastýrským životem, chodili na bohoslužby, konali nějakou práci - avšak jejich srdce zůstalo přilepené k tomuto světu. Bůh jim za jejich víru a zbožný život jistě dal spásu v ráji, ale tu míru blahodati a útěchy, jaké může prožívat člověk už na tomto světě a v tomto těle, neobdrželi.
Palamovo učení tkvělo v tom, že křesťanská mystika je součástí Božího úmyslu spásy. Bůh se stal skutečně viditelným, protože jeho království budoucího věku je už reálně před-přítomno v Církvi. Získávání blahodati není jen dílem mnišským, ale každý křesťan je povolán (a vlastně povinen) se o to dle svých možností snažit.
Církevní tradice (současná i starší) zná různá zjevení, která se týkají některých (i slavných) monastýrů naplněných v jisté době mnichy, ale skutečné mnichy tam přesv. Bohorodice spočítala na prstech.
Palamismus je věda o skutečném společenství s Bohem. Hesychasmus (duchovní praxe vnitřního ticha a mlčení) je praktické uskutečňování tohoto společenství.
* * *
V přítomnosti blahodati spočívá vnitřní síla křesťanství, resp. duchovní mocnost Církve. Prakticky se poznává realisticky vedený duchovní život, vedoucí k přijímání blahodati do srdce, podle toho, jaký odpor či zlost vzbuzuje u démonů. Projevuje se to různými bouřemi v lidském nitru, pokušeními či odporem, jenž vůči nám projevují ti, kteří jsou ovládáni světským duchem či otevřeně slouží nečistým vášním. Nějaký teolog prohlásil: "Až nebude křesťanství nikomu vadit a dokonce ho začnou chválit a spravedlivě velebit, bude to jako »proslov nad rakví«. Pak už nastoupí vítězství hříchu a smrti."
O dobách, do kterých jdeme (vlastně už v nich jsme), kdy se všude kolem šíří království lži, klamu a duchovní slepoty, se říká: "Všichni máme být teologové. Ne v tom smyslu, že bychom znali mnohé o Bohu (ostatně, ďábel toho ví o Bohu více než všichni profesoři teologie dohromady) a věděli všechno o Kristu, ale tím způsobem, že budeme znát Krista. Pán pravil: Znám ty, kteří jsou moji, a ti, co jsou moji, znají mě. (Jan 10,14) Jak jinak lze poznat Boha, když ne skrze blahodať Svatého Ducha? Pravými teology se stáváme půstem a modlitbou. Taková teologie - to je pokračování modlitby: »Jsi-li teolog, pak máš čistou modlitbu; máš-li čistou modlitbu, tak jsi teolog«."
P.S.
Telegraficky o životě "kazatele blahodati":
1296 - narození
1341 - svatohorský tomos proti Varlámovi
1343 - Palama byl vsazen do žaláře
1344 - patriarcha vyloučil Palamu a všechny, kdo sdíleli jeho názory, z církve
1347 - Palama byl vysvěcen na arcibiskupa soluňského
1351 - sněm, na němž církev přijala a potvrdila učení sv. Řehoře Palamy
1359 - sv. Řehoř umírá
* * *
Zde je pár odkazů na naše články o Palamovi:
Život sv. Řehoře Palamy
Význam učení o nestvořených energiích
Zde na Ambonu:
Neděle o pravoslavné duchovnosti
Sv. Řehoř Palama ke svátku Proměnění
Viz též krátký film: O Svaté Hoře Athos - „Kde není nebe ani země“. Střihový film o Athosu prokládaný výroky svatohorských starců. Duchovní poselství současných starců . U nás ke shlédnutí s českými titulky na této adrese.
Administrátor
--- 13. 3. 2017
K první velkopostní neděli
Neděle pravoslaví
Máme za sebou druhý velkopostní týden, který začal nedělí svátku "Slavnost pravoslaví" (nebo Vítězství pravoslaví). Týden totiž podle východního názoru začíná nikoliv pondělím, nýbrž nedělí. Právě při této první neděli Velkého půstu (11. března 843) byla éra ikonoborectví definitivně ukončena a ikony byly slavnostním průvodem vneseny do Svaté Sofie - hlavního chrámu byzantského císařství. Něco o peripetiích, které kolem toho byly, se můžete dočíst v závěru příspěvku č. 422.
Dle slov historika popsal jeden z byzantských letopisců tyto události takovými slovy:
»Císařovna navrhla sv. patriarchovi Metoději, aby pozval a shromáždil všechny pravoslavné metropolity, arcibiskupy, igumeny, duchovní i laiky, aby o první velkopostní neděli přišli do Velkého chrámu Božího s uctívanými kříži a svatými ikonami. Když se shromáždilo nesčíslné množství lidu, přišel i sám císař Michal se svatou a pravoslavnou svou matkou Theodorou a s celými synklitem (rada, vláda, vrchnost)... Spolu se sv. patriarchou kráčeli z oltáře se svatými ikonami, uctívaným křížem, svatým evangeliem a ubírali s litijí (litanií) k bráně paláce... Po dlouhé modlitbě a lítostivého, kajícího a s pláčem volaného vzývání "Kyrie eleison" se navraceli do svatého chrámu, aby zde konali božskou tajemnou liturgii s velkou radostí a slavnostností. Takovým způsobem bylo obnoveno uctívání svatých ikon v Božím chrámu. Zbožní vládcové s nejdůstojnějším a svatým patriarchou Metodějem a ostatními metropolity a askety, kteří tenkrát byli, ustanovili - každoročně o první neděli Velkého půstu oslavovat ve Velkém Božím chrámu tento svatý a důstojný svátek, který je oslavován až doposavad. Současně byly ikony přineseny i do všech konstantinopolských chrámů.« (Kartašev: Všeobecné sněmy, 2004)
 |
Proč je učení o uctívání ikon nutnou součástí naší věrouky? Je za tím jen zbožná tradice, nebo má uctívání ikon nějaký duchovní rozměr, který z toho činí nevyhnutelně důležitou součást církevní víry a praxe - a hlavně procesu, kterým získáváme spásu, resp. osvojujeme si dar Boží udělený člověku Kristem? Proč církev nevyhlásila v duchu tolerance: ať si každý pravoslavný křesťan sám vybere, chce-li se klanět ikonám či nikoliv? Proč Otcové hlásají, že uctívání ikon není nějakou marginální tradicí a lidovým obyčejem, a dokonce - kdo odporuje uctívání ikon, není pravoslavným křesťanem? Na tyto otázky odpověděl už sv. Jan Damašský; pokusme se alespoň letmo k tomu něco poznamenat.
Ikonoborci argumentovali hlavně tím, že Bůh je nezobrazitelný - v duchu starozákonního zákazu zobrazovat Boha (hlavním smyslem zákazu bylo nebezpečí modlářství, jemuž Izraelci snadno podléhali). Křesťané však ikonami ctí Boží vtělení. Bůh sám dle svého vlastního rozhodnutí se rozhodl ke spojení s lidstvím, a toto sjednocení je takové povahy, že není možno v Kristově boholidské Osobě oddělovat lidství a Božství. Když oči lidí hleděly na Krista, viděly ne jeho lidskou přirozenost, ani jeho přirozenost Božskou, ale Osobu Bohočlověka, jehož lidství je nerozdílně a nesmíšeně sjednoceno s Božstvím. Nezobrazujeme Boží přirozenost ale boholidskou Osobu Ježíše Krista.
Podle své lidské přirozenosti má Kristus viditelnou a zobrazitelnou podobu, ale podle své Božské přirozenosti ji nemá a je nezobrazitelný. Božská přirozenost je pochopitelně nezobrazitelná, ale i lidská přirozenost je nezobrazitelná, protože každá přirozenost se projevuje jen skrze osobu. Lidství, s nímž se Bůh sám spojil a zbožštil ho, je poznáváno našima očima a našimi smysly v Osobě Kristově, a proto je nutné uctívat to, co oči apoštolů viděly a čeho se jejich ruce mohly dotknout. Vždyť tím ctíme Boží dílo ikonomie spásy a tuto spásu přijímáme.
Sv. Jan Damašský: »Spolu s Králem a Bohem uctívám purpur jeho těla. (Purpur ctím) ne jako oděv a ne jako čtvrtou osobu, ale jako sjednocený s Bohem, a přitom nezměněný. Uctívám (purpur) jako Toho, který ho korunoval, neboť přirozenost těla se nestala Božstvím, ale jako Slovo (Boží) se stalo tělem, zůstávaje čím bylo, tak se i tělo stalo Slovem, při čemž neztratilo to, co má...«
Neříkejme, že se uctívání a zobrazování Krista vztahuje jen k jeho lidství, a nikoliv k Božství. To by totiž znamenalo, že buď neuctíváme Krista jako Boha, nebo by to znamenalo postavit se proti chalkedonskému dogmatu (IV. všeobecný sněm) a oddělovat v Kristově boholidské Osobě to, co je Božské, od toho, co je lidské. Po této nesprávné myšlenkové cestě bychom se pak dostali k západní formulce: Božství v Kristu - to je to, co dělalo zázraky; lidství Kristovo - to je to, co trpělo na kříži. Je to sice lákavě srozumitelné, ale falešné. Stejně jako ve skutcích Pána Ježíše nemůžeme oddělovat jeho Božství a lidství, tak to nesmíme činit ani při uctívání ikon. Jinak by byly oprávněné výtky ikonoborců, kteří volali: Buď na ikonách zobrazujete Božství, ale to je nezobrazitelné a zakázané, nebo na ikonách zobrazujete lidství, ale uctívat samotné lidství je modlářství. Jenže na ikonách není zobrazena ani Božská přirozenost Spasitele, ani jeho pouhé lidství. Je tam zobrazena jeho boholidská Osoba - tedy to, co viděli Kristovi učedníci. Tam není jen nějaké tělo, nýbrž Kristovo tělo - Jeho bohonosná tělesnost. Je tam zobrazeno boholidské(!) tělo Kristovo, jehož ruce a nohy líbaly kající se ženy, když pomazávaly Pána vonným myrem a vzdávaly tím úctu Bohu, který jediný může odpouštět hříchy.
Co bylo našim očím Bohem ukázáno, můžeme i zobrazovat štětcem, mozaikou či rytinou. Bůh se oblékl do šatu našeho lidství, a tak jej zobrazujeme. A takové zobrazení je potřeba uctívat a jemu se klanět - ne jako by samotné zobrazení bylo božstvím (Bohu samotnému přinášíme jiný druh úcty než ikonám, to je důležité chápat). Skrze ikony se klaníme Božímu projevu. Přesněji: při uctívání ikon se neklaníme Božímu stvoření ani výtvoru lidských rukou, ale aktu Božího vtělení. Kdo odmítá úctu k ikonám, skrytě tím odmítá Boží vtělení.
Rozdílná úcta náleží Bohu a jiné je uctívání ikon. Úcta k Bohu má podobu služby. Ikonám nesmíme sloužit, protože sloužíme (ve smyslu uctívání) jen tomu, čemu jsme podrobeni, co nad námi vládne. Ikonám se klaníme jako posvěcené, bohonosné (sv. Maxim Vyznavač) hmotě, skrze niž ctíme Ježíše Krista. Boží vtělení způsobilo, že působením blahodati Svatého Ducha může být i hmota bohonosná.
»Ikona přestala být prostou připomínkou Božího Vtělení a proměnila se v cosi významnějšího. V jakési "pokračování" Božího Vtělení a dokonce je možno říci, že v jeho "ontologické zopakování". V ikoně je Boží vtělení věčnou skutečností, věčnou realitou. Není divu, že takovéto zcírkevnění dovolilo ikoně zaujmout místo v liturgického bohoslužebné sféře byzantské církve, kde mají svaté Tajiny a bohoslužba jediný cíl: překonat kategorie času, hmoty a prostoru a postavit věřícího tváří v tvář věčnému "dnes", "nyní".« (Sacharov: O příčinách ikonoboreckých sporů podle traktátu sv. Jana Damašského...)
Tento duchovní rozměr Vtělení je tak úžasný a nesmírný, že to slova nedostačují vyjádřit. Je v tom skryt příchod budoucího Božího království, které je už teď uchváceno do naší přítomné reality v církvi (jedna ze základních tezí učení sv. Řehoře Palamy). Boží Vtělení je zároveň aktem "druhého Stvoření" - vše se tvoří nové. První Adam "hliněný", druhý Adam člověk nebeský. To vše je obsaženo v církevním ustanovení o oprávněnosti a nutnosti uctívání ikon.
* * *
Pro nás však památka této neděle není jen historickou vzpomínkou, jak pominula ikonoborecká perioda dějin Byzance, ale zároveň svědectvím vnitřní duchovní síly Pravoslaví. Tato síla tkví v tom, že se k pravoslavné víře hlásí Bůh. Tím je zaručeno, že původní apoštolská víra nebude nikdy přemožena ani potřena. Může být světskými mocnosti na čas potlačena či uvězněna v katakombách, ale nakonec si jako ponorná řeka vždy najde cestu na povrch.
Kristova víra není ideologie. Může sice být zneužita a ideologizována ke světskému použití, ale taková víra tím vlastně přestává být křesťanskou vírou. Máme plnou důvěru v Boha, víra nepotřebuje být ochraňována zbraněmi před zánikem. Víra totiž zachraňuje nás, nikoliv my víru. Není na světě síla, která by vymítila naši víru. Ani stát, ani jiné náboženství ani žádná hereze. I to je poselství této neděle.
Krásně o tom píše sv. Nektários:
»Pravoslaví! Ta mnohá pokolení! Celé generace žijící v otroctví (za tureckého jařma)! Pravoslaví, tisíce vichrů se do tebe opírají, tisíce vládců temnot s tebou zápasí - tví nepřátelé už ztratili všechny zábrany, chtějí tě vyrvat z lidských srdcí i s kořeny, chtějí z tebe učinit pouhou vzpomínku, muzejní exponát, tragickou minulost, ustrnulou historii. Jenže všemocný Bůh, Svatá Trojice, plný milosti a moudrosti, který vládne nad chaosem, zjevuje tě na tom nejméně očekávaném místě, opatruje tě jako kvítek pod kamenem. Chrání tě v duších lidí nejméně obdarovaných, v duších těch, kteří nemají žádnou moc ani učenost v tomto světě. Hle! Ty žiješ, ty trváš a sytíš další a další generace, obděláváš každý kousek dobré země, šíříš sílu a život, světlo a nebe, otevíráš bránu věčnosti.«
(Viz příspěvek č. 350)
* * *
Neděle Pravoslaví zahrnuje nejen obnovení uctívání ikon (tj. vítězství nad ikonoborectvím), ale zároveň obecně nepřemožitelnost původní víry. Týká se tedy vítězství všech dogmat a celé pravoslavné teologie nad herezemi, klamnými názory a lidskými filosofiemi. Oslavujeme nezměnitelné trvání všech pravd o Bohu, které nám byly skrze Bibli a apoštolskou tradici zjeveny. Zvláště máme na mysli učení o jednom Bohu přebývajícím ve třech Osobách - čili víru v přesvatou Trojici. Současně připomínáme naše pravoslavné učení o Bohočlověku, čili o plnosti Božství i plném lidství, které jsou spojeny v Osobě Spasitele, Pána Ježíše Krista. To jsou hlavní křesťanská dogmata. Není možné nezmínit i náš nejznámější dogmatický text, kterým je Symbol (čili Vyznání) víry přednášený při liturgii.
Křesťanskou víru zvěstuje Písmo svaté. Teologické obrysy křesťanské víry jsou načrtnuty dogmaty svatých Otců a sněmů. Tato teologie není schopna popsat vyčerpávajícím způsobem obsah naší víry, ale je důležitou směrovkou pro lidské myšlení. Ukazuje cestu našemu uvažování, aby se nezřítilo do lži či klamu.
* * *
Dodatek o Pravoslaví:
Život církve spočívá na čtyřech pilířích. Být pravoslavným totiž znamená:
- držet se pravoslavné věrouky (jejím pramenem je Písmo svaté a dogmata všeobecných sněmů);
- spravovat svůj život dle kánonů (tím se myslí církevní praxe a všeobecná pravidla křesťanské discipliny);
- pěstovat křesťanskou mravnost (tím se myslí nejen zachovávat přikázání, ale obecně snaha o čistotu);
- pravoslavný duchovní život - spiritualita (modlitba, svaté Tajiny, duchovní světonázor).
Naší snahou není pouhá formální příslušnost k pravoslavné církvi, ale život v pravoslavném duchu.
Není pravoslavného ducha, kdo:
- úmyslně a vytrvale odmítá některou část pravoslavné věrouky nebo si ji úmyslně mění;
- pácháním přestupků proti pravidlům církevní disciplíny vytrvale narušuje pokoj v církvi;
- páchá nemravné skutky a nekaje se (poskvrňuje špatnými skutky i slovy);
- drží se cizích duchovních praktik, kultů a obřadů; nemodlí se a nepostí se (i když by se postit mohl).
Ve skutečnosti jsou všechny čtyři pilíře spojeny stejnými základy a jednou korunou. Vzájemně spolu souvisí a podepírají jeden druhý. Vyznávání orthodoxie tedy souvisí i s orthopraxí, čistotou a duchovním životem. Církev ze své historické zkušenosti ví, že původci herezí bývali zároveň i nemorálními osobami.
P.S.
Další články na toto téma zde na Ambonu - viz např.: č. 614 nebo č. 86
Administrátor
--- 6. 3. 2017
Pokání a odpuštění
Nastoupila pozoruhodná a krásná doba velkopostní
Minulé pondělí začal čistým pondělkem svatý Velký půst. Na jeho prahu (v neděli syropustní) jsme při první velkopostní večerní konali zvláštní obřad - vzájemného odpuštění. Pravoslavná tradice má tento hluboký obyčej, jehož jádrem je smíření těch, kteří spolu žijí (např. v monastýru či na farnosti), aby v míru vstoupili do velkopostního duchovního zápasu za dosažení vnitřního očištění. Pamatujeme při tom na slova Pána Ježíše, který nabádá všechny, aby se smířili a prominuli si vzájemně své viny, a tím získali přístup k odpuštění, které dává Bůh. Za všechny případy, kdy se o tom v evangeliích hovoří, vzpomeňme ten nejznámější, který je součástí našeho každodenního vzývání Boha. A to je jedna z vět Otčenáše: "Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim."
* * *
Obřad vzájemného odpouštění, který konáme v předvečer prvního velkopostního dne, pochází z šerého dávnověku, pravděpodobně ze zvyklostí palestinských monastýrů. Mniši tam na začátku půstu vycházeli z monastýru do pouště a čtyřicetidenní postní dobu trávili jako poustevníci, v osamění uprostřed pustiny. Brali si s sebou košík z chlebem a pár kousků ovoce jako skromnou stravu a šli, každý sám, do nitra pouště, aby se zde odevzdali do Boží ochrany, věnovali se jen modlitbě a pokání, očišťovali své srdce, získávali duchovní zření, a posléze podle Boží vůle se vrátili na Květnou neděli zpět do svého společného příbytku. Bylo víceméně pravidlem, že se na Paschu už nesešli všichni, kteří se na začátku půstu vypravili na poušť. Pro některé z nich to byla jejich poslední pozemská cesta, protože v poušti zemřeli. Někdo kvůli náhlé slabosti či nemoci už neměl sílu ke zpáteční cestě, někoho sežrali lvi, kteří se na pustých místech vyskytovali, jinému došly zásoby vody a pramen se mu nepodařilo najít, dalšího stihla jiná nehoda. V poušti je možno zabloudit a z hlubin pouště mohlo být obtížné dostat se zpět, zvláště když zásoby pokrmu byly spotřebovány. Někdo už odcházel s vědomím, že se nevrátí, jiný byl zase zachráněn a navrácen zpět domů zázrakem.
Protože tito mniši věděli, že až se rozejdou do pouště, už se zřejmě s některými svými bratry neshledají (a vskutku nikdo neměl jistotu, že se vrátí), měli ve zvyku se před rozchodem rozloučit, jako se loučí bratři před smrtí. Smířili se, vyprosili si odpuštění a sami o ně své blízké požádali. Pak vzali každý svůj košík s kouskem chleba, několika datlemi a trochou vody, a zavřela se za nimi poušť. (Čteme o tom i v životě ct. Marie Egyptské, který zapsal jeden z těchto mnichů.)
Jejich místní obyčej, učinit ze smíření a odpuštění jednoduchý obřad, a pak v míru s bratřími přistoupit k velkopostnímu duchovnímu dílu, se rozšířil po církvi a dnes se koná nejen ve všech monastýrech, ale i na mnoha farnostech.
Ke smíření jsou potřeba dvě věci:
- být schopen odpustit tomu, kdo se provinil;
- být schopen pochopit, že i já potřebuji od druhých jejich odpuštění.
My jsme bohužel často tvrdého srdce, a než odpustit, tak raději v sobě jitříme bolest z křivd a ran, které jsme utržili. Kujeme plány na pomstu nebo sníme o tom, jak by se našim viníkům už konečně mohlo stát něco špatného. Dokonce jsme schopni přát někomu i smrt a věčná pekelná muka. Ani při tom netušíme, že s takovým způsobem uvažování, už v pekle sami jsme - a zemřeme-li ve stavu zlopřejnosti, zafixuje se tento stav srdce v naší duši na věky.
Zabývejme se nyní raději spíše případy, kdy křesťanský způsob myšlení alespoň nepatrně pronikl věřícímu člověku do srdce. Takový křesťan díky tomu chápe, jak potřebné je smíření. Touží po něm "jak vyprahlá země".
Jenže v praxi si často představujeme smíření tak, že ti druzí uznají svůj omyl. Tedy ne my, ale oni musí pochopit, že se mýlili, páchali na nás nespravedlnost atd. My si totiž připadáme jako spravedliví a domníváme se, že ti ostatní by měli konečně prozřít, kát se, uznat, že ne oni, ale my jsme v právu a že my máme pravdu. A my jim pak (třeba) odpustíme. Tak dojde ke smíření.
Skutečné smíření však musí začínat u mně - to bychom si každý měl říci. Nabídnu druhému odpuštění a zároveň nabídnu i své pokání. A nic za to nečekám. Pokud druhý tuto nabídku pokoje přijme, dojde k odpuštění. Pokud nepřijme, pak se nabídnutý pokoj vrátí zpět ke mně.
Pokání a smíření musí být nabízeno bezpodmínečně. Jako skutečná láska si neklade žádné podmínky ve smyslu: Budu tě milovat, když uděláš to či ono. Vzor bezpodmínečné lásky stále ukazuje Bůh. My lidé všichni chybujeme. Nikdo není bez viny. Není tu spravedlivého - ani jednoho (Římanům 3,10-12). Proto si neklademe při odpouštění žádné podmínky.
Jak často se setkáváme mezi lidmi s představou, kterou by bylo lze charakterizovat: "Mně lidé nemají co odpouštět. Ničím jsem se neprovinil. To oni ať se kají!" (Takhle uvažují běsové - jak víme z vyprávění těch, kteří mohli hovořit z démonem.) A tak máme stále před očima stejný obrázek: způsob našeho uvažování formují více démoni než evangelium.
P.S.
Viz též dřívější článek na Ambonu na toto téma (i s obrázky z průběhu obřadu smíření, jak se koná na různých místech ve světě)
Administrátor
--- 2. 3. 2017
K Velkému půstu
Jak poznávat svůj skutečný stav
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Vpravdě dí první a přední apoštol Pavel: "Kristus přišel spasit hříšníky, z nichž první jsem já." To říká člověk, který přinesl pro celé lidstvo více práce na upevnění církve než kdokoliv jiný. Říká to člověk, který se nad jiné stal hodným podivuhodných vidění a duchovních zjevení. Sv. Jan Zlatoústý opakoval jeho slova, která teď říkáme před každým svatým přijímáním. I tento vynikající světec hleděl sám na sebe jako na nejhoršího ze všech lidí. Postavíme-li se na tuto skálu, nemůže už ďábel otřásat s naší duší. To je cesta, kdy se člověk zřekne každého klamu o sobě, i toho nejmilejšího. Jediná cesta, která nás přibližuje ke Kristu. Jedině při nastoupení na tuto cestu přestává člověk vnášet do tohoto světa hřích.
Co činit, abychom se připodobnili svatým? Svatí otcové dávají takovou radu. Všichni ji známe. Je velice prostá. Abychom viděli sami sebe takovými, jakými jsme (jak sebe viděli svatí), abychom se upřímně cítili horšími všech lidí (jak se cítili svatí), je potřeba jediná věc - začít plnit Kristova přikázání. Nic víc. Když se vědomě a usilovně snažíme naplnit Kristova přikázání, spatříme, jak jsme slabí, nemohoucí, k ničemu se nehodící. Všechny naše pokusy plnit tato přikázání se rozbíjejí o naši samolibost, naši pýchu a nekonečnou sebelásku. Tyto vlastnosti jsou tím nejstrašnějším a nejohavnějším stavem, do něhož můžeme upadnout. Pocházejí totiž přímo od ďábla, který je ohavný a naučil nás být takovými, jako je on sám.
Existuje krásné cvičení, které nám pěkně ukazuje, jací jsme. Večer si přečtěme 5., 6. a 7. kapitolu Matoušova evangelia. Kázání na hoře. Tam se hovoří o tom, co od nás Pán očekává: neodsuzovat, nehněvat se... Vše, co Pán chce v člověku vidět, souhrn všech přikázání. A tak můžeme každý večer roztřídit své skutky, co se povedlo a co se nezdařilo. Uvidíme hrozný obraz - prakticky nic z toho, co je nám Bohem uloženo činit, člověk vlastně nesvede. A když se občas něco povede, bývá to ihned infikováno pýchou či spokojeností se sebou. Kristova přikázání nám ukazují, jak jsme svými činy i myšlenkami i srdcem a vůlí daleko od skutečného dobra. Přestože jsou tato přikázání tak snadná a lehká. Tehdy pochopíme, co znamená pojem "Spasitel". Není to jen jedno ze jmen našeho Pána. Pamatujme na význam tohoto jména: zachránce. A kdo potřebuje záchranu? Ten, kdo si už neví rady, kdo nemá dost sil, kdo je přemáhán, kdo hyne. Bez Spasitele nemůžeme získat království Boží, ba ani stát se dobrými lidmi.
Pán zná naši nemoc daleko lépe než my. A přeje si vidět v naší duši alespoň nedokonalé pokusy o nápravu. Už to málo, co můžeme vykonat, je nesmírně cenné před Bohem. Každý upřímný pokus zalíbit se Bohu otevírá bránu, kterou k nám přichází záchrana pro věčný život.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1441 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1147 do č. 1150)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.