1440

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1216

Administrátor --- 18. 6. 2018
Vzpomínka na heydrichiádu

Svatý Gorazd. Ten zastřelený za „ukrývání vrahů SS Obergruppenführera R. Heydricha a dalších pěti padákových agentů“

Svatý Gorazd II., vlastním jménem Matěj Pavlík, (26. května 1879 Hrubá Vrbka – 4. září 1942 Praha) byl nejprve katolický kněz a později biskup pravoslavné církve v Československu a propagátor návratu k cyrilometodějské tradici. (Foto fresky z kaple v Hrubé Vrbce)

Dokument Stanislava Motla byl vysílán 23. července 2018.

Poslechněte si audio soubor pořadu:




V pátek, 4. září 1942 pohlédl do tváře smrti. V té době ho mnohé německy i česky píšící noviny označovaly za jednoho z největších zločinců, které kdy tato země na svých bedrech nosila. O tři roky později mu byl udělen in memoriam válečný kříž. A 4. září 1987 byl kanonizován čili svatořečen. Jmenoval se Matěj Pavlík. Známý je ale spíše jako vladyka Gorazd.

Zdroj: ČR Dvojka

* * *

Naše stránka věnovaná sv. Gorazdovi

Heydrichiáda - účast pravoslavné církve na odboji. Knížka: Velký čin malé církve

Archivní záběry a fotografie, které se dochovaly:




Záběry na počátku jsou ze svěcení pražského katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (29. září 1935). Na Ambonu je toto video s jinou písní (v závěru článku č. 731).

Zde je fotogalerie z jubilejních oslav, které se konaly v Hrubé Vrbce již v rekonstruovaných a opravených budovách monastýru a kapli sv. Gorazda, které se vloni podařilo zachránit před zřícením, hrozícím do té doby kvůli špatnému stavebně-technickému stavu.









Editovat příspěvek č. 1215

Administrátor --- 8. 6. 2018
Svatodušní svátky

Svatý Duch a Církev

Když se v těchto několika článcích vracíme k tématům uzavírajícím triod květný, nemůžeme samozřejmě opomenout jeden z hlavních křesťanských svátků - Padesátnici, čili letnice. Jsou to vlastně svátky dva: jednak svátek Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly a zároveň svátek vzniku Církve, takže tento den oslavujeme cosi jako církevní narozeniny.

Nejdříve bychom se mohli trošku věnovat těm narozeninám. Teprve sestoupení Svatého Ducha na shromážděné apoštoly vznikla (ze společenství Kristových učedníků) Církev. Do té doby to bylo dvanáctero apoštolů, ale sestoupením Božského Ducha z nich vzniklo mystické Tělo Kristovo (Kol 1,24, Efez 1,22-23), které má Ježíše Krista jako svou hlavu (Efez 5,23, (Kol 1,18) a Duch Svatý v něm přebývá podobně jako lidská duše v těle člověka (Palama). Duch oživuje, činí Tělo živoucím, podobně jako lidské tělo žije, dokud je v něm duše. V Těle Církve vane Duch, coby dech tohoto Těla. Jako v lidském těle bije srdce a skrze čerpání krve roznáší kyslík získaný dýcháním po Těle, aby každá buňka napojená na toto tělo, mohla žít a byla vyživovaná, tak v Těle Církve je jeho bijícím srdcem konání Eucharistie, rozdílení svatého přijímání všem, kteří jsou součástí tohoto Těla, aby měli účast na blahodati Svatého Ducha.

* * *

Jeden ruský teolog si položil otázku: „Co je nejkrásnějším, nejvelkolepějším a hlavním Božím stvořením? Člověk?“ Aby si odvětil: „Nikoliv. Církev. Při stvoření světa měl Bůh už na mysli Církev.“ Církev je čistým, osvíceným a zbožštěným stvořením, ve kterém se stvořené skrze blahodať spojuje s Nestvořeným. Církev to nejsme jenom my, spojeni stejnými názory na Boha, stejným morálním kodexem či zastřešeni členstvím v jedné organizaci. To by byla chybná definice Církve, a někteří právě ve sdílení stejných formulací víry či v členství v jediné církevní organizaci spatřují kritérium jednomyslnosti a účasti na Církvi. Tento chybný pohled na Církev, aby nezněl tak formalisticky, ospravedlňuje se poukázání na to, že tato církevní organizace je Bohem ustanovená (tím se ve skutečnosti nic nevysvětluje, protože Bohem je všechno ustanoveno). Církev v nejhlubším svém principu není žádný spolek, žádná pozemská organizace. Je to živé Boží stvoření. Ale ani to není všechno - je to boholidský organismus. Pomůžeme si paradoxem: byla stvořena, aby byla příbytkem Nestvořeného. Aby stvoření přijímalo účast na Nestvořeném.

Co tedy řekneme o Církvi? Říká se o ní: „Je to pokračování vtělení Ježíše Krista v lidské historii. Církev je nad světem. Bude žít ve věčnosti po vzkříšení lidstva. Bude pokračovat i po konci světa. Vybudoval ji Ježíš Kristus, je to cíl jeho vtělení do tohoto světa.“

* * *

Slovo »Církev« (ř. ekklisia) znamená shromáždění pozvaných. Jsme pozvaní ke společenství s Bohem. Církev ve své podstatě není religií v tom smyslu jako ostatní náboženství. Církev je sjednocení v Těle Kristově. Sjednocení lidí, když se mnozí stávají Jedním. A zároveň je sjednocením s Bohem. Zde Bůh každého slyší. Bez církve není spasení. Není to kulturní či intelektuální spolek ani institut morálky či teologie. Není to organizace. Je nad tím vším.

Pokud chápeme, že je Církev nejvzácnějším Božím stvořením, Jeho příbytkem mezi lidmi, pak si jistě dokážeme uvědomit, jak velkým hříchem je ubližovat Církvi. Jak hrozné bude zodpovídat se za rozhánění Kristova stádce. Jak smutno bude těm, kteří až pozdě uvidí, že poškodili Církev a přičinili se, že lidé byli zmateni a bloudili jako ovce bez pastýře. Jak zarmucující bude poznat, že jsem zarmoutil Krista.

Jak jdou léta, dospěl jsem k přesvědčení, že jedním projevů darů Svatého Ducha je láska k Církvi. Křesťan miluje Církev, jako muž miluje svou ženu s bázní, aby jí nějak, třebas nevědomky, neublížil, a s úctou, kterou v něm krása a křehkost jeho manželky vzbuzuje. Je to Duch Svatý, který náš učí milovat Kristovu Církev i se všemi jejími lidskými nedostatky. Učí nás zapřít svou vůli, překonat své představy, jen abychom Církvi neublížili. Asi není většího hříchu než zraňovat Církev, kterou Kristus vykoupil svou krví a která je příbytkem Svatého Ducha.

* * *

V našich úvahách se nyní pomalu přesuneme ke svátkům svatodušním. V Řecku to není běžné, ale ve slovanském pravoslaví se na tyto dny předkládá k uctívání věřícím ikona svaté Trojice. Jedná se starozákonní výjev zjevení Boží Trojice. Tenkrát se v náznaku zjevila Trojice Abrahamovi v podobě tří záhadných postav, s nimiž hovoří v jednotném čísle. Abraham je přijal a uctil pohoštěním. Podle tohoto obrazeného příběhu se ikoně říká „Abrahamova pohostinnost“. Nejznámější provedení tohoto ikonografického tématu pochází od sv. Andreje Rubleva (je to jedna z nejslavnějších pravoslavných ikon). (Viz Genesis 18,1-21)

Bůh se zjevil Abrahamovi, který ve třech poutnících (andělech) rozpoznal jediné Božství. Adamovo pohostinství - to je nejen obraz trojičnosti Boží, ale i společenství člověka s Bohem. Abraham s poutníky hovoří, slouží jim. Přichystal stolování. Ikona je nejen starozákonním zjevením Trojice, ale i starozákonním předobrazem Církve. Mohli bychom říci, že stolování je ikonou církve. I v době novozákonní je do samotných základů církevního života zabudováno stolování člověka s Bohem. Beránkem, který se předkládá na stůl, je dnes sám Ježíš Kristus, který se dává jako pokrm k věčnému životu všem, které pozval. Znovu opakujeme: skrze Církev a v Církvi jsme pozvaní ke společenství s Bohem.

Shromážděni Bohem do jednoho Těla, pokračujeme v poznávání Boha. Skrze Církev poznáváme celou Boží Trojici. Společenství Boha a člověka. To je dílem spásonosného díla Ježíše Krista, v němž stále pokračuje skrze Svatého Ducha, jehož oslovujeme mj. jako „Ducha Pravdy“. Je totiž Duchem, v němž poznáváme Pána, který pravil „... já jsem Pravda...“, je Duchem, v němž poznáváme Boha, celou přesvatou Trojici. A v tom je spása člověka pro věčné přebývání s Bohem: „To je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)

* * *

To všechno se v Církvi děje. Je to potvrzeno zkušeností tolika generací svatých. Jak si to však osvojit, abychom byli osobně a co nejintenzivněji účastni toho, co pro naši záchranu Bůh učinil? V Církvi se vzestup a uzdravení člověka odvíjí od působení Svatého Ducha - ten nás činí součástí Těla Kristova a skrze Krista přicházíme k Otci. Vše začíná tím, že získáváme blahodať (energii, posvěcení) Ducha Svatého. Proto je pravoslavný duchovní život tak často označen jako „získávání Svatého Ducha“. Celá pravoslavná asketika, veškerá naše spiritualita se zabývá tímto tématem.

Co říci na úvod tohoto krásného díla? Člověk se musí především učinit schopným Ducha přijímat. To znamená na jedné straně „přitáhnout“ či „přivábit“ (jak píše Efrém z Filotheu) blahodať. Na druhé straně je potřeba vystříhat toho, čím od sebe blahodať odháníme. Člověk je od Boha vybaven svobodnou vůlí a tu musí použít, aby si vybral, čeho si žádá. Co učiní se svým životem zde na zemi, a co pro sebe chce na věčnosti. Pravidla naší spirituality žádají, abychom upravili svůj život tak, aby neznemožňoval Duchu dotýkat se nás blahodatí. Bůh nás chce posvětit, ale v naší moci je mu v tom zabránit.

Pokud vedeme život dle Božích přikázání a církevních pravidel, je potřeba otevřít se posvěcení. Nechť náš církevní život není jen formální příslušností ke křesťanské víře. Starec Paisij to vysvětloval svým návštěvníkům, kteří se ho tázali, jaké předpoklady musí mít člověk, aby se v jeho nitru usídlil Duch Svatý.

»A starec jim odpověděl: Odhodlaného ducha, pokoru, horlivost (jinak též lásku ke zbožnosti), vznešenost a obětavost. Člověk není ve svém životě užitečný, jestliže mu schází milost Ducha Svatého. Duch svatý je Světlo, božské Světlo. V tom spočívá veškerá pravda. Pokud někdo nevidí, může narazit do skla, spadnout z nějakého útesu, do jámy anebo do nečistot. Nevidí, kam jde, protože mu schází Světlo. Když ale přece jen trochu vidí, více se člověk vyhýbá všem těmto nebezpečím a chodí na své cestě s větší jistotou. A aby přišlo Světlo, je třeba chtění, to znamená, že musíš chtít, abys vyšel z temnoty ... Všechno špatné, co se ve světě děje, je způsobeno tím, že schází Boží osvícení. A když schází Boží osvícení, člověk se nachází ve tmě ... Pak jeden říká „pojďme tudy“, ale druhý praví „ne, já to vím lépe, pojďme tudy“, jeden zkrátka řekne „tudy“, jiný zase „jinudy“… Každý si myslí, že je dobré, když se půjde tím směrem, kam on říká. Všichni mají zájem najít správnou cestu, ale stává se, že se dostanou do jakéhosi zvláštního omámení, až zmatku, že se mezi sebou nemohou ani domluvit. Kdyby nebylo tohoto zamlžení zraku, nehádali by se lidé mezi sebou, jejich cesta by byla vidět zřetelněji a oni by šli správným směrem ... Protože je tu ono zamlžení věcí, v Církvi i ve společnosti vznikají mnohé problémy. Přinejmenším v Církvi většina lidí nemá špatné úmysly, nicméně jim schází božské osvícení. Zápasí a snaží se o dosažení dobra, ale jak nakonec končí? Proto Boha žádejme, aby nám uštědřil alespoň trochu svého Božího osvícení, neboť jinak klopýtneme a upadneme jako ti slepí.« (Zdroj FB brněnské farnosti sv. Václava)

Církevní život to je víra a praxe. Dokud nebudeme působení Svatého Ducha vnímat, nebudeme osvíceni. A bez světla je naše víra formální a naše dobré skutky nepřinášejí spásu. Bez světla nevíme, kam vlastně jdeme, klopýtáme, bloudíme a padáme do propastí. (Jan 8,12, Jan 12,35) Světlo přináší pokoj - neklid a chaos dnešního světa je nejlepším důkazem, jak nesmírně jsou dnešní lidé, pobíhající sem a tam, neustále se za něčím honící a stále se hádající a zmítaní bouří ve svých srdcích, vzdáleni blahodati. Bez blahodati Svatého Ducha duše člověka žízní a nedochází pokoje. A kde jinde lze živou vodu blahodati Svatého Ducha načerpat, než na místě, které k tomu Bůh ustanovil? V Církvi.


P.S.
Dokumentární film: Duchovní poselství současných starců z Athosu






Editovat příspěvek č. 1214

Administrátor --- 6. 6. 2018
Z došlé pošty - o úctě ke přesvaté Bohorodici

Úcta projevovaná přesv. Bohorodici v Pravoslavné církvi

O přesvaté Bohorodici a teologických východiscích úcty pravoslavných křesťanů k její osobě

Formou otázek a odpovědí ...

Článek na brněnském pravoslavném webu:
PRAVOSLAVBRNO.CZ
Nebo v PDF






Editovat příspěvek č. 1213

Administrátor --- 1. 6. 2018
Svátky na konci triodu - kde domov můj?

Nanebevstoupení Páně

Triod květný končí svátkem Nanebevstoupení (40. den po Pasše), svatodušními svátky (50 dnů po Pasše) a nedělí všech svatých (neděle po svátku Trojice, jak se také říká letnicím - svátku Sestoupení Svatého Ducha).

Pojďme se zamyslet nad obsahem a oslavou těchto svátků, jimiž se zase na další rok loučíme s obdobím velkopostním, pašijovým a poté paschálním.

Svátek Nanebevstoupení bychom zde mohli doprovodit veršem z naší národní hymny: "Kde domov můj?" Zatímco se státní hymna obrací jen k naší dočasné a pozemské vlasti, tak církev a její svátky pozvedají naše zraky vzhůru, k nebi. Protože právě tam je naše nepomíjivá vlast. V duchovním království našeho nebeského Otce, kde místo slunce září Beránek, čili Kristus, a místo znečištěného ovzduší této země dýchají nebeští lidé vanutí Ducha Svatého, místo kalných a jedovatých pozemských řek tam tekou léčivé řeky vody živé - tam je náš domov. Po tomto domově, kde konečně najdou spočinutí naše duše, se tážeme a Pán Ježíš svým nanebevystoupením odpovídá: Tam je tvůj pravý domov, člověče!

Svatí a starci se shodují, že svým vystoupení na nebe Spasitel ukázal, kam má člověk směřovat, kde je cíl jeho cesty. Vždyť Boží Syn vzal na sebe - při svém vtělení a narození v Betlémě - naše lidství. A toto naše lidství už nikdy neodložil. Při svém vystoupení na Nebe bere přijaté lidství s sebou vzhůru, k nadnebeskému trůnu Božímu. Do samotné svaté Trojice. Nikoliv jako nějakou čtvrtou Osobu, ale jako to, co je už neodlučně spojeno s Božstvím v boholidské Osobě Syna.

Proč vlastně Ježíš Kristus vystoupil na Nebe, zanechav tělesného přebývání na zemi? Napadají nás úsměvné myšlenky, jak by mohl po svém vzkříšení žít věčně na některém místě - např. v Jerusalemě nebo třeba i v Římě (proč ne?), mít tam své sídlo, palác, rezidenci, přijímat delegace, udělovat audience, radit, uzdravovat a rozhodovat spory. Zní to docela prakticky; jistě ale všichni chápeme absurditu takových představ. Tentýž ďábel, který navedl lidi k takové nenávisti, aby Pána ukřižovali, by nechával Krista ukřižovávat znovu a znovu. Uznáme všichni, že jednou to stačilo.

Sám Pán o tom smutně konstatoval: „Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce ... Nenáviděli mě bez příčiny.“ (Jan 15,24-25)



Klíč k našemu svátku nacházíme ovšem i jinde. V evangeliu Pán Ježíš dí: „Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš?  Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Utěšitel k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,5-7)

A dále: Ježíš Kristus odchází připravit nám cestu a místo: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14,2-3)

Jedině tak dojdeme věčného společenství s Ním podle jeho přání, jež vyslovil ve své modlitbě: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (Jan 17,24)

Spasitel musí odejít, aby Utěšitel - Duch Svatý - mohl sestoupit a přebývat zde v Církvi. Čili aby mohla vzniknout Církev. Dalším důvodem k příchodu Utěšitele je jeho svědectví před světem:

„Přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“ (Jan 15,26) „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ (Jan 16,8-11)

* * *

Tato Ježíšova slova se prvoplánově vztahují k jeho smrti a vzkříšení, ale zároveň ukazují na jeho cestu na Nebe a na sestoupení Ducha Svatého. Pán Ježíš Kristus je po celou dobu, kdy koná na zemi své dílo, tím, kdo kráčí v čele, chystá cestu, aby jej ostatní mohli následovat. Jako při putování neprůchodnou krajinou někdo musí napřed proklestit cestu, a pak za ním jde zbytek výpravy. My se ubíráme za Pánem Ježíšem, který pro nás vytvořil cestu skrze smrt, skrze hrob, skrze podsvětí ke vzkříšení a na nebe do nebeských příbytků, které tam pro nás uchystal. On první touto cestou prošel, a my jdeme za ním, následujeme ho na cestě odtud až do cíle jeho i naší cesty.

„A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte. Řekne mu Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu? Ježíš mu odpověděl: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,3-6)

* * *

Spasitel řekl svým učedníkům zarmouceným z předzvěsti loučení, že je pro ně dobré, aby odešel. Jedině tak jim může uchystat na nebi místo, připravit cestu a seslat jim Svatého Ducha. Tím z nich utvoří svou Církev, ve které bude působení Svatého Ducha stále přítomen. A to ne jen na jednom místě, ale všude a stále až do konce světa.

Náš Spasitel si nepřál, aby o něm vysílala televize nebo referovali novináři. Svědčí o něm stále aktuálně Svatý Duch a je každému přístupný v Církvi.












Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1213 do č. 1216)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz