Ambon
Administrátor
--- 19. 10. 2022
Učení ap. Jana o hlubině duchovního života
Vyjeď na hlubinu
Evangelium popisuje velký zázrak, který Pán vykonal. My, kteří nejsme rybáři, si to tolik neuvědomujeme, ale pro tehdejší lidi, kteří u toho byli, to byl takový zázrak, že na ně padla hrůza. V horkých dnech, kdy se vrchní vrstvy vody jezera zahřívají, se ryby stahují do hlubin, protože v teplé vodě nahoře klesá obsah kyslíku a ryby se dusí. Proto v taková období rybáři vyráželi na lov v noci, kdy vody u povrchu trochu chladnou a ryby vyplouvají z hlubin a je možno je chytit do sítí. Když Pán Ježíš zavelel Petrovi, aby za denního světla vyrazili na hlubinu a rozprostřeli sítě, Petr jako zkušený rybář namít, že celou noc pracovali a nic nechytili. To znamená, že ryby jsou u dna a do sítí je nelze polapit. A jestli se držely u dna i přes noc, tím spíše tam setrvají i přes denní vedro. Pak se Petr podvolil a vyplul spustit sítě do vody. Nejen, že něco chytili, ale chytili tolik ryb, že se vymykalo veškeré rybářské zkušenosti, všemu, co doposavad zažili, takže museli povolat loď s pomocníky a ještě se obě lodi pod tíhou úlovku téměř potápěly. Petr a jeho pomocníci si teprve v té chvíli plně uvědomili, koho mají před sebou. Petr s hrůzou klečí mezi hromadami ryb a prosí Ježíše, aby odešel, protože cítil, že jako hříšník se nesmí přiblížit k Bohu, aby neshořel.
* * *
Církevní tradice však vykládá tuto perikopu Písma svatého spíše alegoricky, jako jinotaj. Především vyzdvihuje Pánův příkaz: „Jeď na hlubinu!“ To je pokyn a vůle Boží pro všechny, kteří chtějí Krista následovat. Vyrazit na hlubinu hledání Boha, nezůstávat na mělčině povrchního světského uvažování, ale smýšlet o všem duchovně. To znamená neulpívat na tom povrchním myšlení, které se zabývá jen tím, co nám podává našich pět tělesných smyslů, ale pohlédnout hlouběji - postřehnout duchovní svět, který za vším stojí, neviditelné souvislosti a výklad toho, co se nám i ostatním děje, ve světle poznávání Boží prozřetelnosti a Boží vůle.
I svatý starec Paisij vybízel lidi, aby „na všechno hleděli duchovně“. U toho začíná duchovní život. Naše spiritualita, to není jen formální plnění náboženských tradic a pokynů, ani slepá víra. Kdo takto chápe církev, může prožít v církvi a na bohoslužbách celý život a duchovní život vůbec nepoznat. Formální účast na církvi člověku nepřinese žádnou duchovní zkušenost. Dokonce ani plnění Božích přikázání, desatera, mravních norem, - nic z toho nemusí člověku přinést živé okoušení „jak dobrý je Bůh“ (tak, myslím, charakterizoval duchovní život sv. Siluan Athonský). K čemu je dobrá askeze a půsty a další cvičení, když nikdy nepocítíme působení blahodati Svatého Ducha. Desatero, dogmata a posvátné tradice církve jsou tu jako příprava, základ a předpoklad pro naplňování Evangelia, blahoslavenství a lásky. K čemu nám je účast na Církvi, která je jakoby lůnem, kde se vyvíjíme pro život v Božím království, když zůstáváme stále jen duchovním embryem, kterému se nevyvinuly žádné smysly, skrze něž bychom mohli mít účast na duchovním ráji? (Viz podobenství sv. Nikolaje Kabasily)
A když člověk vypluje na hlubinu duchovního uvažování a hlubinu Evangelia, přijde zkouška. Obratnost a schopnosti každého lodníka prověří až bouře. „Když splníš přikázání, očekávej pokušení; protože láska ke Kristu se prověřuje těžkostmi“ (říká sv. Marek Asketa).
Ne každý, kdo je v formálně v církvi nebo dochází na bohoslužby, je skutečně v Církvi. Kanonická ustanovení jen vymezují duchovní prostor, v němž někde (kde, to ví jen Bůh, který vidí, co je skryto) se nachází skuteční křesťané. Tak učí prof. MDA Osipov.
A tak Církev, mystické Tělo Kristovo, pluje nad hlubinou se všemi, kdo do ní skutečně patří. Žije svým vlastním skrytým a pro nevěřící nepochopitelným životem nesení kříže, pokání a vroucí mlčenlivé modlitby a duchovním zřením. Pluje svými bohoslužbami plnými hlubokých symbolů a tajemných metafor.
* * *
Způsob, jak vyplout na hlubinu, každého z nás učí sv. Jan, apoštol a miláček Páně, který má letos právě v tento nedělní den památku. Je to první člověk v dějinách, kterému církev přiřkla přízvisko „Theolog“ (celkem jsou takoví tři). Theolog je ten, kdo může mluvit o Bohu, protože o Něm něco ví. Svatý Jan, který ze všech apoštolů Pána Ježíše nejvíce miloval, právě skrze svou lásku něco podstatného o Bohu poznal a napsal: „Bůh láska jest.“ (1 Janův 4,8; 1 Janův 4,16)
Jeho učení promýšlejí další svatí Otcové, prověřují je svou zkušeností, a vykládá je celá církevní tradice. Vyvodila z toho učení o Bohu mj., že člověk je bytost přebývající zde na zemi současně ve dvou světech. Skrze své tělo a psychiku přebývá ve světě hmotném. Poznává jej skrze své smysly a přemýšlení o těchto vjemech. Skrze duši však přebývá ve světě duchovním.
Vstupujeme do tohoto světa vírou v Krista a láskou k Pánu Ježíši i bližnímu. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha,“ píše sv. Jan. Boha poznáme skrze lásku. „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle,“ ujišťuje apoštol. Původcem naší lásky je Boží láska. On je zdroj a tak se nám dává poznat: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás ... Když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme.“ Zjišťujeme pozvolna, že tento věčný duchovní svět je reálnější než dotýkatelný materiální svět. Začneme chápat, že k jakému světu se připoutáme, v tom budeme žít nebo hynout. Ďábel se pochopitelně snaží vytáhnout nás z duchovního světa a připoutat k tomuto materiálnímu světu. Zde všechno pomíjí a spolu s tím hyne i ten, kdo se k této pomíjivosti připoutal. My však máme posilovat spojení s věčným světem, abychom byli spolu s ním nepomíjiví. Proto nepomíjející život začíná v Církvi, která je přejímkou Božího království už zde na zemi. V ní se potkává pozemská pomíjivost s věčností, zde přestupujeme z dočasného světa do nebeské reality ráje.
Pohybuje se v tomto světě svou vírou, duchovním úsilím o očištění do materiální hniloby, která je schopna nakazit a pošpinit i duši. Skrze očišťování srdce začíná poznávání Boha. A vpřed na této duchovní cestě nás žene láska k Bohu, neukojitelná blažená touha po spojení s Ním. Jen On dokáže nasytit nejvnitřnější tužby našich duší.
Sami rozhodujeme, ke kterému z těchto světů se připoutáme. Volba je na nás. Církev činí vše proto, aby nás uvedla do díla, při němž přesouváme těžiště života do duchovního světa.
* * *
Témata této neděle, která jsou o plavení se na hlubině a o učení apoštola lásky, usvědčují vykolejenost velké masy současných pravoslavných věřících. Hovoří však nejen k úplným zbloudilcům, nám všem klade dost nepříjemné otázky.
Jak jsme na tom my s těžištěm našeho života, touhy a směřování? Jak jsou na tom masy současných křesťanů? Kde je naše srdce - tady nebo tam? Je těžiště našeho života, myšlení a touhy v duchovním světě, u Boha? Nebo jsme stále světskými lidmi, přilepeni srdcem k pomíjivým věcem, tělesným žádostem, ideologiím a politice a všem těm čachrům tohoto světa?
Ach, ten svět a jeho politika. Ta je ještě přitažlivější než zábava a sport. Spoutává lidské duše. Oslepuje a zapřahá věřící lid, aby táhnul jho nevěřících. (Galat 5,1; 2. Kor 6,14) Sotva byl vytažen z tmy do světla víry, už zase se s rozkoší ponořuje do temnoty. Současná politika je zřejmě jen zkušené dílo ďáblovo, kterým loví lidské duše pro marnost. V principu to není nic nového. Už dávní židé odmítli theokracii, kterou jim Hospodin nabízel, vystrčili Boha z trůnu a zavedli si despocii s králem. A tak to pokračovalo stále dál. Kristus byl židy vydán na ukřižování, protože odmítl se zabývat politikou. Odmítl řešit věci vojenské, státní a ideologické. Dokonce i okupant, římský císař, byl zpolitizovaným židům milejší, než Mesiáš. (Jan 19,15)
Pak se do světského myšlení zamotala Byzanc a tím skončila. Nyní je zjevně na řadě Rusko, které se tak zamotalo do své zaostalé sebestřednosti, že všude vidí jen nepřátele a bojuje proti tomu buď snahou je zotročit nebo pohltit. Když už se tak chvástá svou pravoslavností, mohlo by se poučit např. od Simeona Svatohorce: „Když si myslíš, že zdroj zla je v někom jiném než v tobě, je přestupek proti Evangeliu.“ Jenže co dnes vidíme? Krvelačnost zabijácké armády, snaha ukrást území, vyhladit národnost a uloupit ukrajinské děti, které jsou po tisících unášeny do Ruska k převýchově. „Je krajně bláznivé ubližovat druhému a nevidět v tom vlastní smrt.“ (Sv. Jan Zlatoústý) Škoda, že Rusko nemá v čele takového duchovního vůdce, jako byl srbský patriarcha Pavel, který káral masakry páchané i Srby: „Buď se budeme chovat jako lidé, nebo ať radši nejsme.“
Blogy křesťanů jsou dnes plné politické propagandy, nacionalismu a úchylných ideologií. To je to síto, kterým propadáme. Světští křesťané i mniši (a dokonce Svatohorci) vysedávají u počítačů a mají hlavu plnou politiky, hltají konspirační teorie a opájejí se světskou ideologií. Blázni tancující s blázny. Před našima očima se duchovně hroutí největší pravoslavná církev onoho národa, který je nejen veden psychopatickými vrahy, ale na jejich propagandu skočily dvě třetiny národa. A vlastně není divu, když je národ veden slepými pastýři, kteří se odvrátili od Krista a jeho přikázání a vrhli se do politiky. Zapomněli totiž jak problémy řešit duchovními způsoby. Simeon Svatohorec by jim poradil: „Nepřítel neprchá před silnými, ale vzdaluje se od mírných. Ví přece Bůh jak osvobodit zbožné od pokušení.“ Místo toho řeší své domnělé problémy podle způsobu nevěřících. Je to znamení ztráty víry. „Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janův 5,4) Svět nepřemůžeme politikou, ani raketami, děly a tanky, nic nám nepomohou jalové konspirační teorie. Nad světem vítězíme vítězstvím Kristovým, který přemohl svět (Jan 16,33), a kterým se ozbrojujeme dodržováním přikázání lásky a pevnou vírou v Boha. Jak je možné, že na to církev v Rusku zapomněla? A nezapomínáme na to i my?
To je skutečné ztroskotání velké církve. Loď místo toho, aby plula nad hlubinou, zamířila na mělčinu, kde se rozbíjí o útesy. Potápí se nikoliv pod náporem nepřátel, ale protože se stala lodí bláznů omámených světskou mocí, penězi a domnělou slávou, ale ve skutečnosti vlečených svými mindráky. Jde ke dnu, protože ztratila lásku. Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nenávidí jiné lidi? „Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (1 Janův 4,20-21)
Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nezachovává jeho přikázání lásky? (1 Janův 5,2-3) „To je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít.“ (2 Janův 1,6) Jestli to ještě nezmění Boží zázrak, bude z této církve jen historické memento.
P.S.
Pohled do potápějící se lodi fašistů, kteří netouží po ničem jiném než uvrhnout svět do strachu, jak to sami říkají.
Řečník (spíš řvoun) na pódiu volá po svaté válce. Hrozí celému světu: „Boj se!“ Hrozí nevěřícím, kteří jsou vedení blázny, nemravníky, satanisty. „Boj se, už jdeme!“ Odpovědí jsou ovace davu. Snad každému křesťanovi asi přijde na mysl otázka, kdo je tu vlastně tím zvráceným bláznem, satanistou, nevěřícím... Učil nás snad Pán Ježíš vyhrožovat, svolávat do svaté války proti nevěřícím a zalykat se nenávistí? „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.“ (1 Petrův 2,23) Přišel ne aby soudil, ale aby zachraňoval kajícníky.
Ti, co nedůvěřují v Boha, se všeho bojí: Ameriky, NATO, vakcín, bacilů, nepřátel, temných sil, antikrista, čárových a všech jiných kódů a pečeti, občanských průkazů a pasů, čipů a radiových vln, bankéřů a karet, hladu a moru, všech vlád, prostě všeho. A kdo se bojí, ten hrozí a snaží se vzbuzovat strach. Tito tzv. „pravoslavní“ (na pódiu i pod ním) asi vůbec nepoznali křesťanskou lásku ani Boha a nic jim neříkají slova ap. Jana: „My jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1 Janův 4,16-18)
Administrátor
--- 13. 10. 2022
Záštita přesv. Bohorodice a modlitby za Ukrajinu
Modlitební pomoc všem trpícím dnes na Ukrajině pod útoky ruských raket
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
„V případě, že začne jaderná válka, buďte blíže epicentru výbuchu. Všechno tak skončí rychleji,“ káže ruská církev. (Bylo zveřejněno video kázání.) Rusko zřejmě přišlo ve válce už o více než devadesát tisíc vojáků. Rusové hromadně prchají z Ruska před mobilizací. Nacistická ruská televize a propagandisté ověnčují vítězství nad "banderovci" a "ukrofašisty".
Rusové na náměstích oslavují nové údery na Ukrajinu. Jsou prý hrdí na to, že jejich stát ukázal sílu.
Známý, dnes už zesnulý, starec Kyrill (Pavlov) na konci svého života upozorňoval Rusy, že Bůh se nad Ruskem smiluje, když se lid vrátí k mravnosti. A tak se Rusové srotili v boji proti „homosexualismu“, a bojují s ním vražděním sousedního pravoslavného národa. Ve jménu tradičních hodnost zabíjejí své pravoslavné bratry a sestry na Ukrajině. Je toto cesta k Božímu smilování nad ruským národem?
Slavíme teď svátek Záštity (Pokrovu) přesv. Bohorodice, která několikrát ochránila Konstantinopol před nájezdy nepřátel, kteří chtěli město vydrancovat a uchvátit. Podle některých historiografických zpráv byli těmi nájezdníky Rusové, před nimiž Matka Boží ochránila pravoslavné Byzantince. Teď je taková doba, že by zázračnou záštitu před Rusy potřebovala Ukrajina. Možná, že se Panna Marie opět zjeví a zažene Rusy.
Na svátek Záštity (Pokrov) přesvaté Bohorodice (14. října) se konají modlitby za trpící Ukrajinu. Kdo mezi pravoslavnými ještě zůstal křesťanem, ať se připojí.
O svátku Záštity přesv. Bohorodice jsme kdysi zde už psali v č. 1179.
Administrátor
--- 25. 9. 2022
Svátky přesv. Bohorodice, naší matky
Bohorodice, milostiplná matka křesťanů
Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy - jako na rodinné společenství bratří a sester.
Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem', protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.
Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).
Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena - každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.
A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované - všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.
Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství - ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými? Chováme se slušně nebo děláme v rodině jen nepořádek a předvádíme sobecky svou nevychovanost?
Občas se obávám, že by si naše církevní rodina mohla více uvědomovat, že jsme bratry a sestrami, a místo vzájemného ubližování, pomlouvání a hanění, intrikování a politikaření či jidášské lakoty, bychom asi měli více vnímat, že jsme bratry a sestrami. Jak vypadá náš církevní život? Nejdříve zabíjíme bratra svou závistí či nenávistí v srdci, pak ho zabíjíme slovy pomluv a intrik, a nakonec ho zavraždíme puškou. Zrovna máme všichni před očima aktuální situaci války na Ukrajině, když po sobě bratři střílejí, jedni posílají na domovy svých bratrů rakety, zajatce bestiálně mučí a popravují. Tohle snad vypadá na to, že by ti pravoslavní útočníci chápali, že vraždí svou duchovní rodinu, že pobíjejí ty, s nimiž sdílí Krista a Jeho Krev?
Spíše to vypadá, že jedni "pravoslavní" nevidí v druhých pravoslavných svého bratra více, než Kain viděl svou krev v Ábelovi. Můžeme ty vraždící pomatence nazývat křesťany? Nebo jsou spíš jen dalším úkazem „znamení doby“, kdy církví a lidstvem prochází síto, aby přesívalo, zkoušelo a vyjevilo, kdo kým je, kam si vybral, že chce patřit, a tak se projevilo, zda mezi mnohými sebevědomými pravoslavnými věřícími jsou vůbec nějací křesťané.
Jak chceme sdílet věčné království, když nedokážeme sdílet ani ten pozemský ráj, který se ukazuje v církvi? Jak bychom mohli mít společnou účast na nepomíjivém, když nejsme schopni zachovat bratrské společenství dočasné. Bude snad stát o nebeskou lásku a nekonečnou důvěru a neomezenou vzájemné sjednocení ten, kdo se na zemi naučil jen nenávidět, závidět, hněvat se, sobecky hrabat pro sebe, intrikařit a rozdělovat? Vždyť volbu o své věčnosti provádíme zde. Po odložení těla jen pokračujeme dál tím směrem, kterým jsme se srdcem i skutky vydali už na zemi.
Sice jsme schopni hodiny vyzpěvovat akathisty před zázračnými ikonami, vysluhovat molebny, ale jak to prospěje našim duším, když pak utíkáme páchat zlo vůči bratrovi? Dávné židy usvědčoval z hříchu Boží zákon, který se zavázali plnit a kterým se chlubili. My bychom se měli mít na pozoru, aby nás neusvědčilo evangelium, které při liturgiích předčítáme a kážeme; aby nás neusvědčovaly ze spáchaného zla všechny ty akathisty a kánony, a nebylo nám na soudu řečeno: věděls, co máš činit, a nečinil jsi to. Dáváme si pozor na to, co si vezmeme do chrámu na sebe, ale abychom zpytovali svou duši, to nás ani nenapadne. Lidé, kteří se chystají k svatému přijímání, si někdy lámou hlavu, zda přečetli všechny stanované modlitby, kánony a provedli další úkoly, jenže kolik našich lidí se s bolestí v srdci trápí otázkou, zda někoho nezarmoutili svým egoismem nebo dokonce neublížili komu myšlenkou, slovem, skutkem...
Připozdívá se, na svět padl soumrak. Nezačínáme se podobat některým dávným židům, před nimiž varuje Písmo?
»Můj synu, kdyby tě lákali hříšníci, nenech se zlákat! Kdyby tě přemlouvali: "Pojď s námi, vražedné úklady nastrojíme, počíháme si na nevinného bez důvodu, pohltíme je, jako podsvětí pohlcuje živé, bezúhonní budou jako ti, kdo sestupují do hrobu, přijdeme si na rozličný drahocenný majetek a domy kořistí si naplníme, vsaď na nás, přijdeme si všichni na společné bohatství" - můj synu, nechoď s nimi jejich cestou, zdržuj svou nohu od jejich stezky, neboť jejich nohy běží za zlem, pospíchají prolévat krev.« (Přísloví 1,10-16)
Asi už je zde doba, prorokované starcem Serafímem Vyrickým, kdy se budou budovat velechrámy a zlatit kupole: „Přijde čas, kdy nikoliv pronásledování, ale peníze a klamy tohoto světa odvedou lidi od Boha a zahyne více duší než v dobách otevřeného pronásledování ... Z jedné strany se budou vztyčovat kříže a zlatit kupole chrámů, ale z druhé strany nastane království lži a zla. Opravdová církev bude vždy pronásledována a spasit se bude možné jen utrpením a v bolestech. Pronásledování budou ta nejostřejší a nepředvídatelného charakteru. Strašné bude dožít se té doby.“ Velechrámy plné zlata tu už máme, a jeden je hroznější než druhý.
„Hleďte si krásy duše. Za krásu tělesnou nám ráj nikdo neslíbil.“ (Ct. Paisij Svatohorec) Čím se zdobí duše? Láskou a čistotou. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) Ne podle množství poklon, hodin akathistů, ani podle oblečení, podrjasníků, přísnosti půstu, starého kalendáře, či šátků na hlavách (a už vůbec ne podle velikosti velechrámů, či kilogramů zlata na kopulích: „nužno-li vam eto zoloto lživoje“ zpívala jedna ruská pěvkyně). Všechno tělesné a vnější je druhořadé. Stav srdce, jeho čistota - to je podstatné.
Jako rodičové milují všechny své děti, poslušné i neposlušné, mírné i vzpurné, hodné i zlobivé, tak Bůh nás stále miluje, ale zvláště blízko jsou mu ti, kteří mu činí radost. Matka Boží miluje všechna svá dítka, ale zvláštní přízeň projevuje těm, kteří ji napodobují snahou o čisttotu, pokoru a lásku. Naši rodiče svolávají k sobě nás všechny, ale jako většina rodičů vědí, že k problematickým dítkám se musí zachovat s jistou přísností, aby je vychovávali. A tak si zde sami vybíráme, zda chceme být opatrování shůry laskavě, nebo zda si jen koledujeme o výchovný výprask. A to víme ještě o horší možné variantě, kdy Božský sadař vytne a spálí neplodný strom - buď ještě zde na zemi, anebo tam na posledním soudu (praví o tom naši svatí otcové: „nejhůř je na tom ten, kdo hřeší a dobře se mu při tom daří; takový bude souzen bez milosti“).
Bratři a sestry, jsme jedna duchovní rodina. Jsme všichni z vznešeného nepozemského rodu. Neboť těm, „kteří ho (tj. Krista) přijali, dal právo být Božími dětmi - všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ (Jan 1,12-13) Pohrdneme i my svým rodem, jako Ezau kvůli míse čočovice (čili tělesným vášním a neúctě k rodičům) opovrhl svým prvorozenectvím? Jak dlouho ještě budeme svým darebným chováním zneucťovat své vznešené rodiče? Svým chováním v církvi a vůči sobě navzájem ukazujeme každý den, jakými jsme dětmi a jakými jsme si duchovními sourozenci.
A Bůh se dívá a hledá na zemi svůj lid. Matka Boží smutně hledí a počítá ty, kteří jsou na zemi jejími dobrými dětmi.

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1369 do č. 1372)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.