Ambon
Administrátor
--- 26. 3. 2013
Nové pravoslavné filmy
Sv. vladyka Nikolaj Almatský a Kazachstánský
Krátký filmový dokument o jednom „sergiánském“ biskupovi
Ruská pravoslavná církev uprostřed 20. století
Na stránce pravoslavných filmů
* * *
A dále tam nově je krásný film
Cestami vyhnaných otců
Řeči duchovní o svatých sedmipočetnících. Český dokumentární film zachycují putování ve stopách vyhnaných učedníků sv. Cyrila a Metoděje.
Na této videostránce
Administrátor
--- 26. 3. 2013
V Kosovu byl opět zhanoben pravoslavný hřbitov
V jižní části Kosovské Mitrovice obydlené Albánci bylo poškozeno 90% hrobů.
Na hřbitov musí doprovázet Srby policie. Dny zádušních vzpomínek dle pravoslavného kalendáře jsou jedinou dobou, kdy se Srbové mohou dostat ke svým hrobům v relativním bezpečí. Nedávnou sobotu (zádušní masopustní sobota) Srbové zjistili, že náhrobky jsou pobořené a náhrobní mramorové desky ukradené. Přítomný kněz řekl, že Albánci se snaží znesvětit každé místo, kde je kříž. Všechny kříže se snaží zlikvidovat. Srbové byly tímto vandalským aktem rouhání a poskvrnění pobouřeni. V severní části města, kde ještě žijí Srbové, nebyl poškozen ani jeden albánský hrob.
Sedmica.ru
Administrátor
--- 24. 3. 2013
Zatím to vypadá tak, že s papežem bude legrace
Operátor ústředny papeži: Jestli vy jste papež, tak já jsem Napoleon!
Neomylný papež měl nedorozumění s omylným operátorem:
- "Tady římský papež."
- "Aha, a já jsem Napoleon."
Co se stal František papežem, musí vatikánští úředníci pozměnit své představy o tom, co papež může a co by měl dělat. Po různých "vylomeninách" nového papeže, který si chodí či jezdí po Římě a po bohoslužbách bez ochranky, zdraví se s lidmi a nosí umělohmotné hodinky, si nyní úředníci musejí zvykat na daleko prostší chod vatikánské byrokracie a na neoficiální komunikaci. Zatím s tím však má Vatikán trochu problém.
19. března se jezuita František rozhodl zavolat svému starému příteli, vrchnímu veliteli jezuitského řádu. Použil k tomu telefon, jenže při tom opominul svého tajemníka. Jak píše "The Daily Mail", papež zvedl sluchátko a spojil s operátorem vatikánské telefonní ústředny, při čemž se představil: "Haló, tady římský papež."
Operátor Andreas, jak se zdá, ještě nikdy dříve neměl na telefonu žádného papeže. Ani ho nenapadlo, že by to mohl být skutečný papež a že by nepoužil služeb svého tajemníka. Proto Andreas odpověděl člověku na druhém konci drátu: "Tak římský papež? Ano? A já jsem Napoleon."
František však se ukázal jako dosti trpělivý papež, a tak se pokusil přesvědčit operátora, že to není žádný vtip a že "on-line" je skutečně reálný římský papež, jenž touží dovolat se veliteli jezuitů: "Ale já jsem skutečně římský papež František. Nerozčilujte se, prosím, Andreasi. Prostě mě spojte s generálem řádu, rád bych mu poděkoval za jeho dopis."
Operátor nakonec pochopil svou chybu, omluvil se a papež mohl promluvit s generálem. Znalci poměrů říkají, že takový telefonát od hlavy církve byl v Římě skutečně doposavad naprosto neobvyklou záležitostí. Zřejmě se tento styl stává novým standardem pro začínající pontifikát. Současný papež si prý nepřeje zbytečně kohokoliv obtěžovat svými žádostmi.
NEWSru.com, Daily com
------------------------
Druhou stránkou nového pontifikátu je mocná kritika namířená proti novému papeži ze strany katolických tradicionalistů. Ti si stěžují, že "pro papeže znamená liturgie méně než pro řadového ministranta". (Zdroj)
Dále dokonce zpochybňují jeho katolictví s poukazem na jeho svazky s argentinskými zednáři. Tyto kruhy jsou znepokojeny otázkou, zda současný papež opravdu nese celé "depositum fidei" (dědictví víry).
Katolickou církev tedy možná ještě čeká "spor o Františka". Někteří nevylučují, že by z toho mohl být vážný rozkol v církvi.
Administrátor
--- 16. 3. 2013
Co zde učiníme se svou duší?
NEDĚLE MASOPUSTNÍ; o strašném soudu
Ze čtení o soudu
...
25,41 Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
25,42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
25,43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
25,44 Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
25,45 On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
25,46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."
(Z evangelia podle Matouše)
My všichni jsme dostali stejný dar. Je to největší ze všech možných darů - obdrželi jsme existenci a možnost přijít na tento svět a s použitím své plné svobody zaujmout vztah k Bohu a určit svou věčnost. Za tento dar však člověk nese odpovědnost. A tato odpovědnost se zúčtuje na posledním soudu.
Z dnešního čtení se dozvídáme:
1.) že základním principem, podle něhož se vše v důsledku poměřuje, je vztah člověka k Bohu. Jaký vztah člověk s Bohem navázal, taková pro něj bude věčnost. Buď to bude věčnost s Bohem, anebo věčnost v opozici vůči Bohu. Buď s anděly a svatými, anebo s ďáblem a jeho démony.
2.) principem tohoto vztahu k Bohu je láska. A láska k Bohu a bližnímu je jedna a ta samá láska. Co činíme nejmenšímu člověku, činíme Bohu. Kdo opravdu miluje Boha nemůže nemilovat člověka. Jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka jehož vidíš? (1 Janův 4,20) Uskutečněním a prokazováním lásky, tj. oběti, se navazuje pouto s Bohem.
3.) Vztah k Bohu se často děje skrze takové skutky, o nichž zde v tomto životě netušíme, že jimi zaujímáme k Bohu vztah. Proto to překvapení těch spravedlivých i nespravedlivých v evangelijním úryvku této neděle.
A teď něco o tom, proč je naše duše ve stavu, kdy nechápeme tak prosté věci. A jaký vlastně význam má na soudu stav duše člověka?
Při soudu je stav lidské duše určujícím faktorem. O tom je vlastně celý soud - odhalí se tam, v jakém stavu je naše duše (a nejen duše, nýbrž celé naše lidství), resp. do jakého stavu jsme ji svým životem přivedli. Už zde na zemi můžeme podle určitých úkazů usuzovat, v jakém stavu se naše duše nalézá. Jeden z takových příznaků je rozebraný v dnešním evangeliu. Je to milosrdenství. Pokud se srdce člověka plní soucitem a cítíme lásku k lidem a při setkání s chudým člověkem jsme pohnuti milosrdenstvím, je to úkaz dobrý. Nechává-li nás neštěstí druhého člověka chladným, či nás dokonce přivádí k odsuzování ("může si za to sám, nemá být líný, nemá pít" atd.), nevypovídá to o našem vnitřním stavu nic moc nadějného.
Máme-li se však začít zabývat hlubším duchovním životem a začít aktivně měnit svůj vnitřní stav, je potřeba něco vědět o příčinách, proč jsme od své přirozenosti tak žalostně komponováni. Začít musíme u Adama (kde jinde?) Pohleďme tedy nejprve, do jakého stavu přivedl Adama jeho hřích. Co se s ním stalo, co se změnilo, jak se hřích projevil na jeho počínání? Vidíme to v Bibli - začal se chovat jako blázen. On Adam, který dříve dával zvířatům jména a měl pronikavé duchovní zření, je najednou natolik zatemněn na rozumu, že se schovává před Bohem. Pokouší se ukrýt před vševidoucím Hospodinem. Myšlení duše je jakoby přeprogramováno, je do ní vpraven nový vzorec chování.
Ještě horší však je, proč se schovává. Doposavad bylo pro něj dokonalou radostí být s Hospodinem. Nic nemohlo být větším štěstím, než Boží návštěva. A nyní? Už neběží Bohu vstříc, ale utíká před Bohem. To je zásadní změna, která nastala v jeho duši. Vše je v ní náhle jakoby vzhůru nohama.
A co je vůbec nejhorší - toto chování není projevem vůle. Adam už nemá své jednání plně pod kontrolou. Domnívám se, že je to spíše něco jako reflex. Člověk s tím nemůže nic dělat. Je to jako když mimovolně ucukneme rukou před plamenem, nebo uhneme před náhle zpozorovaným hozeným předmětem. Nepřemýšlíme nad tím, nerozhodujeme se, prostě v mžiku zareagujeme. Stejně tak mimovolně člověk od okamžiku prvního hříchu utíká před Bohem, ostýchá se, děsí se ho. A nikomu se nedařilo to změnit. Nikomu, až do příchodu Krista.
Tento stav, do něhož Adam - a potažmo každý člověk - upadl, má určující vliv na duši nejen za tohoto pozemského života, ale i v životě posmrtném. Jestliže tady (když je duše zatím v těle a má tudíž ještě vůli) člověk nemiluje Boha a nesnese jeho blízkost, jak to potom může dopadnout s duší po jejím rozloučení s tělem, až nebude už mít vůli a ztratí možnost byť se jen pokusit přemoci tento zkázonosný reflex. Zdá se z Adamova chování, že právě proto duše člověka, až se dostane na světlo a přiblíží se k Bohu, "reflexně" ucukne a utíká do temnoty - zachová se prostě jenom stejně, jako se Adam ukryl před Hospodinem v houštinách.
Není to věc výběru vůle, je to mimovolné chování od prvního hříchu zakódované v duši člověka. Jako když virus vypustí do napadené buňky svou zkaženou genetickou informaci, která přeprogramuje původní genetický program buňky, takže tato buňka začne pracovat dle instrukcí viru a to i sama proti sobě, takže se nakonec svou vlastní činností zničí. Tak nějak podobně vstoupil do naší duše virus hříchu. Ne nadarmo jej otcové nazývají infekcí, protože se vskutku projevuje podobně. Tato infekce duši přeprogramovala a ničí ji, rozkládá ji. V duši začínají pracovat procesy, které jsou pro ni zhoubné.
Tento stav nelze napravit žádnou satisfakcí, která by měla být přinesena hříchem uražené Boží spravedlnosti, jak to učí katolická teologie. Tady není prostor pro právní řešení, zde je potřeba lékaře a léčení. Když jsme nemocní, nejdeme k advokátovi, ani neposíláme k soudu žalobu proti bacilům, ani nepodáváme trestní oznámení na neznámého a velice maličkého leč zákeřného pachatele, který se ve mně usadil, ale jdeme k lékaři a užíváme léky.
Nenormální a nemocný stav lidské duše tedy musel být napraven léčením. A protože se jedná o tu nejhroznější nemoc, jakou lidstvo zná, musel přijít největší lékař - Boží Syn se vtělil. Nestačil na to žádný prorok ani svatý muž. Buddha byl na to krátký, Mohamed s tím nemohl nic dělat. Nestačil na to Mojžíš ani by s tím nic nepořídil Jan Křtitel, největší z lidí. Ti všichni jsou infikováni a sami potřebují lékaře. Proto přichází Kristus. Křesťanství je o léčení lidské duše, aby se uzdravila a opět mohla milovat Boha, k Bohu utíkat a kvůli Bohu ve jménu lásky k Němu zavrhnout vše, co je hříšné a co brání sjednocení s Bohem. Tuto léčbu provedl Boží Syn na svém lidství, jež přijal od Panny Marie.
Boží Syn při vtělení spojil svou lidskou duši, kterou přijal, se svým Božstvím, když v jedné boholidské Osobě bylo Božství a lidství. Duše se v jeho osobě ocitla v tak těsné blízkosti Božství, jako ještě lidská duše nikdy nebyla. Nemohla uhnout ani ucuknout, protože byla pevně spolu s Božstvím v jediné boholidské Osobě Kristově. A žár Božství ji přetavil do původního stavu; vypálil z ní její nemoc, jako se žhavým železem kdysi vypalovala infikovaná hnisající rána či jako se vypaluje plevelné trní na poli. Žádný virus ani bacil nevydrží Božský žár, když vstoupí energie blahodati do duše. Představme si starou pečeť z vosku, do níž byla dříve otisknuta písmena starého pečetidla; avšak přiložením horké nové pečeti na starý vosk se dřívější nápis rozplyne a do vosku se otisknou nová písmena. Tak podobně se lidská duše Kristova změnila jako v rozpálené peci sáláním Božských energií. Místo nemocné duše starého Adama je v Kristu znovustvořena duše nového Adama. Toto očištěné, osvícené a zbožštěné lidství nám Spasitel podává.
Toto nové lidství Kristovo získáváme v Církvi působením svatých Tajin a vůbec vším, co se v Církvi posvátného děje. Boží blahodať vyzařuje z veškerého posvátného církevního dění, ze všech bohoslužeb, modliteb, úkonů, symbolů, z každého požehnání a každého pokřižování. (Projevem uzdravující se duše, jež se otevírá Bohu, je např. touha po modlitbě a Eucharistii, a skutečnost, že nás přitahuje chrám a liturgie.) Tím vším přijímáme a za naší spolupráce v dílech ctností si osvojujeme Kristovo uzdravené lidství, které už před Bohem neutíká. Na Božím soudu lidská duše, proměněná v Církvi, přilne ke Kristu jako k Tomu, koho již dávno zná, koho si již dávno zamilovala a kdo je pro ni tím nejdražším, co kdy měla.
Takže suma sumárum - křtem a svatými Tajinami přijímáme každý do své osoby lidství nového Adama, lidství uzdravené a zbožštěné. Zaleží na způsobu našeho života, co s tímto lidstvím ve své osobě učiníme. Jestli v nás bude růst a rozkvétat, nebo zdali je budeme škrtit, dávit a zadupávat hříchy. Jak jsme si vedli, to bude vidět na soudu. Protože však v průběhu křesťanského života v nás dlouhou dobu (a většinou celý život) působí jak starý Adam tak i nový Adam, staré lidství se míchá s novým, náš stav zde zůstává smíšený a nejednoznačný, nezjevuje se nám Bůh hned tady v přímém zření plné své slávy, ale nechává nás, abychom jej zřeli skrze víru. Máme možnost přinášet mu svou lásku nepřímo - ukazovat rostoucí lásku k Němu milováním bližního - a On ji přijímá.
Není půst tou nejvhodnější dobou k tomu, abychom se na to všechno rozpomenuli?
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 892 do č. 895)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.