Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1442: #
Administrátor
--- 6. 8. 2025
Dvojnásobný smutek
Zemřel otec Kliment ze Střílek
V sobotu 2. srpna 2025 odevzdal svou duši Stvořiteli otec Kliment, velký obdivovatel díla svatých Cyrila a Metoděje. Znali jsme ho jako horlitele pro „dědictví otců“. Je smutné, když odejde člověk a zvláště je smutné, je-li relativně mladý. A ještě smutnější, když je to dobrý člověk. Jenže Bůh sám rozhoduje, kdy člověk opouští tento svět, a tak je potřeba se před tím s pokorou sklonit. Dneska ty, zítra já.
Snad mi nikdo nebude mít za zlé, že nemohu přejít tuto smutnou událost mlčením a nepřipsat k ní pár osobních řádků. Nemám-li hrát divadlo, že se nic vážného a kontroverzního mezi námi nestalo, musím se alespoň dotknout i ožehavých věcí. Je to můj způsob rozloučení a současně pokus o pochopení a jakýsi rozhovor, byť přes hranici lidské smrtelnosti, když jsme se k tomu kvůli nečekaně krátkému času zde nedostali.
Otec Kliment býval knězem naší eparchie, je tedy naším bývalým spolubratrem v oltářní službě. V dobách pokušení, které zacloumalo s naší místní církví po r. 2013, bohužel (snad pod vlivem nesprávných informací, či marných slibů, nebo klamavé propagandy a pomluv, nebo ctižádostivých lidí) opustil řádné eparchiální vedení.
Je mi stále líto, že ani po stabilizaci kanonických poměrů v celé místní církvi otec nevyužil nabídky vladyky Simeona, který si nic tolik nepřál, než shromáždit všechny své ovečky. Byla to příležitost k návratu pod kanonickou správu církve, od níž se otec ve víru turbulentních procesů v místní církvi bohužel oddělil. Po obnovení kanonického stavu a po všeobecném uznání všech eparchiálních biskupů a metropolity vyzvali moravští biskupové (spolu s metropolitou Rostislavem) všechny kněze, kteří se v oné době chaosu ocitli mimo řádnou eparchiální strukturu, k obnovení jednoty s církví. Nabídli jim návrat, aniž by se po nich žádaly jakékoliv pokořující procedury. Nikdo z nich toho nevyužil a zůstali sloužit v rozkolu. Snad to nepochopili či jim to nestačilo, nebo s nimi někdo manipuloval či se cítili jako „poslední spravedliví“. To se nám všem občas stává. Nevím, nejsem jejich soudcem.
Doufal jsem ve skrytu, že alespoň někteří z nich si to v průběhu let rozmyslí, zváží, co to znamená být v rozkolu, a najdou cestu zpět. Nestalo se tak, a to je příčina toho druhého smutku a bolesti nad skonem otce Klimenta. Je to ve mně jako otevřená rána - to, že nechápu, proč můj spolubratr setrval v oddělení od kanonické autokefální církve, od pravých svatých Tajin a navíc ve stavu rozkolu, což je záležitost nejen formálně kanonická, nýbrž i mysticko-duchovní. Chystal jsem se soukromě otce Klimenta navštívit, abychom to mohli s časovým odstupem společně probrat. To se už neuskuteční, protože čas nám oběma vypršel.
Snad každého pravoslavného křesťana musí každá taková událost, jako je rozkol, naplnit hořkým zármutkem. Proč se takové věci dějí? A proč v tom setrvávat? Co zde máme drahocennějšího, než církev Kristovu, která se zviditelňuje v každé místní kanonické církvi ve světě? Kdo to může posoudit? Cožpak známe všechny okolnosti, pohnutky a stavy duše druhého člověka?
Lidská duše je však proměnlivá a to, co se stalo jemu, může se při troše neopatrnosti stát každému. Jestli i tak hodnému, pro víru horlivému a ke všem laskavému člověku se někde na jeho životní dráze může přihodit, že sjede na nesprávnou kolej, jak to vidíme my ze zorného úhlu pohledu církve, oč spíše to může stát nám, kteří třeba nejsme ani tak dobří lidé ani tak horliví pro víru.
Myslíme si stále, že času je dost, ale najednou zjistíme, že na usmíření už je pozdě. Pochopitelně se do všeho, co se tenkrát před deseti lety v církvi stalo, pletly i lidské vášně a nedokonalost v lásce. Bůh nám všem odpusť!
To je moje bolest, ze které se chci vypsat nebo vyzpovídat, ale kterou si asi ponesu do konce svých dní. Možná přinese toto psaní nějaký užitek i někomu dalšímu. Útěchou nám všem, které to bolí, může být zádušní modlitba. Nemůžeme sice za toho, kdo zemřel v úmyslném rozkolu, sloužit liturgie a konat panychidy (taková je praxe církve, která respektuje - stejně jako Bůh - lidskou svobodu, a ctí i naši svobodu opustit církevní společenství). Můžeme se však za každého modlit doma a stavět v chrámu svíce. A vysílat své prosby o odpuštění a nabídky na smíření tam - za ním do záhrobních světů.
Kéž se Bůh smiluje nad duší otce Klimenta!
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.