Ambon
Administrátor
--- 25. 12. 2014
Kapitoly z pravoslavné spirituality - pár slov o přípravě
Osobité rysy duchovního života v době blížících se svátků Narození Kristova (2.)
(Část druhá)
Období filipovského půstu má v pravoslavné církvi charakter typický pro všechny půsty - je to pro křesťana dílo pokání a zároveň vyhánění světského ducha ze svého srdce. Věřící přicházejí ke zpovědi a snaží se občerstvit svůj duchovní život. Snaží se osvobodit od hříchu, setřást se sebe poklesky, zbavit se vášnivých náruživostí a duši či tělu škodlivých zlozvyků. Půst před Narozením sice není tak přísný (co se stolování týče) jako půst před Paschou, ale každá askeze pomáhá člověku obnovit vnitřní duchovní tenzi, scelit a soustředit mysl člověka rozptýlenou a rozervanou světskými záležitostmi. Tím může askeze posílit víru a duchovní směřování. Jsme vybízeni, abychom posílili modlitbu, účast na bohoslužbách a co nejčastěji pozdvihovali svou mysl k Bohu a k duchovním předmětům.
Před svátky upínáme své myšlenky k blížící se události očekávaného svátku. V bohoslužbách už zaznívají některé hymny, které se vztahují k Betlému a k Narození Kristovu. Od svátku Uvedení přesv. Bohorodice do chrámu se začíná v hymnech zpívat: "Kristus se rodí!" a tím se připravujeme k velikému svátku. Vidíme, že všemi liniemi osobního života i života církve se táhne jako červená nit pojem "příprava". Už to je samo o sobě výmluvným svědectvím o významu oslavované události, když v církevním vědomí hned po prvních staletích vykrystalizovala idea o nutné důkladné přípravě k tomu, abychom důstojně vstoupili do duchovního prostoru tohoto podivuhodného svátku.
S důsledky nedostatečné nebo dokonce absentující přípravy k svátku Narození se bohužel setkáváme všude kolem nás (a nyní nemám na mysli materialisty či novopohany, ale hovořím o lidech, kteří si ještě udržují alespoň základní obrysy křesťanské víry). Nepřipravení lidé hledí na jesličky, ale nevidí Boha, jen človíčka. Naslouchají evangelní zvěsti o narození Spasitele, ale ve skutečnosti neslyší nic, než "hajej, dadej". V tom lepším případě alespoň ještě trošku zjihnou nad tóny vánočních koled vysílaných v rozhlase, ale tento sentiment se nepromění v touhu po Bohu. Místo uchvácení radostí nad příchodem Mesiáše, bývají tito lidé pohlceni davy koupěchtivců v super- či hypermarketech, a jsou utrmáceni gruntováním a přípravou hostin. Místo údivu nad tím, jak se Nejvyšší stal maličkým dítětem a Všemohoucí se stal slabým nemluvnětem, učenci či badatelé tlachají o tom, jestli se to opravdu stalo nebo ne, zdali je možné, aby Marie byla Pannou, zda se nejedná o pouhý mýtus (vždyť přece již staří Egypťané věřili, že...) A místo zbožného pokleknutí před Spasitelem, při němž mu s děkovnými hymny nabízíme svá srdce jako dar k přivítání do svého života, mnozí věřící vkládají většinu své zbožnosti do folklórních obyčejů, nezřídka spojených s nasáváním tvrdého alkoholu (v horším případě se vrhají do sféry bohapustých pověr a vánočních magických rituálů).
Každý z nás sám určí, které z postav na ikoně Narození Kristova se připodobní. Zda Josefovi, který přemohl pochybnosti a poklekl před Pánem, nebo těm, kteří putovali zdaleka, aby se poklonili, nebo pastýřům, jejichž drsné mravy byly přemoženy andělskou zvěstí. To všechno jsou obrazy toho, jak pokání může každého zasadit do ikony a učinit z něj účastníka události. Folklórní vánoční obyčeje doprovázené alkoholem a bezbožné pověry připodobní člověka spíše tomu oslíkovi a volovi, kteří tam jsou také u těch podivuhodných jesliček, ale nechápou nic z toho, co se tam vlastně děje.
Postní příprava je tu především proto, abychom si uvědomili, že pouze pokání člověka je ten pravý dar pro narozeného Pána Ježíše; jedině pokání otevírá dveře našeho srdce, aby mohl vstoupit do této jeskyně a narodit se i v nás. Pokání je tím největším a nejkrásnějším, čeho je padlý člověk ještě schopen, - povznáší nás ze země na nebe. Vždyť proto Spasitel přišel na zemi, aby nás tu všechny pobral a vzal s sebou vzhůru.
* * *
A co ještě činit spolu s dílem pokání? Jak se tedy co nejlépe připravit? Jako vždy, když se jedná o duchovní záležitosti, první, co musíme provést, je volba. Tím začíná každé duchovní dílo. V tomto našem případě musíme volit např.: kam povedou naše kroky. Do hypermarketu nebo do chrámu? Na předvánoční hostinu s šunkovými chlebíčky, skleničkami s vínem a lahvemi se silnými nápoji, nebo na modlitbu, na liturgii? Co si dát k jídlu - salám, řízek či guláš, nebo rostlinnou stravu? A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Jeden z principů našeho způsobu života stojí na evangelním upozornění, že člověk nemůže sedět na dvou židlích, nemůže mít všechno, co si zamane, nemůže sloužit světu i Bohu. Musí volit. Jako podtón to zní celým půstem. Církev ti ukazuje cestu pokání a půstu, aby ses zasvětil věčnosti, cestu ke Kristu; svět tě vede na cestu pomíjivosti, cestu smrti. Vyber si!
Nepodceňujme tedy přípravu, k níž nás Církev tak naléhavě volá. Jen připravený člověk si uvědomí vzácnost toho, co nám podávají nadcházející dny. Nechť skutečný obsah svátků neproplyne kolem nás, aniž bychom z něj cokoliv okusili. Smyslem svátků není jen upomínka na nějakou historickou událost, co se stala před dvěma tisíciletími kdesi ve vesničce poblíž Jerusalema, ale v aktualizaci, resp. osobní účasti na této události. V tom je přece ono "kouzlo" či duchovní síla svátků Narození Kristova. Vidím svým duchovním zrakem - už ne zdálky, už ne kdesi v mlze budoucnosti, ani v hloubi šeré minulosti, ale tady a teď, jak se můj Zachránce rodí, jak přichází Bůh, aby mi změnil život a obrátil mé cesty jiným směrem, aby proměnil mě samého na obyvatele a dědice Božího království.

Betléme, pěkně se vyzdob, neboť přichází ovečka nesoucí v lůně Krista.
(Z přípravných hymnů před Narozením Kristovým)
Administrátor
--- 22. 12. 2014
Kapitoly z pravoslavné spirituality
Osobité rysy duchovního života v době blížících se svátků Narození Kristova
(Část první)
Putujeme čtyřicetidenní cestou, která má obrátit naše duševní zraky ke svátkům Narození Ježíše Krista. K oslavě těchto svátků a k jejich pochopení a uchopení se připravujeme čtyřicetidenním půstem. Procházíme podobnou postní cestou, jako když kráčíme k Pasše. Půst má pomoci očistit a povznést lidské srdce, a tak připravit věřícího na velké svátky, abychom očištěnýma očima duše spatřili Krista Spasitele. Neméně důležitý je však symbolický význam těchto dvou postních dob. Předpaschální půst začíná nedělí připomínky Adamova vyhnání z ráje, a tím je doba postní připodobněna celé starozákonní éře očekávání příchodu Spasitele a vyhlížení zaslíbeného ráje, znovuotevřeného pro vyhnané a Bohu odcizené lidstvo. Podobně to platí i pro předvánoční svatou postní čtyřicátnici. Důkazem správnosti našeho pohledu na starozákonní symboliku tohoto období budiž církevní zasvěcení dvěma posledním nedělím filipovského půstu. Pravoslavný liturgický kalendář označuje tyto dvě neděle jako "neděle praotců" a "neděle svatých otců" (to je neděle bezprostředně předcházející svátku Narození).

Zasvěcení obou nedělí je velice podobné. Oněmi praotci jsou dle kalendária míněni "praotcové Božího národa – všichni starozákonní svatí žijících před Zákonem i po udělení Zákona – od Adama po Josefa Snoubence; i proroci až po Zachariáše a Jana Křtitele. Jsou mezi nimi Adam a Eva i Ábel a Séth, Enoch, Job, Noé, Melchisedek; patriarchové Abraham a Sára, Izák a Rebekka, Jákob a Ráchel i Josef Sličný, Juda a Lévi a ostatní z dvanácti synů Israele; Mojžíš i Áron, Jozue, Debora, Gedeon, Samson, Ruth, Jesse, David, Šalomoun; proroci Samuel, Eliáš, Isaiáš, Ezechiel, Daniel a mnoha dalších".Církev nás provádí touto postní cestou, abychom podobně jako starozákonní lid toužebně vyhlíželi narození Spasitele. Říkáme tomuto půstu před Narozením Kristovým - filipovský půst (protože začíná po svátku apoštola Filipa); západní křesťané používají starobylé označení advent, které je poměrně výstižným vyjádřením symbolické roviny této postní doby. "Advent" znamená příchod a v přeneseném smyslu vyjadřuje očekávání, vyhlížení, blížení se.
Svatými otci jsou pak myšleni "starozákonní svatí z rodopisu Ježíše Krista a všech, kteří žili vírou v zaslíbeného Mesiáše: patriarchové Abraham, Izák, Jákob a Juda; Daniel a tří mládenci i ostatní".
S prvními stopami západního adventu se můžeme setkat v polovině 5. stol. v Ravenně a polovině 6. stol. i v Římě. Má charakter přípravy na oslavu svátku Narození. Půst byl spojen s touto dobou jen na některých místech.Každoroční postní či adventní čas před svátkem Narození je tedy opravdu hlubokým symbolem té předlouhé starozákonní cesty od potomků Adamových až k Panně Marii. Je to doba, v níž se spojuje na jedné straně zármutek lidské duše, hříchem odtržené od Boha, a všechny ty tragické projevy tohoto vnitřního rozkolu, a na straně druhé radost Božího příslibu a naděje z proroctví o příchodu Mesiáše, který napraví to, co první člověk pokazil a co žádný z jeho potomků už napravit nedokázal.
* * *
Starozákonní doba měla v Boží prozřetelnosti mj. přivést lidstvo k tomu, aby okusilo celou hlubinu svého pádu, aby okusilo tmu propasti, do níž se řítí člověk oddělený od Boha. Lidstvo mělo svou vlastní zkušeností zjistit, že člověk nemá dost sil, aby se vlastním přičiněním z tohoto neštěstí osvobodil. Jako ten, kdo se propadá do bažiny, nemůže sám sebe chytnout za vlasy a vytáhnout se ze smrtícího močálu. Tak bylo lidstvu vrchovatě "dopřáno" pochopit, jakou cestu si zvolilo, kam vede život v hříchu. Tak mohl vnímavý člověk lépe ocenit příchod Spasitele. Jedině tonoucí ubožák může zažít takovou míru šťastné radosti z člověka, který k němu připlouvá na lodičce; pouze těžce nemocný a v bolestech zmírající člověk horoucně touží po lékaři.
Postní doba nám otevírá stejné zření. Křesťan uvedený církví na cestu pokání může nahlédnout stav svého srdce. Může vidět tu propast ve svém nitru. Okusit všechnu svou neschopnost, nedostatek vlastních sil k nápravě. Pochopí-li, jak těžce je nemocen, může celou silou své duše zatoužit po lékaři. Zamyslí-li se člověk v průběhu půstu nad marností světské pomíjivosti, uzří zároveň, jak ho tato marnost spoutala a jak vysává život z jeho srdce. Současně však vidí, že sám není schopen na tomto svém smutném duchovním stavu nic podstatného změnit. Až tehdy skutečně ocení příchod Zachránce. Teprve při duchovním nazírání své bídy se zaraduje nad evangelijní zprávou: "Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán!" (Luk 2,10-11) Narodil se totiž ten, "v němž byl život a život byl světlo lidí" (Jan 1,4), "aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný" (Jan 3,15). Neboť ten, "kdo věří v Syna (Božího a syna Panny), má život věčný" (Jan 3,36).
* * *
Před našimi duchovními zraky mohou v průběhu předvánočního půstu pomyslně defilovat všechny významné starozákonní postavy, které žily vírou na příchod Spasitele a nadějí na splnění Božího zaslíbení. Kolik víry a vytrvalosti museli tito velikáni lidských duchovních dějin osvědčit! Jakou sílu ducha museli prokázat, když jim bylo dáno prožít své životy někde uprostřed těch tisíciletí před příchodem Krista, a přesto neumdleli, nepadali duchem, nesešli z cesty a duchovně se neztratili v této době očekávání, kdy mohli jen v matných předobrazech a mihotavých záblescích zahlédnout odlesk slávy příchodu Kristova. Vždyť éra očekávání mnoho a mnohonásobně přesahovala dobu vymezenou jejich pozemským životům. Bylo to jako putování v husté mlze, která jen tu a tam na mžik trošičku prořídne a vynoří se z ní nezřetelné obrysy vzdáleného cíle cesty. Jen prorockému zření bylo dáno spatřit tyto obrysy, všichni ostatní se museli spolehnout na zděděnou víru a povzbuzování proroků.
Hle, jak prorokoval jeden z nich o Kristu: "Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele." (Num 24,10) Tak se ukazoval Kristus prorokům - viděli ho, ale ještě tam nebyl. Hleděli na něj z nesmírné vzdálenosti přes krutě dlouhou řadu staletí.
Uvažujeme-li v období filipovského půstu o tomto hrdinství a o věrnosti těch největších hrdinů starozákonního Božího lidu, můžeme z takových myšlenek načerpat tolik potřebnou inspiraci a vzpruhu i do dnešních dnů. Jak některé doby lidských dějin, tak i některá období lidského života jsou, jako když padne mlha či dokonce duchovní tma. Nic není jasné. Nevidíme cíle své cesty. Dokonce se zdá, že Bůh se neprojevuje a je velice vzdálen. Vypadá to, jako by nás nechal napospas zlu a chaosu, či zlovůli nebo lidské nevědomosti. To jsou doby, kdy je potřeba osvědčit věrnost. Kdy jen očima víry se můžeme orientovat a jen za použití největší trpělivosti je možno vydržet. V tom tkví náš úkol v takových temných časech.
Na příkladu starozákonních svatých vidíme, že Hospodin Bůh neustále pracoval - i když to zrovna nebylo lidským očí viditelné a neprojevovalo se to žádným postřehnutelným způsobem - a stále chystal a připravoval naplnění toho, co slíbil. V postní době si nyní lépe než kdy jindy můžeme uvědomit, že i dnes Bůh stále pracuje a jeho sliby nejsou plané. Všechna proroctví se nakonec naplní a Boží výroky se stanou. Na to se můžeme plně spolehnout. Možná je jeho vůle jiná, než jak si ji představujeme, ale Hospodinovo dílo se stále děje. To znamená, že nejvyšší dobro se stále uskutečňuje.
* * *

To, co dává lidské duši sílu a vlévá do hladem zmírající duše hojnost života, je její sjednocení s Bohem. To je princip pravého duchovního pokrmu pro lidskou duši. A když se v postní době omezujeme (alespoň maličko) a pocítíme trošku toho vysílení z nedostatku nasycení, můžeme si skrze to uvědomit, jak zesláblá a vyhladovělá je lidská duše bez Boha, jak nesmírně touží naše duchovní nitro po nasycení a po příchodu Pána do našeho srdce.
* * *
Půst posiluje lidské srdce, a tím v nás rozhojňuje naději, že i my budeme dědici Božího království. Očištění - tj. pevná vůle, boj proti pokušení, vášním a hříchu, což je podstatou půstu, - dává lidskému srdci smělost před Bohem. A pokorná smělost srdce otevírá lidskou duši k přijetí spásy. Tato smělost souvisí s naším synovstvím - je to důvěrný vztah k Otci, vztah plný lásky, úcty a oddanosti. V pateriku jeden avva říká: "Máš-li srdce, můžeš být spasen." (Původ výroku neznám. V ruském překladu prý tento citát není.) Zřejmě se tím myslí očištěné a posilněné srdce. I starec Paisij Svatohorec varuje křesťana před pácháním poklesků a hříchů, protože berou člověku smělost a nesmělý člověk se nemůže Bohu přiblížit.
* * *
Každá z evangelijních událostí, které jsou klíčové v dějinách naší spásy, má svou duchovní přitažlivost. Přitahuje lidskou duši a vábí k sobě lidské srdce. Je to dáno tím, že se jedná o Boží projev a navštívení, a hluboko ve svém nitru každá lidská duše Boha miluje a nikdy nemůže přestat ho milovat, protože je Jeho dílem. A tak cítíme v době těchto blížících se svátků, spojených s událostmi stojícími na počátku Evangelia, v duši teplo a touhu po účasti na oslavě Narození Kristova. Těšíme se na tyto svátky. Krásně je to vidět na dětech, které cítí, že se přibližuje něco něžného a hřejivého. A když se podle výzvy Kristovy staneme také trošku dětmi, jistě budeme i my ve svých - marnostmi někdy tak zemdlených - srdcích intenzivněji prožívat dobu filipovského půstu. To, co nám právě v tomto období chce Církev zprostředkovat, je tak krásné a posilující! Oddáme-li se tomu, zapomeneme na vše dočasné, marné a znepokojivé, čím se nás světský duch snaží zaujmout, ulovit, naplnit tím naše srdce a umrtvit je pro duchovní život.
Není pro to nutno učinit mnoho. Stačí se nechat vést Církví - její vírou a tradicí - naslouchat a nechat se doprovázet filipovským půstem k Narození Kristovu. Vždyť nás přivádí k setkání s Bohem. Co by ještě kdo mohl chtít většího?
Administrátor
--- 25. 11. 2014
První reakce na Prahu
Ohlasy pražského eparchiálního shromáždění
Poděkování igumena Michala Dandára.
Zatím jedinou zprávu o průběhu ES v Praze se mi podařilo najít zde.
Administrátor
--- 23. 11. 2014
Na okraj proběhlých událostí
Konalo se ES v Praze
Výsledek ES je všeobecně znám. (Je o tom zpráva např. na Soli země.) Za eparchiálního biskupa byl zvolen otec igumen Michal (Dandár). (Zpráva zde)
Vladyka Jáchym následně sám konstatoval, že (v tajné volbě) nedosáhl dosti hlasů potřebných ke zvolení a sklonil se před vůlí eparchiálního shromáždění. Poté napsal prohlášení, o němž věřím, že je myšleno upřímně. Uvádí v něm, že bude abdikovat. Rád bych mu za tento střízlivý a věcný postoj zde vyjádřil své uznání.
* * *
Pak zde přináším jeden korektiv ke svému minulému příspěvku (z 21.11.2014), kde byla v jeho původní verzi zmínka o čtvrtečním setkání v Bratislavě. Tato konkrétní zpráva bohužel nebyla dostatečně ověřená. Pod vlivem rozjitřené atmosféry a kvůli časové tísni jsem udělal chybu, že jsem ji použil. V pátek ráno jsem uveřejnil příspěvek, během dopoledne se ke mně dostala první nesouhlasná reakce s námitkou, že schůzka neproběhla tak, jak o ní píši (resp. nikoliv v té sestavě, kterou jsem tam zmiňoval). Na to jsem reagoval tím, že jsem inkriminovaný odstavec ze svého příspěvku okamžitě vymazal. Už před tím však někteří čtenáři příspěvek přetáhli do e-mailů a rozposlali, takže již nebylo možno to vzít zpět.
Vy, kteří jste četli příspěvek ještě v původní "ranní" verzi (ať už na webu nebo v e-mailu), ještě když obsahoval onen odstavec o Bratislavě, prosím, vezměte na vědomí mé anulování této zprávy. Je mi líto, že k této chybě došlo. Všem dotčeným osobám se omlouvám.

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1443 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1027 do č. 1030)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.