Ambon
Administrátor
--- 6. 10. 2015
K letošním svátkům památky novomučedníka biskupa Gorazda
Sv. Gorazd - misionář, pastýř a mučedník za pravoslaví
Každoročně 4. září vzpomínáme den umučení - čili narozeniny pro věčný život - našeho novodobého světce, světitele mučedníka Gorazda. Jeho život a dílo má tolik rozměrů, že není možné v jednom článku pojednat ani ve stručnosti o všech, které se nabízejí. Vybereme si tedy opět jen několik z nich.
Vladyka Gorazd II. byl nejen prvním pravoslavným biskupem po tisíci letech od sv. Metoděje a jeho učedníka Gorazda I., ale byl též misionářem a architektem české liturgické formy pravoslaví. Pokusil se překlenout tisíc let, v nichž se pravoslaví u nás nemohlo rozvíjet a vyvíjet svébytné liturgické a pastorační osobitosti. A zároveň musel počítat s tím, že misijně pracuje s lidmi, kteří pravoslavné liturgické formy neznají a nejsou připraveni je absorbovat naráz. To znamenalo domýšlet, jak by asi české pravoslaví mohlo vypadat, kdyby zde nebyl přerušen na dlouhá staletí jeho život s rozvoj, a zároveň se musel vladyka rozhodnout, jakými cestami dovést tuto specifickou formu pravoslaví k uskutečnění. Bylo mu jasné, že pravoslaví by u nás, západních Slovanů, v průběhu své hypotetické dějinné cesty vykrystalizovalo do podoby, vyznačující se např. těmito znaky: modlitba v češtině, kratší a méně komplikované bohoslužby než na východě, převaha zpěvu nad čtením (např. žalmů); účast věřících na bohoslužebném zpěvu a vůbec aktivnější spoluúčast laiků na službě, než tomu bývá na Východě; služba vzdálená všech podob formalismu, důraz na hlásání evangelia a neformalistický výklad (kázání); všestranně střízlivější vnější tvářnost církevního života, za současného zvýraznění toho, co je podstatné, tj. eucharistie a spirituality (Češi mají v národní povaze žízeň po eucharistii a potenciál pro hlubokou střízlivou duchovnost). Česká povaha však potřebuje porozumět tomu, čemu se má oddat. Vladyka k tomu cíli zvolil cestu postupných kroků, která byla úspěšná a až v posledních desetiletích si začala žádat korekci. Uvedení pravoslavné liturgie a spirituality očištěné od západních vlivů, to je dvojí misijní linie, kterou musel vladyka Gorazd sledovat.
Zároveň chápal, že zatímco pro Východ je typická pastýřská práce s masami, opírající se často o emocionální působení, za současného používání imperativního monologu či odvolání se na jinou autoritu, tak mezi Čechy a Moravany bude potřeba individuální forma pastorace s důrazem na dialog a schopnost racionální argumentace. Podle toho si počínal ve svém veřejném působení i při práci s duchovenstvem. A jeho způsob práce s lidmi byl obvykle korunován úspěchem.
Jeho adaptace pravoslavné liturgie na české prostředí už vstoupila do dějin Pravoslaví u nás. Vladyka Gorazd se k ní dopracoval přes několik vývojových etap. Překonal etapu českého překladu římské liturgie a pak i různého pokusnictví. Zavedl liturgii sv. Jana Zlatoústého, která jakožto starobylá autentická bohoslužebná forma zaručuje českému pravoslaví respekt a zároveň je pevným liturgickým základem pro jednotu obřadu všech obcí České pravoslavné církve a pojítkem s bohoslužbou ostatních pravoslavných národů. Dnes bychom potřebovali toto liturgické dílo dále rozvinout a hledat cesty, jimiž by se mohlo ubírat navázání na "Gorazdův sborník modliteb a zpěvů". Bylo by záhodno se při tom vyhnout přílišné jazykové modernizaci, která zavání civilností a potažmo protestantským duchem, a současně se vyhnout rusifikaci, která není české národní povaze blízká. Bude nutno doplnit to, co dotváří důležitou složku didaktického rozměru liturgických hymnů a co je součástí poselství a duchovního působení bohoslužeb. Samozřejmě je potřeba opravit místy se vyskytující omyly a chyby v překladech.
Bohužel, současné rozbouřené poměry v našem pravoslavném společenství prakticky znemožňují klidnou tvůrčí práci. Různé nahodile prováděné liturgické korekce jsou živelné, neprozíravé, bez koncepce a bez jasné realistické představy o cestě a cíli. A se spiritualitou a jejím základem, morálkou a mravností, jsme na tom ještě hůř. Oč horlivěji se dnes bájí o theosis a noetické modlitbě, o to větší problémy máme s kanonickým rámcem církevního života, s naplňováním základních součástí pravoslavné duchovnosti a liturgického života, a s mravností. Takže v současnosti jsme od dob vladyky Gorazda na jedné straně pokročili směrem k plnému pravoslaví - a to hlavně v oblasti formální (kalendář, služba nejobsáhlejší podoby liturgie), leč v oblasti toho, co se týká duchovního obsahu pravoslaví, celkově v průměru vzato spíše upadáme.
Obávám se, že mezi věřícími (i duchovními) dochází možná k poklesu znalosti pravoslavné věrouky. To je výzva našemu církevnímu školství i výuce na farnostech. K tomu patří i stálé postgraduální vzdělávání duchovenského sboru, které je v současnosti u nás krutě zanedbáváno (nedostačující vzdělanost je bezesporu jednou z příčin nynější krize). Ve 30. letech pořádal vl. Gorazd pravidelné konference duchovenstva s přednáškami a rozpravou, při nichž se vyjasňovaly různé teologické a pastýřské otázky.
Povšimnu si jednoho úkazu, který sám o sobě není podstatný, ale je svědectvím o vztahu současných kněží k liturgickým tradicím. Nejedná se tu jen o nějakou liturgickou formalitu, nýbrž o vnější znamení něčeho podstatného. Za vladyky Gorazda i ti největší pravoslavní liberálové měli ve chrámech skutečný ikonostas s královským vrátky a oponou, s bočními vrátky apod. Vladyka Gorazd věnoval mnoho pozornosti této součásti typického vybavení pravoslavného chrámu, vysvětloval jeho hluboký liturgicko-spirituální význam a trval na tom, aby všude byl ikonostas zaveden. Starší generace považovala při zařizování chrámu zbudování ikonostasu za samozřejmost (viz např. kapli v Hrubé Vrbce, jejíž součástí byl od samotného počátku jednoduchý, prostý, ale pěkný ikonostas se vším všudy). Všiml jsem si na fotografiích, že někteří dnešní vzbouřenci proti kanonické eparchiální správě mají v chrámu, kde pravidelně slouží, místo skutečného ikonostasu instalovány natrvalo jen provizorní stojany s ikonami, a to bez vrátek a bez opony (platí to pro případy, kdy si chrámy sami zařizovali). Chápu to v případech, kde se jedná o misijní či provizorní záležitost. Ale ty farnosti, které mám teď na mysli, to mají takto dlouhodobě. (Vím samozřejmě, jak se historicky pomalu vyvíjel ikonostas jako součást pravoslavné liturgické tradice. V nouzi je samozřejmě možno sloužit bez něj či jen s jeho náznakem.) Nicméně je možno v této "drobnosti" - tedy v neochotě jej instalovat - vidět zaznamenání hodný nedostatek pravoslavného liturgického cítění a úcty k naší posvátné tradici. Je to možná další svědectví o protestantském duchu, který drží osoby, jež nedokážou pochopit význam a postavení eparchiálního hierarchy.
* * *
Sv. Gorazd - realistický přístup k budování církve
Vl. Gorazd musel překonávat mnohé překážky. Jednak mu je kladli do cesty nepravoslavní lidé, ale ani uvnitř "jeho" pravoslavné církve nebyly poměry vždy bezproblémové. Ne každý chápal jeho realistickou misijní koncepci, záměry a způsob pastýřského uvažování. Tato koncepce hleděla na pravoslavnou misii mezi Čechy jako na cestu - od základního postupně k prokreslování zdejšího žitého pravoslaví do stále jemnějších nuancí pravoslavných tradic a obyčejů. Při tom všem se snažil dbát na to, aby misijní forma českého pravoslaví rychle mířila k duchovní plnosti.
Ne všichni s ním v této koncepci souhlasili. Zleva i zprava. Byli zde ti, kteří prosazovali službu západní liturgie v pravoslavné církvi (tyto experimenty probíhaly i v západní Evropě; dnes už je to rozpoznáno jako slepá ulička). Někteří si zase přáli okamžité zavedení ruské pravoslavné tradice (bez ohledu na to, že se ruská tradice - i když si jí mnozí vážíme - nemá mezi Čechy příliš úspěch, protože jim není vlastní). Byť se jednalo o opoziční minoritu, přesto není možno zamlčet, že v církvi byly spory. Byly tu i projevy svéhlavosti a neposlušnosti a snad i jistého druhu vzpoury. Pokud se to týkalo jen farního života, vladyka Gorazd toleroval mnohé a vnímal to jako součást procesu hledání perspektivní cesty. Horší to bylo, když toto hledání získalo ducha vzpoury, která přerůstala hranice farní obce. V takových situacích, které se dotýkaly samotných základů církevní existence, se musel vladyka dovolávat své arcipastýřské autority a svých pravomocí. Dokonce jednoho ze svých nejschopnějších lidí musel nakonec nechat soudit duchovním soudem. Mnoho záměrů se sv. Gorazdovi podařilo (o těch se dodnes píše), ale řadu projektů se mu nepodařilo uskutečnit (o tom se příliš nemluví). V jistých dobách byla situace tak těžká, že i sám vladyka klesal na mysli. Věděl, že musí spoléhat na Boha a nikoliv jen na lidi, protože lidé kolísají, podléhají pokušením, vášním a pýše.
Pastýř nemůže očekávat, že mu všichni hned porozumí a že všechny jeho ovečky budou pokorné a poslušné. A tak si musí kolem sebe utvořit alespoň úzký okruh těch, kteří mu chtějí pomáhat a plnit jeho pastýřské pokyny, a s těmi lze pak počítat pro práci. Nad ostatními může jen doufat, že časem pochopí svůj omyl a klam. A že se připojí později.
Připomínám to, abychom i z té "neúspěšné strany" vladykova pastýřského díla načerpali inspiraci k trpělivosti a k posílení naděje na Boha, který musí být při budování církve vždy naší jedinou neklamnou nadějí. S odstupem doby vidíme, že přetrvalo jedině to, co se tenkrát dělo s požehnáním eparchiálního episkopa a v napojení na jeho souhlas a v rámci jeho pastýřské koncepce - to bylo Bohem požehnané. To ostatní vzal čas.
Můžeme se vzájemně kritizovat, nesouhlasit druh s druhem v názorech na nějaké dílčí záležitosti, ale když je společenství ohroženo duchem neklidu, a bouře hrozí, že ho rozmetá, tak je potřeba zapomenout na sváry či nesouhlas, a semknout se kolem zákonného archijereje. To je jednak kanonické, ale především jedině tento způsob jednání přináší církvi pokoj a požehnání. Což znamená: budoucnost.
* * *
K tématu realistického pojetí budování církve, kterým se sv. Gorazd vyznačoval, patří i otázka hmotného zabezpečení duchovenstva.
Vladyka Gorazd vynaložil nesmírné úsilí, aby získal pro své kněží plat a před státem statut registrované církve. Dnes jsou tyto výdobytky některými lidmi snižovány, prohlašovány za pokrytectví, či jsou vysmívány jako "teologie výplatních pásek", a dokonce stavěny do protikladu k hlásání spásy. Pokud se někdo rozhodne, že se bude naplno věnovat církevním službě, pastýřskému dílu, teologické profesi, a vystuduje kvůli tomu vysokou školu, dá se církvi k dispozici a prohlubuje i nadále své vědomosti a způsobilost, tak pobírání duchovenského platu by určitě nemělo být nic, za co by se měl dočkat odsuzování nebo vysměchu. A rozhodně nemají takové urážky nic společného s tradicí sv. Gorazda, který chápal, že spolu s chrámem a farou potřebuje církevní obec, aby kněz (je-li to možné) pobíral i nějaké finanční zabezpečení - zvláště, má-li rodinu.
Církevní poměry u nás většinou nedovolují, aby sama církevní obec platila svému faráři plat. Proto u nás bylo - podobně jako za vladyky Gorazda - vyplácení platu záležitostí státu. V současnosti jsou státní platy postupně ukončovány a církev hledá možnosti, jak kněžím, kteří se dali církvi plně k dispozici, nějakou výplatu zajistit. Vždyť hoden je dělník mzdy, a ti, kteří slouží ve svatyni a při oltáři či hlásají evangelium, mají právo z toho žít, neboť ani voják nebojuje na své vlastní náklady (viz o tom např. 1. Kor 9,6-14). (A kromě toho je tu otázka penzijního zabezpečení a případně i vdovského důchodu.)
Gorazd si dobře uvědomoval, že církev potřebuje duchovní pastýře pracující pro církev naplno. Jedině bude-li mít dostatek pracovitých pastýřů, jimž se dá prostor, aby uplatnili svou pracovitost, bude budování církve rychle pokračovat. Kněží se světským zaměstnáním, kteří pracují pro církev jen ve svém volném čase, nemohou být církvi dispozici, jak by potřebovala. Mít civilní zaměstnání může být pro kněze lákavé (často je finančně výrazně zajímavější než duchovenská mzda) a dává mu možná větší záruky finančního zabezpečení, než nejistý církevní plat, ale (jak tomu říkala starší generace duchovních) je to jakási "dvojkolejnost", která může za jistých okolností vyústit i do neblahých morálních kompromisů.
* * *
Sebeoběť
Asi nejinspirativnějším rozměrem života svatého vladyky je jeho láska k pravoslaví, která jej přivedla až k sebeobětování za místní pravoslavnou církev. Jak vzdáleni jsme tomuto myšlení! Do záležitostí zdejší pravoslavné církve by chtěl mluvit kde kdo, rozhodovat bychom v ní chtěli všichni, jenže nikomu se příliš nechce obětovat se pro ni. Každý jen touží vést a ovlivňovat, ale tiše pro církev trpět je odhodlán jen málokdo.
Všiml jsem si, jak je části našich současných křesťanů vzdálena idea svatosti Mistra Jana Husa. (Ani si neuvědomují, že právě tak daleko jim je porozumění pro odkaz vladyky Gorazda.) Právě to, co je na Husově díle a památce nejcennější, sebeoběť za pravdu, hluboce rezonuje s pravoslavným duchem. Proč to někteří nevidí? Čím je toto odcizení způsobeno, když ne skutečností, že necítí duchovní spřízněnost s Husovou obětí za pravdu, za Krista? Asi se na nich naplňují slova svatého vladyky Gorazda, která v souvislosti s Husem napsal: Mučednictví u nás není příliš hodnoceno. Chce se pro velkou věc spíše pracovati, než pro ni umírati. Vladyka Gorazd jako ctitel Jana Husa dobře rozuměl jeho motivům. Na jeho myšlení a počínání můžeme uzřít duchovní příbuzenství jeho srdce s Husovou památkou. Uvědomoval si, že podobně jako díky Husově sebeoběti pro pravdu Kristovu nezaniká jeho činná památka a jeho odkaz bude v Čechách stále pracovat, tak i české pravoslaví bude pevné, zakotví v národním vědomí v průběhu dalších dějin a místní církev bude nevykořenitelná, právě do té míry, v jaké bude spojeno s obětí těch, kteří pro tyto hodnoty dokážou tiše trpět. Nejen pracovat, ale obětovat se.
Svou sebeobětí ukazuje mučedník vladyka Gorazd všem místním následujícím pravoslavným generacím, že toto je cesta k rozkvětu pravoslaví. Tato lekce se nám všem těžce učí, ale základní formou sebeoběti je v pravoslavném duchovním životě poslušnost. Nejen mniši, ale všichni duchovní i laikové jsou voláni k tomu, aby každý svým způsobem, odpovídajícím jeho postavení, uplatnil příslušnou míru poslušnosti a kázně. Bez poslušnosti není pokora, a bez pokory jsou všechny půsty, poklony a další asketické výkony zhola zbytečné (dle sv. Izáka Syrského). Kdo nedosáhl pokory, nezískal nic. Svatootcovská tradice nás učí, že bez pokory je víra člověka vírou démonů. Ale to vše jistě dobře známe - bohužel však - asi všichni jen teoreticky.
Dnes, když v zápase za uchvácení vlády nad církví ztrácejí anonymní "podzemní" síly poslední zábrany, je památka Gorazdovy křížové cesty nečekaně aktuální. Dává nám příklad sebeoběti, což je velká věc, začínající malými a drobnými krůčky. Tím, že se člověk podrobí kázni a podřízenosti v rámci církevně-nebeské hierarchie.
* * *
Sv. vladyka Gorazd musel čelit velice nevybíravým útokům, které na něj byly pořádány v tisku z různých stran a od všelijakých skupinek. Dnes už o nich skoro nic nevíme. Aktéry ubohých výpadů proti svatému vladykovi odvál čas, a vladyka a jemu věrní to přečkali a jejich památka přetrvala. Nyní už je zřejmé, že se situace opakuje. Situace je však o to horší, že útoky jdou převážně zevnitř naší církve. Nejprve byl skrze televizi nařčen vladyka Kryštof z mravního přestupku neuvěřitelně absurdních rozměrů (hodnověrně dokázáno nebylo pochopitelně nic), pak byl v novinách posmíván a hanoben vladyka Simeon, jemuž se vysmívali za jeho léta, a nyní jsou tyto zneucťující útoky zacíleny na vladyku Michala - a zase veřejně. A vychází to stále z toho samého okruhu lidí. Asi to tak musí být - když poplivali a ukřižovali samotného Pána Ježíše Krista, musí něco z toho okusit i každý, kdo má účast na jeho velekněžství.
Ti, kteří jdou dnes vladykovi Michalovi "po krku", nám na Moravu před pouhým půl rokem adresovali poměrně zlobný a místy až urážlivý protest, když se domnívali, že nějak bráníme ustanovení vladyky Michala. Prý pohrdáme voliči, kteří si Michala zvolili za svého vladyku atd. Nevím, čím jsme čemu bránili; myslím, že právě naopak (viděl jsem, že před konstantinopolskými hierarchy vladyka Simeon ve Vídni souhlasil s navrženým řešením, aby byl vladyka Michal vysvěcen pro Prahu, a stvrdil to podpisem na známé listině). Nyní pisatelé dřívějšího protestu proti nám píší pro změnu zase protesty proti vladykovi Michalovi, protože začal jednat jako eparchiální biskup v duchu kanonických tradic své odpovědnosti za eparchii. Tak já teď opravdu nevím, kdo tu vlastně pohrdá voliči a celým loňským zimním eparchiálním shromážděním v Praze.
Možná se mýlím, ale mám pocit, že tento hlouček lidí, jako jsou naši věční kverulanti, by v dobách svatého vladyky Gorazda patřil k nejhlasitějším jeho odpůrcům, kteří by stále protestovali, že to či ono dělá špatně.
* * *
Na závěr
V dobách vladyky Gorazda se jednalo mj. o překonání heretických protestantských a modernistických tendencí, které útočily na církev. Dnes to zřejmě nebude jiné. Za celou naší krizí stojí nejspíš touha skupiny kněží a laiků ovládnout církev, resp. uzurpovat si v podstatě biskupské pravomoci. Někteří mají zálusk na restituce, jiný chtějí zavést své pořádky a realizovat svá "zbožná" přání, další takto jednají pod vlivem nečisté vášně, svévole či permanentní neposlušnosti. Leč společným jmenovatelem je protestantský duch, který nám zde pod zdáním pravoslavnosti, lomcuje církví. Je to útok na samotné pilíře pravoslaví, čili na jeho hierarchické principy. V tom se naše současné problémy plně shodují s problémy, které měla církev v době Gorazdově.
Řešení těchto současných problémů bude asi podobné, jako tenkrát. Jak kdysi citoval vladyka Gorazd svaté Písmo: jednou rukou budovat a druhou se bránit.
Administrátor
--- 4. 10. 2015
Pozvánka: Archaion Kallos
ARCHAION KALLOS
5. - 15. 10. 2015
…žízním po Tobě jak vyprahlá země...
Eros v hudbě východního křesťanství
Už pošesté budou dva říjnové týdny patřit hudbě východního křesťanství. Letošní ročník festivalu je výjimečný mimo jiné i proto, že se zabývá tématem „Eros v hudbě východního křesťanství“. Tomuto tématu budou věnovány dva koncerty festivalu a přednáška PhDr. Mariny Luptákové (ČR).
Součástí festivalu jsou jako každý rok světové premiéry skladeb českých žijících autorů a české premiéry renomovaných zahraničních autorů. V tomto roce festival uvede dvě světové premiéry současných českých skladatelů Jana Duška a Petra Koronthályho, inspirované hlavním tématem festivalu, tj. Eros v hudbě východního křesťanství, a českou premiéru skladby Canticum Canticorum IV britského skladatele Ivana Moodyho.
Festival představí široké spektrum hudby východního křesťanství, zazní byzantská hudba, znamennyj raspěv, slavné duchovní skladby mistrů vyspělého slovanského vícehlasu (A. Kastalskij, S. Rachmaninov aj.) až po díla předních současných autorů.
V rámci doprovodných akcí festivalu můžete zhlédnout výstavu ikon, projekci filmu Pokání gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho a navštívit tematické přednášky.
Bližší informace získáte na www.philokallia.com.
Koncerty:
Byzantské hymny a řecké tradiční písně
5. 10. 2015, 19:30
Ženské pěvecké trio Chorodia Agiu Georgiu (Řecko – ČR)
Pravoslavný chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice, Praha 2
Vstupné: 100 Kč
Celonoční bdění
7. 10. 2015, 19:30
S. Rachmaninov: Celonoční bdění, op. 37
A. Baltas: Blažený muž (žalm 1) – světová premiéra
Chvalte Hospodina (žalm 150) – světová premiéra
Pražští pěvci, řídí Stanislav Mistr
Pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, Praha 2
Vstupné: 180 Kč, 120 Kč
Eros ve světské hudbě pravoslavného světa
12. 10. 2015, 20:00
Koncert představí zhudebnění světské milostné poezie velkého skladatele byzantské hudby Grigoriose Protopsaltise, svatební písně a lidovou milostnou hudbu z různých míst řeckého pravoslavného Východu.
Soubor hudby Blízkého východu Anatoli (Řecko – ČR)
Sbor: soubor Akropolis
Sólo zpěv: Panagiotis Koutrakos (Řecko)
Jako host vystoupí Hearn Gadbois (USA).
Malostranská beseda, Praha 1
Vstupné: 200 Kč
Eros a chvalozpěvy v hudbě východního křesťanství
15. 10. 2015, 19:30
Koncert představí různá zhudebnění Písně písní a další liturgické skladby, které vyjadřují Božský Eros (Θείος Έρως), z pera byzantských, postbyzantských a také současných autorů.
Ivan Moody: Canticum Canticorum IV (Píseň písní) – česká premiéra
Jan Dušek: Čtyři písně Šalamounovy II (Píseň písní) – světová premiéra
Petr Koronthály: Što ukrasilasje jesi (Píseň písní) – světová premiéra
Petros Peloponnisios: Tropario tis Kassianis
Tradiční byzantský chorál aj.
Smíšený sbor Ad libitum, řídí Jan Kyjovský
Ženský sbor Philokallia ensemble, řídí Marios Christou
Sólo zpěv: Gerasimos Papadopoulos (Řecko)
Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Praha 2
Vstupné: 180 Kč, 120 Kč
Bohoslužba:
Liturgie sv. Jana Zlatoústého s autentickým byzantským chorálem v podání řeckého protopsaltise Panagiotise Koutrakose
11. 10. 2015, 9:30 (DOPOLEDNE)
Ženský sbor chrámu sv. Cyrila a Metoděje, řídí Valentina Shuklina
Sólo zpěv: Panagiotis Koutrakos (Řecko)
Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Praha 2
Liturgie se koná za účasti pražského arcibiskupa Michala.
VSTUP VOLNÝ
DOPROVODNÉ AKCE
Projekce gruzínského filmu Pokání
režie: Tengiz Abuladze, SSSR 1984
5. 10. 2015, 17.30
Kino PONREPO, Bartolomějská 11, Praha 1
Vstupné: 80, 70 Kč
Výstava
Výstava pravoslavných ikon Marie Prusali
od 4. 10. do 31. 10. 2015
Karpatský chrám sv. archanděla Michaela, Kinského zahrada, Praha 5 – Smíchov
otevírací doba:
pondělí: 8:00–10:00 (dopoledne), středa: 19:00–20:00, pátek: 19:00–20:00,
sobota: 19:00–21:00, neděle: 9:00–13:00,
Vstup volný
Přednáška
Eros v duchovní tradici východního křesťanství
PhDr. Marina Luptáková, Th.D.
12. 10. 2015, 16:00
Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta
místnost R107, M. D. Rettigové 4, 116 39, Praha 1
Vstup volný
Bližší informace o výstavě a přednáškách na www.philokallia.com.
Festival se koná pod záštitou starostky Prahy 2 Mgr. Jany Černochové
Sponzoři:
Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Městská část Praha 2, Nadace Život umělce, Osa - Ochranný svaz autorský, Greek transport and logistic, Nakladatelství Pavel Mervart, chrám sv. Michala v Kinského zahradě v Praze 5, chrám sv. Vladimíra v Mariánských Lázních, chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice Na Slupi v Praze 2, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech v Praze 3, pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, NH Hospital, a.s.
Partneři:
Pražská pravoslavná eparchie, Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Damaskinos, z.s., Národní filmový archiv.
Mediální partneři:
ČRo 3 – Vltava, časopis Harmonie, časopis Hudební rozhledy, Radio Proglas, Televize Noe, UNIVERSUM - revue České křesťanské akademie, Unie českých pěveckých sborů
Pořadatel: Filokallia, o. s., Chodská 14/1419, 120 00 Praha 2, 776 561 698, www.philokallia.com
P.S.
Letáček s programem v PDF
Administrátor
--- 30. 9. 2015
Reakce na petici katakombníků
Jaká je církevní realita na Moravě?
Tento příspěvek na Ambon píšu s takovou nechutí, jako málokterý jiný. Dohnala mě k tomu obava, že mlčení v nepravý čas může napomáhat těm, kdo se snaží narušit či zvrátit cestu ke stabilizaci naší církevní lodě zmítané skutečnou bouří lidských vášní. Opírá se do ní vichřice všeho možného zla - ať už páchaného ze špatných úmyslů nebo z nevědomosti. Tato vichřice stále chce pohroužit bárku místní malé pravoslavné církve do temnoty hlubin. Kolik bolesti už to způsobilo, kolik lidí odradilo, před jakým počtem osob tím bylo zdiskreditováno pravoslaví a vše, co zde bylo celá desetiletí budováno, - to se asi nikdy nedozvíme. S takovou námahou a komplikacemi byla hledána cesta k uklidnění, která by byla přijatelná pro většinu církve. A když se touto cestou snažíme ubírat a sbírat rozmetané kameny, a znovu pracně zbudovat, co bylo pobořeno, napravit škody, uvést církevní život opět k normálnímu fungování, tak spustí povyk právě ti lidé, kteří to tu všechno rozbili a z církve nadělali trosky. Tak to je tedy důvod, proč jsem sedl, abych napsal něco na okraj jakéhosi poselství k synodu, které prý mělo před 10 dny vzejít ze shromáždění na Hoře sv. Klimenta. Panují sice pochybnosti, zda se tam vůbec nějaké sešlo, ale buď jak buď, skrývající se organizátoři zplodili podivuhodnou petici, kterou uveřejnili na svém anonymním webu.
Zdá se mi, že v tom jejich textu mnoho věcí neodpovídá realitě. Připadá mi to jako dopis z virtuálního světa. V textu petice nacházím tolik nepravdivých či překroucených tezí, že je nad moje síly (a nad zřejmě i nad síly případných čtenářů) rozvíjet polemiku s kompletním zněním petice. Proto jsem si vybral jen pár tvrzení autorů textu a na jejich vyvrácení bych rád demonstroval, že myšlení těchto lidí se pohybuje ve světě klamu a sebeklamu.
Citace jsou zásadně uváděny kursivou. Úryvky textu ze současného prohlášení, sepsaného organizátory shromáždění na Hoře sv. Klimenta, jsou uváděny bez odkazu. Citace z jiných materiálů mají připojený odkaz z svůj zdroj.
* * *
Na začátek tedy např. tato citace: "Již dlouhou dobu se v Olomoucko-brněnské eparchii ... děje bezpráví ze strany jejích vrcholných představitelů vůči kněžím i věřícím laikům této eparchie. V posledních měsících jsou některé církevní obce bezdůvodně administrativně odebírány ze správy kněží loajálních Posvátnému synodu. Tito kněží jsou propouštěni..."
Souhlasím s prvními slovy "již dlouhou dobu". Ano, dlouho dával vladyka Simeon vzbouřeným kněžím možnost se zamyslet a obnovit normální vztah ke svému eparchiálnímu biskupovi. Skutečně se snažil s nimi usmířit a doufal, že sami pochopí absurditu svého postoje. Volal je, zval je. Dostávali pozvánky na církevní akce. Tento čas - jak se mi zdá - však mnozí z nich využili jen na utvrzení se ve svém vzdoru, upevňování opozičních pozic a na další intriky. Některá prohlášení, která z této skupiny pocházela, byla psána v tak arogantním a dehonestujícím tónu, že se vymykalo církevním způsobům. A tak po půl roce marného čekání došlo na výpovědi, které však nebyly uděleny "na hodinu" (jak se to před nástupem vladyky Michala provádělo v pražské eparchii), ale s dvouměsíční lhůtou, v průběhu které bylo inzerováno, že jim vladyka nabízí stažení výpovědí a obnovení jejich kněžského postavení ve struktuře eparchie.
Jediné, co se po těchto duchovních žádalo, bylo krátké prohlášení, v němž se obnovoval již dříve jimi složený obvyklý kněžský slib poslušnosti eparchiálnímu archijereji. Nežádalo se tam po kněžích žádné pokání, žádné jiné projevy, které by mohli vnímat jako ponižující. Z druhé strany se v textu prohlášení vladyka Simeon zavazoval, že nebude dále vyšetřovat nic z toho, co se v minulosti stalo, a nebude z toho vyvozovat žádné kanonické důsledky. Této poslední možnosti zastavit proces rozvázání pracovního poměru využil jeden kněz. Ostatní zůstali zatvrzelí dokonce i vůči tak velkorysé nabídce. A tak výpovědní lhůta doběhla do konce a muselo dojít na propuštění a administrativní předání farností.
Aby boholidské tělo Církve mohlo žít, musí ze strany lidí - zvláště církevních služebníků - být přítomen smysl pro řád, který je zde za zemi pokračováním nebeské hierarchie. Bez schopnosti smyslu pro církevní řád se nemůže člověk začlenit do této hierarchie na žádném jejím stupni. Církevní řád je prodloužení hierarchie, která vychází od Stvořitele a přes andělské kůry sestupuje skrze ni světlo čili blahodať do světa lidí, kde je rozdíleno skrze pozemskou hierarchii ke každému věřícímu. Klíčovým prvkem tohoto organického systému je lidská osoba - od Božích Osob, přes andělské osoby a přes osoby apoštolů, biskupů a kněží dává se tento dar účasti na Bohu každé lidské osobě. Proto kněží skládají při svěcení slib poslušnosti eparchiálnímu biskupovi a jeho nástupcům, nikoliv posvátnému synodu ani jinému kolektivnímu orgánu.
V rámci projevu církevního řádu v praxi je místo kněze (a prostor k jeho působení) z jedné strany vymezeno církevně-správní rovinou, na níž je eparchiální biskup, a z druhé strany rovinou, na které se nacházejí nižší duchovní a laikové. V prostoru mezi těmito úrovněmi působí kněží. Záležitosti mezi biskupy a synodálních věci patří do výhradní kompetence biskupů. Netvrdím, že by se k tomu kněz či věřící nemohli vyjadřovat, ale jakékoliv jejich zapojení, angažování či jejich akční zatažení do věcí synodu a do rozhodovacích či správních procesů, které se dějí na této církevní úrovni, je zvrácením stanoveného řádu a církev to ničí.
U nás byli bohužel někteří duchovní zmateni tím, že byli zataženi do sporů, které v místním synodu panují. Jeden biskup často všude opakoval: "Náš synod, náš synod," a používal toto zdůrazňování na úkor postavení a kanonických práv eparchiálního biskupa. Ze synodu se tak stal v jejich myšlení jakýsi "superbiskup", který si může činit v podstatě, co se mu zlíbí. Takže určití duchovní se pak postavili vlastně do role soudce eparchiálního biskupa a sami si posuzovali, zda mají poslouchat svého biskupa nebo synod. Tohoto názoru, který je vlastně jakýmsi "synodálním kolektivním papismem", se už tito duchovní asi nedokážou zbavit, a odvolávají se na "sborovost církve" (tento pojem mimochodem používají spíše v protestantském významu, jako výraz moci kolektivních orgánů, a nikoliv v pravoslavném slova smyslu). To je pak úplně nová (a zřejmě heretická) forma eklesiologie.
* * *
Takové neukázněné chování duchovních by nemohl tolerovat ani svatý vladyka Gorazd. Ne kvůli úctě ke své osobě, ale především proto, že působení takových osob v duchovenském sboru znemožňuje budování církve jako celku. Energie společenství se promrhává ve zbytečných egoistických třenicích, nelze se dobrat k přijetí společného rozhodnutí a k jeho uskutečnění. A navíc takové osoby ničí práci předchozích duchovních a věřících. Jeden kněz vybuduje za nesmírných osobních obětí chrám a shromáždí věřící, kdežto druhý kněz pak z této obce odvede tyto věřící za sebou pryč kvůli svým osobním problémům s biskupem. Jeden kněz svůj chrám či monastýr vybaví, následující správce rozdá inventář svým přátelům nebo si jej odnese pro svou potřebu. Chrám pustne, v církvi tím vzniká zmatek a práce a oběti bývalého duchovního přicházejí vniveč. K takovému vývoji by přece nebyl lhostejný ani vladyka mučedník Gorazd a nemůže to tolerovat ani jakýkoliv odpovědný současný biskup.
Myslím, že ve světě by nebylo tak snadné najít eparchiálního biskupa, který by projevil tolik vstřícnosti, shovívavosti a trpělivosti, jako jsme to viděli u nás. Jinde by byli biskupové s takovými nepokornými duchovními rychle hotovi, protože který eparchiální biskup může potřebovat ve svém eparchiálním duchovenstvu ohniska odporu a vzpoury? Za zmínku jistě stojí, že většina těchto duchovních byla propuštěna jen z pracovního poměru, ale nebyla suspendována. Mohli tedy odejít kamkoliv a sloužit dál, což nejméně jeden z nich využil (pokud si od eparchie vyžádal kanonický propouštěcí list, bude jistě přijat do církevních služeb někde, kde budou církevní poměry dle jeho představ).
Suspendován byl bývalý zlínský farář, a to nikoliv za svou "věrnost synodu", jak to s oblibou vykládá, ale za to, že se postavil do čela vzpoury, která vyhnala eparchiálního biskupa, na kterého posléze podal trestní oznámení. Hnát svého biskupa na policii a nechat ho vláčet po výsleších, to je chování neslučitelné s duchovenskou morálkou. Takové jednání si musí duchovní dobře rozmyslet. Pokud by se omluvil, biskup mu byl připraven odpustit, ale on si za svým jednání stojí. Může být takový člověk knězem, který vede své stádce ke Kristu? Třeba s časovým odstupem nahlédne, že si nepočínal správně, třeba duchovně i lidsky dozraje (a dokončí si své teologické vzdělání), a pak se mu může ještě někdy otevřít cesta zpět ke kněžské službě...
Poslechněte si, jak odůvodnil tento kněz, bývalý "správce eparchie", že začal za své éry (2014) s procesem propuštění těch duchovních, kteří ve shodě s ekumenickým patriarchátem neuznali prešovskou volbu metropolitu za ústavní a kanonickou, a při bohoslužbách nevzpomínali jméno vl. Rostislava. Tedy propouštění duchovních, kteří se (řečeno jeho dnešními slovy) ničím neprovinili, jen zachovali věrnost a poslušnost svému eparchiálními biskupovi. Zde jsou slova tohoto "správce eparchie": "U kteréhokoli jiného zaměstnavatele by byla naprosto nemyslitelná situace, kdy by si zaměstnanci dle své libovůle vybírali, zda své nadřízené budou respektovat, či nikoli. Obdobné chování by kdekoli jinde vedlo k okamžitému rozvázání pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně..." (Podepsán: prot. Petr Klokočka, eparchiální správce olom.-brněnské eparchie, 26.10.2014; citace z bývalého oficiálního webu olomoucko-brněnské eparchie) Rok poté je to právě tento "eparchiální správce", s hloučkem svých sympatizantů, kdo si vybírá, zda bude respektovat své nadřízené. Sám se tím dostává do toho, co nazývá "nemyslitelnou situací". Jenže v textu petice je biskupova jediná možná reakce na dlouhodobý odpor vůči přímému duchovnímu i zaměstnaneckému nadřízenému nazvána "bezprávím".
* * *
Když hodlal rozvazovat pracovní poměr bývalý kněžský "správce eparchie" (který zde vládnul v rozporu s kánony i ústavou), tak to prý bylo v pořádku. Když to činí kanonický (a v současnosti i Rostislavovým synodem znovu uznaný) eparchiální biskup kvůli úporné vzpouře několika duchovních, kteří svým jednáním poškozovali církev i své farnosti, tak je to "bezpráví"?
Vyberu sem ještě jeden úryvek z textu petice: My a ani naše děti nemůžeme přistupovat ke svaté tajině Eucharistie. Nám věřícím, kteří se snažíme žít v duchu pravoslavných tradic, je tak de facto znemožňován liturgický život...
Tak tedy abychom se z textu petice vrátili do reality. Většina farností se vzbouřenými duchovními, a kvůli tomu postižených výpovědí, vytváří věnec církevních obcí kolem Hrubé Vrbky. Začněme od jihu. Zde jsou to dva kněží - ze Znojma a z Třebíče - kteří se rozhodli raději opustit své farnosti, než aby se smířili s vladykou Simeonem. Zanechali po sobě opuštěné a někdy i vylidněné chrámy. V obou se už zase slouží pravidelné bohoslužby a připravují se tam noví duchovní na místa duchovních správců. V Třebíči se slouží každou neděli, ve Znojmě zatím jen každých 14 dní.
Bohužel právě ze Znojma dojíždějí někteří věřící kamsi na nekanonické bohoslužby a svou církevní obec opustili (za což jim vůdcové povstání tleskají - podivuhodné pojetí teologie církevní obce). Je to jejich volba, ale nevydávají tímto chováním příliš dobré vysvědčení svému bývalému duchovnímu správci. Někdo by z toho mohl usuzovat, že je svou pastorací neučil v pravoslavném duchu, a místo ke Kristu je vedl k sobě. Každopádně byli nedostatečně vyučeni vztahu ke své místní církevní obci, která má být jejich duchovním domovem bez ohledu na to, kdo tam slouží.
Pak je tu farnost ve Zlíně. Konání pravoslavných bohoslužeb ve zdejší pravoslavné kapli se zde snaží znemožnit jistí věřící (zřejmě napojení na suspendovaného duchovního správce, bývalého "správce eparchie", o němž už byla výše řeč). Strhávají oznámení o bohoslužbách nebo naši vývěsku přelepují. Zato se zde provádějí nekanonické bohoslužby v bytě bývalého duchovního správce - za účasti berounského biskupa. Co na to říci?
Bývalý zlínský duchovní si na svém webu nejprve stěžuje na "neuvěřitelnou aroganci současných olomouckých církevních manažerů (tím myslí biskupa, eparchiální radu a její úřad; pozn. moje), se kterou nejen, že uloupili majetek církevní obce (majetek má církevní obec dál, nikdo jí ho neukradl; jen její minulý kněz byl odvolán; pozn. moje), na jehož pořízení a budování nemá eparchiální ústředí ani ty nejmenší zásluhy (nevím, jaké přímé zásluhy by na tom mělo církevní ústředí mít; od toho tam přece ustanovilo a platilo místního duchovního, aby se o obec staral a o její majetek pečoval; pozn. moje), ale dokonce do odvolání zrušili ve zlínské obci konání bohoslužeb (viz k tomu v dalším odstavci). Bezprecedentní zvůle, kterou takto současné eparchiální pseudovedení projevilo, hluboce otřásla city zlínských pravoslavných věřících, kteří tak ztratili jakékoli poslední zbytky důvěry v bývalého olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona a v jeho úmysly týkající se hledání možného smíření a pokojného řešení současné vnitrocírkevní krize (z toho, jak se zlínský autor citovaného webu choval k vladykovi Simeonovi, je zřejmé, že o žádné smíření neměl tento duchovní zájem ani před tím; už dříve mu veřejně vzkázal: vlastně jste tu nikdy nebyl eparchiálním biskupem; pozn. moje). Přítomní účastníci farního shromáždění proto jednomyslně vyjádřili své přání do budoucna již v žádném případě – nehledě na jakékoli možné budoucí řešení krize v Olomoucko-brněnské eparchii – nespojovat osud zlínské církevní obce s vladykou Simeonem." (Citace z oficiálního webu zlínské farnosti, jehož redaktorem je bývalý zlínský kněz - stav v září 2015) Z toho vidíme, že ve Zlíně dlouhodobě absentuje jakákoliv dobrá vůle k usmíření s eparchiálním archijerejem, kterého vlastně prohlašují za "bývalého". Zároveň nám dávají tyto citace nahlédnout do myšlenkového světa vzbouřenců.
Ve mně to celé vyvolává dojem, že za vším stojí letitá osobní averze (hraničící s nenávistí) bývalého duchovního správce vůči každému eparchiálnímu biskupovi (kdysi proti vladykovi Kryštofovi, dnes je namířena vůči vl. Simeonovi a příště...) Rukojmím těchto osobních duševních problémů bývalého svého faráře se stali zlínští věřící.
Zatímco tedy v únoru 2015 hořekuje bývalý farář, že ve vyklizené zlínské kapli nesloužíme bohoslužby, tak už po měsíci (v březnu t.r.) zakazuje svým věřícím, pod nejstrašnější hrozbou označení za schismatiky, účastnit se na bohoslužbách, které tam máme sloužit. Bývalý správce nás totiž veřejně prohlásil za "rozkolníky" a naléhavě varuje na veřejném webu "své" věřící před smrtelným hříchem účasti na liturgiích, které má ve Zlíně sloužit vladykův duchovní. Zlínským věřícím víceméně vyhrožuje věčným zatracením, resp. že půjdou do pekla, když přijdou na naše bohoslužby. Snaží se je vyděsit totiž tvrzením, že by tím opustili Církev a zmocnil se jich ďábel. Viz citaci z dalšího jeho článku uveřejněného pod titulkem: „Důležité upozornění – v kapli sv. Ivana Českého (ve Zlíně) se mají konat rozkolné bohoslužby“, kde tento kněz mj. píše: "Jsem nucen vás upozornit na skutečnost, že tyto bohoslužby nebudou sloužit duchovní, kteří by byli v jednotě s Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku, ale duchovní, kteří jsou účastníky rozkolu zaneseného do naší církve bývalým arcibiskupem Simeonem... Rozhodně není nedůležité, abychom se svou účastí na rozkolných shromážděních či bohoslužbách sami nestali účastníky rozkolu. Rozkol je totiž strašlivým hříchem, skrze nějž ďábel „odchytává lidi ze samotné Církve, a když se zjevně přiblížili ke světlu a zbavili se noci tohoto věku, tak nad nimi (satan) opět rozprostře novou temnotu, aniž by si toho všimli“, neboť rozkolníci sami sebe stále nazývají křesťany, a přestože bloudí „v tmách, myslejí, že chodí ve světle“ (sv. Kyprián Kartagenský). Je to tak vážný hřích, že o něm svatí otcové soudí, že rozkolníci jsou odsouzeni k záhubě již dávno před Strašným soudem, neboť svou účastí v rozkolu se zbavují duchovní ochrany Církve. Naše církevní obec se na svých posledních mimořádných farních shromážděních rozhodla, že nechce být součástí současného simeonovského rozkolu v naší církvi. Musíme proto nyní strpět, že naši vlastní kapli zabrali a uzurpují rozkolníci, a my musíme sloužit v provizorních podmínkách." (Citace z oficiálního webu bývalého zlínského faráře - stav v září 2015) Vypadá to, že věřící ve Zlíně jsou zdejším knězem systematicky fanatizováni.
Pak je tu další farnost, jejíž kněz odmítl všechny nabídky ke smíření s eparchiálním biskupem. Tato vesnická farnost byla sice formálně a papírově evidována, ale zůstala i po několika letech svého trvání do jisté míry rodinnou záležitostí; sloužilo se zde v kapli, která vznikla adaptací půdy v soukromém domě bývalého duchovního správce. Kněz pochopitelně může mít svou rodinnou kapličku a případně si do ní pozvat své hosty, ale nebývá obvyklé považovat to za farnost a vyplácet knězi kněžský plat za to, že si doma slouží bohoslužby. (Uzavření pracovního poměru s pobíráním výplaty má být v souladu s pravidlem - konání bohoslužeb v církevních objektech či pověření rozsáhlými misijními úkoly apod.) Kromě rodiny a věřících z jiných farností se zde scházel velice úzký kroužek místních věřících. Proto se navrhuje její sloučení s některou z okolních skutečných farností.
A už zbývá poslední farnost, jejíž bývalý kněz odmítl vladyku Simeona a koná prý nějaké nekanonické bohoslužby ve svém soukromém domě, kam převádí místní věřící. V Hodoníně zatím bývalý kněz nepředal církvi chrám - nyní se termín posunul dokonce až na polovinu října. Tak jak tam máme uspořádat konání bohoslužeb? Věřící jsou tam zváni do soukromých prostor, které jsou nepravdivě prohlašovány za hodonínskou faru, tedy církevní objekt (to je téma, o němž zatím pomlčím). Řešení majetkových záležitostí je zde stále pod otazníkem. Jestli se naší církvi nakonec podaří vstoupit do hodonínského chrámu, pak tam samozřejmě budou zajištěny řádné kanonické pravoslavné bohoslužby i pro hodonínské věřící.
Byl učiněn pokus zachovat tuto farnost alespoň jako filiálku a zachránit zdejšího duchovního pro další službu. Proto dostal pověření služby (alespoň občasné) na opravdové městské farnosti, kterou má v dosahu a kde ho biskup potřeboval. Mohl tak sloužit střídavě u sebe doma a ve své nové farnosti. Kněz to však odmítl a ustanovující dekret vrátil.
Zdá se mi, že si i zdejší kněz tak trochu vytváří sektu svých oddaných přívrženců. V poslední době stal populární tím, že svého kolegu, který se odmítl smířit s vladykou Simeonem, velebil na internetu za to, že "nepodepsal pakt s ďáblem". Řekni sám, milý čtenáři, vyjadřuje se takto kněz o biskupovi? Jak ohodnotit takové výroky kněze z hlediska povinné poslušnosti biskupovi, kterého navíc v té době uznává i synod, jímž se onen zlostí zatemněný kněz zaštiťuje?
Jsem přesvědčen, že za tím vším je opět jen dlouhodobá nenávist k některým vladykům; řada z nás ho slyšela dštít oheň a síru na jisté příslušníky dřívější generace biskupů. Na kněžském shromáždění, které jako tzv. "správce eparchie" pořádal prot. Petr Klokočka (r. 2014), prohlásil hodonínský farář před všemi, že kdyby zde měl dál být eparchiálním biskupem vladyka Simeon, tak mu na stůl položí klíče od hodonínského chrámu a sloužit pod ním nebude. Jak zvláštní chování kněze k biskupovi, který ho vysvětil, zaměstnal a požehnal založení, ustanovení a registraci jeho farnosti, světil pro ni chrám atd.! Motivy tohoto kněze jsou po církvi známé a jsou čistě osobního charakteru (čili žádnou teologii ani kánony v tom nehledejme).Nakonec je potřeba zmínit ještě jednu ze tří ostravských farností, ale tam se podle dostupných informací chrám již otevřel pro bohoslužby a slouží se tam.
* * *
Vím, že se někomu bude asi zdát příliš příkré, když se použije ostré teologické označení tohoto myšlení a praxe: je to typická ukázka sektářství. Chápu, že se ve vypjatých situací lidé mohou zachovat i takovým způsobem, na který později nejsou hrdí. Případně může být jejich jednání ovlivněno nedostatkem informací či vzdělání. Pokud někdy zrevidují svoji praxi a výroky, pak je jistě na místě projevit pochopení a přijmout jejich pokání. Zatím však vývoj dospěl k tomu, že s využitím sektářských praktik je u nás udržována skupinka "posledních věrných", která se schází na Hoře sv. Klimenta - a do ideologického arsenálu vůdců, jak jste se mohli přesvědčit a dočíst z jejich projevů, patří strašením rozkolem, ďáblem a odpadnutím od Církve. Z jejich postoje lze usuzovat, že podle jejich mínění prakticky celá olomoucko-brněnská eparchie už propadla ďáblu a že stojíme mimo Církev naopak právě my, kteří na shromáždění na Horu či na bohoslužby na faru-nefaru do vesnice u Hodonína nejezdíme.
Zřejmě proto "hlavní katakombní guru" ve svém "poselství synodu" prohlašuje, že se jeho věřící nemohou účastnit bohoslužeb a je jim znemožněno přijímat svaté Tajiny. Rozumí se tím přijímání těch jediných správných a platných Tajin, které vysluhuje někdo z příslušníků sekty? Nebo si lze jejich chování vykládat jinak? Ale jak? Jak chápat jejich stížnost na nedostupnost bohoslužeb, když se v jejich městě slouží?, nebo když oni sami aktivně brání našim duchovním ve vykonání bohoslužeb? Jak jinak rozumět jejich umanutému stěžování než, že neuznávají jiné bohoslužby a Tajiny kromě těch, které vykonávají ti, co (řečeno jejich slovy) "nepodepsali smlouvu s ďáblem". (Tím myslí eparchiálního archijereje?) Připouštíme, že za takovou liturgií si tedy opravdu musí ctitelé svého vůdce dojíždět do soukromých domů či vylézt na nějakou horu.
Naši normální pravoslavní věřící se pochopitelně mohou účastnit "obyčejných pravoslavných" bohoslužeb a přijímat svaté Tajiny v Třebíči i ve Znojmě. Ve Zlíně se povstalcům doposavad dařilo bránit nám v konání bohoslužeb. V Hodoníně se vinou průtahů při předání chrámu zatím bohoslužby také nekonají. Tak jak máme v těchto dvou obcích zajistit konání bohoslužeb? To by nám mohl někdo z Hory sv. Klimenta vysvětlit.
Tohle všechno ale vůbec nemuselo být, kdyby sami tito duchovní nevypověděli svůj slib poslušnosti eparchiálnímu archijereji a nebrali na sebe odpovědnost za uspořádání vztahů biskupů v synodu, což kněžím vůbec nepřísluší. Mohli si dál spravovat své farnosti a sloužit ve svých farních chrámech.
* * *
Je to bolestné psát takové řádky. Řada z těch duchovních, kteří se propadli do tohoto pomatení, mi byla velice blízká. Neztratil jsem jen spoluslužebníky a kolegy, ale i několik přátel. Býval jsem kdysi tak šťastný, že zde právě oni. Myslel jsem si, že nám kyne doba společného budování a práce ve vzájemném porozumění a se stejným cílem. Jenže přišly restituce a několik lidí na ně dostalo zálusk. Peníze jsou kořenem všeho zla, praví Písmo. K tomu se přidalo pár dalších faktorů, z nichž ani jeden by sám o sobě nemohl napáchat příliš škody, ale všechny dohromady měly zkázonosnou sílu. A pak - jako když někdo mávne kouzelnou hůlkou a vše je v troskách. Jak je to všechno, co máme v církvi, křehké!
Zvládnout takovou situaci, která otřásla naší eparchií, je těžké. Myslím, že mnozí z nás do poslední chvíle věřili, že mezi vzbouřenými duchovními nakonec zvítězí rozum nad rozdmýchanými vášněmi. Prosil je vladyka Simeon, prosili jsme je někteří z nás, aby kvůli jednotě církve potlačili osobní výhrady (a přesvědčil jsem se, že za řečněním o synodu ve skutečnosti stojí osobní záležitosti), aby neopouštěli své chrámy a své věřící. K našemu žalu se tak ve většině případů nestalo. A tím nám dávají tito duchovní po svém odchodu pěkně zabrat. Dny našich životů utíkají v námaze, která vůbec nemusela být, a nezbývá už čas ani síly na budování církve. A co je nejhorší - pokud se vyplní už teď velice přesná proroctví posledních starců - poslední doba klidu byla u nás promrhána různými puči, vzpourami a tahanicemi o restituce, a do nadcházející éry jdeme oslabeni, vyčerpaní, rozhádaní a vnitřně rozklížení. Tak to se nám tedy opravdu povedlo!
Jenže - proč to vlastně píšu? Ti, co mají oči k vidění, toto všechno vidí a vědí. A jak se domluvit s těmi, kdo se domluvit nechtějí a možná už nějaká významná část z nich už ani není schopna domluvy? (Viz webová stránka zlínské farnosti.) Snad to sepisuji, protože doufám v dobrou vůli některých, o nichž se mohu domnívat, že by si zde třeba přáli něco jinak, než momentálně je, ale zároveň pochopí krajní nutnost uklidnění našich církevních poměrů. Jinak by se mohlo stát, že zde budeme bojovat až do úplného zničení všeho a nezbude zde nic, co by bylo možno pokračujícím sporem získat.
Administrátor
--- 25. 9. 2015
Na okraj nově otevřených odsuzovačných webů
Skandály a pohoršení
Byly otevřeny nejméně dva nové "církevní" weby, které působí dojmem, že jsou to kanály do pekla. Nejen kvůli pochybné kvalitě informací, ale především kvůli plameni zloby, který z nich sálá.
Vzpoura proti sousednímu biskupovi už vzplála. Ano, již další vzpoura, resp. zase jeden pokus o puč. Už třetí biskup, který se dostal na seznam jisté skupinky jako kandidát na likvidaci. Tři biskupové za poslední dva roky. V hlubokých "katakombách" ukrytí anonymové, kteří nestojí ani na takové morální výši, aby se za své názory a činy zaručili svými jmény, vyvrhli z podzemí svůj jed na dalšího archijereje. Dokonce připojili i jeho fotografii a zveřejnili vybrané dokumenty z církevních úředních archivů. A rovnou vynesli nad archijerejem rozsudek. Podlost takového jednání nám bere dech. O teologické úrovni jejich počínání je zbytečné se bavit. Jediné, co může církev proti této katakombní chobotnici činit, je semknout se kolem svého archijereje. Když je stabilita církevního společenství v ohrožení, měli by všichni, kteří jsou k tomu duchovně a duševně ještě způsobilí, přijmout odpovědnost za další směřování této malé církve, zapomenout (alespoň na čas) na vzájemnou kritiku či druhořadé námitky, a držet při sobě a při biskupovi, kterého jim Bůh poslal. Je tu ještě tolik lidí, kteří pevným morálním postojem ubrání církev, nebo se opravdu propadneme do plesnivých "katakomb" intrik a kanálu pomluv?
Společným znakem všech zdejších vzpour, který by měl být dostatečně výmluvný, je skutečnost, že se bouří ti, kteří v církvi ještě nic (nebo skoro nic) nedokázali, proti těm, kteří pracují pro církev celý život. Nevzdělaní se vždy snaží pohanit ty, kteří něco vědí. Ti, kteří se koupou v kalu nečistot, hříchů a vášní či pochybných skutků, hledají smítko na jiných. Kdo má v oku trám, chce vyjmou třísku z oka bratra (Mat 7,4-5). A tak bychom mohli pokračovat... Je to smutné, ale tak to asi na světě chodí, a tak to prostě musí být.
* * *
Zdá se mi, že se někomu (skrývajícímu se v hluboké digitální anonymitě) stýská po chaosu, který byl v pražské eparchii před zvolením a ustanovením vladyky Michala. Kolik škody na církvi napáchala tato doba zmatku a nejistoty! Komu může vyhovovat její návrat? Jedině tomu, komu se nejedná o církev, ale o vlastní zájmy.
Což se však tito lidé nezastaví před ničím? O svém biskupovi na veřejných webech píší články, že je to podvodník a lhář. Nestydí se, zasvěceně se vyjadřovat o jeho dávných rodinných poměrech - a to včetně hloubkové sondy do jeho bývalého manželství. Při čemž si přisvojují právo kanonického soudu a posuzování jeho mnišství, zda je platné či neplatné. To je tak trapné, že to nelze vysvětlit jinak, než neuvěřitelnou záští a zoufalou touhou vyhnat pastýře z jeho funkce. Zloba a hříšné touhy zatemňují mysl. Asi proto jim nevadí, že jejich bulvární "investigace" a prohrabávání církevních archivů (včetně nedovoleného zveřejňování osobních dokumentů a korespondence) svým duchem připomíná ze všeho nejvíce středověkou inkvizici.
* * *
Co je ještě horšího, než vyvolávání skandálů v církvi?
»Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.« (Matouš 18,6-7) Ten, kdo chce pohoršit věřící a vyvolat skandál, si dokáže na každém něco najít.
Takový člověk, jehož by při troše zlé vůle nebylo možno skandalizovat, snad ani nežije. Zažili jsme to nedávno, když byl v Řecku nějakou dobu vězněn v žaláři dokonce i takový svatý člověk, jako igumen monastýru Vatoped. A to za snaživého přičinění specifického typu novinářů, kteří čmuchali, kde mohli i nemohli, aby ho obvinili, z čeho se jim zachtělo.
Pohoršení, čili dle řeckého textu "skandály" nebo ze slovanského textu bychom mohli přeložit jako "svody", patří mezi nejhorší zla, s nimiž je nám zřejmě zde určeno se střetávat. Možná se jedná o druh pronásledování církve. Je to jedno z těch sít, jimiž nás satan přesívá jako pšenici.
Kdyby si katakombníci chtěli počínat církevně, podali by své pochybnosti k synodu. Kdyby milovali církev, zdrželi by se veřejného poškozování církve. Jenže od dob skandalizace vladyky Kryštofa se u nás zabydlela stále replikovaná metoda - medializace. Jedna "láskyplná" režizérka už prý zapojila do "honu na biskupa" své kolegy novináře. Z takové "lásky" zamrazí.
Je zajímavé, že právě tito skandálníci za jiných okolností vzývají synod a jedině synod a nic než synod. Stále útočí na někoho, o kom se jim zdá, že synod málo ctí. Nyní, když by jediným řádným církevním postupem bylo obrátit se se stížností na domnělé problémy svého biskupa na synod, tak synod úplně obešli a nekanonicky ignorovali. Místo toho zvolili cestu násilí, snažíce se starého člověka, který má své nemoci, uštvat mediálním tlakem. Inu, láska má (jak vidíme) mnoho podob.
Právě oni jsou zde těmi, kteří nejhruběji porušují kánony a podléhají nejtvrdším kanonickým opatřením. Vždyť za podobné činy ukládají Otcové na sněmech nejpřísnější tresty. Asi všichni tušíme, kdo za těmito skandalizačními weby stojí a mohli bychom je povolat, aby se přísahou na evangelium očistili od podezření. Jenže co když by křivou přísahou přidali ke svým dosavadním hříchům další strašný hřích, z něhož by se už nemohli očistit zpovědí? Takže raději budeme jejich zlovolné kampani čelit argumenty a apelací na svědomí a rozum, než abychom jim přitěžovali na soudu Božím.
* * *
Do své kampaně zapojili osvědčené psychologické postupy: např. lovec sám sebe představuje jako pronásledovaného a svou "lovnou zvěř" vylíčí jako hrozného draka, před nímž nás musí ochránit.
Pod takovými záminkami tito lidé neúnavně skandalizují biskupy. Pokud se vymýšlejí intriky proti biskupovi ve funkci - s úmyslem jej odstranit z duchovního úřadu - hrozí, že by to mohl být jeden z nejhorších typů skandalizace, protože je zacílen nejen na nějakou osobu, ale na hierarchu a potažmo tedy na církev, která je hierarchy reprezentovaná a pastýřsky vedená.
Vyjádřil se k tomu i starec Paisij Svatohorec: "Buďme pozorní, abychom nevyvolali problém v Církvi a nezveličovali případné nevýznamné lidské nepořádky, neboť by tím mohlo vzniknout největší zlo a radoval by se Zlý (tj. ďábel) ... Bohužel mnozí dnes vyvolávají bouře v Matce Církvi ... Někteří se zabývají kritizováním druhých, ale nikoliv společným dobrem. (Kriticky) sledují druhé lidi více, než sebe. Hledí, co druhý řekne nebo co napíše, aby jej potom nemilosrdně a krutě "smetli". A přitom, kdyby sami říkali nebo napsali tutéž věc, podpořili by ji mnohými citáty ze svatého Písma anebo od Otců. Takoví (pomlouvači) páchají veliké zlo, protože - za prvé - obžalovávají (tj. odsuzují) bližního, a - za druhé - snižují ho v očích věřících. Někdy dokonce zasévají do duších nemocných ztrátu víry, nebo je pohoršují (tj. vytvářejí skandály). Kdo by mohl ospravedlnit jejich hněv, když údajně usvědčují druhé, ale ne sami sebe? ... V Církvi jsou všichni zapotřebí. Všichni ji poskytují své služby ... všichni jsou povinni vzájemně snášet nejen duchovní charaktery ostatních, ale i nemoci každého. Bohužel někteří kladou vůči druhým nerozumné požadavky. Chtěli by, aby všichni měli stejný duchovní charakter, jako mají oni..." (Z výroků sv. starce Paisije; z chystaného překladu)
Ti, co pořádají skandály a pohoršení, nemohou vstoupit do Božího království, jak vysvětluje Písmo: »Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.« (Matouš 13,40-42) »Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království?« (1 Korint 6,9)
Můžeme se však za tyto lidi stále modlit a doufat, že učiní pokání, aby je nepotkal takový osud. Bez změny myšlení a očištění srdce není duše takových lidí totiž sourodá s kvalitami nebeského království. Zřetelně to vidíme už zde v církvi. Je to jeden z aspektů církve - zde se ukazuje jednak, jaký kdo je, ale také, kým se stává a co v něm nakonec převládne. To je velice důležitá vlastnost církevního prostředí - především pro člověka samotného, aby se mohl vidět jako v zrcadle a ještě před svým koncem sebrat síly a změnit se. Nad těmi bratry, s nimž to jde od špatného k horšímu, je potřeba zaplakat a modlitbou se pokoušet vyprosit jim u Boha ještě nějakou možnost k nápravě... (To rozhodně neříkám s jakoukoliv ironií - vždyť není nic smutnějšího než vidět, jak se zlobou kazí lidská duše do podoby skoro démonické. Myslím na to, jaké štěstí má člověk, který se nikdy nemusel na něco podobného dívat.)
Možná by mohli biskupové vyhlásit celocírkevní modlitby a půst za duše bloudící ve lžích, zatemněné nenávistí a pořádající skandály. Chovám naději, že by jim společná modlitba církve pomohla k nápravě.
 |
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1087 do č. 1090)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.