Ambon
Administrátor
--- 24. 7. 2016
Ozvěny letošního sněmu
Ohlédnutí za krétským sněmem
Ruskojazyčným internetem se šíří zpráva, že Athos je rozdělen v názoru na krétský sněm a že "mnišská republika prohlásila všepravoslavné setkání za lotrovské". Hovoří se o otevřeném dopisu 60 athonských "mnichů a starců" a že prý mnišské bratrstvo monastýru Vatoped a pěti dalších velkých monastýrů žádají posvátný kinot (administrativní správu Svaté Hory) o odsouzení sněmu, který nazvali "antipravoslavným a lotrovským". Zvláště signatářům vadilo, že sněm "nazval katolicismus církví a ne herezí". Dále žádají posvátný kinot, aby svolal mimořádné shromáždění (synaxis, tj. jakýsi athonský parlament), které má odsoudit krétský sněm a prohlásit jej za "antipravoslavný a lotrovský" (v první verzi této zprávy bylo ještě dodáno, že sněm musí být prohlášen za "heretický"). Podepsaní upozornili, že pokud jim posvátný kinot nevyjde vstříc, tak oni sami o své vůli "delegitimizují" sněm a přestanou vzpomínat jméno ekumenického patriarchy při bohoslužbách. To je cosi jako vyhlášení války patriarchovi Bartolomějovi, v "jehož jurisdikci (dle ústavy z r. 1924) všechny athonské monastýry vstupují a nepovoluje se vzpomínání jiného jména než jména ekumenického patriarchy" (myslí se bohoslužebné vzpomínání jména zákonného archijereje).
V Konstantinopoli této iniciativě nepřikládají váhu a považují tento dopis za vyjádření soukromého názoru několika desítek osob a nikoliv jako oficiální pozici Svaté Hory. Zástupce patriarchy prohlásil, že svatohorské mnišské společenství ve skutečnosti podpořilo sněm. Patriarcha navrhl Svaté Hoře vyslat svého představitele na Krétu. Svatá Hora vypravila na Krétu jednoho z vážených mnichů, igumena monastýru Stavronikita archimandritu Tichona, učedníka ct. Paisije Svatohorce.
Mimochodem originál dopisu, na který uvádějí odkaz internetová média, zmizel z internetu.
Zpráva o dopisu byla formulována tak, že by se mohlo zdát, jako by šest uvedených velkých monastýrů oficiálně žádalo posvátný kinot o odsouzení krétského sněmu. Dnes jsem se dozvěděl komentář přímo z monastýru Vatoped. Igumen monastýru na dotaz odvětil, že nic takového jejich monastýr nepodepsal a podobně ani ostatní monastýry.
* * *
Pár poznámek nad krétským sněmem
Úmyslně se nyní nepouštím do pokusu o rozbor přijatých sněmovních dokumentů. To přenechávám jiným. Přiznávám, že se mi některé teze a způsob určitých formulací příliš nezamlouvají. Je to trochu jiný jazyk, než na jaký jsme zvyklí z pravoslavné patristiky. Na druhé straně při troše dobré vůle je možné na to hledět jako na pokus promluvit současnou řečí (i teologický jazyk je komunikační prostředek a nikoliv mantra, není to Písmo svaté ani bohoslužebný text; obsah pojmů i jejich volba se v průběhu času mění; i mezi biblickým jazykem a patristickou řečtinou je jistá vzdálenost). Nelíbí se mi však občasné náznaky dvojznačnosti v některých formulacích. Na druhé straně chápu, že např. pojem "církev" dnes používáme v několika významech. Prohlásit teze přijaté sněmem za heretické (jak se to občas ozývá) se mi zdá příliš příkré a neadekvátní.
Některé námitky jistých teologů proti sněmovním formulacím mi připadají jako sice formálně teologicky správné, ale příliš formalistické. Proč se stavět např. proti pojmu "lidská osoba"? Je to sice určitá novinka vnesená do církevního myšlení (možná v reakci na západní myšlenkové proudy) ruskou teologií 20. stol. (např. V. Lossky), ale je na něj navázána teologie, která je autentickým pokračováním učení svatých Otců a jeho aplikací v rámci odpovědi křesťanského pravoslavného myšlení na otázky současného světa i jeho intelektuální tápání (personalismus).
Sněmovní dokumenty jsou výrazem stavu mysli církve naší doby. Buď v nich budeme vidět hledání jak dávat odpovědi současníkům, nebo je můžeme prohlásit za nutný příznak duchovního sestupu, kterým celé lidstvo (včetně nás) prochází.
Jiným takovým znakem úpadku doby je vznikání rozkolných či sektářských skupin, které se sebevědomě a pyšně prohlašují za "pravé pravoslaví". Na nás všech je jistě patrný duchovní úpadek a vzdalování se pravému pravoslaví, které tkví úplně v něčem jiném, než v tom, že vmetu jinoslavným do tváře, že jsou to heretici, kteří nemají na církvi žádný podíl. Taková "misie" přitahuje k zájmu o pravoslaví jen lidi sektářské mentality. Jak skutečně pravoslavně (tj. s láskou k Bohu, k pravdě i k lidem) hovořit s dnešními nepravoslavnými křesťany ukazuje svými postoji např. starec sv. Siluan Athonský.
* * *
Církev sama zpracuje výsledky jednání krétského sněmu, a onu vnitrocírkevní diskusi, která se už rozproudila, můžeme prostě nahlížet jako započetí tohoto procesu. Boholidskému Tělu Církve nemůže nikdo vnutit nic, co není pravda. Žádný člověk ani skupina nemá tu moc. Proto není potřeba propadat hysterii, že se sněm setkal i s kritikou či výhradami.
Na tento sněm se vztahuje, co platilo vždy: Nad každou tezí vypuštěnou do církevní mysli začne neodvratně a nesmlouvavě pracovat soud prováděný plností církve. Pomalu či rychleji (ale většinou pomalu) hodnotí každou novou myšlenku ve světle evangelia a církevní tradice. Tento soud je neovlivnitelným procesem, pracuje v průběhu střídajících se generací (je-li to potřeba) a výsledkem je verdikt stanovující, zda hodnocené teze a myšlenky jsou v souladu s vírou Církve a stanou součástí církevního myšlení a života, nebo zda budou odsunuty na okraj jako teologumenon (tj. soukromé či dobově podmíněné názory, které se sice vysloveně neprotiví církevnímu myšlení, ale nejsou užitečné pro další život církve či obsahují nevěrné formulace), či zda budou tiše - popřípadě i hlasitě - zavrženy a odmítnuty.
Tento celocírkevní pomyslný soud Církve určí krétskému sněmu jeho místo v církevní dějinách a teologicko-kanonickém myšlení církve. Myslím, že v tomto duchu uvedl srbský hieararcha Irenej Bačský, že je nutno vyčkat na reakci všech světových pravoslavných církví na krétský sněm.
Vedle sněmů totiž pracuje v Církvi ještě jedna instituce, a tou je tzv. "souhlas otců" (consensus patrum), který je významným hlasem a nástrojem autentického pravoslavného církevního učení. Tento souhlas se utváří průběžně vnitrocírkevní komunikací i duchovními cestami, a to i bez nějakého shromáždění a hlasování. Má hodnotu dogmatu. Oplývá v podstatě stejnou autoritou jako všeobecný sněm. Působí skrze něj Duch Svatý. Jeho hlas se může se sněmy proplétat, ale může existovat, pracovat a řídit Církev i bez sněmu. Počíná od svatých apoštolů, udržuje víru a tradici, vstřebává do sebe výsledky pravých svatých sněmů a celocírkevně akceptované výroky svatých Otců. Myšlení zbožných křesťanů je na něj napojeno. Sněmy se vlastně scházejí proto, aby tento konsensus artikulovaly. Jeho hlasem se může stát kdokoliv, kdo jako organická součást mystického Těla Církve hlásá celocírkevně uznávané pravdy a tradice (předpokladem je, aby tento hlas zněl z pozic církevní jednoty, nemůže zaznít ze schismatických či heretických sborů). Kanonické právo se na něj odvolává jako na autoritu rovnocennou usnesení sněmu. Právě tímto všecírkevním souhlasem je Církev řízena a udržována ve správném kursu v dobách, kdy se z nejrůznějších příčin nekonají sněmy.
Consesus patrum bývá někdy definován v souvislosti s katolicitou (obecností) pravoslavné víry - poukazem na známou formuli Vincenta Lerinského (+ přibl. 450): "Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est," kterou definoval katholickou věrouku jako to, v co všude, vždy a všichni věřili. (Naproti tomuto "souhlasu otců" jsou stavěny soukromé a dílčí názory některých - třeba i svatých - věřících (např. sv. Theodora Studity a jeho následovníků), které nejsou sdíleny celou plností Církve, a tudíž nejsou součástí "consensu patrum".) (Viz o "consensus patrum" v našem slovníčku pravoslavných teologických pojmů.)
Nyní tedy výsledky proběhlého krétského sněmu začnou být zpracovávány myslí celé Církve. Časem se jistě vyjeví, jak Církev v celé své plnosti (kterou mohou vyjadřovat i hlasy zbožných laiků, nejen hierarchové či sněmy) sněmovní dokumenty ohodnotí.
Administrátor
--- 7. 7. 2016
Překlad troparu a kondaku
Ke svátku Narození sv. Jana Předchůdce
Tropar a kondak Narození Jana Křtitele
Administrátor
--- 6. 7. 2016
Přijde naše církev o místo spojené s mučednictvím vladyky Gorazda a jeho druhů?
Spory o Památník obětí Heydrichiády
Sdělovacími prostředky kolují divné zprávy o budoucnosti památníku, jehož srdcem je krypta, ve které se ukrývali parašutisté poté, co provedli atentát na R. Heydricha. Hlavním tématem úvah a "informací" je řešení otázky, zda má být památník odebrán z rukou naší církve. Hluboce mě zarmoutilo, že církev, která sehrála jednu z hlavních rolí v tragickém ale slavném příběhu statečných vojáků, má být nyní zbavena účasti na místě, které bylo dějištěm jedné z hlavních událostí jejích novodobých dějin. Krypta byla v oné době, stejně jako dnes, součástí chrámu (byť má dnes už oddělený vchod kvůli návštěvníkům).
V tisku jsou teď uveřejňovány články, psané lidmi zřejmě ne dost poučenými či možná nepřátelsky naladěnými, tvrdící, že církev s kryptou a událostmi, jež se v ní staly, vlastně nemá nic společného, a pokud snad ano, tak prý jen jaksi okrajově či nepřímo. Smutné.
Jak bychom mohli s něčím takovým souhlasit? Památník odboje v kryptě pod pravoslavnou katedrálou v Praze v Resslově ulici je přece neodlučně spojen nejen se statečnou vojenskou akcí, ale i s pravoslavnou církví, která jediná byla připravena poskytnout vojákům úkryt, který po likvidaci "kata českého národa" a třetí osoby nacistické hierarchie, R. Heydricha, nutně potřebovali. Nikde jinde azyl nenašli, nikdo jiný jim útočiště poskytnout nechtěl či nemohl. Církev se tím stala neodmyslitelnou součástí hrdinství a odbojového aktu proti hitlerovskému Německu.
 |
Jak k tomu došlo? Na základě iniciativy církve(!) se po převratu v r. 1989 rozvinula idea zřídit zde památné místo národního významu, památník odboje a obětí heydrichiády. V r. 1992 na pozvání církve navštívil chrám a kryptu prezident Václav Havel a oficiálně podpořil proces hodnocení heydrichiády a západního odboje jako nejvýznamnějšího odbojářského aktu v době II. světové války. V roce 1993 byl katedrálnímu chrámu poskytnut dar - anglická expozice od Imperial War Museum z Londýna (umístěna v památníku po roce 1995). V letech 1993-1994 pod vedením Pravoslavné církve byl vypracován projekt na vybudování Národního památníku obětí heydrichiády - místo smíření, při pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Zdejší pravoslavní oslovovali všechny státní instituce a prosili o pomoc u nás i v zahraničí, včetně představitelů světových pravoslavných církví a německé vlády. V letech 1994-1995 byl projekt přijat hlavním městem Prahou a vybudována vstupní hala (vykopání nádvoří) a krypta zpřístupněna veřejnosti novým vchodem zvenku. Součástí bylo předání přilehlých místností ČVUT pro provoz památníku. Památník se stal oficiální institucí při České pravoslavné církevní obci v Praze 2. (Účelové tvrzení, jako by památník vznikl až díky příspěvku magistrátu a jedině tímto příspěvkem, je tedy poněkud zkreslující.)
Nyní nové vedení církve provedlo personální změnu na postu při památníku, takže konečně mohou započít kýžené změny v jeho provozování. Měla se tím otevřít nová éra budování a zvelebování památného místa. Personální změna se vlekla několik měsíců, a tím asi vznikl prostor pro boj za osobní zájmy na úkor církve. Možná, že zde je to zákulisí, z něhož vychází současná podivná snaha převést správu památníku pod Vojenský historický ústav, který byl do památníku původně přizván jako pomoc ke zkvalitnění expozice a odborných služeb návštěvníkům, ale nyní to vypadá tak, že chce památník přebrat. Nejsme opět svědky šíření dezinformací z tohoto zákulisí? Jistě se všichni shodneme, že "posvátné místo" nemá být výdělečným podnikem. A krajně nešťastné je, když se pro někoho stane jeho osobním "zlatým dolem". Domnívám se, že právě tomu chtělo nové vedení církve učinit přítrž. Na důkaz, že to vše by už mělo být uzavřenou kapitolou, je vstup do památníku od počátku tohoto měsíce opět zdarma - tak, jak tomu bylo kdysi. (Viz oficiální oznámení pražského arcibiskupa.)
Bylo by však nemorální, kdyby na základě investic v poslední době do památníku magistrátem vložených, bylo dnes církvi upíráno morální právo na památník či dokonce byla z památníku vyhnána. Vždyť je to symbolické a památné místo nejen z hlediska dějin válečného odboje, a posvátné místo českého národa, ale zároveň místo spojené s bolestnými a mučednickými dějinami České pravoslavné církve. Tato vlastenecká církev (právě za poskytnutí útočiště v kryptě svého chrámu) byla německými okupanty úředně rozpuštěna, tj. zlikvidována, zakázána a těžce perzekuována, když byl úkryt parašutistů v chrámu prozrazen. Všechny její chrámy byly uzavřeny a zapečetěny, majetek farností i celé církve uloupen, svatý biskup mučedník Gorazd - s dvěma kněžími chrámu a předsedou katedrálního sboru starších - byl po mučení zastřelen, dalších skoro dvě stě pravoslavných posláno do plynu a veškeré duchovenstvo naší církve v Čechách i na Moravě zatčeno a deportováno na nucené práce do Německa (zde je zajímavý novinový článek o prot. Leixnerovi, jednom takto postiženém knězi z Moravy; opatovský webový archiv). Jakákoliv služba konaná pro Českou pravoslavnou církev se trestala smrtí. Památkou na oběť, kterou přinesla za svou vlast zdejší pravoslavná církev, je dodnes krypta katedrálního chrámu. Právě z titulu této sebeoběti za národ držela církev po více než půlstoletí morální právo nad památníkem, o které se ráda dělí s účastníky odboje a udržovateli jeho památky i s veškerým lidem naší vlasti. Bez ohledu na náboženství měl vždy kdokoliv nárok vstoupit do těchto prostor, uctít památku hrdinů - a to v dobách, které nebyly ke vzpomínání západního odboje zrovna nakloněny.
Po celou dobu "diktatury proletariátu" byl nejen provozován památník v kryptě, ale udržována památka zahynulých hrdinů a mučedníků konáním panychid a vzpomínkovými akcemi a to výhradně v režii církve. Právě pěstováním této památky bylo jedním z impulzů ke svatořečení biskupa mučedníka Gorazda. Skrze jeho kanonizaci byl vzdán hold i jeho mučednickým druhům a všem obětím heydrichiády. Kde se berou dnes ty pokusy toto všechno zpochybňovat a z živého památečného místa, které má silnou vazbu na církev a tím i duchovní rozměr, učinit jen mrtvé muzeum s expozicí a odborně jistě výtečnými průvodci?
Po krátkou dobou jsme s manželkou v druhé polovině 80. let v kryptě našeho pravoslavného chrámu také prováděli návštěvníky, takže si dobře pamatuji, jaký zájem byl o toto místo a jak různorodí návštěvníci sem přicházeli. Vstupné bylo dobrovolné - kdy chtěl, položil do misky u vchodu desetikorunu, kdo nechtěl, nemusel, nikdo z nás si o žádné peníze nikomu neřekl. Zájemcům jsme vyprávěli o událostech s kryptou svázaných a všem odpovídali na případné dotazy. Z rozmluv, které jsme vedli s návštěvníky, si pamatuji, že toto posvátné místo posledního útočiště parašutistů je veřejností spojováno nejen s vojáky a odbojem, ale přirozeně a neodlučně i s pravoslavnou církví, která se skrze kněze i laiky svou podporou na celé vojenské akci podílela. A nešlo jen o poskytnutí útočiště. Pravoslavné duchovenstvo i vybraní spolehliví věřící zajišťovali skrývajícím se vojákům potraviny, oblečení a vše potřebné. Vzhledem k nejvyššímu stupni konspirace to byla náročná a nebezpečná služba - jen pro odvážné.
Vojenský historický ústav, který je navrhován jako nový správce, sice může poskytnout odborně školené průvodce a zajišťovat vysokou historiografickou úroveň provozu, ale jaký má morální nárok na památník? Jak slyšíme a čteme v novinových článcích, zdůrazňuje se opakovaně, že místo smrti našich hrdinů musí být důstojně spravované, avšak jaká je to důstojnost bez dodržování morálních závazků vůči České pravoslavné církvi? Popřením morálky se pieta a důstojnost scvrkne jen na odbornou zdatnost průvodců garantovanou Vojenským historickým ústavem. (Ostatně dějepisnou odbornost průvodců na požadované úrovni by byla případně schopna zajistit i církev, která má své badatele zpracovávající dlouhodobě téma heydrichiády.) Jakou důstojnost budou mít pietní akty na místě oběti statečných hrdinů, když bude jeden z nich, kterým je v tomto příběhu naše církev, oddělen od ostatních hrdinů a vyhnán ven, a jeho statečnost, mravní velikost a oběť začne být ignorována a posléze vymazávána z dějin?
Církev si jistě váží zájmu současných státních orgánů o památečnou kryptu našeho katedrálního chrámu a těšíme se z jejich přízně i z péče, která byla po tolika letech státního ignorování (ze strany komunistického režimu) těmto památným místům poskytnuta. Spatřujeme v tom též určitou satisfakci - vyrovnání morálního dluhu, který naše republika k takovému vzácnému místu měla. Nepochybuji, že církevní správa bude chtít s magistrátem dále spolupracovat a najít pro budoucí chod památníku takové řešení, které bude vyhovovat všem. Domnívám se, že spolupráce církve i Vojenského historického ústavu je unikátní hodnotou, která je pro chod správy památníku cenná a stojí za to tento stav zachovat. Nové vedení církve se jistě vyvaruje všeho, co by mohl někdo interpretovat, jakoby mu šlo jen o zvýšení dotace. Věřím, že majitel chrámu (magistrát) má porozumění nejen pro vlastnické poměry, ale především pro morální situaci kolem tak úctyhodného posvátného místa. Památník by byl tímto způsobem zachován jako vzácný prostor, který patří všem - národu, církvi i zástupcům a dědicům západního odboje.
 |
 |
Administrátor
--- 17. 5. 2016
Problémy s internetovým serverem
Technická informace
Začátkem května došlo k naprostému výpadku všech internetových stránek, které provozujeme (stroj se serverem byl jednoduše uloupen jistým narušeným individuem :-)
V průběhu minulých dnů jsme zajistili zprovoznění nového serveru a postupně na něm obnovujeme provoz našich webů a služeb. Částečně byly obnoveny ze záloh, něco však bylo zálohováno jen částečně a při obnově byl větší podíl "ruční" práce. Dost webů je stále jen v poloprovozu a budou ještě vyžadovat kosmetické i hlubší dodělávky (zvláště ilustrační obrázky na některých stránkách absentují). A co je zvláště nepříjemné - některé věci se musí úplně znovu naprogramovat, protože nedopatřením nebyly zálohovány (to se týká zvláště biblického webu, proto je nutno očekávat, že biblické odkazy v našich textech a v kalendářních údajích budou ještě nějakou dobu mimo provoz).
Zároveň jsme přeprogramování serveru využili k některým dávno zamýšleným systémovým změnám:
Filmy (zatím zprovozněny částečně) hledejte příště na adrese: media.pravoslavi.cz
Zpěvník s instruktážními náhrávkami (kompletně obnoven) hledejte na: zpevnik.pravoslavi.cz
Soubory ke stažení: download.pravoslavi.cz
(Staré adresy těchto webů fungují paralelně k novým i nadále.)
Kromě výše uvedených webů je další stav přibližně následující:
Weby na adresách "pravoslavi.cz" jsou zprovozněny částečně (fotogalerie zatím mimo provoz).
Website "orthodoxia.cz" je snad už plně funkční.
Kalendářní web: "kalendar.or.cz" je snad funkční (jen bude ještě kosmeticky upraven).
"ambon.or.cz" je, jak vidíte, v poloprovozu (textově kompletní, ilustrací dost chybí a oprava vzhledu je v očekávání).
"ob-eparchie.cz" je v poloprovozu (textově kompletní, ilustrací a galerií dost chybí)
"bible.or.cz" je úplně mimo provoz (a ještě nějakou dobu asi bude).
Ostatní weby víceméně fungují.
Opravujeme
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1120 do č. 1123)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.