Ambon
Administrátor
--- 9. 9. 2016
11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku
Klíčem ke spáse Kristově je naše odpuštění
Jakýsi pán, resp. vládce, provádí účtování se svými úředníky a odpustí jednomu služebníku jeho obrovský dluh. Ten však není schopen ani ochoten poslat přijaté odpuštění dál. Sám se vyhnul spravedlnosti a přijal velkou milost, s jinými však dál nakládá dle spravedlnosti. A to jej připraví o dar, kterého se mu původně dostalo. Jistě známe toto nedělní čtení (Mat 18,23–35).
Čtení této neděle je o odpuštění, které Pán Ježíš (na řadě míst Evangelia) staví svým významem na místo, které je pro naši spásu klíčové. Proč je tomu tak? Proč úplně odsunul starozákonní pokyn "oko za oko"? Místo něj slyšíme z Božího slova: "Udeří-li tě někdo do jedné tváře, nastav druhou." Naší pokažené lidské přirozenosti by daleko lépe vyhovovalo, kdybychom slyšeli třeba takovýto imperativ: "Nenávidět budeš bratra svého, když nebude hoden tvé lásky." Jenže právě o stav lidské přirozenosti tu jde - celé Kristovo Evangelium se nás snaží přimět k tomu, abychom ze všech sil překonávali všechny ty defekty, jimiž naše hříšná přirozenost oplývá, a pozdvihli se k životu odpovídajícímu očištěné a uzdravené přirozenosti, kterou nám Boží vtělení a Kristovo dílo spásy podává. Jde nám to ztuha, vynaložíme-li však trochu námahy, Bůh pomůže.
Člověk nemůže být spasen - tj. uveden do věčného života v Božím království - nedostane-li se mu odpuštění hříchů od Boha. Každý máme hříchy, všichni potřebujeme Boží odpuštění, protože nemáme tu schopnost očistit se od nich vlastními silami a sami si uzdravit duši. A Bůh nám toto odpuštění chce udělit - a to zadarmo, a opět a opět. Má ale jednu podmínku. Aby člověk v sobě vzbudil schopnost toto odpuštění přijmout, osvojit si je, vpustit je do své duše, nechat je, aby změnilo jeho myšlení a proměnilo jeho srdce. Těžká věc.
Případ, kdy udělené odpuštění nebylo u bývalého dlužníka vnitřně přijato a osvojeno, kdy neproniklo pod povrch, vidíme na tom zlém služebníkovi z dnešního evangelia. Sám si nechal odpustit svůj obrovský dluh, ale tomu, kdo dlužil jemu, a to nepatrný obnos, neodpustil. Jeho myšlení ani srdce se nezměnilo. Proto bylo od něho původně udělené odpuštění zase odňato. Opačný případ vidíme popsán na jiném místě Písma, kde se vypráví o Zacheovi.
Evangelní podobenství tedy odpovídá na otázku, jak se projevuje, že se děje vnitřní přijetí odpuštění? Prostě tím, že člověk toto přijaté odpuštění posílá dál. Napodobí příklad, který Bůh dává, a sám odpustí svým dlužníkům. Uskutečňuje to, co je výzvou Evangelia: podobnost člověka Bohu. Podílí se svou vůlí a svým příznivým vnitřním stavem na očištění a obnovení Božího obrazu, který je v každém člověku jako nějaká matrice, jež dává duchovní podobu člověku. Svým vnitřním rozpoložením člověk může napodobit Boha, nechat jej, aby nám - ve spolupráci s námi - vrátil pravou původní podobu - skutečné lidství. Pán čeká před dveřmi naší duše, až mu to dovolíme.
Bez odpouštění nemůže být člověk spasen, protože je Bohu odcizen. Je nejen principiálně, ale i morálně nekonečně jiný. Od takového člověka nepřijímá Bůh dary a oběti. Nepřátelství způsobuje, že se naše lidství deformuje podle podoby démonů. Hněv kazí naše lidství. Pak nemůže mít duchovně znetvořený člověk k Bohu přístup, dokud se nenapraví. Evangelium nás učí: "...již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar." (Mat 5,22-24) Dary od nás přijímá Bůh jako náš Otec. K tomu je potřeba uskutečnit naše synovství. Nedbáme-li o obnovení našeho "příbuzenství" s Bohem, čili naší podobnosti Bohu (jako syn se podobá otci), máme v Bohu neúplatného soudce, který si žádá spravedlnost a úhradu dluhu.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (Jan 1,12-13)
* * *
Je to tak závažné téma, že o něm musíme v církvi stále hovořit. Snad nic jiného nás nepřibližuje k Bohu a neočišťuje Jeho obraz v člověku, jako odpuštění, smíření a pokora. A naopak - nic jiného nečiní člověka podobnějšího ďáblu, než zášť, nenávist a neochota odpustit. Vždyť nenávist je opakem lásky, tedy diskvalifikuje vše, co druhdy činíme dobrého, a staví nás do pozice nepřátelství vůči Bohu, který je láska. V církvi je situace vyhraněnější než ve světě, protože když někdo uvěří, přijímá svaté Tajiny a požívá všech Božích dobrodiní, a posléze odpadne z duchovní cesty do takové hrozné vášně, jakou je nenávist, nesmířenost a neodpouštění, nepadá zpátky jen tam, odkud se na duchovní cestu vydal, ale daleko hlouběji: jeho konce bývají horší než počátky.
Sv. Nikolaj Srbský píše: "Hřích zbavuje člověka rozumu, jakoby jej připraví o hlavu. Člověk ponořený do hříchu se podobá slepici, které usekli hlavu, - umírající pták sebou škube, zmateně pobíhá a poskakuje z místa na místo do všech stran." Je-li to řečeno o jakémkoliv hříchu, zvláště to platí o zatvrzelosti srdce a nenávisti.
Sroste-li lidská duše s hněvem a záští, stává se člověk posedlým. Přichází množství démonů, kteří si v něm učiní příbytek. Začíná to nenápadně trvalou nespokojeností, neschopností nalézat, vidět a oceňovat to dobré, co se kolem děje, ustavičnými výhradami a posléze nevraživostí a nepřátelstvím. Pak už tento proces plynule přechází do stavu, kdy člověk ztrácí nad sebou kontrolu a vládu přebírají démoni. Na internetu jsou k vidění videa zachycující chování posedlých lidí. Je hrozný pohled, jak se to projevuje i navenek - rouháním, vztekem a zlostným reptáním - člověk v takovém politováníhodném stavu je schopen i na církevní svaté půdě vylévat ze sebe proudy vulgarit, je pro něj těžké vydržet na liturgii, stále nadává... V krajním případě by byl schopen i násilí vůči tomu, na koho zaměří svou zlost. Občas takový případ někde vidíme a bývá to vždy drásající zkušenost.
* * *
Jedná se o jev pro naši dobu charakteristický - zřejmě je rozšířen více než kdykoliv doposavad. Dnes, kdy duchovnost lidí celkově slábne a morální síly nás všech upadají, si ďábel nachází mnoho způsobů, čeho se v církvi chytit a jak s ní cloumat. Na jedné straně je praktický církevní život opravdu nedokonalý (jemně řečeno) a je postižen množstvím kazů, které lze oprávněně kritizovat. Duchovní jsou stejně jako všichni postiženi morálním i duchovním úpadkem - vždyť i oni jsou dětmi své doby. Na straně druhé - ti, kteří pranýřují církevní problémy, nejsou evidentně o nic lepší, než ti, které kritizují. Snadno se zatemňují hněvem a dostávají do stavu, který jim znemožňuje cokoliv zlepšit, ba spíše je diskvalifikuje z jakéhokoliv nápravného díla, kterým by jinak mohli církevnímu životu pomoci. Čemu dobrému může napomoci člověk plný zloby? Jak může církvi přispět ten, kdo je spalován temným plamenem nenávisti?
Víme asi všichni, jak se ďábel vytrvale pokouší otrávit náš vztah k církvi. Začíná to výhradami k tomu či onomu, co se v církvi děje a jak se to či ono koná. Pak to jde ke kritice duchovenstva (zvláště biskupů) až k reptání a vzpurnému naladění. Za starcem Paisijem přišli jednou mladí lidé a kritizovali nově ustanoveného biskupa - jaký je, co všechno dělá špatně a jak by to měl dělat jinak. Starec Paisij se s nimi nepřel ohledně kvalifikování biskupových skutků, ale jako člověk, který znal tajemství Boží prozřetelnosti, jim odpověděl, že skrze tohoto biskupa Bůh odvrátil od církve daleko větší zlo.
Od starce Paisije opakovaně slýcháme: "Lidé dnes mohou mít cokoliv, kromě dobrých myšlenek... Učiňte ze svých myslí továrnu na dobré myšlenky." To je základ jakéhokoliv nápravného díla - osobního i církevního. Tato rada, kterou v různých modifikacích ct. Paisij Svatohorec tak často opakoval, je vlastně tím samým, co říkal ct. Serafím Sarovský: "Získej pokojného ducha a tisíce kolem tebe budou spaseny." Všimněme si, že bohoslužbu začínáme prosbou: "Za pokoj shůry a za spásu duší našich k Hospodinu modleme se." Pokoj v srdci a spása přicházejí ruku v ruce. Obojí je darem Svatého Ducha, obojí souvisí s udělením a přijetím blahodati.
* * *
Pravý rozum tkví v očištěné a osvícené mysli. Svatí naznačují, že člověk ve stavu vnitřního zatemnění, tj. v "prelesti" (tj. duchovního klamu), do níž upadáme, když od nás kvůli hříchu či vášni odstoupí blahodať Svatého Ducha, stává v podstatě bláznem. Vzpomínám si na doby, kdy jsem si myslel, že je to míněno jen obrazně. Leč za čtvrtstoletí kněžské praxe jsem se přesvědčil, že je to myšleno v plném významu toho pojmu. Duchovní život je vážná věc a blízkost svatých Tajin může některé pomýlené lidi poškodit na duši i na těle. Varuje před tím už ap. Pavel: "Kdo jí a pije (svaté Dary) a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají." (1. Kor 11,29-30)
Církev, majíc na srdci duchovní prospěch člověka, spojuje svaté přijímání se zpovědí, při které jedna z hlavních otázek, které klade zpovědník kajícníkovi, zkoumá, zda odpustil všem a zda nechová v srdci "nenávist, zlobu nebo zášť". Kdo nemá v srdci pokoj se všemi, nemůže přijímat Tělo a Krev Kristovy.
* * *
Jak dosáhnout srdečného odpuštění našim viníkům? Často slýcháme: "Rád bych mu odpustil, ale nejde to." Předně se musím sám sebe tázat, jestli bych opravdu "rád odpustil". Je tomu vskutku tak? Není to jen klamání sebe sama? Mám opravdu dobrou vůli odpustit - a něco tomu obětovat? Jsem odhodlán stanout na ponížené pozici toho, komu bylo ublíženo, kdo se za to nepomstil a kdo se vzdal triumfu zadostiučinění? Jsem-li si jist, že nehraju divadlo jiným i sobě, ale opravdu toužím vypudit ze svého srdce hořkost křivdy, pak mohu na cestě hledání smíření pokročit dál. Lomcuje-li srdcem zloba a zlopřejnost, je potřeba kromě modlitby za Boží pomoc mé slabosti a za požehnání viníkovi, utéci se ke zpovědi (opakovaně) a k půstu. A v dalším kroku pomůže dle zkušenosti církve hluboké pokání. Zaměřit svou pozornost na vlastní hříchy. Bůh vždy vyslyší modlitbu upřímně se kajícího hříšníka. Vyslyšel celníka, vyslyší kohokoliv, kdo má upřímné srdce naplněné bolestí nad tím, kam až klesl. Kde je pokání, tam přijde časem i pokora.
Dle praktických zkušeností bývá nejčastěji problém s odpuštěním právě dle toho scénáře, jaký Pán Ježíš načrtnul v dnešním podobenství. Chceme pro sebe milost, ale pro své bližní žádáme výkon tvrdé spravedlnosti. Pak se nám nedaří odpustit a nemůžeme dojít pokoje, protože prahneme po triumfu a ty, co se nám znelíbili, chceme vidět sražené do prachu Božím hněvem. To se to pak těžko usmiřuje.
* * *
A nyní už k závěrečné rekapitulaci dnešního tématu
Spása člověka je možná díky bohupodobnosti člověka. Proto ze všech pozemských stvoření může být do účasti na Božím Království uveden pouze člověk - jedině on je stvořen k Božímu obrazu a může se skvět krásou Boží podoby. Před hříchem Adama a Evy bylo rozvíjení podobnosti Bohu člověku vlastní součástí života a projevem jeho lidské přirozenosti. Po hříchu se očištění Božího obrazu v člověku a návrat na cestu bohupodobnosti děje s námi skrze Krista - díky jeho oběti na kříži a jeho Vzkříšení a celého jeho díla naší spásy se nám otevírá přístup k reálnému dosahování podobnosti Bohu.
Tato podobnost tkví v očištění Božího obrazu pošpiněného hříchem a vášněmi. A napodobením toho, co o Bohu víme a co nám Bůh způsobem našeho stvoření umožnil zrcadlit: především lásky a z toho vyplývajícího odpuštění. V Evangeliu čteme tato Kristova slova: "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." (Mat 5,44-45)
Kdo se ubírá cestou odpuštění, stává se Bohu podobným v lásce, a tím se s Ním sjednocuje. Kdo neodpouští, ba co dím - živí v srdci hněv, neřku-li dokonce nenávist, - jde cestou opačnou. Proto má odpouštění takový význam pro naši věčnou záchranu - kvůli dosažení bohupodobnosti.
Samotná formální přináležitost k církvi nám nejspíš příliš mnoho užitku nepřinese. Podle čeho poznáme, jak na tom jsme s odpuštěním a smířením? Se starcem Paisijem Svatohorcem bychom mohli opakovat: pokud je ráj bezkonečným pokojem duše, kdežto peklo věčným reptáním a nespokojeností, tak z toho lze vyvodit, že ten, kdo ve svém srdci odpustil, v sobě už zde na zemi nosí nebe, své myšlenky upíná k Bohu a je stále dobré mysli; a naopak - bez odpuštění v sobě nosíme peklo - už v pozemském životě si "vychutnáváme" předjímku pekelných výčitek, ukřivděnosti a hořkosti. Hřích mění člověka na démona (ve smyslu démonického stavu), takže nenalézá pokoje. Pokojný duch, prvotina darů Svatého Ducha, nás uvádí do slávy Božích synů, což toužebně vyhlíží všechno stvoření. (Řím 8,19-23)
P.S.
Z poučení Basila Velikého knězi: znepřátelení způsobuje, že se Utěšitel (tj. Svatý Duch) vzdaluje od vykonávané bohoslužby.
Pečuj, kněže, abys byl bezúhonný pracovník, a správný konatel slova pravdy. Nepřicházej nikdy na církevní službu, když jsi s někým znepřátelen, abys nezpůsobil to, že Utěšitel se vzdálí služby. Nesuď se a nepři se toho dne. Nýbrž trvaje v chrámu, modli se a čti, až přijde čas, kdy budeš konat božské tajemství, a tehdy zkroušeně a s čistým srdcem přistup k svatému oltáři, neohlížeje se okolo, nýbrž s bázní a třesením postav se před nebeského Krále. Nepospíchej nebo nezkracuj modlitbu, abys lahodil lidem, aniž se obracej na lidskou osobu, nýbrž hleď pouze na Krále, který je tu, a na nebeské mocnosti, které jsou okolo. Buď hodným vykonavatelem posvátných pravidel.
Administrátor
--- 2. 9. 2016
Cesta k vzkříšení pro věčný život
ZESNUTÍ PŘESVATÉ BOHORODICE
Srpen máme v paměti spojený s dvěma velkými svátky. Všechny církevní svátky jsou krásné, ale některé mezi nimi ještě vynikají (kromě těch tří "nejhlavnějších" - češtináři prominou) jsou to určitě právě srpnové svátky: Proměnění Páně a Zesnutí přesv. Bohorodice. Existuje takové úsloví provazující obsah obou svátků: zatímco první z nich ukazuje proměnění života, na druhém vidíme proměnění smrti.
Když tři apoštolové zřeli boholidskou Osobu Pána Ježíše zářit na hoře Tábor nestvořeným světlem blahodati, bylo do tohoto světla zahrnuto i Kristovo lidství. Zjevilo se tím, co si Bůh pro člověka přeje - dát mu blahodať, dar Svatého Ducha. Proměnit se v Církvi tak, abychom získali Ducha Svatého, je tedy cílem lidského života. Proměna našeho osobního života k účasti na božském životě je důvodem, proč jsme byli přivedeni z nebytí do bytí.
Spravedliví budou zářit jako slunce. (Mat 13,43)
Bezprostředním a přímočarým důsledkem božské proměny lidského života v Církvi je i proměna smrti lidí. Konec vezdejšího způsobu našeho žití už není pádem do záhuby, do rozkladu, ale přechodem k vyššímu životu, přesídlením k Bohu, k přebývání s Kristem (ne jako by byl za oponou, ale tváří v tvář).
Ani Panna Marie se nevyhnula průchodu skrze smrt. Její odchod nám však zřetelně ukazuje, že se pro lidi Kristovy jedná skutečně jen o průchod, nikoliv o konečnou stanici naší pouti. Ona i my smrti stále ještě - alespoň částečně - podléháme. Trpíme nemocemi, stárneme a nakonec naše tělo umírá. To je nevyhnutelná daň tomu, že jsme se narodili jako osoby jejichž přirozenost je nemocná, poškozená hříchem prvních lidí. V důsledku toho se jednotlivé složky, resp. součásti, naší osoby při umírání rozpadají - tělo se vrací do hlíny, z níž bylo kdysi Stvořitelem vzato, duch se chce vrátit k Bohu a lidská duše bez spojení s Bohem a zbavená těla putuje temným záhrobím a prahne po tom, v čem našla zálibu za svého pozemského života - a to jsou u nevěřících většinou vášně (některé bolí naši duši už tady, jiné jsou zde alespoň částečně příjemné, leč všechny budou duši trýznit po smrti, protože ji spoutávají a nedopřejí klid).
* * *
Proč musíme tělo odložit? Proč musí být zmařeno tělo, v němž jsme se do tohoto života narodili?
Starec Paisij (když připravoval své přátele na blížící se odchod z tohoto světa) pravil: Jakmile dům zchátrá, střechou prší a vše se boří, pak už v něm jeho obyvatel nechce dál přebývat. To řekl své o tělesné sešlosti, trápení nemocemi a o své duši, která se chystala tělo opustit.
Jsme bytosti skládající se z duchovního a tělesného, abychom žili na zemi a jsouce účastníky věčného života, byli rovni andělům. Při stvoření Bůh "sestavil" člověka jako živou bytost, a to z přirozenosti neviditelné i viditelné, vytvořil ze země tělo člověka a vložil do něj duši Božským a životodárným dechem tvým. (Tak praví zádušní bohoslužebné hymny.)
Smrt těla je po hříchu Adama a Evy nevyhnutelná. Duši lze obnovit už zde, protože si i po hříchu zachovala nesmrtelnost. Tělo však ke své obnově musí projít skrze zesnutí, neboť smrtelnost byla zaťata hluboko do jeho kořenů, "propadlo smrti" (jak praví Bible). Jeho poškození je tak značné a je svázáno se zkažením země, s níž je spojeno. Proto musí být zaseto do země jako semínko z uschlé květiny, aby z něj vyrostlo něco nového, co je vzkříšením znovustvořeno. Tělo tedy usne v zemi a duše čeká v rajských palácích na jeho vzkříšení. Děje se to na pokyn Boží. (Dle zádušních hymnů)
Bible o tom píše: »Tak je to se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako (tělo) pomíjitelné (tj. hynoucí), vstává jako nepomíjitelné (nehynoucí). Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené (dosl. duševní; myslí se: oživené duší), vstává tělo duchovní. Je totiž tělo přirozené (duševní), je i tělo duchovní.« (1. Kor 15,42-44) Vždyť jak by zde mohlo tělo bez proměny žít věčně, když jednou tento svět shoří? (Živly se roztaví a země i vše, co je na ní učiněno, shoří; 2. Petr 3,10 a 12.)
Apoštol Pavel se dále vyjadřuje v tom smyslu: Pozemská lidská tělesnost (tzv. tělo a krev), není-li proměněna, nemůže mít podíl na Království Božím; smrtelní (tj. porušení) nemohou zdědit nesmrtelnost (neporušitelnost), tj. nemohou dostat to, co je nesmrtelné. Při vzkříšení mrtví budou vzkříšeni jako nesmrtelní (neporušení), tj. k nepomíjitelnosti. To, co je porušené (hynoucí, porušené), se musí obléci v neporušenost a smrtelné tělo se potřebuje obléci v nesmrtelnost. (Dle 1. Kor 15,50-53)
I Matka Boží, do jejíž útroby sestoupil Bůh a v jejímž lůně se stalo vtělení Božího Syna, kráčela cestou zesnutí těla a vzkříšení. Podobně se nevyhnul tělesnému zesnutí ap. Pavel, který byl za svého života vzat až do duchovního nebe a který psal listy Bohem inspirovaného slova. I cesta apoštola lásky, miláčka Páně, Jana vedla skrze zesnutí, pohřbení a k následnému vzkříšení z hrobu. Ti všichni za života toužili, podle svých slov, aby jim už bylo dovoleno opustit tělesné přebývání zde a odebrat se odsud.
Ap. Pavel psal: "Chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána," (2. Kor 5,8) a jindy: "Táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás." (Filip 1,23-24)
* * *
Kvůli našemu hříchem infikovanému lidství tedy umíráme. Avšak skrze účast na Božství Kristově, jak nám jej zprostředkovává Církev, je smrt překonávána a lidská osoba, rozložená působením smrti, se hned začíná skládat zpět. Duch, který je v lidské duši od Boha, už nemusí opustit duši, protože Kristus skrze svaté Tajiny v Církvi (a působením Ducha Svatého) uzdravil lidskou duši, očistil ji, osvítil a nadal ji opět způsobilostí, aby mohla zůstávat spojena s Božstvím navěky a přebývat v ráji nebo v nebi. Dle míry pokroku duchovního léčení a je-li dosažen stupeň zbožštění člověka, může být po úmrtí tělo vzato odsud již krátce po smrti a povoláno k novému způsobu existence. Pro takové už začal "život věku budoucího". U ostatních zbožných věřících budou jejich těla povolána při všeobecném vzkříšení, až přijde Kristus podruhé. Takové očekávání vyznáváme v Symbolu víry: "Očekávám vzkříšení mrtvých a život věku budoucího." Pro křesťany není zesnutí žádnou smrtí a záhubou, ale předstupněm ke vzkříšení. Těla spravedlivých pak budou zářit jako slunce, jak to viděli na Pánu Ježíši apoštolové na hoře Tábor.
To je krásné určení, k němuž jsou zváni všichni lidé. Od dob přesvaté Bohorodice vidíme i na ostatcích mnoha svatých, jak mělo jejich tělo účast na duchovním životě, a tělesné ostatky nesou v předjímce vzkříšení znaky účasti na spáse duší. Projevuje se to takovými zázračnými jevy, jako jsou netlející ostatky, myrotočení, vycházení vůně apod. Připomeňme však, že ostatky všech svatých jsou zázračné, ať už je to na první pohled vidět či nikoliv. Vždyť jsou spojeny s duší světce, který je u Božího trůnu. Proto všechny ostatky svatých uctíváme a skrze ně i toho světce a skrze něj i samotného Krista.
* * *
Přemýšlíme-li o věcech nebeského života, o smrti a záhrobí, pak jsou lidská slova a pojmy nedostatečné. Jen přibližně obkreslují duchovní realitu. Jeden ruský pravoslavný biskup, když umíral, a v takových posledních okamžicích se člověku často otevírá pohled do duchovního světa, udiveně vydechl: "Všechno je jinak." (Podle vyprávění prof. Alexije Osipova)
* * *
Nyní obraťme pozornost k přesvaté Bohorodici, jak se na bohorodičný svátek patří. Církev od dávných dob ctila tajemství své nejsvětější Vládkyně, vždycky Panny Marie. Jsou to "tajemství zapečetěná čistotou". Obavy z přílišné smělosti či dokonce znesvěcení jsou na místě. Proto se křesťané přesvaté Panně vždy klaněli a její svatost a čistotu uctívali mlčením. Nikoliv mlčením pocházejícím z lhostejnosti, ale mlčením hesychastickým, živým, pozorným a plným úcty, která zahrazuje naše nerozumná ústa a nečistý jazyk. Byla (a vlastně přes všechna pojednání - stále je) to tajná tradice Církve.
Od dávna však byla naše Paní uctívána v modlitbách a prosbách. Jedna z nejznámějších modliteb "Pod tvou milost se utíkáme..." se zachovala na egyptském svitku z 2. nebo 3. století. Panna byla od nestarších dob zobrazovaná na ikonách. Brzy však byly její ikony - ač byly i nadále zhotovovány - zakrývány oponou, která se odhrnovala jen v určitých případech. Později byly přikrývány stříbrnými oklady, kovovými "řízami". Smyslem toho všeho byla hesychastická úcta, která vede k tomu, aby "umlkli smrtelníci a na nic pozemského nepomýšleli" a povznesli se k duchovnímu zření, kdy ne tělesnýma očima, ale zraky srdce nazírali to, co je potřeba, aby člověk viděl.
Později nastala v mlčení o Bohorodici jistá změna. Heretický patriarcha Nestorius znepokojil církev svým názorem, že Panna Maria neporodila Boha, ale jen člověka. Církev se proti útoku na Matku Boží vzbouřila a začala o ní hovořit daleko zřetelněji než doposavad. Úcta k Matce Boží, její neustálé panenství a nakonec způsob zesnutí (slaven jako svátek zvláště od 6. stol.) se staly součástí formulací církevního učení.
* * *
Tím jsme se dostali ke středobodu obsahu tohoto svátku. Všimněme si, že nehovoříme o "smrti" nýbrž o zesnutí Panny Marie. Pojem "zesnutí" (hovoříme-li o skonání toho žil ve víře) od té doby nahradil v církevní mluvě pojmy jako "úmrtí" či "smrt". Právě na příkladu naší Paní vidíme, jak se to, co dříve bylo smrtí, mění spíše na jakési usnutí, jako by to byl krátký spánek. Místo rozpadu osoby na tělo, duši a ducha, vidíme opět celou lidskou osobu, tentokrát už neporušitelnou žádným roztříštěním. Místo duše bolestivě trhanou vášněmi je vidět duše blažená čistotou, která sjednocuje lidskou osobu a dává souhlas božské blahodati k jejímu spásonosnému dílu. A místo tlení těla a rozkladu na hlínu vidíme povstávat tělo - díky čistotě a zbožštění duše už neporušitelné, neboť je navždy spojeno se zbožštěnou, čili s Kristem sjednocenou, duší.
Poté, co se apoštolové rozešli do světa na misii, Matka Boží podle posvátné tradice prosila svého Syna, aby ji už vzal k sobě - tam, kde mu bude nejblíže, kde dosáhne nejvyšší míry spojení s Ním. Pán vyslyšel její modlitby a určil čas. Zjevil se jí archanděl Gabriel a zvěstoval jí opět radostnou zprávu - oznámil jí den odchodu. Přinesl s sebou ratolest z ráje, která pak byla nesena před jejím tělem při pohřbu. Apoštolové byli zázračně přeneseni do Jerusalema, aby se mohli s Pannou Marií rozloučit (způsob takového zázračného přenesení člověka známe z Písma např. z vyprávění o ap. Filipovi; Skut 8,39). Když třetí den po pohřbu otevřeli hrob, zjistili, že tělo zázračně zmizelo - zůstaly jen oděvy vydávající vůni.
Podle sv. Řehoře Palamy už samotné oděvy, které ležely v hrobě, jsou důkazem vzkříšení. Církevní tradice dále podává zprávu o zjevení přesvaté Bohorodice, která shromážděným apoštolům zvěstovala: "Radujte se, neboť jsem s vámi po všechny dny."
Podobně jako na Lazarovi ukázal Pán Ježíš vzkříšení z mrtvých, aby učedníci věřili ve všeobecné vzkříšení i v jeho vzkříšení, až bude ukřižován a pohřben, tak i na tělesném vzkříšení přesv. Bohorodice ukázal Bůh vzkříšení, abychom pevně věřili i ve své vlastní vzkříšení a nepochybovali o slovech Písma: »Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.« (Řím 8,11)
P.S.
Takže k čemu nás toto vyprávění přivedlo? A co máme činit, aby nás "hrob ani skonání nezajaly"? (Viz kondak Zesnutí, v PDF)
»Nuže, bratři, nejsme nikterak povinni žít podle těla. Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít. Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!« (Řím 8,12-15)
Administrátor
--- 29. 8. 2016
Jak se Sokratovy myšlenky podobají radám svatých Otců
Sokratovo síto
Jednoho dne potkal jeden Athéňan filosofa Sokrata a povídá: "Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?" "Počkej chvilku," odpověděl Sokrates. "Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít." "Tří sít?" "Přesně tak," pokračoval Sokrates. "Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi chceš sdělit.
První síto se nazývá pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?" "Ne," odpověděl ten člověk, "vlastně jsem to jenom slyšel a...." "Dobře," řekl Sokrates. "Takže ty vlastně nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto. Tomuto sítu říkáme dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?" "Ne, naopak..." "Tedy," pokračoval Sokrates, "chceš mi o něm říct něco špatného, a při tom si nejsi jist, zda je to pravda. Hmm, hmm. Pořád však ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Nazývá se užitečnost. Bude mi to, co mi chceš o mém příteli říct, užitečné?" "No, ani moc ne." "Dobrá," uzavřel Sokrates, "takže to, co bys mi rád řekl, není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani pro mne užitečné. Tak proč bys mi to měl vyprávět?"
K Sokratově moudrosti však nutno dodat, že i toto trojí síto může přinášet jistý problém. Tento rozhovor například vysvětluje, proč Sokrates nikdy nepřišel na to, že mu jeho nejlepší přítel chodí za ženou. Ale díky tomuto sítu se tím také nemusel nikdy trápit.
P.S.
Ilustrace:
Smrt Sokratova je slavný obraz neméně slavného francouzského malíře Jacquese-Louise Davida z roku 1787.
Administrátor
--- 25. 8. 2016
Svátek blahodati a duchovního života
Proměnění Páně
Tento letní svátek připomíná událost podanou v Novém Zákoně. Pán Ježíš na hoře Tábor otevřel duchovní oči tří svých učedníků, takže viděli světlo vycházející z tváře i šatu Spasitelových. Zjevilo se jim tímto způsobem Kristovo Božství. Jeho lidství viděli i svým přirozeným zřením - každodenně hleděli na jeho tělo, výraz tváře, gesta, naslouchali jeho slovům. Viděli člověka. Tušili a třeba i věřili, že je to zároveň Boží Syn. Leč viděli zatím jen jeho lidství. Všechny projevy jeho lidství, které přijal od Panny Marie, jsou projevy téhož lidství, které máme i my. Lidská přirozenost je společná nám všem. Spojuje všechny lidi a skrze Ježíše Krista, resp. skrze jeho boholidskou Osobu, nás spojuje i s Božstvím. Jak si tím můžeme být jisti? Hlavním argumentem pro naši víru je samozřejmě Kristovo Vzkříšení. Jakousi předzvěstí ukřižování a potažmo Vzkříšení (jak napovídá i sváteční kondak, viz zde v PDF) bylo však už Proměnění. Na hoře Tábor totiž tři pozemští lidé vlastním zřením viděli, že Pán Ježíš není jen člověk, není jen nejlepším z lidí, není jen Božím mužem či prorokem, ale je i Božím Synem. Tam se stal Ježíš Kristus pro apoštoly přímým zřením viditelný jako bohočlověk, čili osoba, v níž je spojena plnost našeho lidství s Božstvím. Syn Boží a syn člověka.
Tím, že si Boží Syn, druhá Osoba přesvaté Trojice, neošklivil sjednotit se v jedné Kristově osobě s naším nemocným a pokaženým lidstvím, je nám ukázáno, jak nesmírně Bůh člověka miluje. Sklání se k pozemšťanovi, k hlíně, k prachu, jako onen milosrdný Samaritán, jenž se neodvrátil s hnusem od raněného, zbitého a špinavého člověka, ležícího vedle cesty. A nejenže projevuje zájem a milosrdenství, ale vydává se za ním do prachu, do škarpy, kde onen polomrtvý leží. Jako Samaritán jej vzal do náručí, aby ho vynesl z prachu na čisté místo, kde mu omyl, ošetřil a obvázal jeho rány. Nevadilo mu, že při tom bude muset obejmout krvácejícího a nepříjemně vyhlížejícího ubožáka, vzít jej na své ruce, a že mu při tom jeho krev a nečistota poskvrní čistý oděv, ale z lásky a milosrdenství to pro něj učinil. Tak nám zjevení Kristova Božství na Táboru ukazuje tu nepředstavitelnou lásku Boha k člověku, lásku, která přistoupí na cokoliv, nic - co je potřeba ve jménu této lásky učinit - jí nepřipadá odporné, neodvrací se s hnusem, ale vezme nás - hříšníky páchnoucí neřestmi, znečištěné zlovolnými skutky a krvácející nepravostmi - do náruče. Bůh nás objímá tím, že se naše rány vezme na sebe, sjednotí se s námi v jedné boholidské Osobě Kristově a stane se podobný nám v našem ponížení a v našich krvácejících ranách i v naší smrti.
Kdybychom dokázali alespoň matně nahlížet nesmírnou velikost této Boží lásky, nebyli bychom schopni páchat si vzájemně nic špatného. Pro takovou lásku totiž stojí za to si navzájem znovu a znovu a donekonečna jen odpouštět. Každá lidská zloba se rozpustí v takové lásce. A pokud v sobě chováme stále nějaké zlo, pak to nemůže znamenat nic jiného než, že nám zatím velikost Boží lásky ještě nebyla zjevena, světlo hory Tábor pro nás ještě nesvítí a my chodíme ve tmě. A k čemu je víra, která člověku nepřináší alespoň trochu toho světla?
V Kristu vidíme, že se i přes naše hříchy Bohu nehnusíme, neodvrací se od nás s odporem, ale přijímá nás a stále pro nás chce, abychom přijali účast na jeho lásce. A tím se nám dává jasnou řečí na srozuměnou, jaká je Boží vůle s námi. Co pro nás Bůh chce učinit, kam nás vede, co nám vytkl jako cíl, kvůli němuž jsme přivedeni na stezky našich vezdejších kratičkých životů? Tím nejvyšším, ale nyní už opět dosažitelným, cílem naší lidské existence je účast na Bohu. Kristovo boholidství nám zjevuje, že náruč Otcova je pro nás, marnotratné a nevěrné syny, otevřena. Bůh si přeje, abychom i my - ač jsme na rozdíl od Něho bytosti stvořené - přijali účastenství na jeho Božství (tj. účast na Boží přirozenosti, společenství s Bohem, byli Bohem přijati; viz 2. Petr 1,4). Aby naše lidská přirozenost byla léčena, uzdravena, očištěna a zbožštěna, a tak aby požívala věčné blažené účasti na nestvořeném Božství. Děje se to působením nestvořené Boží energie, blahodati (daru či milosti) Ducha Svatého.
* * *
Jak jsme viděli, Bůh si nás nezošklivil kvůli našim hříchům, ale přeje si, abychom projevili víru a dobrou vůli, obrátili se a tím se stali způsobilými přijímat blahodať, dar Svatého Ducha. Bůh je láska a jenom láska, a právě z této lásky si přeje udělit nám největší dar, jaký může být darován. Chce nám dát svého Ducha, jak vece sv. Siluan Athonský. Záleží jen na nás, kolika hříchů a vášní se zbavíme, jak velké místo tím ve svém srdci uvolníme, aby je mohla zaplnit blahodať - když uvolníme málo místa, dostaneme jen málo blahodati; když však vytvoříme více prostoru očištěním od vášní, obdržíme více blahodati, jak nás učí Athonité. (Viz např. video, na které je odkaz v závěru článku.)
Tuto blahodať mnozí svatí - v minulosti i přítomnosti - viděli očištěným duchovním zřením jako světlo. Sv. Řehoř Palama, který ve své teologii vysvětlil tuto mystickou zkušenost Církve, hlásá, že světlo zářící na hoře Tábor bylo viděním blahodati Svatého Ducha. Tato blahodať působí v Církvi a koná zde Kristovo dílo spásy člověka, které se dle Evangelia děje skrze víru a svaté Tajiny („kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude“ Mar 16,16). Osvěcuje lidská srdce i mysli. Spolu s naším úsilím spolupůsobí při očišťování od hříchu a duševních poskvrn.
Tento dar duchovního zření dokázali někteří svatí sdílet i s dalšími lidmi. Je to známo o sv. Paisiovi Svatohorci. A samozřejmě je znám i případ sv. Serafíma Sarovského - viz zápis jeho rozhovoru s Motovilovem.
O významu pojmu »blahodať« viz stručně v našem malém slovníku teologických pojmů.
* * *
Blahodať - působení Svatého Ducha - koná i svaté Tajiny. Proměňuje chléb a víno na přesvaté Tělo a Krev Kristovy. Pravoslavní nevěří v západní učení o transsubstanciaci chleba a vína, ale přesto pevně věříme, že přijímáme Tělo a Krev Kristovu. Jak je to možné, když chléb zůstává chlebem a víno vínem, a přesto se mění na Tělo a Krev? Vysvětlení je prosté - působením blahodati při liturgii získávají předložené dary účast na Božství. Nepřestávají být tím, čím byly, ale stávají se i tím, čím před tím nebyly. Podobným jazykem, ale z druhé strany, mluvíme o Božím vtělení: Boží Syn nepřestal být Bohem, kterým byl, ale stal se při svém vtělení i tím, čím doposavad nebyl, - člověkem. Jak učí prof. MDA Alexij Osipov: Ve svatých Tajinách dochází k něčemu, co je v jistém slova smyslu koresponduje s fenoménem Kristova vtělení a spojení Božství a lidství v jediné Osobě Kristově (jak učí chalkedonské dogma).
Nechápejme však tuto podobnost nesprávně - příliš těsně, nebo fantazijně nebo jako by se Kristus při liturgii opakovaně znova a znova rodil; svaté Tajiny nejsou opakováním, ale účastí na jediném Kristově narození, na jeho jediném Kříži a jediném Vzkříšení.
Skrze skutečný chléb skutečné víno přijímáme při liturgii skutečné Tělo a skutečnou Krev Páně, protože materie svatých Tajin získala blahodatí účast na Kristově Božství, byla skrze blahodať přijata Bohem, resp. energií Ducha Svatého spojena s Kristem. Žádné přepodstatnění (transsubstanciace, tj. výměna či změna podstaty), ale blahodať!
Sv. Řehoř Nysský přímo píše: "Chléb je posvěcen tím, že se v něm usídlí Slovo (Boží)." Theodoret: "Když (Kristus) nazval chléb Tělem a sebou samým pak nazval víno, ustanovil viditelné symboly pojmenované Tělem a Krví; neproměniv jejich podstatu (r: prirodu), leč připojil k podstatě blahodať." (Neproměniv podstatu - tj. nezměniv ji; Osipov.) Více v článku "Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů. Pravoslavný pohled na eucharistii."
Jako analogii můžeme toto myšlení použít i na Církev, resp. na eucharistické shromáždění věřících. O Církvi píše ap. Pavel, že je to mystické Tělo Kristovo. Jak se to může stát? Působením blahodati. Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Páně, tam je Kristus skrze Svatého Ducha uprostřed nich. Právě blahodať sestupujícího Svatého Ducha z nás, jednotlivých věřících, činí jediné Tělo Kristovo. Protože skrze blahodať eucharistie toto shromáždění získává účast na Božství.
Sv. Jan Damašský: "Tak i chléb společenství není prostým chlebem, ale sjednoceným s Božstvím. My se očišťujeme a sjednocujeme s Tělem Páně a Jeho Duchem, a stáváme se Tělem Kristovým. Přijímání se nazývá Tajemstvím, protože skrze ně se stáváme účastnými Božství Ježíše Krista. Společenstvím se nazývá, a opravdu tím je, kvůli tomu, že přijímáním vstupujeme do společenství s Kristem. A přijímáme účast jak na jeho těle, tak na Jeho Božství. Neboť tím, že přijímáme z jednoho chleba, stáváme se všichni jedním Tělem Kristovým, jsme jednou Krví a druh je součástí druha a všichni jsme údy, které tvoří s Kristem jedno Tělo."
Přivést lidi k účasti na Božství je smyslem existence Církve. Kvůli tomu v Církvi jsme, aby nás spojila s Bohem. Církev jakožto Tělo Kristovo má tuto nadpřirozenou schopnost - udělovat těm, kdo se stávají její součástí, blahodať a dávat jim podíl na Kristově Božství. Tak se v Církvi naplňuje smysl a cíl každého jedinečného lidského života a zároveň existence lidstva.
Apoštolové, viděvše Ježíše v nebeské slávě, už nechtěli nic jiného, než zůstat tam, na té hoře s ním. Kdo jednou okusí blahodať pracovat ve svém srdci, už nechce nic jiného. Nic pozemského jej už nemůže uspokojit.
* * *
Nebeská událost, která se stala na hoře Tábor, je pro nás (při jinotajném výkladu Písma) obrazem duchovního života. Když žijeme jako dobří pravoslavní křesťané, osvojujeme si lekce pokory, pokání a duchovního zření, stoupáme vzhůru - církev nás vede na horu - jako když Pán Ježíš vedl své tři učedníky na horu Tábor. Být na vrcholku hory - to zde znamená povznést se nad svět, nad chaos a zmatení, nad zaujetí pomíjivostí. Je to srdce osvobozené ze zajetí světskosti a marnosti. K takovému výstupu je potřeba vyvinout trochu námahy a sebezapření.
Skutečnost, že se nějaká ta námaha v duchovním životě od nás žádá, je naznačena tím, že Kristus se proměnil právě na vrcholku hory. Učedníci museli nejprve vystoupat, po strmé cestě se dostat nahoru. Kdo někdy byl ve Svaté Zemi a na hoře Tábor, ví že to není maličkost. Je to pořádná dřina. Naši bibličtí vykladatelé odpovídají na otázku: "Proč s sebou nevzal Pán také Jidáše?", prostě: "Protože tento zrzavý zrádce byl příliš líný a pohodlný, než aby byl ochoten takovou namáhavou cestu podniknout. Když Kristus zval apoštoly, aby s ním vyrazili na výstup hory, přijali pozvání jen ti tři nejhorlivější. Jidášovi se nechtělo tak brzy vstávat." Lenivý "pokladník" by zřejmě na žádnou horu nešplhal, ani kdyby se mělo vyrazit odpoledne. Pán Ježíš se v později v Getsemanské zahradě rozpomněl, kteří z učedníků jsou kvůli němu připraveni obětovat spánek.
* * *
Svátek Proměnění se někdy chápe jako volání k duchovnímu životu.
Jak vlastně poznám, jestli vedu opravdový duchovní život? Existuje pro posouzení takové důležité otázky nějaká pomyslná "břitva", která od sebe oddělí klam a pravdu? Základní kritéria duchovního života jsou obsažena v Otčenáši. Jednotlivá vyznání, vzývání a prosby Otčenáše jsou hned po vyznání víry těmi pilíři, na němž spočívá neviditelná stavba, kterou nazýváme "duchovním životem". Pokud ovšem Otčenáš jen mechanicky nedrmolíme, ale všechny jeho části jsou opravdu voláním vycházejícím i hlubin duše a zároveň poctivým vyznáváním pravdy o sobě.
Každý si tak může sám sebe prověřit, žije-li duchovním způsobem života. Stačí si položit otázky vycházející z tezí modlitby Páně: považuji Boha za svého milovaného Otce?, světím jeho jméno svou láskou, uctíváním a plněním jeho přikázání?, toužím ve svém nitru, aby přišlo Boží království - nová realita, nový svět?, nejsem spíše v nitru připoután ke starému světu, k věcem, které jsou z něho?, neoblíbil jsem si hřích? Opravdu jsem pojal v nenávist své hříšné vášně? Neprosazuji své představy a vůli, nejsem zkroušen, zdeptán a v depresi, když se nenaplňují moje představy o tom, jak mají věci být a co se má dít a jak se mají chovat lidé kolem mě? Necloumá mnou hněv, nevole či zlost, když něco nejde tak, jak si představuji? (Zvláště záludný klam je skryt v usilování o uspořádání církevních věcí; jak jen snadno dokážeme svou vůli považovat a dokonce prohlašovat za jediné dobro, neřku-li Boží vůli.) Dokážu přijímat, co mi život přináší a do jakých situací mě staví, jako projev Boží prozřetelnosti? Přijímám vše, čeho se mi zde dostává k vezdejšímu životu, jako dar z rukou Božích? Nezapomínám mu děkovat? Cítím ve svém nitru spontánní vděčnost Bohu za jeho péči? Nebo o Bohu moc nepřemýšlím, neprosím jej, a to, co zde získám, považuji spíše za výsledek svého přičinění či svých schopností nebo šťastného osudu? Není moje modlitba jen přetvářkou či hrou, kterou inscenuji před druhými nebo dokonce i před sebou samým? Odpustil jsem všem? Nenosím v sobě ublíženost, ukřivděnost, hořkost či dokonce nenávist a zlobu vůči nějakému člověku? Mám s druhými trpělivost? Mám dobrou vůli žít v pokoji se všemi a sloužit bližním?
To byl jen zběžný náčrt jakéhosi pomyslného zrcadla, v němž (jsem-li alespoň trochu poctivý a kritický vůči sobě samému) mohu nahlédnout, mám-li vůbec nějaký duchovní život.
Sám sebe každý zpytuj, jak praví Písmo. Nemáme tedy zkoumat druhé, hodnotit a kritizovat jejich duchovní stav, ale zabývat se svými vlastními duchovními problémy a nemocemi. Vyskytují se však situace, kdy se potřebujeme alespoň rámcově ohodnotit duchovní stav druhého člověka (např. kvůli tomu, jestli mu můžeme důvěřovat v oblasti duchovního vedení apod.) V takovém případě stačí k tomu, abychom si učinili představu o "klinickém obrazu" našeho bratra, zaměřit se jen jednu jedinou věc: jestli dokáže odpouštět. Celý duchovní život bývá klamem či sebeklamem, přetvářkou a dušehubnou hrou u toho, kdo kolem sebe šíří nenávist, podezřívavost, zášť vůči někomu či kdo je úporný v nepřátelství nebo sváru. Z tvrdého srdce pak vyvěrá sektářství, vytváření obrazu nepřátel či zrádců a neschopnost začlenit se do obecenství celé církve. Mezi bratry v církvi mohou někdy nastat spory, ale jsou-li to křesťané, musí dokázat odpustit si, ustoupit a najít k sobě zase cestu. Je to klíčové pro spásu člověka.
P.S.
Něco hezkého na závěr. Po havárii serveru jsme už zpřístupnili některá dříve publikovaná videa. U příležitosti letošního svátku bylo opět na webu vystaveno video: Athos - kde není nebe ani země.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1126 do č. 1129)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.