Ambon
Administrátor
--- 2. 5. 2017
Neděle apoštola Tomáše
O věrnosti uzdravující lidskou nedověru
Ježíš hovoří o tom, že půjde do Jerusalema, aby tam byl zabit, ale jeho nejbližší učedníci se dohadují o tom, kdo z nich bude po jeho pravici a jeho levici sedět ve slávě. Jidáš zase přemýšlí, jak opustit tuto tragickou skupinku či vyprovokovat Ježíše k projevu jeho Božské moci, a současně si při tomto vylepšit svůj finanční rozpočet. Uprostřed takové situace, když se Pán rozhodne vypravit se do Betanie poblíž Jerusalema za Lazarem, říká Tomáš učedníkům: „Pojďme, abychom umřeli spolu s ním.“ (Jan 11,16)
Tomášova víra není radostná, protože nedoufá ve vítězství. Dala by se shrnout slovy: "Když je našemu Pánu souzeno umřít, tak je to prostě tak dáno a je potřeba umřít s ním." Je to vlastně také víra, ale ne moc veselá.
Je ochoten jít po cestě, na kterou s Ježíšem vykročil, a dojít po ní až do konce. I když to vypadá, že vede k hořkému konci, nechce Pána opustit, nechat ho v tom samotného. Nepřekypuje nadějemi ve vítězství, ale má věrnost. Když ne kvůli důvěře, že se vše v dobré obrátí, tak kvůli tomu, že cítí morální závazek, zůstane s Pánem.
Tomášova skepse ohledně Ježíšova vítězství trvá i po Kristově vzkříšení, neboť zprávy, že někteří viděli zmrtvýchvstalého Pána, mu připadají nevěrohodné. Inu, pesimista. „Neviděl jsem, neuvěřím,“ těmito slovy odmítá radostnou zvěst apoštolů, která je příliš skvělá než, aby to mohla být pravda, že?
Jsou různé lidské cesty k Bohu, různé vztahy k Pánu Ježíši, a On všechny přijímá. Na každém vidí to, co je v něm dobrého, a odpouští, co je pokleslé, slabé a nemocné. My všichni máme smíšená srdce, je tam dobro i zlo. Jako to pole, na kterém společně roste pšenice i koukol. (Mat 13,24-30)
Možná právě kvůli zpočátku vzpomenutému projevu lásky a pro jeho odhodlání obětovat se pro Ježíše promíjí vzkříšený Spasitel Tomášovi onu skepsi - ba, spíše hřích nevíry - a dává mu zvláštní příležitost přesvědčit se a uvěřit: „Sáhni si na rány po hřebech, dotkni se mého zabitého a vzkříšeného těla.“ O naší nemocné víře se píše, že Kristus přichází, aby třtinu nalomenou nedolomil a knot doutnající neuhasil. (Mat 12,20) Pán se s nekonečnou trpělivostí sklání i k této sotva doutnající a nalomené víře, aby ji vyléčil. Nikdo to nejspíš nezažil mocněji, než „nevěřící Tomáš“.
* * *
Podotkněme, že nevíra Tomášova byla jiná než nevíra farizeů a velekněží. Ti s přáli, aby Ježíš nebyl Kristus. Ti si přáli, aby nezvítězil. Jejich nevíra v Ježíše Krista je nevírou antikristovou, který v podání Solověva křičí: "Nevstal! Nebyl vzkříšen! Hnije v hrobě!" Jejich nevíra je vzpourou proti Bohu a hříchem proti Duchu Svatému. Takovým už není pomoci. "Ani kdyby někdo vstal z mrtvých, neuvěří mu." (Luk 16,27-31)
To však nebyl případ Tomášův, který sice neuvěřil svědectví žen myronosic ani apoštolů, ale přes svůj pesimus je neopustil a zůstal s nimi, ač to bylo tak nebezpečné. Překonal strach ze židů, strach z pronásledování a ukamenování a zůstal kvůli své věrnosti. Právě tato věrnost způsobila, že byl v pravý čas na pravém místě a mohl zvolat ke vzkříšenému Kristu: "Pán můj a Bůh můj!" (Jan 20,24-29)
* * *
Kolik lidí kolem nás volá: "Rádi bychom věřili, ale dejte nám důkaz!" Stýskají si, že neprožívají radostné pocity Boží přítomnosti a jásavého přesvědčení, že Kristus vskutku vstal z mrtvých. Propadají se do pesimismu. Příklad Tomáše jim ukazuje, že ať už máme víru takovou či onakou, silnou či slabou, extatickou nebo skomírající, každý může učinit volbu a rozhodnout se, zda zůstane s Pánem Ježíšem. Zvolí-li si člověk být s Kristem, následovat jeho přikázání, zůstávat s jeho učedníky (s církví), pak - dokonce, ač není plně přesvědčen, - Kristus shlédne na jeho věrnost a přijde, aby mu posílil víru. A pak je blaženost takových "tomášů" mimořádná, protože se rozhodli věřit, ač neviděli.
„Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20,29)
Administrátor
--- 27. 4. 2017
26. 4. 1986 se stala černobylská tragedie
Výročí výbuchu atomové elektrárny v Černobylu
Hudební a grafická animace věnovaná památce obětí havárie i těch, kteří odstraňovali její následky. Havárie je považovaná za nejhorší svého druhu v celých dějinách jaderné energetiky. Věčná paměť všem, kteří zemřeli na následky ozáření radioaktivní "hvězdou jménem Pelyněk".
Na facebookovém profilu Pravoslavný křesťan jsou vystaveny ikony spojené s tímto smutným tématem.
Administrátor
--- 26. 4. 2017
Strastný týden
Od závěru Velkého půstu, přes Květnou neděli až k Pasše
Putujeme právě paschální dobou, leč není snad marné ohlédnout se na cestu, kterou jsme právě společně prošli.
V neděli sv. Jana Sinajského i v neděli sv. Marie Egyptské jsme si připomněli význam askeze, k níž pravoslavná tradice všechny zve - každého dle míry jeho sil, možností a okolností. Půst a askeze je součástí pozemského duchovního školení - jedna z lekcí této pozemské univerzity, do které nás Bůh poslal, totiž tkví v osvojení si umění přemáhat svou tělesnost. Aby hřích nad námi nepanoval - tím, že přijmeme ovoce Kristova vítězství. Je to příprava na beztělesný způsob existence, resp. na život v čistých neposkvrněných tělech.
Podobně jako lékař se musí ve škole mnoho učit a posléze získat medicínský diplom, a pak teprve může léčit, tak i my musíme projít školením, absolvovat naši školu, abychom mohli vstoupit do ráje a věnovat se tam činnostem, které jsou vysoce odborné - mám-li tím vyjádřit, jak vysoko ční nad vším pozemským. V uvedení do tohoto nebeského díla pomáhá půst a všechny ostatní druhy asketického sebepřemáhání. Avšak za jedné podmínky - když nás askeze vede k poznání své slabosti a nikoliv k pýše. "Raději bych prohrál, když mi to přinese pokoru, než zvítězil, přivede-li mě to k pýše," praví jeden z otcovských výroků.
Základem naší askeze je vztah k Bohu. Asketická oběť je dar, který přinášíme Bohu. Oběť je "investicí" do vztahu, který se rozvíjí, prohlubuje a sílí úměrně tomu, kolik mu obětujeme. Zároveň je to dar lásky, a proto za něj nic nečekáme. Přinášíme jej ze své vůle, nikoliv z donucení, ale jako výraz své lásky. Máme naději a víru, že naše láska bude milovaným Bohem přijata, ale necháváme na něm, jak se zachová.
Hmota i těla pominou, nicméně vztahy nepominou. Vztahy k Bohu i k lidem přetrvají. Stejně tak si odnášíme z tohoto života i vztah ke zlému, pokud jsme jej navázali. Hříchem se necháváme spoutat, připoutat k ďáblu. Je to řetěz otroka. I tento vztah si odneseme z tohoto života, a proto je potřeba přeseknout tento řetěz, dokud máme tělo, skrze něž to můžeme učinit. Je potřeba budovat vztahy, které naši duši vytáhnou vzhůru.
Ač jsme už velkopostní dobu kalendářně nechali za sebou, věnovali jsme ještě pozornost některým pravoslavným asketickým principům, abychom zároveň podtrhli odlišnost našeho asketismu od askeze jiných náboženství. Např. hinduismus, šamanismus atd. jsou známy krajními formami askeze, které jdou občas daleko za hranici sebepoškozování (najdeme tam úmyslné mrzačení těla a jevy či praktiky, které bychom asi mohli prohlásit za ohavné). Obvyklý motiv pro askezi je tam jakýsi obchod s "bohem" - asketa složí slib (v sanskrtu tzv. "vrata"), že podstoupí nějaké sebeumrtvování, např. nechá odumřít svou ruku, nebo nebude nikdy jíst určité pokrmy či nebude nosit šaty, nebo zatne ruku v pěst a nechá nehty prstů, aby prorostly skrze dlaň; v lehčí podobě je to nějaké dočasné sebeomezení v jídle, spánku či břímě odříkávání manter apod. Za dodržení (nebo průběžné plnění) slibu si asketa od božstva žádá nějaký nadpřirozený dar nebo splnění prosby - poustevník takto chce získat nějaké mimořádné schopnosti nebo možnost vymanit se z trýznivého kruhu převtělování, světský člověk si takto může hodlat zlepšit svou finanční situaci, matka se přijetím nějakého závazku domáhá třeba uzdravení svého dítěte... Někdy se jedná o úmysl vymámit od božstva i věci morálně sporné. O magické podstatě tohoto náboženského úkonu není sporu. Při naslouchání výrokům těchto "svatých mužů", kteří se oddali krajní askezi, nás může překvapit, kolik sebestřednosti, pýchy a zároveň zloby či zištnosti tam nacházíme, srovnáme-li jejich osobnosti s našimi svatými starci, z nichž vyzařuje dobrota a pokora.
Poctivě vedený duchovní život obvykle působí dojmem, jako by se vlastně nic moc nedělo. Jako by se člověk neměnil. Ten vývoj se sice ubírá pomalým tempem, ale proměna pracuje až do největších hloubek naší bytosti. Proč to jde tak pomalu? Protože léčba, kterou na nás Bůh provádí, je v každém drobném kroku vázána na náš souhlas. A ten Bohu udělujeme snahou o morální polepšení, zápasem s vášněmi atd.
Pravoslavná askeze nesmí nikdy skrývat pod svým povrchem nějaký obchod s Bohem, ani přání vyniknout nad ostatní lidi či se stát předmětem jejich obdivu.
Ubírejme se však dál na posledním úseku naší cesty k Pasše. Týden před ní oslavujeme Květnou neděli. Je to radostný den, protože se pomyslně připojujeme k zástupu jásavě vítajícímu přicházejícího Pána Ježíše. Spasitel sedí na oslátku a vstupuje do Svatého města jako Král a Mesiáš, a proto mu lidé prokazují královskou i mesiášskou poctu. Mávají ratolestmi, znakem vítězství, volají "Hosanna" a obdařují při tom Ježíše mesiášským titulem "syn Davidův".
Paradoxem tohoto radostného svátku je, že se při něm vlastně vzpomínají dva smutné úkazy.
První z nich je hřích farizeů a velekněží, jejichž nemoc duchovní slepoty již přerostla do stavu hříchu proti Duchu Svatému. Duchovní nemoc dospěla svého cíle - duchovní smrti. Toto rouhání je nejhorším lidským stavem, nemůže být člověku odpuštěno, protože lidské nitro se zkazilo do stavu nezpůsobilosti přijmout odpuštění. Je to stav démonů. U farizeů a kněží se projevil v plné míře, když se dozvěděli, že Ježíš ukázal svou božskou moc, projevil se jako skutečný vtělený Bůh, a vzkřísil čtyři dny mrtvého a v hrobě tlejícího Lazara. Před zraky mnoha lidí, a všichni už o tom vědí. Tehdy se farizeové a kněží projevili jako démoni a přišli s "řešením" skutečně ďábelským: "Zabijeme jeho (Ježíše) i Lazara." Tváří v tvář Bohu rezolutně vykřikli: "Ne! My už tě nepotřebujeme, my tě tu nechceme!" (Dostojevskij zpracoval tento žalostný duchovní stav člověka ve své známé Legendě o velkém inkvizitorovi.)
Druhým smutným tématem tohoto nedělního svátku je předzvěst proměny, která se má stát s tímto veselým zástupem. Za necelý týden se změní na zlostný dav křičící na Piláta: "Ukřižuj ho! Na kříž s ním!" Jak se to mohlo stát? Co je to za proces? Klíčem k rozšifrování této hádanky je otázka: "Koho vítal zástup na Květnou neděli?" Lépe řečeno: "Za koho považoval Ježíše? Co od něj očekával?" V Pánu Ježíši lidé viděli mesiáše - jenže o zaslíbeném mesiáši měli úplně deformované a fantastické představy, což se projevilo na tom, co od něj očekávali. Kromě pohádkové úrody polních plodin si slibovali od jeho příchodu pozemské štěstí, bohatství a moc. Rozmach a síla Izraele v době krále Šalomouna byly obecně považovány za předjímku mesiášského věku.
"Váha zlata, které bylo přiváženo Šalomounovi za jeden rok, činila šest set šedesát šest talentů." (1.Král 10,14) Pozemská sláva a moc Izraele byla vyjádřena daní, kterou Šalomoun inkasoval, a její výše byla šest set šedesát šest talentů zlata. Právě toto číslo se stalo pro židy symbolem slávy a moci, o které snili. Když přijížděl Kristus do Jerusalema, neočekávali židé duchovního krále a otevření vstupu do nebeského království, ale mysleli na "šest set šedesát šest". To je to, co chtěli, co očekávali, nač se těšili, v co doufali. Mesiáš měl pro ně význam jakožto ten, kdo jim toto dá.
Jak pevně zakořeněná byla tato očekávání v židovském myšlení, vidíme dokonce i na projevech apoštolů, kteří se dohadují o tom, kdo z nich bude Kristově levici a pravici, či na Spasitelova slova o ukřižování namítali: "To se ti nesmí stát."Všechna proroctví o velikosti a moci Mesiáše chápali židé čistě pozemským způsobem a nikoliv jako obrazy duchovních skutečností. Kristova slova pronesená k Pilátovi: "Mé království není z tohoto světa," židy rozhořčovala - už je totiž znali z jeho chování a především byli s jejich obsahem konfrontováni, když se Pán po slavném vjezdu do Jerusalema a po tom královském uvítání, co mu připravili, skryl a mluvil o tom, že sem přišel zemřít; a že to myslí doslovně bylo dokázáno, když se nechal zatknout a soudit. To tito židé vnímali nejen jako poplivání svých představ o svém Bohu, ale i jako osobní a národní urážku, protože skrze ně jakožto Boží lid měl Mesiáš nastolit svou vládu.
A tak pod vlivem svých deformovaných náboženských představ "zavrhli Krista, a dostanou tedy Antikrista" (jak kdosi prohlásil). A stejně tak i my, když se budeme upínat nikoliv k duchovnímu, ale doufat v pozemské a světské, zavrhujeme tím Krista a jeho Království, vyjadřujeme tím žádost obdržet šest set šedesát šest, a proto dostaneme Antikrista, který slibuje naplnění lidské touhy po světském.
+ + +
Velká středa - Jidášova zrada. V tento den nám církev připomíná, že jeden z nejhorších lidských skutků je zrada. Je to hřích zvláště nebezpečný tím, že kvůli jeho ohavnosti se celé lidské nitro brání připustit si, že bych se něčeho takového dopustil, a proto si zrádce svůj čin bude stále omlouvat a ospravedlňovat. Mezi duševními hříchy je to hřích proti lidské přirozenosti, která je nastavena tak, abychom ctili své dobrodince, učitele a otce. Projevovat jim vděk přináší člověku radost. Proto se musí samotná přirozenost lidské osoby zcela zvrátit, aby se člověk stal schopným zavrhnout a znectít je, povstat proti nim, páchat jim zlo. Zrada a nevděk pochází především z pýchy spojené s nějakou další vášní - touhou po moci či po penězích. Proto bývá spojena s loupeží nebo převratem či uchvacováním moci. Nebo se ztrátou zdravého rozumu a soudnosti.
Zrada bývá srostlá s nezdravým připoutáním ke světu a hmotě, z čehož pochází mnoho zla, a toto pouto stahuje lidskou duši do podsvětí. Utuženo zradou spáchanou na otcích, učitelích, bratřích, dobrodincích a přátelích má pak zvláštní sílu, neboť zrůdnost zrady nám brání připustit si, čeho jsme se dopustili, a proto se nemůžeme kát. (Všímáte si podobnosti těch pojmů: zrůdnost a zrada?) A i kdyby člověk litoval svého skutku - kvůli síle těch vášní, které ho ke zradě dovedly, - není taková lítost pokáním, ale zoufalstvím. Všichni víme, jak skončil Jidáš.
Iškariotský se stal synonymem veškeré lidské špatnosti. Je hrozné vidět, že něco z něho je v každém z nás.
+ + +
Velký čtvrtek - poslední večeře. Je to svátek Eucharistie, která byla toho dne ustanovena. Často zdůrazňujeme, že přečisté Tělo a Krev Kristovy jsou pokrmem a nápojem přicházejícím z Království příštího věku. Kristus zde v Církvi otevřel pramen, z něhož můžeme čerpat nápoj nesmrtelnosti, protože ve své prozřetelnosti předviděl, že je to nutné ke spáse člověka a k existenci Církve. Tam, kde se věřící scházejí, aby konali Eucharistii, je Církev viditelná a hmatatelná. Tam je Boží Království přítomno, otevírají se dveře do ztraceného ráje.
Vztahem k Eucharistii se do značné míry manifestuje intenzita našeho duchovního života. Prvotní křesťané si neuměli bez svatého Přijímání svůj život představit. Přijímalo se několikrát týdně. Podle dávné kanonické praxe nebyl ten, kdo vážného důvodu pár týdnů alespoň v neděli v chrámu a nepřijímal, počítán už za člena Církve. Stejně tak se odmítalo, aby někteří chodili do chrámu na bohoslužbu, ale nezúčastňovali se svatého Přijímání (kromě těch, kdo byli kanonicky potrestaní a byli zařazeni do některé úrovně kajícníků).
I dnes bezesporu platí, že jedním z čitelných ukazatelů síly našeho duchovního života je touha po svatém Přijímání.
+ + +
Velký pátek - nejtklivější den v roce. Jakoby dnes všechno stvoření umlklo. Vše ztichne před takovým úkazem Boží lásky, jakým je trpící, ukřižovaný a umírající Boží Syn.
Cítíme sílu slov dávného výroku o Něm: "On sestoupil tam, kde jsme my, abychom i my byli tam, kde je On." Přišel, aby byl s námi i v naší smrti, aby nás pozdvihl do nebe k sobě. Vzal na sebe celou poníženost naší nemocné tělesnosti, aby nám dal plnou účast na své slávě: "Chci, aby byli tam, kde jsem já," říká Kristus svému Otci o apoštolech a o všech, kteří skrze jejich slovo uvěří. (Jan 17,24)
Na tuto lásku odpověděli svatí mučedníci, kteří prolévali svou krev, jako by to byla voda. Podobně odpověděli svatí mniši a poustevníci, kteří se zřekli světa a všeho, co je v něm. Každý svatý se takovým stal tím, že svým vlastním způsobem odpověděl na Kristovo zjevení Boží lásky na Kříži.
V tento jediný den se nekoná božská liturgie, neslouží se Eucharistie. Působení Svatého Ducha přivedlo Církev ke zbožné praxi nepřinášet na Velký pátek nekrvavé oběti, protože dnes přináší Ten, jehož Tělo a Krev přijímáme z našich oltářů, sám sebe jako krvavou oběť. Z ní čerpá, ji zpřítomňuje, od ní se odvíjí veškerá křesťanská bohoslužba - především osa našeho liturgického života - svatá Eucharistie.
Místo svatého přijímání čteme v chrámu strastná (pašijová) čtení, která nám vykreslují Boží lásku k člověku. Tento obraz přijímáme nasloucháním do svých srdcí. Je to svého druhu svaté Přijímání. I v případě pašijí (tentokrát jako "duchovní pokrm přijímaný sluchem") přijímáme do své duše Boží lásku, a skrze toto přijímání máme na ní účast. I toto zbožné naslouchání nám tedy přináší nějaký druh sjednocení s Kristem a poznání, jak nesmírně nás Boží Syn miluje.
+ + +
Velká sobota. Hospodin v sobotu odpočinul od svého díla. Pán zachoval sobotní klid tak důkladně, že až k smrti. Ve hrobě tělem, v pekle duší co Bůh, v ráji však s lotrem, a na trůně s Otcem a Duchem. To vše naplnil - ač je to pro lidské myšlení nepostižitelné. (Toto hluboké svědectví opakuje kněz dvakrát při každé liturgii.)
* * *
A pak už nastává Vzkříšení čili Pascha
Administrátor
--- 17. 4. 2017
Pascha v Africe
Závěr paschální liturgie v Ghaně
Tak se zdá, že v prožívání paschální radosti jsou černoši nedostižní...
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1441 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1156 do č. 1159)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.