Ambon
Administrátor
--- 1. 11. 2012
Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Kněžský Služebník a zpěvník pro věřící
Liturgie sv. Jana Zlatoústého. Dvě liturgické novinky v PDF:
Služebník liturgie sv. Jana Zlatoústého - vysázeno jako bilingue (církevně slovansky a česky)
Angelár - postup liturgie s notací, zpěvník pro věřící
Obojí na adrese:
pravoslavi.cz/liturgie
Administrátor
--- 31. 10. 2012
Z došlé pošty - upozornění na televizní pořad
Dokumentární film o sv. Lazarovi
Cyklus: Světci a svědci
Vzkříšený Lazar
Zde je link na pořad: www.ceskatelevize.cz
V pořadu jsou záběry z chrámu na Kypru v Larnace, kde jsou uloženy jeho svaté ostatky (je na nich vidět prýštící myro).
Pokud se vám pořad bude líbit, můžete o něm něco napsat do diskuse na webové stránce s filmem.
...............
O sv. Lazarovi tradice praví, že při svém pobývání v záhrobí viděl takové věci, že se po vzkříšení až do konce svého života už nikdy nezasmál. S jedinou výjimkou. Jednou viděl na tržišti, jak zloděj krade keramický džbán. Pobaveně na to poukázal slovy: "Hleďte, hlína krade hlínu!"
Administrátor
--- 30. 10. 2012
Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek - 2
Pokračování našeho hořce výživného tématu
Navazuji na předchozí příspěvek. A dnes zase jiný pohled.
Svatý vladyka Gorazd II. (+1942) napsal: "Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici království Božího."
Jeden současný biskup dal ke svému kázání titulek: "K čemu je Pravoslaví tomu, kdo žije jako dobytek?" Kázání se týkalo jednoho dávného heretika, ale zároveň je to evidentní narážka na nechvalně známé punkerky, proslulé už před výtržností v Chrámu svým hromadným pářením na veřejnosti a dalšími veřejně páchanými sexuálními perverzitami.
Jak by mohla mysl, zhrublá zálibou v hnusu a neznající stud, chápat krásu a čistotu?
Proč se dostalo oněm sprosťačkám, od nichž by se běžný člověk ještě před rokem odvracel s odporem, takové fantastické podpory? Proč tolik lidí podporuje toho, kdo se chová jako dobytek? Je to svědectví, že v celé naší civilizaci dochází ke kulminaci stoletého procesu změny pohledu na člověka. Na postkřesťanském západě je to zcela jasné a v Rusku se to dnes projevuje přesně do té míry, do jaké je "evropské". V této civilizaci, pro niž je příznačné to, co nazýval starec Paisij "evropským duchem", začíná převažovat pohled na člověka jako na dobytek. Symbolem svobody a společenského dobra je dosyta se najíst, užívat si zábavy a potěšení či slastí všeho druhu. Západní civilizace morálně zkolabovala zpět k prapůvodnímu pohanskému: chléb a hry. "Ubavit se k smrti", jak se říká. To začíná být smysl života pro značnou část této civilizace.
To je pro nás důležitá zpráva. Pokud se do takového "dobytčího stavu" dostane nejen nějaká skupina či úzká společenská vrstva, ale stává se pomalu charakteristickým pro celkový stav naší společnosti, pak to musí mít i nějaký vliv na způsoby naší církevní práce, pastýřského či misijního působení ve společnosti. Měli bychom to začít promýšlet. Křesťanství odpovídá na otázky. Jenže k čemu je církev tomu, kdo si žádné otázky neklade? Kristus přinesl naději na věčný život, ale jak se obrací k tomu, kdo o nic takového nestojí? "Nepřišel jsem za těmi, kteří si myslí, že jsou zdraví, ale jako lékař k těm, kteří vědí o své nemoci," dal by se parafrázovat jeden z výroků Ježíšových.
Takovým lidem když zvěstuješ něco o očištění lidského srdce, o tom, že je potřeba se líbit Bohu a zříkat se pozemského, abys získal nebeské, pohlédnou se na tebe, jako bys utekl z psychiatrické léčebny. Pravoslaví a křesťanství je jim naprosto k ničemu; je to naopak cosi protivného, co jen překáží jako balvan z minulosti, čeho je potřeba se definitivně zbavit, aby to neuráželo jejich pohled. Takoví lidé budou tleskat každému poskvrnění čehokoliv svatého, jen to musí být ještě nějak (nejlépe politicky) zdůvodněno, aby jejich barbarství nebylo tolik "do očí bijící". Takto se chová většina západních politiků (i řada našich). Vznešenost, kultura, svatost, čistota, posvěcení, Bůh... - to vše leží mimo jejich horizont, a proto to nemohou brát v úvahu při svém přemýšlení. Lidskost - ve smyslu naší schopnosti hledět vzhůru - se vytrácí, zůstává jim jen hlava dobytčím způsobem skloněná k pozemskému, k tomu, co je slastí pro tělo či zábavou pro psychiku (nějak se tu nehodí říci: pro duši).
Takže další otázka, kterou před nás prošedší skandál staví, zní - jak hlásat křesťanství v tlející západní společnosti, jak se dorozumět s těmito lidmi? Západní církev se pokusila řešit tento problém aggiornamentem. Před půl stoletím otevřela dveře i okna světu. Jenže ono to jaksi nabralo "zpětný tah". Takže místo toho, aby duchovnost z církve naplno proudila do světa, jak latinští preláti doufali, tak jim světský duch těmi široce otevřenými dveřmi fičí do církve. Můžeme se z toho poučit, že přizpůsobováním světu a době se nikam nedostaneme. Nicméně otázka zůstává - jak oslovit současníky?
* * *
Pravoslaví nabízí krásu - to je jeho misie tomuto světu. Především krásu Božího Království. Ta se zrcadlí v kráse ikon, kráse bohoslužeb, liturgického zpěvu, chrámu. Vše, co je zapojeno do bohoslužby, má být odrazem krásy Kristovy. Proto jsou bohoslužby vznešené, kadidlo voní, svíce z včelího vosku... Hlavně však nutno zmínit duchovně se skvoucí nádheru pravoslavné víry - ano, křesťanství je krásné a touto svou krásou si i dnes povolává nová a nová srdce. A tou nejjemnější a nejvznešenější krásou, kterou církev nese světu, je Kristovo Evangelium.
Jeden starý kněz mi kdysi řekl, že se začal zabývat teologií, protože pravoslavná teologie je krásná. Slavný historický výběr svatootcovských děl, zabývajících se duchovním životem a poznáváním Boha, se jmenuje - v církevně-slovanském jazyce - „Dobrotoljubije“, což znamená nejen lásku k dobru, ale milování krásy.
Ukazovat krásu je tedy součástí křesťanského zvěstování. Zve lidi ke kráse, inspiruje je k čistotě. Volá je ke službě kráse. Nabádá je uskutečňovat krásu, učinit něco krásného se svým životem, proměňovat touto krásou shůry okolní svět.
Jenže je tu opět jedno „ale“. Podobně jako lidé zničili krásu svého životního prostředí, zmrzačili přírodu a otrávili vodu, zemi i vzduch, tak ve jménu svobody a slasti mrzačí své duše, otravují duchovním jedem svá srdce. Vše ve jménu svobody! Jak univerzální heslo, v jehož duchu se děje nejhorší zotročení člověka! Jakmile se řekne slovo svoboda, ihned se ptejme: "Svoboda k čemu?" Budeme-li se dotazovat vytrvale a půjdeme-li až ke kořeni současného chápání svobody, většinou nakonec dobéřeme k odpovědi: "Svoboda ke hříchu." To je směr, k němuž jsou lidé dnes duchem doby zváni: Pryč se vším, co člověka spoutává, protože je to proti svobodě. Pryč s jakýmikoliv omezeními! Pryč s Božími přikázáními! Pryč s krásou čistoty! Pryč s věrností a monogamií! Pryč s úctou k druhým lidem (před narozením, za života i ve stáří i po smrti)! Pryč s odpovědností za svůj život! Pryč s ostouzením chtíče, jako by to bylo něco nepatřičného a nepřirozeného! Rozorejme meze všem náruživostem! Chceme holdovat všem vášním, přesytit se ukojením všech živočišných pudů. Ať žije hnus! Dejte nám svobodu ponořit svět do bažiny odpornosti.
Jestliže platí Dostojevského: "Krása spasí svět," pak nejspíš platí i opak - hnus lidi zabíjí, nečistota je umrtvuje. Hypertrofie vášní lidi zombíruje. A tyto tlející živé duchovní mrtvoly se vrhají na vše, co zde ještě zbylo čistého, krásného a posvěceného.
* * *
V současném společenském systému je zápas za zachování krásy na tomto světě stále těžší. Krásu lze snadno rozbít, pošpinit, zneuctít. Vlastně se může jen dosti obtížně bránit, protože její vlastností je mírnost a pokoj. Zatímco hnusu rozhodně zánik nehrozí. Má na své straně všechny špatné lidské vlastnosti. A vývoj společenského systému více a více napomáhá šíření hnusu, jemuž prý nesmí být kladeny do cesty žádné překážky.
Máme totiž demokracii a svobodu, a hnus má svá práva. Nemůžeš ho zakázat, a poslední dobou jeden za druhým padají poslední prostředky, jimiž bylo možno hnus alespoň omezovat. Zkus dnes něco kázat proti hnusu. Všichni nadnárodní obránci lidských práv, všechny ty nevládní organizace, ba i vládní, hned budou křičet, že snaha omezit hnus je nedemokratická a že odporuje posvátným idejím svobody. Dokonce to může dojít tak daleko, že prohlásí boj proti hnusu za něco, co vlastně odporuje naší kultuře a nakonec i zákonu.
Konec konců stav moderní kultury tomu už začíná odpovídat. Dnes se ředitelé galerií, divadel či pořadatelé koncertů mohou nad produkcí tzv. "moderního umění" tázat: "Je to dosti hnusné, aby to mohlo být prohlášeno za umění? Je to dost šokující, aby to bylo invenční? Je to dostatečně zvrhlé, abychom tomu mohli přiřknout ideovou náplň?"
* * *
Hnus je chráněn zákonem. Hnus požívá tak všestranné ochrany ze strany autorit tohoto světa, společenského systému a nyní už - čím dále tím více - i ze strany společenského konsenzu. Krásu může každý tupit zcela svobodně slovy i skutky. Nanejvýše se dočká dosti vlažného pokárání (jen tak "aby se neřeklo", přece ještě nejsme úplní barbaři či opice, ještě ne). Zkus však říci něco proti hnusu - budeš prohlášen za ignoranta! Hnus je dnes na svém vítězném tažení. Brány pekel se otevírají a chrlí do světa více a více nechutností.
Pravdou je, že hnus zatím ještě nevyhrál na sto procent. Teprve sbírá síly ke konečnému vítězství a shromažďuje všechny své věrné a verbuje do svých řad nové služebníky. Ještě jsou tu ostrůvky krásy, poslední ztracené varty uprostřed toho kalného moře slizu. Tam ještě jsou ti, kteří vedou bitvu a ani píď jejich posvátné země nedostane hnus zadarmo.
A možná, že i na této rovině je dnes pole naší evangelizace. Hlásat krásu, učit krásu, bránit krásu. Pěstovat ji, udržovat a předávat dalším jako jeden z rozměrů našeho posvátného dědictví. A možná je to poslední součást našeho duchovního pokladu, které alespoň někteří lidé kolem nás budou nakonec ještě schopni porozumět. A třeba právě skrze krásu si najdou cestu i k podstatě křesťanské víry.
* * *
Na závěr bych s maličkou vsuvkou citoval slova zesnulého srbského patriarchy Pavla: "Nemůžeme změnit zemi v ráj, ale můžeme (se pokoušet) zabránit tomu, aby se změnila v peklo."
Administrátor
--- 28. 10. 2012
Co nám chce Bůh zjevit?
Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek
Myslím, že bychom měli tento případ ještě chvíli promýšlet. Ne kvůli tomu, jestli dostaly ty nestoudné "dívenky" trest velký či malý, ale kvůli tomu, abychom přišli na to, jakou lekci nám tím vším Bůh chce dát. Vše se děje (nebo je dopuštěno) k naší spáse a nejhorší by bylo zůstávat v nevědomosti. Tak tedy jaké jsou souvislosti akce těch žen, které jakoby vyskočily z pekla a zplodily skutečně démonický tyátr v hlavním chrámu největší ze světových pravoslavných církví?
Tím hlavním duchovním kontextem samozřejmě nejsou ani prezidentské volby ani Putin. To vše jsou z duchovního pohledu jen záminky či příležitost. Jako skutečný kontext shledávám putování pásu přesvaté Bohorodice po Rusi. Všechno to démonické běsnění, které pak nastalo, by nám mělo ukázat, jakou duchovní sílu mělo přivezení této svátosti do Ruska a jak veliké požehnání z ní vycházelo. Starec Efrém, který relikvii do Ruska přivezl, za to tvrdě zaplatil uvězněním. V Rusku duchovní síla tak posvátné události rozhýbala všechnu běsovskou havěť, která rozbouřila národ a nakonec vyvolala tento útok na hlavní pravoslavnou svatyni (jiné drobnější útoky bezprostředně předcházely a další následují).
Je to pro nás viditelný projev skryté ale podivuhodné síly svatosti a svátosti, modlitby, relikvií a především církevního života. Každý projev života Církve má nesmírnou duchovní sílu. Když už si ani my tuto sílu neuvědomujeme tak zřetelně a bezprostředně, jak by se od nás všech čekalo, je nám tato síla zjevena nepřímo - skrze tu démonickou bouři. O americkém mnichu Serafimovi Rose se říká, že se v mládí přesvědčil o Bohu, když si jednoho dne uvědomil působení ďábla ve světě v nedávných dějinách; z této nabyté duchovní zkušenosti s ďáblem vyvodil prostou dedukcí něco podstatného o Bohu. A teď máme tuto možnost i my všichni.
* * *
Ano, myslím, že jedině démonickou inspirací lze vysvětlit, že takovou skandální událost, která je má nejen náboženský charakter, ale i rovinu společenskou, kulturní, morální, tolik lidí přijalo vlastně se sympatiemi. Kdyby se nejednalo o pravoslavný chrám, ale o chrám jiné církve nebo o mešitu či synagogu, jistě by bylo sympatizantů nepatrně. Už jsme zde psali, že podobná punková "performance" by byla trestná i ve většině jiných států. Tolerovaná či dokonce vstřícně přijímaná by nebyla nikde (tolerance se žádá jen po Rusku a po pravoslavných chrámech).
Ostatně jakási skupinka se pokoušela akci punkerek jen ve slabounkém odvaru napodobit v chrámu sv. Víta (oproti punkerkám se chovali relativně slušně, nelezli k oltáři, ale zůstali kdesi vzadu, nekřičeli nic sprostého ani rouhavého, prostě chovali se relativně "sametově"), a přesto je ochranka z chrámu vyprovodila. Žádná svoboda projevu se ani u nás v katolické katedrále nekoná.
* * *
Tak tedy tím dalším, co nám bylo zjeveno, je síla démonů a demonstrace, jak pevně drží ve svých pařátech značnou část národa a téměř celý západní svět i jeho masmédia. Ty nenormální sympatie bezvýhradně vyjadřované od politiků, novinářů a umělců jsou výmluvným svědectvím o povaze duchovní síly, s níž jsou v kontaktu. Vždyť normální by zrovna v takovém případě (bez ohledu na stát, kde se to stalo, i na dotčenou církev) bylo ostře odmítnout takové chování a zneuctění svatostánku. Ta morální i politická podpora je zrovna v případě tak skandálního chování jevem nenormálním, proto se přímo vnucuje potřeba vidět za tím působení nějaké duchovní síly.
Punkerky už jsou nominované na udělení různých uměleckých či společenských ocenění (např. poslanci Evropského parlamentu doporučili ocenění Sacharovovou cenou za svobodu myšlení, kterou uděluje Evropský parlament, a další). Svůj obdiv jim vyjadřují celebrity. Asi nám nedá moc práce nahlédnout i za tímto jevem výrazné duchovní působení a potažmo dedukovat, pod jakou duchovní inspirací se celá tato společenská a politická rovina života Západu nachází. To je nesmírně důležitý úkaz.
Když si na základě toho všeho uvědomíme, že duchovní nepřítel ovládá právě ty společenské okruhy, které se honosí svou noblesou, úspěchem, bohatstvím, kariérou a jsou adorovány masami, pak dostává jeden výrok z evangelia pozoruhodný význam: "Co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost." (Lukáš 16,15)
Dokonce jsou nominovány na udělení Lutherovy ceny, proti čemuž však (marně) protestovali někteří teologové i další občané. Proti navržení hudebnic odsouzených ve vlasti za výtržnost v pravoslavném chrámu vystoupili evangeličtí teologové, podle nichž byl protest Rusek rouhačstvím, i někteří politici. Odpůrci nyní usilují o zrušení nominace, vedení města Wittenberg ale na svém rozhodnutí trvá. "Bylo by zničující, kdyby naše město opravdu nominovalo Pussy Riot a ony pak cenu vyhrály," citovala agentura Reuters Friedricha Schorlemmera, místního protestantského teologa a respektovaného obránce lidských práv v bývalém Východním Německu. "Lutherovo město by nemělo rouhání podporovat," dodal s tím, že problém má s texty písní mladých Rusek i samotným jménem jejich umělecké skupiny. Proti němu se postavil například vlivný deník Die Welt, který názory teologa Schorlemmera odsoudil. (Mimochodem, kromě čestného ocenění by punkerky získaly 10.000 eur.)
Amnesty International pokládá všechny tři aktivistky za vězně svědomí, odsouzené pouze za pokojné vyjádření svého přesvědčení. Dívky získaly podporu lidskoprávních organizací i mnoha světových umělců, například Stinga, "Madonny", Yoko Ono či Björk. Za propuštění ruských hudebnic se konaly happeningy, na sociálních sítích se šíří petice. Organizovány jsou koncerty a demonstrace.
To jsou všechno zjevení bezesporu velice užitečná a předvádějí nám, jak důležité je pro náš duchovní život nemít s těmi oblastmi života naší civilizace nic společného, ba, držet si je co nejdál od těla a hledět na ně s nedůvěrou jako na to, co svírá ve spárech nepřítel naší spásy.
* * *
A nyní jiný pohled.
Ve vztahu k těm konkrétním ženščinám může církev jen vyjádřit nad nimi lítost. Světská moc ať činí, co má činit, a církvi nepřísluší do toho vstupovat. Ne nadarmo nosí meč, jak praví Písmo. Zkoumat, zda je zde důvod k trestu, je její práce. Nejde tu očividně o státní pronásledování nevinných. Církvi v takovém případě nepřísluší hodnotit, jestli je trest moc přísný nebo málo přísný či tak akorát. Prof. A. Osipov říká, že kdyby ty pachatelky vyjádřily před nějakým církevním představitelem lítost a slíbily, že už takové věci konat nebudou, pak by měl patriarcha morální a církevní právo žádat světskou moc o změkčení trestu (to bylo i v minulosti v Rusku zvláštním právem patriarchy žádat světského panovníka o snížení či prominutí trestu). Když se nekají, pak církev nemá právo nic v jejich prospěch činit; církev nemá konat nic pro člověka, který dává najevo, že si to nepřeje; stejně jako Bůh dává člověku právo odmítnout spásu, odmítnout nabídku věčného života, tak v této intenci se má chovat i církev.
Osipov dále dodává, že by církev měla z celé kauzy čerpat i nějakou sebereflexi - tj. uvědomit si to, co si má každý člověk a každou minutu svého života uvědomovat, že (řečeno slovy kajícího se lotra ukřižovaného po pravici Kristově): dostali jsme to, co zasluhujeme. Kdykoliv přišla v minulosti nějaká pohroma - mor, neúroda, požár, nájezd Mongolů či Tatarů nebo Turků, vždy o tom křesťané zapsali do svých kronik: v roce tom a tom, nás kvůli našim hříchům to a to postihlo.
Takže důvody pro církevní sebereflexi tu určitě jsou. I církev by měla tuto punkerskou pohromu přijmout jako Boží výzvu k pokání a zkoumat, co všechno děláme špatně.
Pokračování příště
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 841 do č. 844)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.