Ambon
Administrátor
--- 18. 2. 2013
Zprávy z Turecka
Slavný monastýr Studion v Konstantinopoli (Istanbul) bude změněn na mešitu
Korespondent řecké agentury církevního zpravodajství sděluje, že známý historický pravoslavný monastýr (klášter) Studion bude vyňat ze správy tureckého ministerstva kultury a bude změněn z filiálky muzea "Agia Sofia" na fungující mešitu.
Starokřesťanský Studijský monastýr, zasvěcený sv. Janu Křtiteli, byl založen v Konstantinopoli uprostřed V. století patricijem Studiem. Monastýr hrál význačnou roli v historii byzantské kultury a duchovnosti. V druhé polovině VII. stol. a první pol. VIII. stol. se monastýr stal baštou ctitelů svatých ikon a střediskem zápasu proti herezi ikonoborectví.
Studijský monastýr by změněn osmanskými Turky na mešitu v r. 1486. Monastýr silně utrpěl požárem r. 1782, byl opraven v r. 1820, ale znovu byl vážně poškozen zemětřesením r. 1894. V r. 1908 se zřítila střecha chrámu. Až do současné doby budova nebyla restaurována a zůstává ve zruinovaném stavu.
Je jen málo monastýrů slavnějšího jména než Studion. Doposavad se podle tohoto monastýru nazývá jeden ze tří pravoslavných typikonů. Podle "studijského typikonu" se řídí řecké pravoslaví (typikon - bohoslužebný řád). Pozn. překl.
Sedmica.ru
* * *
Turecký parlament bude zkoumat využití konstantinopolského velechrámu Svaté Boží Moudrosti jako fungující mešity
Turecký parlament obdržel interpelaci, dle které zkoumá možnosti změnit chrám Boží Moudrosti (Agia Sofia) na fungující mešitu. Interpelace s požadavkem předpokládajícím vykonávání muslimských bohoslužeb v tomto chrámu byla zaslána do parlamentu soukromým tureckým občanem.
Celosvětové známý památník byzantské architektury (jeden z divů světa) byl postaven na místě, kde byl postaven v letech 324-337 za byzantského císaře Konstantina I. starší chrám Boží Moudrosti. Za císaře Justiniána zde byl vybudován současný velechrám, který byl vysvěcen r. 537.
Velechrám byl změněn na mešitu ihned po přepadení Konstantinopole v r. 1453. V r. 1935 dostal status muzea, v r. 1985 byl spolu s dalšími památkami historického centra Istanbulu zařazen do soupisu světového dědictví UNESCO.
Bylo oznámena, že parlamentní komise, která interpelaci obdržela, bude brát v úvahu názory různých organizací a institucí.
Pravoslavie.vu
* * *
V Turecku byla zabita 85letá arménská křesťanka, do těla jí vyřezali kříž
Tělo 85leté Arménky Marissy se sedmi ránami od nože a proříznutým hrdlem bylo objeveno v jejím bytě v Istanbulu 29. prosince 2012. Příbuzní zavražděné vypověděli, že do jejího těla bylo vyřezáno znamení kříže (resp. obraz Ukřižování).
Minulý týden přepadl neznámý muž v masce jinou starou Arménku před vchodem do jejího bytu. Udeřil ji pěstí do hlavy. Když upadla na zem, začal do ní kopat. Kvůli křiku ženy přiběhli sousedé a útočník utekl.
V posledních dvou měsících je to už páté přepadení starých arménských žen (jedna z nich přišla o oči). Všechny se staly v městské čtvrti Istanbulu Samatie, kde má domov asi 8 tisíc Arménů.
Není dosud jasné, jaký je důvod těchto útoků. Zda nenávist k Arménům či náhodná krádež. Starosta města Istanbul trvá na tom, že to jsou pouhé krádeže. "Bylo to přepadení za účelem krádeže, skutek nemá nic společného s rasismem. Buďte si jisti, že odhalíme pachatele. Můžete klidně spát," prohlásil starosta.
Pravoslavie.ru
P.S.
Arméni mají v paměti genocidu ze začátku 20. století, kdy Turci vyvraždili 1,2 miliónu Arménů. Tuto genocidu Turecko dodnes neuznalo a protestuje, kdykoliv se někde ve světě začne o této genocidě oficiálně hovořit. (Základní údaje)
Administrátor
--- 14. 2. 2013
36. neděle po 50nici
O tom, co je podstatné a co nikoliv
Evangelium podle Lukáše
11,37 Když domluvil, jeden farizeus ho pozval k sobě na oběd. Ježíš přišel a hned zamířil ke stolu.
11,38 Farizeus se podivil, když uviděl, že se před obědem nejdříve neumyl.
11,39 Pán mu na to řekl: "Vy farizeové leštíte pohár a mísu zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti.
11,40 Blázni! Copak Ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek?
11,41 Dejte chudým, co máte v mísách, a hle - všechno vám bude čisté!
11,42 Běda vám farizeům, že dáváte desátky z máty a routy a z kdejaké byliny, ale spravedlnost a Boží lásku opomíjíte. Těmto věcem jste se měli věnovat a tamty nezanedbávat.
11,43 Běda vám farizeům, neboť milujete čestná sedadla na shromážděních a zdravení na náměstích.
11,44 Běda vám, neboť jste jako nezřetelné hroby - lidé po nich chodí, ani to nevědí."
Toto téma vybral mezi nedělní evangelní čtení svatý vladyka Gorazd, protože byl prozíravým a zkušeným pastýřem. Jako pastýř si totiž uvědomoval důležitost dnešního úryvku z Evangelia, který upozorňuje na nebezpečí povrchnosti. Vladykovu zkušenost může zřejmě potvrdit většina duchovních pastýřů. Domnívám se, že většinu jejich práce a pastýřského úsilí tvoří boj s povrchností a vnějškovostí, které se neustále vkrádají jak do církevního života, tak i do osobních životů křesťanů. Povrchnost je jako virus, který nepozorovaně infikuje a posléze umrtví a zničí celé dříve krásné a žijící tělo. Sklouzne-li pozornost křesťana k povrchnosti, přesune-li se těžiště duchovního života k věcem vnějším, je to vskutku konec duchovního života. A tento konec je o to záludnější, že navenek můžeme vidět velkolepou fasádu, spoustu činů a projevů zbožnosti; ale za tím, za touto fasádou, nic není, je tam prázdno či - ještě hůře - působí tam duchovní klam.
Je to takové poslední a nejjemnější dílo našeho duchovního nepřítele a svůdce, s nímž se musí každý duchovní bojovník utkat a vlastně se s ním potýká po celý svůj život.
Dlouhou cestu musí urazit ten, kdo vyjde z materialistického duchovního prostředí a dobere se až k Pravoslaví. Vždyť nejprve musel projevit tolik duchovní inteligence, aby pochopil, že svět i život jsou stvořené, jsou něčím dílem, a zároveň potřeboval sesbírat tolik duchovních sil k tomu, aby se odhodlal vykročit na cestu duchovního poznání! Poté se vypořádal s úkolem překonat koncepty různých pohanských náboženství a filosofií, jako je např. východní koncept neosobního Boha (tj. že Bůh není osobou, ale něčím neosobním, např. silou, principem, zákonem nebo "čirou existencí"). Především se pak musel vypořádat s klamnou naukou, která se v té či oné podobě vyskytuje snad ve všech pohanských systémech: svět byl stvořen Božím nepřítelem (či z rozhodnutí nějakého podřízeného ducha nebo duchovního protipólu Božího dobra), lidské tělo je pouhým vězením pro ducha a lidská duše je v něm uvězněna za trest. Nahlédl-li člověk hloubku Boží dobroty a lásky, jejíž stopy jsou ve všem stvoření, pochopil, že vše, co bylo učiněno, bylo dobré a tato krása byla stvořena samotným nejvyšším Hospodinem, neboť krása a bytí mohou mít jen jeden zdroj. Tehdy se před hledajícím člověkem otevřel svět Božího zjevení lásky, svět křesťanství. Jenže v ten okamžik měl před sebou tisíce církví a sekt, a každá o sobě tvrdí, že je ta pravá! Protestanti mávají Biblí a každý jednotlivě volají, že oni jsou tou církví, o níž se tam píše. Katolíci hlásají, že bez neomylného papeže není pravé církve. Inu, každý může tvrdit cokoliv. Jak říká staré latinské přísloví: "Co chci, to hlásám." Otázkou není, co kdo o sobě tvrdí, ale jak to může dokázat. Dobral-li se náš poutník při hodnocení důkazů a dokladů i svědectví tak daleko, že v tom chaosu různých věr nalezl Pravoslaví, čekají na něj dvě zvláště jemné ďáblovy lsti: povrchnost a rozkol. Obě tyto lsti mají smrtící účinek na křesťanský život, je to duchovní jed. Do rozkolu upadají lidé trestuhodně neopatrní, či posedlí vášněmi, s nimiž špatně zápasí či je jejich boj pouze pokrytectvím, a tudíž dostávají, co si zasluhují, a ocitají se vlastním přičiněním v sektě vně Církve, ač jsou zdánlivě stále pravoslavní. S povrchností je to složitější, to je ta záludnější z obou lstí. A tak dnes budeme chvilku přemýšlet nad tímto nebezpečím, které hrozí znehodnotit celou tu dlouhou cestu podniknutou za duchovním životem a poznáním pravdy.
* * *
Každý pastýř musí věnovat nějaký čas a úsilí, aby vyučil ty, které duchovně vede, základním pravdám křesťanské víry, principům duchovního a církevního života. Má-li ten, kdo se chce učit, dobrou vůli, dříve či později si osvojí to, co je potřebné znát. Poté však pro pastýře nastává dlouhodobá a nekončící práce, aby přivedl své duchovní stádce k poznání vnitřních principů křesťanského života a získávání spásy. Snaží se je především ochránit před pádem do pokrytectví či vnějškovosti. Dovést své svěřence k tomu, aby pochopili, proč přišel Kristus, a aby uskutečnili ve svém nitru to, co je potřebné k vnitřnímu "srůstu" s Kristem. To dnes tvoří valnou část pastýřského díla kněze.
Řekl bych, že povrchnost může být v jistém smyslu zkázonosnější než všechny dávné hereze. Její působení vidíme na dávných farizejích a kněžích, o nichž se vypráví v Evangeliu. Hledíme-li na vnější stránku tehdejší zbožnosti, vidíme velkolepý obraz. Tolik bohoslužeb, tolik obětí, tolik zbožných skutků, tolik modliteb, takový průnik náboženských zásad do každodenního života lidí! To je naprosto nevídané. Ale jaký byl vnitřní obsah této zbožnosti? Vidíme, že v porovnání s tou vnější stránkou, byla ta vnitřní skutečně velice skromná, neřku-li ubohá. A čím vyšší postavení v náboženské hierarchii, tím méně nelicoměrné zbožnosti, resp. tím silněji ovládal srdce náboženských vůdců duch antikristův. Neplatilo to pro všechny, ale pro většinu zřejmě ano. Proto se k nim Pán Ježíš tak často hromadně obrací se slovy: "Běda vám...!"
A když si položíme otázku: "Kdo dal ukřižovat Ježíše Krista?" Odpovědí bude: "Zbožní lidé." Z hlediska vnější stránky zbožnosti bychom dokonce mohli říci: "Ti nejzbožnější, ti, kteří byli v očích lidí prvními ve zbožnosti." Asi chápeme, že se zde zřejmě nebude jednat o pravou zbožnost, ale spíše o "zbožnost", která je vlastně parodií. Nicméně tyto evangelijní události dobře ukazují, co se může s nitrem člověka stát. Tam je trůn, který nezůstává prázdný. Pokud se člověk spokojí jen s vnější stránkou zbožnosti a neusiluje o její proniknutí do nitra, nevpouští si ducha zbožnosti "pod kůži", pak nitro člověka zůstane prázdné - avšak nikoliv na dlouhou dobu. Brzy se v něm usadí duch úplně opačný, démonický duch nepřítele. A takový člověk se mění na skutečné strašidlo, obludu, která je ve stavu příšerného rozpolcení - někdo jiný se tu ukazuje lidským zrakům a někdo dočista odlišný se skrývá uvnitř této šelmy.
To platilo pro dávné farizeje, a úplně stejně se to vztahuje i na nás. Jak se praví: "Tím nejhorším úkazem, s nímž se na světě můžeme setkat, je křesťan, který žije, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel." Nic strašidelnějšího už na světě nepotkáš.
***
Skutečností, s níž se každý pastýř musí nějak potýkat, je, že nikoliv bezvýznamná část věřících žije právě v té povrchní zbožnosti, která se uskutečňuje jen ve formálních úkonech. A tak považují mnozí naší věřící za klíčově důležité právě ty nejméně podstatné prvky našeho církevního života. Intenzivně řeší, za koho a kam postavit svíčku, kolik poklon vykonat, kolik akathistů přečíst, jaký moleben nechat odsloužit. Musíme tudíž do nekonečna opakovat, že není důležité, kolik akathistů a modliteb se oddrmolí (neboť kritérium počtu je jako honba za splněním normy či plánu), jelikož kvantita nemůže v duchovním životě nikdy nahradit kvalitu (opak platí jen u darwinistů). Podstatné je v modlitbě soustředění na obsah. Jeden ruský duchovní se ve svém kázání tázal: "Proč by měl Bůh naslouchat tvé modlitbě, když ji neposloucháš ani ty?"
Mám pochopení pro ty, kteří v Rusku zápasí za zachování církevně-slovanského jazyka při bohoslužbách, ale nemám pochopení pro ty, kteří se nejsou schopni (a hlavně ochotni) modlit při liturgii, která se slouží v jiném jazyku, než na jaký jsou zvyklí. Cožpak jsou na bohoslužbě jen kvůli jazyku a ne kvůli setkání a sjednocování s Kristem? Při liturgii sloužené česky snad nepřichází Kristus?
Alexij Osipov připomíná výrok sv. Ignatije Brjančaninova, že modlitba bez pozornosti už není modlitbou, ale spíše rouháním. Má tím na mysli takový stav, při němž se už ani nesnažíme o pozornost, ale plně se spokojujeme s tím, že přečteme, co je předepsáno. Nehovoříme s nikým, nýbrž mluvíme do prázdna. Je to jako bychom byli pozváni k nějaké vysoce postavené osobě - např. k prezidentovi (v našich podmínkách) - a když nás uvedou k audienci, tak se obrátíme k prezidentu zády a začneme o něčem tlachat s jeho tajemníkem nebo sekretářkou, třeba o počasí. Představíme-li si takovou situaci, snadno odhadneme, jak asi taková audience dopadne. Leč ještě daleko horší je, obracíme-li k Bohu slovy modlitby, a při tom myslíme na věci nesouvisející, všední či dokonce daremné a hříšné.
Nikoliv nepodobné je, když se lidé zaměří jen na to, jak se přesně a správně přežehnávat znamením kříže, hlídají centimetry, nebo jak a kolikrát se klanět, ale vůbec se nezabývají úvahami o tom, že vnější zbožný úkon má být spojen s vnitřním stavem, měl by být jeho vyjádřením. Tělo přece zapojujeme do naší zbožnosti tím, že je sjednoceno s naší vnitřní bohoslužbou. A tak jsou věřící někdy překvapeni, že by je pokřižování mělo duchovně spojovat s Ukřižovaným, podle slov ap. Pavla: "Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zmařeno a my už hříchu neotročili." (Řím 6,6) "Jsem ukřižován spolu s Kristem." (Galat 2,19) Svět je pro mne ukřižován a já světu. (Galat 6,14)
Kristus nás přišel změnit - a to se týká hlavně našeho nitra - srdce. V tom tkví naše příprava na věčnost. To vnější povrchní, to, jak jsme se zde tvářili, co jsme předstírali, jak jsme chtěli, aby nás viděli druzí lidé, to všechno zde v okamžiku smrti necháme. To je to, co umře. Dále bude žít právě to, co bylo ve skutečnosti uvnitř nás, co jsme tak pečlivě skrývali, co jsme nechtěli, aby se někdo dozvěděl, náš pravý obraz, o němž jsme nechtěli, aby nás takhle někdo poznal. Takovými opustíme naše tělo a takovými zůstaneme navěky. Proto je tak důležité nechat Krista, aby uzdravil naše hlubiny.
* * *
Zajímavě a hluboce o tom vypráví dnešní úryvek z listu apoštola Pavla:
»Bůh, bohatý v milosti, pro převelikou lásku svou, kterou si nás zamiloval, spoluoživil v Kristu i nás, kteří jsme byli mrtvi kvůli hříchům. Blahodatí jste spaseni! V Kristu Ježíši a s Ním vás vzkřísil a spolu s Ním vás posadil na trůn na nebesích. A tím ukáže v budoucích věcích přehojné bohatství blahodati své skrze dobrotivost k nám v Kristu Ježíši. Neboť blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše, aby se nikdo nechlubil. Jeho dílo totiž jsme, stvořeni jsouce v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, které nám Bůh připravil, abychom v nich chodili.« (Efez 2,4-10; překlad z CSL)
Klíčové věty: "Blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše." Žádný skutek, ani zbožný úkon nemá tu "magickou moc", aby nám dal spásu. Blahodárná duchovní síla, kterou mají všechny zbožné skutky, úkony nebo gesta, vyvěrá z toho, že jsou vyjádřením toho, co máme v nitru, čili naší víry a skrze tuto víru jsme blahodatí - Božím darem - spaseni pro věčný život v Kristu. Naše bohoslužby a duchovní úkony, obřady a činy, jsou těmi "dobrými skutky, k nimž jsme v Kristu Ježíši stvořeni, abychom je činili, a Bůh nám je připravil" jako naši cestu, po které máme kráčet. Jenže vyprázdníme-li tyto skutky a bohoslužby tím, že přestaneme vnímat jejich obsah a konáme je jen magicky (jako katolíci v duchu jejich dogmatu "ex opere operato"), potom se nám tato cesta, kterou nám Bůh určil a napnul ji jako most vedoucí ze země do nebe, rozpadne pod nohama.
Při křtu bylo do nás zaseto semeno nového lidství Kristova. Křtem a skrze víru jsme znovustvořeni v Kristu k tomu, abychom činili skutky podobné činům andělů, kteří vším, co činí, slouží Bohu. Tak i my máme veškerým svým konáním sloužit Bohu a zvláště při posvátných bohoslužbách spolusloužíme s anděly: "Cherubíny tajemně představujíce, všecky nyní světské odložme péče..." zpíváme na liturgii, ale činíme to?
Neustále přicházejí další a další svědectví různých návštěvníků našich bohoslužeb o duchovní síle, která zde sestupuje a často přímo ohromuje ty, kteří se s tím setkali poprvé, či duchovně utěšuje a nasycuje jejich srdce způsobem, který ještě nezažili. Jenže my jsme až příliš často otupení zvykem a už si dost dobře neuvědomujeme, co vlastně máme a co nám Bůh ve své dobrotivosti v Kristu Ježíši dává. Naši pozornost poznenáhlu přitáhnou vnější věci a vnímavost k vnitřnímu obsahu se nám vzdaluje.
* * *
Proces zpovrchnění křesťanství se však netýká jen jednotlivců, nýbrž i života celých církví. Jedna z "udiček", na které se církev snadno chytí a nechá se vytáhnout z hlubiny duchovního života na souš, je sociální činnost. Začalo to na západě protestantskými církvemi a postupně toto myšlení - být světu užitečný na poli sociálním - vstřebala i katolická církev. Nyní se to dere i do církve pravoslavné.
... V protestantismu se práce stává svobodnou činností, zaměřenou výhradně na uspokojování pozemských potřeb, neboť Kristus již vykoupil každého věřícího ze všech jeho hříchů a věřícímu se nyní hřích nepočítá jako hřích. Práce dostává pouze pozemskou hodnotu, vylučující jakýkoli eschatologický význam. Energie ducha, která byla u středověkého člověka vynakládána na askezi pro dosažení spásy, tak byla zcela osvobozena. Celý její náboženský pathos byl přenesen s nebe na zem, od cílů duchovních na aktuálně-praktické. Úkol Církve jakožto společenství věřících byl v podstatě odkloněn k sociální činnosti.
Aby nedošlo k omylu - v principu nelze nic namítat proti pomoci chudým, hladovým, nemocným atd. Vždyť se o tom hovoří přímo v Evangeliu! Jenže sociální angažmá církve nesmí být samoúčelnou a nouzovou náhradou její duchovní mise; musí vyvěrat z duchovního života církve a k němu se zpátky vracet - jinými slovy sloužit spáse člověka. Podle možností a sil se mu bez nějakého zvláštního programu věnuje každý, kdo se pokouší uskutečnit svaté Evangelium. Sociální službou se zabývají církve i jednotlivci - a je to zcela přirozený důsledek duchovního života a křesťanské víry. Jakmile se však těžiště církevního myšlení začne nenápadně přesouvat od modlitby, pokání, bohoslužby, půstu, očišťování srdce od vášní, směrem k jakékoliv vnější činnosti, včetně té sociální, je to past. Kristův apel: "Hledejte nejprve Boží království..." - to je dogma, které stále platí.
(V protestantismu) ... Kterákoli obvyklá práce, a tudíž sám pozemský život a všechny jeho hodnoty, dostávají pro věřícího v jistém smyslu náboženský charakter. Tak probíhá zjevný návrat k pohanství s jeho kultem všeho pozemského... Materialismus a ateismus byly logickými následky tohoto procesu. Protestantské církve se v podstatě mění na další dobročinný úřad ve státě... Kristova slova (o pozemských tělesných potřebách člověka): „Hledejte nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a to všecko (co potřebujete k životu) bude vám přidáno“ (Mat 6,33); „toto měli jste činiti, a onoho neopouštěti“ (Mat 23,23) – čím dál více upadají v zapomnění.
(V pravoslaví) se sociální činností v Církvi mohou zabývat i takoví duchovní a laikové, o nichž Pán řekl: „přibližují se ke Mně lidé tito ústy svými a rty mne ctí; ale srdce jejich daleko jest ode Mne; a nadarmo Mne ctí, učíce učením a přikázáním lidským“ (Mat 15,8-9)... Není nutno hovořit o tom, že činnost takových služebníků, byť by oficiálně vycházela z nejvyšších církevních orgánů, nic církevního kromě formy obsahovat nebude a dobro nepřinese. Nad to se nezřídka podobní pracovníci stávají přímo pokušením pro ty, s nimiž přicházejí do styku, a mnohé odvracejí od Pravoslaví... Myšlenka, že se sociální služba Církve (jakož i ostatní druhy její činnosti) vždy uskutečňuje z vůle Ducha Svatého a nezávisí na duchovním stavu těch, kdo ji vykonávají, je hluboce mylná... Zůstanou-li křesťané, když přijali křest, v životě pohany, pak všechna jejich činnost bude proniknuta pohanským obsahem a ukáže se v konečném výsledku jako neplodná a dokonce škodlivá, byť by se uskutečňovala ve jménu Církve. Bůh totiž hledí na srdce člověka.
V současnosti svědčí charakter působení mnohých křesťanských církví, zvláště na Západě, o strmém úpadku jejich zájmu o duchovní život a katastrofální zálibě v takzvané horizontální, prostě řečeno: čistě světské, činnosti... Bezděky se vybavují slova A. S. Chomjakova: „Existuje jakási hluboká faleš ve spojení náboženství se vzrušenou sociální angažovaností... Když se církev zamíchá do pranice o housky a ústřice a začíná vystavovat na odiv svou větší či menší schopnost řešit otázky podobného druhu v úmyslu svědčit tím o přítomnosti Ducha Božího ve svém lůně, ztrácí všechna práva na důvěru lidí“.
Není pochyb o tom, že podobné zesvětštění současného křesťanství je povážlivým krokem na cestě k přijetí antikrista. Neboť tento lžispasitel řeší (či alespoň vytváří vizi řešení) všechny základní sociální a ostatní světové problémy. Takto se pro křesťany, kteří hledají materialistickou záchranu současného světa, stane očekávaným Kristem. Tak nepozorovaně, s Biblí v ruce, proběhne zřeknutí se Krista Spasitele. Svatý Ignatij ukazuje na hlavní příčinu odpadnutí křesťanů: „Kdo ve svém nitru nepřijal Království Boží, ten nepozná antikrista a dozajista se stane, aniž by si toho všiml, jeho přívržencem“. „…A proto pošle jim Bůh působení bludu, aby věřili lži“ (2 Sol 2,11).
Naše církev nejednou vystoupila s kritikou takzvané horizontality, tj. hypertrofie sociální aktivity (podle vyjádření E. Trubeckého „náboženského politikaření“) současných křesťanských církví, členů ekumenického hnutí. Zdůrazňovala, že základním cílem sociální služby Církve je právě snaha o duchovně-mravní ozdravení společnosti a ne o růst materiálního blahobytu. Ctihodný Izák Syrský psal: „Lidé si oškliví chudobu, ale Bohu je mnohem odpornější namyšlená duše a povýšený rozum. U lidí je v úctě bohatství, ale u Boha je hodná cti pokorná (ponížená) duše“. Pro svatou Církev vždy zůstanou směrodatná Kristova slova: „Protož pravím vám: nepečujte o duši svou, co byste jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zdaliž duše není více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv?“ (Mat 6,25). (Výběr z přednášky A. Osipova: Skutky víry - teologické aspekty sociální služby Církve, kterou si můžete přečíst i v češtině.)
Podobnou pastí se může stát pro církev horoucí angažovanost v potratové problematice; nemluvě o scestném katolickém tažení proti antikoncepci. Dnes je zjevné, že nejčastější slova, která se skloňují v souvislosti s katolickou církví, nejsou už zdaleka jen Bůh či spása, ale spíše: potrat nebo kondom.
* * *
Jak vlastně vypadá situace katolické církve na západě? »V USA, v Německu a v Rakousku zuří ostrý boj v kněžstvu i mezi laickými věřícími mezi liberály a konzervativci. Liberálové chtějí v církvi určitou formu demokracie a jsou přesvědčeni, že by se měla církev především zabývat chudobou a vykořisťováním. Konzervativci podporují autokracii a jejich hlavním tématem jsou potraty. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že nekněžský stav projevuje vůči těmto sporům nezájem. V postojích katolíků a nekatolíků vůči potratům není v Británii v podstatě žádný rozdíl.« (Zdroj) Zpovrchnění života církve, v níž převládnou témata, jež nejsou z duchovního hlediska prioritou, vede k odtržení myšlení kléru od věřících. Klér se zabývá problémy, které věřící příliš nezajímají a před veřejností církev diskreditují, takže o ní přestává jevit zájem. A věřící se z církve potichu vytrácejí. Tvrzení, že naopak ve třetím světě katolická církev roste, je jen úhybným manévrem. Ve skutečnosti tam není zájem specificky o katolickou církev, ale o křesťanství obecně.
Jedním z ukazatelů, jak na tom lidé v církvi (ve farnosti, v monastýru, v rodině) jsou, co se týče otázky hloubky duchovního života, jsou spory a konflikty. Při vnějším pohledu na věci (ať už církevní, nebo světské) se vše dostává do sporu. Protože je dnes celá naše společnost zoufale povrchní, vidíme všude spory, nesoulad.
Stav celé společnosti kvůli vzrůstající povrchnosti a vnějškovosti (k nimž jsme naším způsobem vzdělání vlastně od dětství vychováváni a formováni) dospěl tak daleko, že se dostaly do sporu tři hlavní vůdčí síly světa: náboženství, filosofie a věda. Mnozí myslitelé si už ani neumějí představit nic jiného a připadá jim, že tento spor je vlastně nutný. Opak je pravdou - je hluboce nepřirozený. Když jde myšlení člověka pod povrch věcí, nachází jednotu a zjistí, že i ony tři síly lidského myšlení mohou být v jednotě, vzájemně se doplňovat. Nejmarkantněji je vidět současná ubohost lidského myšlení na vztahu k náboženství, které se dnes začalo chápat jako nevědecké, neosvěcující a uvádějící to temnoty. Nemusím zde snad dnes rozebírat, jak zoufale zatemnělý je to pohled. A stačilo by tak málo - snaha rozhrnout závěs, pohlédnout do nitra, uvidět vnitřní souvislosti a jednotu všeho se vším. Poznávání jednoty všeho stvoření by přineslo lidem sjednocení - ne takové sjednocení, jaké dává svět a jaké nabídne už brzy ohromenému lidstvu Antikrist, ale takové sjednocení, jaké dává Kristus, sjednocení jazyků ve Svatém Duchu.
O tom hrozném obrácení všeho naruby, o falešném poznání, které je klamem, a o sleposti člověka k duchovnímu poznání píše sv. Nikolaj Velimirovič: "První člověk neznal skoro nic, ale chápal všechno. Dnes lidé znají mnoho, ale chápou málo. Poslední člověk bude znát skoro všechno, jenže nic nebude chápat." A jinde se rozvíjí Pavlův výrok: "Protože lidé odmítli zdroj pravého poznání, vydá je Hospodin do moci lži, a tak budou lidé posledních dob věřit výmyslům v domnění, že je to prokázaná a nepochybná pravda." A takové falešné poznání, taková materialisticky zúžená věda je samozřejmě ve sporu s pravou vírou, s křesťanským zjevením.
* * *
Zmínili jsme sjednocení, které není ze světa, nýbrž je darem shůry, - sjednocení ve Svatém Duchu. To se děje v Církvi a získává se na poli spolupráce člověka s Bohem. Člověk musí vyvinout úsilí očistit své nitro. Často zde na toto klíčové téma pravoslavné spirituality hovoříme. Dnes přineseme zase jeden pohled, ukazující, jak lze vykročit na tuto cestu.
Starci říkají, že je potřeba v nitru zchudnout. Je to přesný opak toho, jak většina z nás žije - snažíme se mít co nejvíce, a to se týká nejen věcí, ale i toho, co zatěžuje duši - získat co nejvíce potěšení, slastí, slávy, moci, uctívání, vážnosti, chvály či zábavy. Jenže čím více toho všeho získáme, tím jsme uvnitř těžší, neklidnější, znepokojení, plni obav a napětí.
Jedna ruská monaška podotkla: "Když se člověk snaží, jen aby dostal od života vše, co mu může dát, mění se na zvíře." Cesta k polidštění člověka vede skrze postupné oprošťování se od všeho, co můžeme postrádat. Je zajímavé, že nakonec člověk zjistí, že může postrádat skoro vše, dokonce i to, co původně považoval za zcela nepostradatelné. A ještě zajímavější je, že čím více toho odloží, tím více cítí uvnitř radosti, protože začíná zakoušet svobodu. Když změníme ducha svého uvažování, zjistíme, že nepotřebujeme většinu věcí, po nichž jsme tak toužili a očekávali od nich trochu životního štěstí. Potřebujeme jen velice málo jídla a pár kousků oděvu. Můžeme pak udělat radost někomu, koho obdarujeme tím, co zrovna potřebuje. Nepotřebujeme chválu a uznání, natož slávu, ale potřebujeme potěšit a povzbudit druhého člověka dobrým slovem. Nepotřebujeme poučovat, ale zatoužíme stále se učit. Zjistíme, že se můžeme klidně obejít bez tělesné i psychické slasti, ale nikdy se nevzdáme touhy po nehynoucím společenství s Bohem, kterou do nás Stvořitel vložil. Jedině nasycení této touhy přinese pokoj naší duši, bez něhož nikdy nedojdeme štěstí.
Křesťanství jde opačnou cestou než tenhle svět trvale rostoucí spotřeby, která je jak černá díra - vše pohlcuje a nikdy nebude mít dost. My však máme kráčet cestou sebeomezení člověka, stezkou askeze, zdrženlivosti, dodržování přikázání. A vykročíme-li už jednou konečně, dají se věci do pohybu. Jak o tom píše sv. Maxim Vyznavač: "Za zdrženlivost je odměnou bezvášnivost; za víru obdržíme poznání. Z bezvášnivosti se pak rodí moudrost a z poznání se zrodí láska k Bohu."
Vnitřní zchudnutí přináší člověku jistou lehkost ducha, člověk zjistí, jak málo toho z tohoto světa vlastně chce. Je schopen podívat se na svět a lidské hemžení, jehož se dříve nadšeně účastnil, jaksi z nadhledu, nebo tak nějak z povzdálí a ze strany. Dříve byl tento stav charakteristickou vlastností stáří - říkalo se tomu moudrost. Kvůli tomu byli staří žádáni o radu. Moudrost totiž nejsou jen zkušenosti, ale také pohled z odstupu. Lépe se tak totiž dá pochopit, co jsou skutečné hodnoty. Dodnes vidíme toto postavení starců v monastýrech; ve světě se už schopnost hledat větší moudrost téměř ztratila. Vztah ke stáří, stárnutí a starým lidem je toho dokladem.
* * *
A tím se dostáváme k závěru našeho přemýšlení. Cestu, na niž jsme zváni, známe, ale váháme. Duch světa zmátl naše uvažování. Duchovní jed paralyzuje naši odvahu a rozhodnost k duchovnímu zápasu. Vytrvale si tedy připomínejme, jaké jsou naše hodnoty: svatá víra, na kterou jsme složili svou naději; posvátné bohoslužby, na nichž se každou neděli shromažďujeme, abychom vstoupili do jiného světa; svaté Tajiny, jimiž se sjednocujeme s Kristem a on nás léčí k věčnému životu.
Administrátor
--- 11. 2. 2013
Archijerejský sněm RPC
Episkopát Moskevského patriarchátu za právo lidí odmítnout elektronickou identifikaci
Archijerejové Ruské pravoslavné církve vystoupili s výzvou zajistit právo požívat sociálního zabezpečení bez elektronických dokumentů.
4. února probíhal v chrámu Krista Spasitele archijerejský sněm RPC. Mj. podpořil právo občanů odmítnout z jakýchkoliv důvodů technologie zpracování osobních údajů.
"Církev považuje za nepřípustné libovolné formy nátlaku na občany, aby používali elektronické identifikační zařízení, prostředky, které jsou součástí automatizovaného sběru dat a čehokoliv, co udává jakoukoliv osobní informaci," praví se v dokumentu schváleném na Sněmu. Dokument se jmenuje "Pozice církve v souvislosti s rozvojem technologií pro platby a pro zpracovávání osobních údajů."
Jak se v dokumentu poznamenává, použití identifikačního zařízení (karta, čip apod.) spolu se současnými technickými prostředky umožňuje realizovat "totální kontrolu člověka bez jeho souhlasu - sledovat jeho pohyb, nákupy, účty, jaké absolvuje lékařské procedury, jakou dostává sociální pomoc, další právně a společensky významné skutky a dokonce i osobní život".
Již nyní vyvolává obavy, co se děje při shromažďování a zpracování osobních údajů dětí, učících se ve všeobecně vzdělávacích institucích, protože shromažďování údajů se nezřídka děje nekontrolovaně a to i takových údajů, které jsou zjevně nepotřebné pro zajištění procesu výuky," prohlásil Sněm.
Podle slov biskupů Moskevského patriarchátu mnozí věřící vyjadřují nesouhlas s povinným přijetím identifikačního kódu a s tím, že se stává jejich nezměnitelným, doživotním i posmrtným atributem. Kromě toho vyvolává znepokojení "sílící tendence k rozšíření shromažďování biometrických údajů o člověku a dokonce objevování se implantovaných elektronických identifikačních zařízení".
Lidé - včetně pravoslavných - kteří si nepřejí vstoupit do nového identifikačního systému, často sdělují, že jsou "zbaveni lékařské pomoci, starobního důchodu a dalších příjmů, potvrzení invalidity a dalších úlev či výhod. Někdy nemohou manipulovat s majetkem, být přijati na školu nebo do zaměstnání, podnikat, hradit služby, získat cestovní doklady. Výsledkem je, že se vytvořila celá společenská vrstva lidí, vyvržených ze všech sfér společenského a státního života," píše se v dokumentu.
RPC je přesvědčena, že vzpomenuté technologie "nesmějí být bezalternativní a povinné". Těm, kdo odmítají tyto technologie přijmout, musí být nabídnuta alternativa - tj. použití tradičních metod identifikace osoby používaných dnes ve většině zemí, kde kanonicky působí Moskevský patriarchát.
"Realizace práva na přístup k sociálnímu zajištění bez elektronických dokumentů musí být zajištěna materiálními, technickými, organizačními a je-li nutno i právními garancemi. Církev má zato, že je nepřípustné, aby nějaký člověk byl nucen přijmout na své tělo jakékoliv viditelné i neviditelné identifikační značky; stejně tak je nepřípustná jakákoliv nucená implantace identifikačního mikro- či nano-elektronického zařízení do lidského těla," zdůraznil Sněm.
Episkopové Moskevského patriarchátu vedle toho uvádějí, že souhlas obyvatelstva k používání prostředků elektronických plateb musí být doprovázen povinným objasněním všech následků přijímaného rozhodnutí. Občanům, kteří si přejí používat tyto prostředky, je potřeba zajistit přístup k informaci o obsahu elektronického zápisu a možnost měnit její obsah. "Nutno garantovat, že tyto osobní informace neuniknou případně nebudou zneužita, a je-li to potřebné zvýšit odpovědnost za nakládání s nimi. Doklady vydávané státem nesmějí obsahovat informaci, jejíž podstata a účel nejsou jasné nebo jsou skrývané před majitelem dokladů. Dále nesmějí obsahovat symboly mající rouhavý či morálně pochybný charakter nebo urážejí city věřících," dodává sněm.
Interfax
P.S.
Ruská pravoslavná církev má - po téměř století trvajícím nepřátelství - v současnosti velice dobré vztahy s ruským státem. (V církvi, kde každá druhá nebo třetí rodina má ve svém příbuzenstvu mučedníka za víru, to někteří považují téměř za zázrak.) Díky těmto novým vztahům není tedy vyloučeno, že nejvyšší státní představitelé vyslyší tento hlas církve a upraví politiku státu v oblasti zavádění elektronických dokladů a identifikačních zařízení.
Administrátor
--- 6. 2. 2013
Jiné je uvažování Boží a jiné je pokažené smýšlení lidské
11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku
Evangelium podle Matouše
18,23 Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.
18,24 A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven.
18,25 Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh.
18,26 Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´
18,27 Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.
18,28 Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať, co dlužíš!´
18,29 Ten padl na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení a zaplatím ti!´
18,30 On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.
18,31 Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.
18,32 Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!´ řekl mu. `Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil.
18,33 Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´
18,34 Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
18,35 Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru."
Mat 18,23-35
Toto nedělní čtení se nám podle našeho kalendária přesunulo na dnešní den z léta, protože bylo vynecháno kvůli svátku Proměnění Páně, jinak bychom v tomto paschálním roce o tuto perikopu přišli. A bylo by opravdu škoda, kdybychom v některém roce neslyšeli právě toto evangelium s podobenstvím o králi a jeho účtování se služebníky. Podobenství je to nesmírně bohaté na možnosti výkladu, lze z něho čerpat poučení na mnoha rovinách. Dnes bych se však rád pozastavil nad skutečností, že nás toto čtení uvádí do hlubokého tajemství. A nehovořím nyní o "tajemství" jen tak obrazně, ani nepoužívám toto slovo v laciném významu!
Odhalují se nám zde hned dvě zjevení. Jednak nám Pán Ježíš na chování krále ukazuje, jaký je Bůh. Když připustíme mírnou antromorfizaci, pak bychom mohli říci, že nám zjevuje tajemství Božího myšlení, tj. jak Bůh uvažuje. Na druhé straně nám ukazuje nejen, jak daleko jsme od tohoto způsobu smýšlení, jak mu nerozumíme, jak je nám cizí a nepochopitelné, ale i jak je naše pojetí spravedlnosti vzdáleno od Boží spravedlnosti. Na dnešním čtením vidíme, že mezi spravedlností lidskou a spravedlností Boží je rozdíl zcela zásadní.
Můžeme směle předpokládat, že člověk stvořený podle Božího obrazu a podoby měl původně právě takové uvažování, jaké nám ukazuje v Evangeliu Pán Ježíš. Vše změnil v jediném okamžiku hřích, pád člověka, který si od toho momentu osvojil myšlení hluboce nepřirozené, mohli bychom říci zvrácené, sobecké. To je právě to myšlení, která nám dnes připadá jako naprosto přirozené, správné a hlavně spravedlivé. A tímto způsobem myšlením jsme přímo posedlí a ovládaní.
Jaké je tedy to Boží myšlení, čili Boží spravedlnost? Pán Ježíš to demonstruje na chování onoho krále v dnešním podobenství. Služebník měl dluh (mimochodem, částka udávaná v tomto podobenství, je naprosto obludná, řekli bychom "astronomická"; nejspíš jde o nějakého správce, který dlouhodobě defraudoval svěřené jmění, ponechával si vybrané daně či něco podobného). Evangelium nám neříká, co si za ty peníze, které dlužil králi, pořídil, či jak s nimi naložil. Možná s nimi naložil dobře, možná zle. Třeba si za ně vystavěl honosné sídlo, nebo je rozházel nemravným životem, třeba z nich uhradil něco potřebného, nevíme. Buď jak buď, ten král se rozhodl, že mu dluh odpustí, což v praxi znamená, že tu útratu vezme za sebe, že sám ze svých prostředků zaplatí to, zač jeho služebník dlužnou částku utratil. Král si sice sám nic z toho neobjednal, nic nedostal, ale zaplatil cizí útratu. To znamená - bere jeho dluh na sebe. Z hlediska lidské tj. tzv. "přirozené" spravedlnosti, kde je tu nějaká spravedlnost? Není po ní ani památky, protože milostí krále končí veškerá tato malá mstivá spravedlnost.
Vidíme tady jasný obraz oběti Ježíše Krista na kříži, kdy Beránek Boží bere na sebe hřích světa, bere na sebe naše viny a "dluhy", a platí za ně sám, abychom mohli být vykoupeni, osvobozeni. To je konkrétním vyjádřením toho, co křesťané o Bohu vědí: "Bůh je láska." Nic takového není v žádném jiném náboženství. Tato nejvyšší pravda o Bohu je ve všech ostatních vírách skryta, resp. nebyla zjevena. V jiných vírách a religiích najdeme jen to základní povědomí o Bohu: je nejvyšší, je soudce, je spravedlivý. Ještě tak nejdál, kam se nekřesťanské náboženství může dobrat, je připustit, že se Bůh může smilovat. Jako soudce může udělit milost - to ho nic nestojí, a nepřestává kvůli tomu být spravedlivý. Ale že by Bůh byl láskou v samotné své podstatě? To je pro ostatní náboženství zcela absurdní. Buddhisté se tomu smějí; pro ně není žádného osobního Boha. Muslimy to dokonce rozhořčuje. Jak by pak mohl být spravedlivý? Je-li Bůh láska, znamená to totiž nejen, že se může smilovat, ale že se chce smilovat - a to nad každým, i nad hříšníkem, - a vlastně z toho vyplývá, že se musí smilovat, pokud mu to člověk dovolí. Plyne z toho, že musí všechny milovat stejně. Jenže kde je pak Boží hněv, jeho pomsta a rozlícení? A kde je peklo? Svatí Otcové na to odpovídají; už jsme zde nejednou citovali: Nikdo ať neříká o Bohu, že je spravedlivý! Vždyť my jsme svými hříchy propadli smrti, ale On dal za nás svého Syna. My pácháme nepravosti, ale On za ně umírá na kříži. Tak kde je tu nějaká spravedlnost?! Izák Syrský: "Nenazývej Boha spravedlivým soudcem, neboť jeho spravedlnost se neprojevuje nad tvými skutky! Jeho Syn nám zjevil, že On je především dobrý a dobrotivý." Kdyby se nad našimi skutky projevila jeho spravedlnost, byli bychom ihned v pekle.A nyní se můžeme vrátit zpět ke sledování naší roviny Ježíšova podobenství o vyúčtování. Jde nám o rozdíl mezi Božím myšlením a lidským pokaženým uvažováním. Říká se tu, že vzít na sebe vinu druhého člověka je něco naprosto přirozeného a je to jednání, které vyvěrá z lásky. Brát na sebe cizí vinu je součástí božského myšlení. Naproti tomu lidská - mstivá - spravedlnost je aktem sobectví, omezeného myšlení a hluboce nepřirozeným ba, zvráceným myšlením. Člověk uvažující v tomto pokaženém duchu o druhém člověku (většinou však ne sám o sobě) říká: "Provinil se, ať zaplatí. Ale já? Proč bych měl platit za někoho jiného? Vždyť on se provinil, ne já." Kdyby takto uvažoval Bůh, nikdy by nepřišel Ježíš Kristus, a my bychom stále byli uvězněni ve svých vinách. Tato lidská pokažená spravedlnost nejenže ve skutečnosti není vůbec spravedlivá, ale v posledku obvykle vede k tomu, že člověk nechce platit ani za své viny, a snaží se je "hodit" na někoho jiného: "Proč já bych měl platit za své viny, ať za mě zaplatí on." Takové myšlení je diktováno člověku jeho sobectvím.
Řehoř Nysský, jehož sedmý všeobecný sněm nazval "otcem otců" (neslýchaný titul!): "Není zbožné považovat Boží podstatu za podrobenou jakékoliv vášni, libosti nebo milosti či hněvu - proti tomu jistě nebude nic namítat nikdo dokonce ani z těch, kdo mají malé poznání pravdy o Bohu. Ač se (v Bibli) praví, že Bůh se raduje ze služebníků svých a zuřivě se hněvá na padlý lid, pak se smilovává a je slitovný, každým z takových výroků, jak myslím, nás všude přijaté slovo hlasitě učí, že prostřednictvím našich (lidských) vlastností se Boží prozřetelnost přizpůsobuje naší nemohoucnosti; aby ti, kteří mají sklon k hříchu, zdržovali se zla kvůli strachu před trestem; ti, kteří dříve byli strženi hříchem, nepropadali zoufalství a vraceli se (ke zbožnosti) skrze pokání, když vidí (Boží) milost." Zde je ukázáno, proč se Písmo svaté vyjadřuje tímto způsobem. Podle sv. Řehoře je to jasné i těm, kteří mají malé poznání o Bohu. Kolik je však dnes takových, kteří hněvivě proti tomu protestují: "V Bible je psáno, že Bůh trestá, Bůh se zlobí! Co je to za herezi, že Bůh je jen láska?!"
Jan Zlatoústý poskytuje objasnění, proč se v Bibli používají taková slova, jako hněv, trest apod. A to je světec, v jehož kázáních vidíme hromy a blesky: "Bůh vás potrestá!" O trestech najdete v jeho řečech, kolik chcete hrozeb, a jindy zase o přízni a milosti Boží k člověku. A co o tom píše jinde? "Když slyšíš slova zuřivost, prchlivost a hněv ve vztahu k Bohu, tak pod nimi nechápej nic lidského. Jsou to slova shovívavosti (jimiž se Bůh sklání k našemu stavu). Bohu je cizí cokoliv podobného. Mluví se tak kvůli tomu, aby byl vysvětlovaný předmět přiblížen k pochopení hrubším lidem." Jak jinak by mělo Písmo promlouvat k lidem necitelným a tvrdým?
Po tomto výňatku s přednášky prof. Osipova si připomeneme slova sv. Jana Zlatoústého, která čteme každoročně na Paschu: "... kde je, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal, a tys´ svrženo ... a není nikoho v hrobě!" Někteří křesťané však stále věří více kvůli peklu než kvůli nebi. Stále v nich vládne staré uvažování mstivého pojetí spravedlnosti místo Bohomyslnosti a božského chápání spravedlnosti, která je láskou.
Známe přesně okamžik, kdy toto myšlení lidi ovládlo. Je to popsáno v Bibli na místě, kde se píše, co následovalo po hříchu prvních lidí. Toto zvrácené nové uvažování je tam popsáno velice názorně. Hospodin si zavolal Adama a Evu k soudu. Proč si je zavolal a soudil? Přece proto, aby jim odpustil. Vždyť s vinou se nedá žít. Pro lidskou duši je naprosto nutné očistit se od viny. Jinak vina bolestivě deformuje lidské srdce až do úplné nenormality.
Jenže průběh soudu nad Adamem a Evou ukazuje, že hřích už stihl zkroutit lidskou duši a uzamknout jejich myšlení, a tito lidé už nejsou schopni přijmout odpuštění, protože si již neuvědomují, co se to vlastně stalo. Podobně jako ten služebník z dnešního evangelia - přijal sice odpuštění dluhu, ale jeho radost byla spíše triumfem sobectví - raduje se, že nemusí platit, že unikl trestu, že může dál žít, jak byl zvyklý, že vyhnul spravedlnosti a nemusí pykat za svůj hřích. Sobectví nedovoluje člověku, aby si hlouběji uvědomil, co se vlastně stalo, - a že někdo musel zaplatit za něj. Takže kvůli tomu, že obdržené odpuštění neproniklo hlouběji do jeho duše a do jeho myšlení, je schopen vzápětí chytnout svého spoluslužebníka za krk a řvát na něho: "Ihned mi zaplať, co jsi dlužen." (Jedná se nevýznamný obnos.) Má na to právo? Ano, z hlediska "lidské spravedlnosti" jistě ano. Dlužník si půjčil, věřitel má právo vymáhat vrácení dluhu. Jenže v tom zaujetí myšlenkami na svá práva, ho vůbec nenapadne, že by milost, jíž se mu právě dostalo, mohl poslat dál. Sám sice přijal odpuštění, ale nepřijal ten způsob božský myšlení, z něhož odpuštění vyvěralo; ponechal si staré lidské pokažené uvažování a posílá svého dlužníka pykat.
Projevuje tím to samé myšlení, které se objevilo u Adama a Evy. Na Hospodinovu otázku: "Nejedl jsi snad ze zakázaného stromu...?" Adam ukáže prstem na Evu a říká něco ve smyslu: "To ona za to může, ne já." Hospodin se obrací k Evě a ona vece: "To ne já, ale had to způsobil." To, co zde vidíme, je neschopnost lidí přijmout svou vinu a odpovědnost. Ba, ještě hůře. Úplně se z nich během chvilky vypařil jejich dřívější předchozí způsob myšlení, jímž byli obdařeni jako něčím, co je jim úplně přirozené, - uvažování Božské, jemuž byli naučeni od svého stvoření. Jednou krátkou větou: Vyprchala z nich láska.
Dovolme si nyní chvilku fabulovat nad biblickým textem. Představme si, jaké by to bylo, kdyby hřích neměl tyto zhoubné následky na lidské smýšlení. Rozhovor při soudu by pak mohl probíhat asi takto:
Hospodin: Adame, cos to udělal?Kdyby se tenkrát odehrál ten rozhovor přibližně podobně tomuto, mohli jsme být v ráji doposavad.
Adam: Promiň, otče. Nejvíc mě mrzí, že jsem do toho zatáhl i Evu.
Eva: Ne, otče, je to všechno má vina.
A: Neposlouchej ji, já za to mohu.
E: Ale já jsem utrhla to jablko.
A: Kdybych byl pozornější, určitě by to neudělala.
E: Ne, je to můj hřích.
A: Můj hřích.
E: Otče, potrestej mne, jemu odpusť.
A: Ona si nezaslouží trest, všechno beru na sebe.
A tak od dob Adama trpíme nemocí zvráceného způsobu myšlení, které stále klokotá v kruhu viny a trestu, hříchu a pykání za něj, mstivé spravedlnosti, která pochází od ďábla. Je zajímavé pozorovat průmět tohoto myšlení do učení všech náboženství. Ano, všechna jsou založena na tomto pokaženém myšlení, kromě křesťanství. Ve východních pohanských náboženstvích se kolem této slepé mstivé spravedlnosti rozvinulo svérázné učení, které ji povýšilo na posvátný zákon. Jedná se o tzv. "karmu" čili "karmický zákon", podle něhož vše se člověku vrací - dobro bude odměněno, zlo potrestáno. A jelikož je zjevné, že v rámci jednoho lidského života k naplnění této "spravedlnosti" většinou nedochází, bylo vymyšleno učení o "převtělování". Co si člověk nadrobil v jednom životě, bude muset v příštích životech pěkně sníst. Sice si nic nepamatuje z minulého života, neví, zač trpí, ale spravedlnost musí být, i kdyby její naplnění nedávalo žádný smysl.
Mimochodem, zde máme jeden z dokladů falešnosti učení o karmě (a potažmo o převtělování, protože učení o reinkarnaci je důsledkem učení o karmě a bez karmy je nemyslitelné). Princip karmického zákona na sobě nese výraznou pečeť právě toho pokaženého a nepřirozeného myšlení, které je odcizeno Bohu a před pádem bylo lidem cizí. Z toho je vidět, že karmický zákon není něco, co patří k vesmíru od jeho stvoření, ale že učení o karmě je ve skutečnosti produktem zkaženého lidského myšlení. Bůh je v pohanství součástí pokaženého kosmu; tam není místo pro milost založené na lásce. Tak je to zřetelně vidět z hlediska křesťanství, protože v Evangeliu je zjeveno, jak uvažuje Bůh. Křesťanství není uzamčeno do stvořeného kosmu, nepotřebuje karmu, protože má milost přicházející ze sféry, která je mimo stvoření.Naše tzv. "přirozené" myšlení je ďáblem zakováno do kruhu (obrázek hada požírajícího svůj vlastní ocas to dobře vystihuje), v němž věčně klokotá, chodí kolem dokola a stále znovu a znovu míjí východ ven. Myšlení zjevované v Evangeliu a odpuštění, jehož se nám v Kristu dostává, nás osvobozuje, propouští z vězení, ale my si ho ne a ne osvojit. Pro nás je totiž velice těžké změnit své myšlení, na které jsme zvyklí. A tak jsme stále jako ten služebník z našeho podobenství, který dostal odpuštění, ale přijal je pouze vnějškově, vnitřně si je neosvojil a uvažoval stále postaru a nakonec kvůli tomu sám skončil ve vězení. A tak je i naše mysl kvůli tomu, že si podržuje staré sobecké a nepřirozené uvažování, uvězněna ve svém malém peklíčku, kde se naše duše vaří v kotli, pod který si sami přikládáme. A při tom by stačilo tak málo - jen změnit své myšlení podle Evangelia!
Pro ilustraci - jeden příklad reinkarnačního a karmického učení ve východním pohanství najdeme Džátakách - to jsou příběhy o převtěleních Buddhy, o jeho minulých životech. Je tam 547 vyprávění - učedníci jdou s Buddhou a ptají, čím kdo byl v předešlých převtěleních. Jednou vidí opici, jak skáče ze stromu na strom a ptají se Gauthamy Buddhy: "Co je to za opici?" Buddha odpovídá: "Před mnoha milióny kalp (kalpa je cosi jako eón), kdy já už byl Buddhou, byla tato opice mnichem ze soudního kláštera. Šel jsem po cestě a musel přelézt nějaký plot a při tom jsem si roztrhl oděv. Tento mnich mě viděl a zasmál se. Nevěděl, že jsem Buddha. Ale za tento hřích, za to že se smál Buddhovi, se musí miliónkrát převtělit do vřeštící opice."
Je to těžké, ale Bůh nám svou blahodatí spěje na pomoc. Jenže to má háček v tom, že blahodať působí vždy v duchu synergie - čili spolupráce s člověkem. Je tedy potřeba lidská snaha. Malé dítě, stojící na vyhlídce před nějakou ochrannou zídkou, nevidí přes ní a nemůže se kochat výhledem do krásy kraje. A tak zvedne ruce, otec je za ně uchopí, dítě zvedne a to pak uvidí všechnu tu krásu. A tak je potřeba, abychom i my nejprve zvedli ruce, a poté nás Bůh za ně uchopí a vytáhne nahoru, tj. k vyššímu myšlení. Zvednout ruce to v našem případě může znamenat pozdvihnutí dlaní k modlitbě, pohnout rukou ke znamení kříže, ale také napřáhnout ruku s almužnou či pomocí.
* * *
Změna uvažování, k níž nás Evangelium přivádí, jde skutečně do hloubky, zařezává se do největších hlubin lidské duše. Obrací člověku perspektivu. Věci kolem vidí člověk s proměněným myšlením naprosto jinak, než člověk se starým uvažováním. Jako příklad uvedu výrok jednoho z největších světců naší doby, otce Ioanna Krestjankina, který nedávno zemřel a má v pravoslavné církvi světeckou autoritu, kterou překonává sotva kdo ze světců 20. století.
V Rusku má pravoslavná církev školy, kde se vyučují dívky, aby se posléze staly zdravotními sestrami. Jednou přišli do lávry za otcem Ioannem dva kněží, kteří sloužili na takové škole, s otázkou - co považuje za nejdůležitější, aby se dívky pro své budoucí povolání na škole naučily. Otec Ioann se na pár vteřin zamyslel, a pak odvětil: "Aby dokázaly své pacienty dovést k tomu, že si zamilují svou nemoc."
Asi všichni chápeme, že něco takového můžeme hlásat jen uvnitř církve, mezi těmi, kdo jsou pokřtěni a jsou zasvěceni do tajemství milosti, mají zkušenost s působením blahodati. Kdybychom řekli to, co odpověděl otec Ioann, někde na veřejnosti, pomyslí si o nás lidé, že jsme se asi úplně zbláznili. Běžný člověk totiž chápe nemoc ve smyslu pokaženého myšlení, tj. jako nějakou spravedlnost, čili vlastně v karmickém smyslu: nemoc je odplata, trest. Ať už to budeme chápat na úrovni duchovní nebo na úrovni materiální (prochladnul jsi? proto jsi dostal chřipku; jedl jsi nezdravě?, onemocněl ti žaludek nebo játra; honil ses za světskými věcmi nebo jsi kouřil?, dostal jsi infarkt atd.)
Křesťan však chápe nemoc jako lekci, kterou Bůh dává, aby člověk něco pochopil nebo aby se očistil. Boží prozřetelnost dopouští nemoc na člověka, aby se zdokonalil. Starec Paisij pravil, že všechny ty desítky let mnišského života na Svaté Hoře Athos mu duchovně nedaly tolik, jako těch pár posledních let s rakovinou. Ti, co byli kolem Serafíma Rose v jeho posledních měsících, vyprávějí, co s ním učinila bolest rakoviny... Teprve v nemoci zjistil, jak daleko od Boha svým myšlením stále je, ale nakonec odcházel jako skutečně svatý muž.
Člověk sám se rozhodne, zda přijme svou nemoc jako dar od Boha, a nebo ji přijme jako trest a jeho myšlení zůstane uvězněno v kruhu hříchu a odplaty, viny a trestu.
* * *
A tím jsme se přiblížili k samotnému závěru a shrnutí našeho zamyšlení. Jeden ruský teolog ve své přednášce, kterou měl před širokou veřejností, prohlásil: "Mám pro vás nepříjemnou zprávu: vy všichni jste nesmrtelní; umřít se vám nepodaří." Proč to pro někoho může být zpráva nepříjemná? Inu, z jednoduché příčiny. Chce se tu totiž říci: "Se svým způsobem myšlení, do něhož jste svou duši uvedli a s nímž jste opustili toto tělo, budete pak žít věčně." To je vskutku nebezpečná možnost! Jaká to bude věčnost, jestliže moje uvažování zůstane navěky zakleto v nemocném stavu? Jestliže tím, že v tomto životě neodpustím, nenechám Krista, aby uzdravil moje myšlení odpuštěním? Jaké to bude utrpení na věčnosti, jestliže budu mít uvažování stažené obručí té pokažené lidské spravedlnosti, plno výčitek, hořkosti, obvinění, sebelítosti, nepřijetí, vzdoru, pýchy? Tímto stavem mysli si už zde na zemi vytváříme malé peklo ve svém srdci, ale po zesnutí se z něho může stát věčné peklo, skutečný žalář duše, z něhož duše už nenajde cestu ven. Nepodaří-li se jí to zde, kde má k tomu všechny možnosti a vnitřní síly i schopnosti, jak se jí to má povést tam, kde všechno toto ztratí oddělením od těla?
Nadějí však ještě pak zůstává Boží soud. Každý Boží soud je tu proto, aby se člověku dostalo odpuštění, aby nemusel dále nést svou vinu. Poslední nadějí je všeobecný, tzv. hrozný čili poslední soud, který bude na konci tohoto světa. Po smrti každého člověka duše prochází svým osobním soudem. Takovým Božím soudem je vlastně i každá svatá liturgie, kdy stojíme v chrámu před Boží tváří, a především svatá Tajina zpovědi. Je to příležitost obvinit se před Kristem, který naslouchá, usvědčit se a sám se odsoudit, a touto cestou od Něho přijmout rozhřešení. Každý z těchto soudů je vzácnou příležitostí očistit se od svých vin a přijmout odpuštění. Jen jestli člověk je ve stavu přijmout toto očištění, osvojit si je do nejhlubších vrstev své duše! Jen zdali ještě dokáže odpovědět na Boží lásku svou láskou.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 880 do č. 883)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.