Ambon
Administrátor
--- 22. 5. 2013
Kdo bude dalším kandidátem?
Důvěřuj, ale prověřuj
Starým českým příslovím uvozuji toto krátké zamyšlení. Je v něm sice kus "echt české" skepse, ale ta je dána našimi dějinami, čili historickou zkušeností českého národa. Zkušeností, kterou máme se svým okolím i se sebou samými.
Odevšad se na nás křičí: "Věřte nám!" "Důvěřujte nám, myslíme to s Vámi dobře." Každá reklama je založena na tomto povyku a psychologickém nátlaku. Každý podvod je postaven na tomto základě. Je to univerzální zaklínadlo všech politiků, velkých mágů vzývajících sílu "velké důvěry" a tančících kultické tance kolem totemu voličské víry. Invokace víry je dokonce i na dolarové bankovce (byť je to víra v boha, ale nepraví se tam, co je to za boha - zda Mamon, nebo Baal). Naší důvěry se dožadují i novodobí kouzelnící - vědci, tito šamani materialistické vědy založené na klamu a podvodu - ať už tu běží o oklamaný omezený lidský rozum nebo úmyslný podvod vědců darebáků. Po naší důvěře se sápou novináři a mediální otroci vykonávající špinavou práci moderátorů a reportérů ve službách svých pánů rozvalených v křeslech kdesi v zákulisí...
A tak bychom mohli ještě pokračovat, ale bylo by to únavné a nezáživné. Neúprosné dožadování se naší víry a důvěry se stalo jednou z výrazných součástí toho, čemu v našem pravoslavném jazyku říkáme "světský duch". Světský duch je ve skutečnosti duchovním jedem, který umrtvuje duchovní život, tak nás to učí Bible i tradice svatých Otců. Je to opiát omamující lidské srdce, oslepující jeho duchovní zření. Světský duch je synonymem pro to, čemu se u nás v krátkosti říká prostě svět - v duchovním významu toho slova. Pán Ježíš říkal, že jeho království není ze světa a ani jeho učedníci nejsou ze světa (čteme o tom podrobně v pašijových čteních na velkopáteční jitřní), protože Spasitel je od světa oddělil. Jsou zrozeni z Boha, nejsou tedy už pouhými zrozenci z těla zplozenými z vášně muže a ženy. Nepatří světu, nejsou ze světa a svět je nenávidí, protože nejsou jeho. Kdyby byli ze světa, svět by je miloval, protože svět miluje to, co je jeho. Ale ti, kdo nejsou ze světa, jsou pronásledováni světem - jeho silami, mocnáři, politiky, médii... Toto pronásledování je znamením pravých učedníků. U nás se pravému křesťanství říká - mít pravoslavného ducha.
Jedním ze základních projevů myšlení toho, kdo má pravoslavného ducha, by tedy měla být opozice vůči světskému duchu. Čili - řečeno evangelijním jazykem - nebýt ze světa tohoto. Jiní by to možná nazvali biblicko-asketickým jazykem - být mrtvým pro svět.
Jak se to konkrétně projevuje? Myslím, že jedním ze základních projevů takového myšlení je nedůvěra vůči tomu, co je plně ponořeno do světského ducha či co mu vysloveně slouží. Nedůvěra vůči profesionální mocenské politice, vůči masmédiím apod.
Tato duchovně zdravá nedůvěra však předpokládá schopnost samostatně přemýšlet. Bůh člověka takovouto silou duše nadal, tak bychom ji měli používat a nedůvěřovat bez prověřování. Abychom si mohli učinit samostatný úsudek, potřebujeme argumenty. Proto ten, kdo se uchází o naši důvěru, ať je klade na stůl. A to argumenty ověřitelné a srozumitelné, aby bylo možno o nich vést rozhovor. Sokrates učil poznávat okolní svět metodou neustálého tázání - je to hledání pravdy skrze nekončící dialog.
----------------
Mám za to, že jedním z projevů infekce světským duchem je všude kolem nás přítomné monologické žádání o důvěru - bez dialogu. Jednou věcí je o důvěru se ucházet, argumentovat a vést dialog, a něco úplně jiného je dožadovat se slepé důvěry. O důvěru či o víru se totiž prostě nežádá. Nabídka: "Věř mi," se dává jako dar a druhá strana má možnost odpovědět svým darem - důvěrou.
Imperativně žádat udělení důvěry v sobě nese odstín psychického násilí a především - je to nedůstojné se takto důvěry dožadovat. Škemrá snad Bůh o naši víru? V Písmu svatém čteme sice o vybídnutí k víře: "Věřte evangeliu!" ale bývá to pravidelně nabídka: věř nebo nech. A jestli chceš věřit, tak se ptej a hledej odpovědi. Pán Ježíš víru nikomu nevnucoval. Naopak, nejprve zkoumal, zda je přítomna víra, a pak teprve pro toho, kdo už předem věřil, něco učinil. Nejdříve tudíž zapředl dialog a v tomto dialogu nechal člověka, aby se projevil. Všiml jsem si, že v tomto duchu hovoří i současní starci - nic nevnucují. Nabízejí: tady máš radu; nemusíš se jí řídit, ber nebo nech být.
----------------
Žijeme v době, pro kterou je typickým jevem pronikání světského ducha do naší církve. A tím se dostáváme k aktuálnímu tématu z našeho života, zvláště kauzy metropolity Kryštofa. Můj postoj v této kauze vyvěrá mj. z faktu, že byla vyvolána mediálně. Média jsou služebníky světského ducha a ničemu jinému neslouží. Proto si nezasluhují naši důvěru. Cokoliv rozpoutají, je od začátku až do konce a potažmo až do následků jen zlo. Každé dílo i kauza po celou dobu svého trvání na sobě nesou duchovní pečeť danou okolnostmi jejich vzniku. Když je kořen špatný, bude jedovatá celá bylina. A tím kořenem je zde mediální rozpoutání celé kauzy. Pro mne osobně je alarmující ta skutečnost, že naše církev už nemá tu sílu ani moudrost se od světského ducha ohradit. Nechápu, že synod nedokázal smést to, co předkládala média, se stolu, podpořit svou hlavu a nejvyššího představitele naší církve a zahájit své vlastní vyšetřování (které samozřejmě nemůže trvat pouhý týden).
A pak synod bombarduje církev žádostmi o důvěru: "Věřte nám, důvěřujte nám." Leč argumenty absentují. Ono by se rádo důvěřovalo, kdyby ten samý synod nejprve projevil svou "nesvětskost", jak to po pravých učednících žádá Pán Ježíš. Rádo by se důvěřovalo, kdyby později neschválil rytíře (řádu vedeného uniatským biskupem) jako kanonicky způsobilého být pražským arcibiskupem a posléze možná i metropolitou Pravoslavné církve nejen v českých zemích ale i na Slovensku. To se pak těžko důvěřuje...
A z výsledku hlasování sobotního eparchiálního shromáždění je zjevené, co si církev - kněží i věřící - ve své většině myslí o kandidátech, které jim synod navrhl. Teď všichni napjatě čekají, koho jim synod nabídne jako druhé menu. Bude to zase nějaký rytíř? Nebude to homosexuál či pedofil nebo agent? Má synod v záloze jako dalšího kandidáta zbožného člověka dobré pověsti a s nějakými významnými pastýřskými výsledky, jak se sluší na biskupského kandidáta? Takové otázky přece máme právo si klást. Posvátný synod by měl dobře vážit, koho pošle v pražské eparchii do druhé volby. Nebude-li to důstojný kandidát, mohl by tím synod už ztratit veškerou důvěru církve.
V praxi sice teď navrhuje dalšího kandidáta eparchiální rada, ale je pochopitelné, že zásadní a konečné slovo při obsazování biskupského stolce má vždy synod. To patří k jeho kanonické církevní správě. Ten tedy ponese odpovědnost.
Petice podepisovaná za návrat vladyky Kryštofa se možná zároveň stává nepřímo i peticí vyslovující nedůvěru krokům současného synodu. A tři tisíce podpisů je v našich miniaturních poměrech významný počet (je to např. více než počet všech aktivních pravoslavných Čechů a Moravanů - kdo pochybuje, ať si spočítá, kolik domorodců je v každou neděli ve všech našich chrámech dohromady). Pošlou-li biskupové do druhé volby rytíře nebo homosexuála, či jiného duchovního se skandální pověstí, hrozí nebezpečí, že věřící pak budou žádat už nejen návrat vladyky Kryštofa, ale i výměnu některých jiných členů synodu. Třeba i cestou jejich skandalizace (když jednou začne řádit světský duch v církvi, kde se to zastaví?). Jejich abdikace pak může být už jedinou cestou k obnovení důvěry církve vůči synodu a ke stabilizaci poměrů v místní církvi. Nikdo přece nechceme, aby to zašlo tak daleko.
Rádi bychom měli synod, jemuž bychom důvěřovali. Ať nám tedy ukáže vzor nesvětské cesty odpuštění, usmíření a vyhnání světského ducha ze synodní praxe.
Administrátor
--- 21. 5. 2013
Reakce na vyjádření jednoho kněze k problematice teologické vzdělanosti
Je pro kněze a biskupy potřebné být absolventem pravoslavné bohoslovecké školy?
S jistým zděšením jsem četl příspěvek jednoho duchovního (viz pozn. dole), který píše, že "nikde v naší ústavě se nehovoří o tom, že by biskup musel mít vysokoškolské vzdělání", a dokonce nakonec píše "nevím o tom, že by kanonická pravidla předepisovala biskupovi vzdělání". Nu ano, v naší ústavě se nepíše o mnoha věcech, např. že by biskup měl být vzorem pravoslavné víry a praxe (což také není už dnes tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát). O samozřejmých věcech se často prostě nepíše.
Vzdělanost je palčivý problém naší církve. Ještě do roku 1990 museli ti, co si přáli stát se pravoslavnými duchovními, odjet na naši Pravoslavnou bohosloveckou fakultu do Prešova. A nebyla to vůbec špatná praxe. Pak začaly změny. Nejprve byli adepti duchovenské služby osvobozeni od studia v semináři, čímž přišli o jakoukoliv možnost získání duchovenské formace. Na duchovenském sboru u nás je to dnes bolestně znát. Pak bylo dokonce umožněno adeptům kněžství připravovat se na službu studiem na nepravoslavné teologické škole (byť s nějakou malou pravoslavnou sekcí), a to už začíná být katastrofa. Problém nedostatku vzdělání - a to zvláště pravoslavného vzdělání - začíná těžce doléhat na naši církev, a to nejen co se týče onoho biskupa, o němž byla řeč ve výše zmíněném článku, ale i kněžstva (jak je zjevno z výše citovaných řádků). Takže v jedné věci s autorem článku skutečně souhlasím, a totiž: "mohli bychom se začít ptát, jakým vzděláním u nás prošli kněží".
Tak tedy nyní alespoň ve stručnosti - k čemu jsou teologické školy a proč se církev vždy a všude snažila zakládat a udržovat své školství.
V listech Timoteovi a Titovi požaduje apoštol Pavel, aby biskup byl učitelem, tj. aby měl způsobilost učit věřící.
VII. všeobecný sněm v 2. pravidle cituje žalm 119.: "Vyučovati se budu právům spravedlnosti tvé, nezapomenu slov tvých" a vztahuje je především k těm, kteří přijímají duchovenskou hodnost. A proto tento kánon nařizuje: »Každý, kdo má býti uveden na stupeň biskupský musí nezbytně znáti žaltář, aby tak mohl vésti všechno své duchovenstvo, aby se z něj poučovalo. Rovněž metropolita ho musí pečlivě zkoušeti, zda chce pilně a s rozmýšlením, nikoliv však mimochodem, čísti posvátná pravidla a knihu božského apoštola a celé božské Písmo, postupovati podle Božích přikázání a učiti sobě svěřený lid. Neboť podstatu naší hierarchie tvoří Bohem odevzdaná slova, to jest pravé vědění Božských Písem, jak se vyslovil veliký Dionysij. Je-li nejistý a nesnaží se tak činiti a učiti, nebudiž rukopoložen. Neboť skrze proroky pravil Bůh: "Poněvadž ty jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal." (Ozeáš 4,6)«
Metropolita má tedy za úkol pečlivě vyzkoušet kandidáta biskupského svěcení z jeho teologických znalostí (včetně kánonů), aby se prověřilo, zda je schopen správně učit svěřený lid.
Pravidlo 7. (Theofila Alexandrijského)
Vzhledem k těm, kdož mají býti rukopoloženi, nechť platí tento řád. Nechť shromáždění všech duchovních souhlasí a zvolí kandidáta, a tehdy biskup ať vyzkouší zvoleného a se souhlasem duchovenstva vykoná svěcení uprostřed chrámu v přítomnosti lidu, aby i lid mohl o něm svědectví vydati při ohlášení biskupově. Rukopoložení se nesmí konati tajně. Neboť tehdy církev přebývá v pokoji, když se svěcení konají správně v chrámě a v přítomnosti svatých ...
I toto posvátné pravidlo předpokládá, že budou všichni, kteří mají být rukopoloženi, nejprve prozkoušeni ze svých teologických vědomostí.
Dnes je obecně přijato, že se tato kanonická zkouška nahrazuje předložením diplomu dosvědčujícího úspěšné absolvování pravoslavné teologické školy, která s požehnáním pravoslavného biskupa adepty ke svěcení připravuje. Vysvětit biskupa bez diplomu je absurdní, protože biskupský úřad je funkcí vedoucí a učitelskou. Jak může jiné učit a vést ten, kdo sám se nevyučil? Svěcení kněze bez diplomu je přípustné snad jen s ohledem na krajní nouzi (a správně by takový kněz neměl kázat, jak se taková praxe udržuje např. v Řecku); jen u svěcení na diákona se diplom většinou nevyžaduje, protože diákon nekáže, nikoho neučí, o ničem nerozhoduje, slouží a pracuje výhradně dle pokynů duchovního správce a pod neustálým jeho dohledem. Takže u diákona jsou požadavky na svěcení dány jen obecnými kanonickým požadavky kladenými na svěcenou osobu (jedné manželky muž, psychicky a tělesně způsobilý, zbožný apod.)
Nedávno jsem se dozvěděl, že jeden biskup, který nemá absolvovanou teologickou školu, vysvětil ve "svém" monastýru na diákona třikrát ženatého muže(!!!) a to pro farnost v cizí eparchii (která je momentálně bez biskupa) a tudíž možná i prakticky v tajnosti před věřícími toho chrámu, pro který má diákon sloužit (v rozporu s výše citovaným pravidlem Theofila Alexandrijského). Na této duchovní tragédii je nejlépe vidět, jak je vzdělání krajně důležité pro biskupské působení. A při tom by stačilo, aby si onen biskup přečetl skripta církevního práva... Dozvěděl by se tam, že třikrát ženatý muž nemá předpoklad přijmout svěcení, jedná se tzv. nedostatek svatosti. Kdyby si přečetl kánony, dozvěděl by se, jak se svatí otcové dívají na třetí manželství. (A nebo si mohl alespoň přečíst Bibli, stačilo by jen Nový zákon: 1 Timoteovi 3,12 - "Jáhni ať jsou jen jednou ženatí...", totéž platí pro kněze: Titovi 1,5-6.) (Pro jistotu dodávám, že se to samozřejmě nestalo u nás, u nás by se něco tak hrozného nikdy stát nemohlo...)
P.S.
A když jsme už u toho vzdělání, tak podle pravoslavných liturgických obyčejů se zdravíme paschálním pozdravem "Vstal z mrtvých Kristus" nikoliv až do Padesátnice, ale jen do dne opuštění Paschy (to je středa před Nanebevstoupením Páně).
Dodatečná poznámka
Příspěvek, na který zde reaguji a z něhož pocházejí stručné citace na začátku tohoto článku, z původní adresy zmizel (byl jsem na jeho odstranění upozorněn), a jestli je k dispozici jinde na webu, nejsem informován. Na samotný můj článek to - myslím - nemá žádný podstatný vliv.
Administrátor
--- 20. 5. 2013
Eparchiální shromáždění v Praze
Výsledek volby pražského arcibiskupa
Informace o výsledcích mimořádného Eparchiálního shromáždění v Praze, které se konalo v sobotu. Shromáždění volilo eparchiálního biskupa ze dvou kandidátů: otců Marka Krupici a Michala Dandára.
Ze 103 hlasů v prvním kole voleb:
- otec Michail Dandár získal 51 hlasů
- otec Marek Krupica získal 31 hlasů
- zdrželo se hlasování 21 hlasů
Do druhého kola prošel o. Michal Dandár.
V posledním kole otec Michail Dandár získal 66 hlasů (z celkového počtu 101 hlasů, tedy k získání požadované dvoutřetinové většiny scházely 2 hlasy).
Volba biskupa pro Prahu se tedy bude opakovat, Posvátný synod spolu s pražskou Eparchiální radou určí další postup.
Administrátor
--- 16. 5. 2013
Zamyšlení nad rytířstvím v pravoslavné církvi
Archimandrita Marek Krupica je členem rytířského řádu Lazariáni
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
Za zmínku stojí:
1.) rytířský řád vydává časopis REUNION (zde), do něhož archim. Marek Krupica přispívá
2.) nejvyšším duchovním představitelem řádu je uniatský (řeckokatolický) biskup
3.) s tímto nepravoslavným biskupem se archim. Marek účastní nějakých nepravoslavných obřadů a obléká se k tomu v posvátné pravoslavné liturgické roucho.
Lazariáni jsou (vznikem, dějinami i principem) římskokatolickým řádem, jemuž žehnal papež Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Členem řádu je i kardinál Dominik Duka, maďarský kardinál László Paskai, anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, australský kardinál George Pell a dále generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand a generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová (Wikipedia).
Řád je ekumenicky otevřený i příslušníkům ostatních církví, což však (dle mého názoru) nic nemění na tom, že původem a duchovním principem zůstává římskokatolickým církevním uskupením a je duchovně podřízen římskokatolickému hierarchovi, konkrétně je veden řeckokatolickým melchitským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. I když se řád prezentuje jako "mezinárodní ekumenický řád", římskokatolické kořeny a osnova jsou jasně patrné. Jedná se o vojenský a špitální řád.
"Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století" (Wikipedia). Obnova řádu je pak spojena s napojením na řeckokatolického patriarchu Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Od doby pontifikátu Jana Pavla II. je Vatikán řádu Lazariánů nakloněn, jeho členové slouží s papežem mše a podávají papeži hlášení o své činnosti.
Cíle řádu mají mj. i globalizační rozměr, neboť se - dle znění jeho ústavy - snaží podporovat splnění cílů a principů Charty Spojených národů a zákonů Evropské unie.
Mám otázku: Může být pravoslavný duchovní (kněz či biskup) členem církevního uskupení, jehož vrchním duchovním představeným je uniatský biskup a velmistrem nějaká naprosto nepravoslavná osoba, která musí být dle ústavy řádu vždy příslušníkem šlechtické elity? Vždyť členové tohoto uskupení jsou vázáni slibem poslušnosti svému představenému. Nebo se mýlím? Mám za to, že tito rytíři (bez ohledu na to, v jakých jsou církvích a jaké hodnosti tam zaujímají) tedy budou poslouchat především svého velmistra (nepravoslavná šlechta) a duchovního vůdce, tj. řeckokatolického biskupa, resp. uniatského patriarchu (potažmo římského papeže, jemuž tento biskup /patriarcha/ podléhá).
Myslím si, že by si každý měl vybrat, zda bude příslušníkem nějakého nepravoslavného řádu nebo zda chce být pravoslavným duchovním. Volba je jenom na něm, ale ať si vybere.
Jak napovídá už samotný název jejich časopisu, lze očekávat, že cílem řádu je UNIONIZACE, tj. zavádění nebo šíření či posilování nějaké formy podřízenosti římskému papeži. Vývoj situace pravoslaví v českých zemích v posledních týdnech - jak se mi zdá - hrozí zamířit tímto směrem, tj. k plíživé unionizaci. Jsem sám, kdo má obavy, že nic jiného už nelze čekat, stane-li se rytíř takového řádu pravoslavným arcibiskupem? Nebo jsou to plané obavy?
Obávám se, že tady už nejde o ekumenismus, ale o podřízení se římskokatolickému duchovnímu (a potažmo i organizačnímu?) vedení. Nebo se mýlím? Nebude takový rytíř - arcibiskup cosi jako "trojský kůň" v pravoslavné církvi?
Interpretuji souhlas posvátného synodu s kandidaturou rytíře Marka Krupici na pražský arcibiskupský stolec v tom smyslu, že dává tomuto směru zelenou (pokud jsou zprávy z posledního zasedání synodu přesné; proti byl prý jen vladyka Simeon). Nebo se mýlím?
Nyní mají vše v rukách voliči pražské eparchie. Nebo se mýlím, a vše má ve své režii od samého počátku někdo jiný?
Obrázky z části převzaty z
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality/zpravodajstvi/644-2013-05-15-13-15-26
Informace o Lazariánech čerpány z veřejně přístupných zdrojů:
jejich oficiálních webových stránek
časopisu REUNION (k dispozici v PDF)
Wikipedie
P.S.
Osobně mám z unionizace opravdu obavy. Unionizační tlak na pravoslaví tu stále je a v poslední době opět sílí. Nezapomínejme, že Řím se unionizačních snah nikdy nezřekl (pravoslavní na východním Slovensku by mohli dlouho vyprávět, co se tam dělo v posledních dvou desetiletích), i když se dnes vatikánská církevní diplomacie vyjadřuje opatrněji a unionizační projekty zahrnuje pod líbivý program úsilí o jednotu křesťanů (což je mimochodem jeden z bodů poslání řádu Lazariánů).
Pro pravoslaví na linii, kde se stýká západ a východ, je zásadní odpor proti unii otázkou bytí a nebytí. Připomeňme boj sv. Alexije Kabaljuka proti unii. K ilustraci tlaku Říma na pravoslavné bych rád připomenul, že papež Jan Pavel II. blahořečil kardinála Stepaniče - vraha 800.000 pravoslavných Srbů za II. světové války. Problematice uniatismu je věnována i naše pravoslavná stránka.V prohlášení synodu se bohužel mlčí o tom, zda bylo při posuzování doporučení archim. Marka na pražský arcibiskupský stolec vzato v úvahu, co budou na jeho příslušnost k Lazariánům říkat ostatní pravoslavné církve. Neutrpí tím pověst naší místní církve v pravoslavném světě? Tázal se někdo např. moskevského patriarchy, jak se dívá na skutečnost, že by pražským arcibiskupem měl být rytíř duchovně řízený uniatským biskupem? (Aby se pak nestalo, že na nás při cestě do zahraničí budou hledět jako na poloviční uniaty.)
Necítím se být kompetentní k posuzování, zda je víra archim. Marka Krupici pravoslavná či nikoliv. Dovolím si však zmínit svůj čistě osobní názor, který nikomu nevnucuji, že jeho myšlení se mi už delší dobu zdá být nejen dost liberální, ale i hodně západnické, což by nemuselo být tak daleko od uniatského smýšlení. To je ale jen můj úhel pohledu. Třeba to vidím špatně.
Co se stavu naší církve (a její odolnosti vůči unii) týče, myslím, že přílišné sebevědomí není na místě. Na dědictví svatého vladyky mučedníka Gorazda (které je jediným reálným základem, na němž lze budovat české pravoslaví) se dnes v církvi útočí z mnoha stran. Při takovém morálním stavu a chřadnutí úcty k našim duchovním kořenům, nemohu už považovat nějakou formu plíživé unionizace za nic vyloučeného (zvláště když se to nějak pěkně moderně pojmenuje a třeba i naoko zaštítí např. starým kalendářem).

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 907 do č. 910)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.