1444

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 931

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 26. 8. 2013
Rok 1968 a demonstrace pěti lidí v Moskvě a kozáci u nás

Protiruská kampaň v Čechách opět našla polínko na svůj skomírající ohníček


Účastníci pietního aktu letošní vzpomínky na invazi pěti armád Varšavské smlouvy poblíž Českého rozhlasu (s tramvají č. 13)

 
Česká média se opět ztrapňují hloupě protiruskou propagandou. Dezinformaci o demonstraci deseti zatčených lidí na Rudém náměstí docela výstižně komentují Britské listy, kterým tímto děkuji, že nemusím o tom více psát. Dovolil jsem si sem přetáhnout jejich článek:

* * *

25.8.2013
Zkusili jste zorganizovat demonstraci u britské Dolní sněmovny?
Jan Čulík

Některá česká média dělají humbuk kolem toho, že skupince ruských demonstrantů bylo zabráněno demonstrovat na Rudém náměstí v Moskvě proti sovětské invazi.

Ne, že bych hájil Putina, ale zkuste demonstrovat u britské Dolní sněmovny. Platí zákon, že se tam nesmí demonstrovat do vzdálenosti osmi set metrů. Kdyby tam někdo rozvinul transparent a anglická policie ho zatkla, bude o tom psát IDnes jako o totalitních tendencích v Británii?

BBC: Pět aktivistů, demonstrujících před Dolní sněmovnou, bylo zatčeno
Literární noviny upozorňují, že se za sovětskou invazi r. 1968 omluvil r. 1993 Boris Jelcin:
„Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí."

V březnu 2006 Vladimír Putin:
„Neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je".

A 4. prosince 1989 představitelé všech pěti států, které provedly invazi:

„Vedoucí představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu na setkání v Moskvě 4. prosince t.r. prohlásili, že vstup vojsk jejich států do Československa v roce 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu a musí být odsouzen. Tento protiprávní zásah přerušil demokratickou obnovu v Československu a měl dlouhodobě nepříznivé důsledky. Dějiny potvrdily, jak důležité je i v nejsložitější mezinárodní situaci použít politické prostředky k urovnání všech problémů a ve vztazích mezi státy přísně dodržovat zásady svrchovanosti, nezávislosti a nevměšování do vnitřních záležitostí, což je v souladu s ustanoveními Varšavské smlouvy."
Viz Britské listy

* * *

Kromě onoho výše dotčeného mediálního serveru se snaživě projevili politicky uvědomělí soudruzi ze serverů: Novinky.cz: V Moskvě zatkli demonstranty proti okupaci ČSSR a samozřejmě Lidovky.cz: Ruští aktivisté se chtěli omluvit za invazi, během chvilky je zatkli. Přinášet takové zpravodajství bez zasazení sdělované informace do kontextu je hrubou manipulací se čtenáři. Doufejme, že novináři dostali za tento "výkon" alespoň o pár stovek přidáno na odměnách.

Co je účelem těchto dezinformací? Zřejmě nahánět Čechům strach z Ruska. Vnuknout jim myšlenku, že Rusko se za invazi neomluvilo a že se to může kdykoliv opakovat. Vlastně by nás ta vytrvalá (a překvapivě málo úspěšná) snaha vykřesat zde zášť vůči Rusku už neměla překvapovat. Víme přece, kdo vládne nad šířením informací a jaké má záměry. Přesto však stále nemohu uvyknout na to, že se toho u nás po roce 1989 tak málo změnilo v oblasti novinářské práce. Vyvolávání antipatií směrem k nějaké světové straně (na západ, na východ, na sever či na jih) pomocí zkreslených informací se tak podobá bolševickému Rudému právu - pamětníci mi možná dají za pravdu, že se dnes dělá "novinařina" podobně jako tenkrát. Je zvláštní, že česká média jsou za každého režimu spíše na straně potlačování svobody; když bylo více svobody na západě, psaly proti západu; teď, když je více svobody na východě, píší proti východu.

* * *


Při letošním pietním aktu před Českým rozhlasem (bývalého ministra zahraničí jistě znervózňují dva uniformovaní jedinci, kteří hrozí dobýt kótu s naším veřejno-právním médiem a vztyčit na ní svou zástavu; viz závěr článku).

 
Rusofóbie se v Česku otevřeně projevovala i ve vládních kruzích. Vzpomeňme na nedávný případ, kdy ministrině Parkanová znemožnila naší pravoslavné církvi uskutečnit projekt charitativního centra v Praze v Karlíně.

Další takovou temnou osobou u nás je Karel Schwarzenberg (účastník schůzek Bilderbergu nebo tzv. Trilaterární komise, pracujících pro nový světový řád, tj. pro rodící se antikristovskou světovládu a totalitu). Jako předseda rady pro národnostní menšiny se podílel na připravě a schválil materiál varující vládu České republiky, že "na českém území se začaly formovat z popudu ruské ambasády a Kremlu kozácké organizace". Podle vládní zprávy jde o „uniformované a ozbrojené oddíly, na zdánlivě historické tradici ruských kozáků“. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Sdružení tohoto druhu by mohly být jen k pousmání, kdyby nebyly přímo řízeny z Kremlu a nekladly by si za cíl prosazování své společenské autority a morálky, na základě vojenské disciplíny a velitelské podřízeností, s hlavními cíli proniknout do všech společenských a státních struktur,“ píšou ve své zprávě. Dokument také varuje před činností Koordinační rady při ruské ambasádě, která sdružuje třicítku menšinových organizací a jednotlivců. Společně s kozáckými spolky tato rada vyvíjí „činnost příslušníků cizí mocnosti ve prospěch cizí mocnosti“, upřesňuje zpráva. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Organizace, které se nacházejí pod finančním a ideologickým vlivem současné ruské administrativy, vědomě nebo ne, plní hlavní mocenské cíle Ruska ve směru narušování integračních procesů uvnitř EU, vytváření falešných představ o jiných než demokratických hodnotách,“ stojí v šokující zprávě.

Tento skandální dokument vydává svědectví samozřejmě nikoliv o Rusech u nás, ale spíše o panu Schwarzenbergovi, a ukazuje, jak lidé z této skupiny uvažují. Nechtěl by pan exministr nejraději vztyčit někde na východ od nás znovu železnou oponu nebo tu zavést policejní stát (jako za starého Rakouska), kde by byli všichni (a zvláště Rusové) pod neustálým dozorem? Nebo je to jen další výraz současné euroamerické ideologie: každý, kdo nesdílí náš styl života, je nepřítel? Takový podezřívavý vztah k národnostním menšinám a vyvolávání fóbie z lidí, kteří patří jinému národu, odporuje všem idejím o svobodné pluralitní společnosti, k nimž se za jiných okolností lidé typu Schwarzenberga a Parkanové navenek hlásí. Je smutné, že máme (resp. doposavad jsme měli) ve vládě tak exemplární případy xenofobů. Dočkáme se, jak Schwarzenberg rozvine transparent: "Čechy Čechům?" resp. "Evropa Evropanům" nebo "Rusové, pryč z Evropy?" Občas si říkám, že je pro společnost lepší, když někteří lidé raději spí a nechávají zbytek lidí v tomto státě žít v pokoji.

Schwarzenberg si za obsahem zprávy zřejmě stojí a poukazuje na skutečnost, že příslušníci spolků vystupují v uniformách, což prý vzbuzuje pochybnosti. „Z první republiky máme špatné zkušenosti. Když menšinové spolky vystupují v uniformě a mají nacionalistické názory, aspoň se díváme se zájmem, co se bude dít. Nošení uniforem sice není nebezpečné, ale měli bychom si na to dávat pozor,“ dodal. Přirovnává snad bývalý ministr současná ruská sdružení k prvorepublikovým nacistickým organizacím, sudeťáckým spolkům, které se snažily odtrhnout část republiky? Nebo prohlašuje členy Sokola či katolického Orla za nacionalisty, na které si měla první republika dávat větší pozor?

Naštěstí vláda s Schwarzenbergem už padla a nová vláda přiznala blamáž, a varování, že se v ČR rozpínají ruští kozáci a že jsou zde pod taktovkou Moskvy „pátou kolonou“, zrušila. Tato fóbie z Ruska, z něhož naskakuje budovatelům nového světového řádu vyrážka, dává naději, že je na světě pravoslavný lid, který má od Boha sílu postavit se přicházejícímu antikristu.














Editovat příspěvek č. 930

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 22. 8. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (III.)

Rozdílný vztah ke svobodě v pravoslaví a na Západě

Pokračování druhého dílu

Zbývající část onoho západního článku o sv. Cyrilu a Metodějovi jsem se původně chystal komentovat jen krátce. V průběhu formulování tohoto komentáře jsem si však čím dále tím hlouběji uvědomoval, že náš autor má vlastně pravdu v tom, jak zdůraznil politicko-společenské souvislosti rozdílu mezi světem pravoslaví a světem západním (čili mezi duchovní sférou, do níž náleželi svatí bratři, a sférou západního papežství). Až se zdá, že jakékoliv pojednání o cyrilometodějské misii nebude úplné, pokud toto téma nezmíní - a to včetně jeho průmětu do naší konkrétní současnosti a nejbližší budoucnosti. A tak se mi nakonec to závěrečné komentování trochu rozšířilo, což znamená, že pro přehlednost musím díl, původně plánovaný jako závěrečný, rozdělit na tři kratší části. Tato první část se bude týkat idejí občanských svobod, další tzv. lidských práv; třetí část se bude věnovat tzv. caesaropapismu.
V článku, s nímž polemizujeme, nám zbývá k promyšlení autorovo pojednání o korelaci mezi politikou a náboženskými rozdíly Východu a Západu.

Náš milý autor píše: "Pravoslavné země mívají autoritativní režimy; prvky zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod převzaly ze Západu a učinily to často vnějškově, spíš formálně. Na Západě na pozadí imperiální (římskokatolické) církve vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity." Katolíci a západní křesťané obecně se rádi hlásí k tomu, že v jejich vlivové sféře se zrodila demokracie a koncepce lidských práv. Pravoslavní jim tuto pochybnou čest rádi přenechávají. Na koncept lidských práv totiž lze hledět jako na ďáblem podstrčenou náhražku Evangelia. Po vítězství osvícenství a potažmo materialismu nastupuje koncept materiálně-právního zajištění těch zbytků lidské důstojnosti, které po odstoupení společnosti od Boha člověku ještě zůstaly. Důstojnost Božích synů vyměnil Západ za důstojnost polidštěné pracující opice, která se postupem času proměňuje na bavící se opici. Místo na nebeské upřel svůj pohled na pozemské. Zatímco perspektivou, kterou dává křesťanu Evangelium, je věčný život, tak perspektivou, kterou dává koncept lidských práv (uvnitř ateistický a materialistický), je věčná smrt (užij si zde, co můžeš, nakonec umřeš a to je tvůj definitivní konec).

„Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici Království Božího.“ (Sv. novomučedník Gorazd II.) Západ si vybral svobodu červů, pravoslaví se upíná k dědictví Božího Království. Zápaďan pragmaticky namítne: "Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše." Jenže Evangelium se vyjadřuje ve smyslu - kdo se spokojí s pozemským, nejenže nezíská nebeské, ale přijde nakonec i o pozemské; kdo usiluje o nebeské, získá nádavkem i potřebné pozemské. Tušíme, že západní přízemní pragmatismus je neslučitelný s pravoslavným pohledem na lidský život prizmatem Evangelia.

* * *

Zamysleme se nyní alespoň letmo nad některými vymoženostmi Západu. Zvláště nad občanskými svobodami a lidskými právy. Troufám si tvrdit, že jsou-li ideje svobody a práv založeny na materialismu, pak jsou hned od svého kořene nezdravé a musí nutně chřadnout. A to raději nechci domýšlet úvahu, že pro člověka, který je od svého stvoření bytostí tělesnou i duchovní, je jakékoliv - na materialismu založené - pojetí svobody, pouhou iluzí svobody.

Na ideje svobody a práv bývá na Západě většinou nahlíženo v povrchním světle. Jako by svoboda byla sama konečnou hodnotou a na nic dalšího už by nebylo potřeba se tázat. Jenže hovoří-li se o svobodě, je nutno ihned spolu s tím uvést jednak míru této svobody, tedy čím je omezena a proč, kde přesně končí, a pak čeho se týká a k čemu ta svoboda má sloužit. Jinak je velebení svobody jen prázdnou proklamací.

Hovoří se tu např. o svobodě slova a projevu, o svobodě vyznání, svobodě pohybu atd. Jenže všechny tyhle svobody mají ve skutečnosti své pohyblivé mantinely (zkus dneska použít svobodu projevu např. k pochybnostem o holocaustu!, a se zlou se potážeš) a ty se pomalu leč neustále zužují, až se zdá, že cílem je podoba těsného koridoru. Jsou tu sice formulace "listiny základních práv a svobod", jenže ty je možné různě vykládat a ohýbat všelijakými dodatky a zákony. A jakmile je svoboda takto relativizovaná, není to už pevně stanovená konstanta, není to definovaná hodnota; jaký pak smysl má velebit ji? Vždyť i vězeň má spoustu svobod - může si např. vybrat, jestli bude chodit v cele sem a tam nebo bude sedět apod.

I dům George Orwealla byl obdařen sledovací kamerou. Velký bratr všechny sleduje. (Kamera tam prý dnes už není; obrázek však i tak symbolicky vyjadřuje skutečnost, že Británie dnes patří k zemím nejvíce prošpikovaným sledovacími kamerami.)

 
Dnes jsme svědky, jak je odsouzen americký voják (ač zřejmě duševně nemocný, zachoval se morálně zdravěji a lidštěji než stovky jiných), který poslechl hlas svědomí, když prozradil informace serveru Wikileaks materiály svědčící o stavu americké diplomacie, aby dle svých slov »odhalil „krvežíznivost“ panující v americké armádě a zároveň demaskoval to, co považoval za „diplomatickou licoměrnost“ Spojených států«. Tyto materály měly rozpoutat smysluplnou veřejnou debatu o dopadech války, zejména o vedení válečných operací americké armády v Iráku a Afghánistánu. »Jeho odhalení zahrnují zprávy o podmínkách vězněných osob ve válečné zóně a předtím nespatřené záběry novinářů a dalších civilistů, kteří byli zabiti při útoku americké helikoptéry. To jsou informace, jež by měly vždy podléhat veřejné kontrole. Americká vláda odmítá vyšetřovat důvěryhodná obvinění z mučení a z dalších zločinů podle mezinárodního práva, navzdory drtivým důkazům, že k nim dochází.« Přesto se rozhodla trestně stíhat toho, kdo tyto důkazy zveřejnil. (Více) Ve státě se "Sochou svobody" dostal bývalý voják Manning trest 35 let vězení za odhalení státních zločinů, zatímco pachatelé a jejich nadřízení zůstávají beztrestní. Místo aby se americký režim zastyděl, krutě potrestá dítě, jež zvolalo: "Král je nahý!" Třeba jednou budou o tomto vojákovi psát čítanky jako o morálním vzoru občanské statečnosti... (Možná by po něm mohli někde ve světě pojmenovat ulici; třeba tu, kde je americká ambasáda.) (Co se svět dozvěděl na Wikileaks o amerických brutálních (a nelidských) vojenských metodách, si můžete připomenout např. zde, zde, tajné video: vrtulník USA v Iráku rozstřílel hlouček civilistů /v tomto článku si můžete přečíst český překlad morálně otřesné konverzace posádky vrtulníku při zabíjení lidí/; krátké čtení je zde.) V jiné současné aféře bylo prozrazeno, že USA státně špiclují své i cizí občany v míře, o jaké se doposavad nikomu ani nesnilo. Je tohle svoboda? Jakou svobodu mají občané, kteří jsou špehováni a sledováni na každém kroku - od kamer na ulicích až po odposlech veškeré elektronické komunikace? Není to konec všech iluzí o západním vzoru lidské svobody? Slavné americké právní poradenské středisko Groklaw ukončilo činnost kvůli hrozbě špehování výzvědnou službou NSA, protože v situaci, kdy není zaručeno soukromí, nemůže pracovat. Hrozba špehování vede k tomu, že lidé se začnou sami cenzurovat (viz o tom zde). To je přece reálná totalita.
Noam Chomsky (1928; americký filosof a lingvista) říkal už před 20 lety o americké svobodě tisku asi toto: Skutečnou svobodu slova máte jen, pokud vás nikdo neposlouchá. Jakmile by vaše noviny či jiné svobodné médium získalo určitou větší sledovanost a tím pádem i vliv, ihned o tu svobodu přijdete. Samozřejmě provedou to naprosto demokratickými prostředky. Filosof Václav Bělohradský říká: "Žiju v privilegované společnosti univerzitního profesora, mám svobodu psát si, o čem chci. To je však zbytková svoboda z minulého století a tu nám určitě velmi brzy vezmou." Stav svobody se na Západě mění do podoby, kterou už formuloval nacistický filosof Heidegger (mimochodem, z jeho myšlenek hojně čerpal V. Havel): „Řídit se zákonem, to je ta největší svoboda.“ Marxismus to učí docela jasně: "Svoboda je poznaná nutnost." (Tady vidíte příklad myšlení tzv. německé filosofie jako společný zdroj obou totalit 20. stol.) Jinými slovy - můžeš říkat, co chceš, ale musí to být v souladu s tím, co říkáme my.

„Jestli svoboda slova něco znamená, pak je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet” (George Orwell). To je jedna z možných definic svobody slova. Vidíme ihned, jak málo tolerance k této svobodě je ve společnosti. Svobodu nelze zaručit nebo vynutit žádným zákonem, ani režimem nebo doktrínou. (V. Bělohradský dí: "Svoboda přežije všechno, s výjimkou zákona na ochranu svobody.") Proč svobodu nelze zajistit žádným právem na svobodu? Jde totiž primárně o stav lidského nitra. Vnitřně nesvobodný člověk je nemocný a nikdy nebude chtít dát svobodu jiným, aby si dělali, říkali a psali, co chtějí. Vždy si najde nějaký "dobrý důvod" či si uzpůsobí nějaké zákony k tomu, aby svobodu omezil či rovnou nepřipustil. Většinou se používá nějaký veřejný zájem či jakási varianta "obecného blaha" k ospravedlnění cenzury, umlčování, k odůvodnění zákazu diskuse a vyjadřování názoru či hlásání přesvědčení.

Skutečné osvobození člověka musí vycházet z Evangelia a z očištěného lidského nitra. Duchovně pokročilí lidé jsou živým příkladem svobody. Jenže kráčet touto cestou znamená nejprve se trošku omezit, zkrátit svou vnější svobodu, a pak lze poznat svobodu vnitřní. Omezíme-li svou vnější svobodu tím, že se zřekneme hříchu a nemravnosti, očistíme tak své nitro a okusíme svobodu od hříchu. Pán Ježíš praví: "Kdo ztratí svůj život pro Mne (a pro Evangelium), ten jej získá." (Celý kontext viz Mat 10,38-39 a 16,24-26.) A podobně to platí o křesťanském pojetí svobody.

Kristus v Evangeliu promlouvá o svobodě výhradně na rovině duchovní, tj. svobodě od hříchu, od otroctví vášní. Tj. ve smyslu vysvobození od věčné smrti. Vstoupilo toto evangelijní pojetí svobody do ideologie či praxe západních demokracií? Ani v nejmenším. Autor zmíněného článku nemá tudíž vychvalování citované západní koncepce občanských svobod postaveno na základech Evangelia.

Také apoštolé ve svých listech neřešili společenské režimy ani problematiku občanských svobod, ale otázky spásy, věčného života. Učili nepřipoutávat se k tomu světu a k jeho politice. V době apoštolů panoval otrokářský režim - nic vzdálenějšího všeobecné občanské svobodě si už nelze představit; a přesto apoštol píše: "Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista." (Píše to opakovaně: Efez 6,5; Kol 3,22; Tit 2,9) Očekávání spásy vidí apoštol v protikladu ke všem světským vášním; žádné společenské postavení nebrání přijetí Boží blahodati, ale zaujetí světským a tělesným ji odhání. Pro křesťany je smysluplnost čehokoliv z tohoto světa (i svobody a práv) posuzována dle jediného měřítka - nakolik to pomáhá či překáží záchraně člověka pro věčný život.

Svoboda je z biblického hlediska Božím darem člověku. Tento dar můžeme využít k tomu, kvůli čemu nám byl dán, a rozhodnout se pro společenství s Bohem a věčnou blaženost. Můžeme však tento dar i zneužít, rozhodnout se pro zlo a činit skutky, které nás od Boha oddělují. Rozhodnutí a uplatnění svobody se ovšem děje v lidském nitru a nezávisle na vnějších okolnostech. S deklarací občanských svobod to nemá nic společného. V každém společenském režimu si zatím můžeme vybrat konat dobro či si zvolit zlo. A ze svých rozhodnutí se budeme před Dárcem svobody zodpovídat.

Západ na to však hledí z jiné stánky. Adoruje svobodu jako užitečnou a potřebnou pro život člověka a kultivaci či vývoj společnosti. Nuže, podívejme se na to z této perspektivy, a hned uvidíme jeden zásadní problém. Západ rád proklamuje heslo svobody, ale jen velice neochotně řeší otázku: "Svoboda k čemu?" Rozhlédneme-li se realisticky po praktickém společenském životě, nemůžeme přehlédnout, jak čím dále tím méně platí, že svoboda je tu pro rozvoj společnosti a růst jedince a že je tedy určená k využití tvořivých sil lidské duše. Dokonce se už začíná zdát taková odpověď ohledně účelu svobody v celospolečenském kontextu naivní, neřku-li směšná. Současnou odpověď na otázku "svoboda k čemu?" vidíme všude kolem sebe: "Svoboda k hříchu." To začíná být převládající obsah pojmu svoboda v západním společenském myšlení. Svobodu slova či svobodnou diskusi mnozí lidé rádi vymění za svobodu zábavy a svobodu uvolnit mravy.

Jak jsem zde psal už vícekrát dříve, Dostojevský již ve své době pravil, že západní zmnožování lidských potřeb a žádostí není svobodou, ale nejhlubším otroctvím.

Tím však nechci říci, že společenská svoboda není nic důležitého nebo že nemá žádnou hodnotu. Jedná se mi v tomto zamyšlení o účel této svobody (čili způsob využití) a o její původ (zdali vyvěrá z vnitřní svobody). I mně se pochopitelně líbí, že žiji v době a na místě, kde nejsem (zatím) pronásledován, mohu (zatím) publikovat, chodit, kam chci, poslouchat a číst, co chci atd. Prožil jsem určitou část svého dospělého života v komunistické totalitě, takže to pro mě není samozřejmost a dovedu to ocenit. Avšak právě to srovnání s totalitou mne přivádí k poznání, že ač vnější svoboda není špatná, tak - není-li provázena osvobozením vnitřním - mnoho neznamená a nepřináší ani jedinci ani společnost valný užitek, jen více komfortu a pohodlí; v horším případě mravní rozklad všechno zlo s tím spojené. Pohled na vnitřně nesvobodné lidi žijící v prostředí relativní vnější svobody je opravdu zarmucující.

* * *

Jak komplikované může být určení, co je svoboda, se ukazuje právě v těchto dnech na otázce emancipace a šíření homosexuality. Zatímco Západ vehementně vykročil na cestu normalizace homosexuality, a v oblasti právní kráčí ke zrovnoprávnění homosexuálních sňatků s manželstvím (a prohlašuje se to za svobodu a ochranu lidských práv), v Rusku naopak přijali zákon zakazující propagaci homosexuality. Který z těchto dvou postojů je z křesťanského hlediska svobodou? Domnívám se, že spíše než mravní úpadek je k pravé svobodě vždy blíže to, co napomáhá zachování mravnosti, tj. chrání před pádem do otroctví nemravnosti, vášní a hříchu. Takový řád přispívá k zachování vnitřní svobody a ta v autentickém křesťanském prostředí už sama sebou přinese i přiměřenou míru svobody vnější. Západní pojetí se sice tváří navenek jako svoboda, ale vede k vnitřnímu spoutání člověka hříchem. A v důsledku vnitřního zotročení nakonec lidé přijdou i o tu svobodu vnější.

A dále - mějme v patrnosti, že lidským právem je i právo na hřích a na ztrátu spásy čili právo na věčnou smrt. Ano, je právo vycházející z Bohem darované svobody. Právo každého rozhodnout o sobě a o svém věčném údělu musíme respektovat. Jenže máme respektovat i údajné právo strhnout za sebou do hříchu i další lidi, kteří jsouce svedeni či oklamáni, přijdou o věčný život? Nemáme i my právo bránit takovému útoku na spásu lidí?

Někdy to vypadá tak, že vnější a vnitřní svoboda stojí v jakémsi protikladu. Čím více vnější svobody, tím spíše má člověk sklon ke ztrátě vnitřní svobody. Nemocná lidská duše se nechá snadno svést k tomu, aby prodala duchovní svobodu za tělesnou čili duchovní výsady a pohodlí, podobně jako biblický Ezau prodal prvorozenectví za misku čočovice (viz Velký kánon sv. Ondřeje Krétského). Na znalosti této zákonitosti ostatně stojí ideje půstu - "co vezmeš tělu, tolik dáváš duši" (sv. Basil Veliký).

* * *

Nemoc a poškozenost našeho lidství už dávno předurčila lidstvu jeho neodvratný konec zde na Zemi. Jeho nástup je mj. otázkou lidských možností. Čím více možností dostanou lidé jako celek, tím výrazněji mohou projevit nemocný stav své duše a změní zemi v peklo. Občanské svobody, pokročilé technologie a jiné prostředky, jimiž může člověk materializovat nemocný stav svého nitra čili otiskovat nemoc své duše do stavu společnosti a okolního světa, to vše je zároveň urychlováním realizace nastávajícího konce. Vše zásadní o osudu tohoto světa je už předem dáno prvotním lidským hříchem. Dnes už se z mlhy budoucnosti vynořily nejen obrysy způsobu konce, ale prokresluje se čím dále tím více podrobností, jak to zřejmě bude probíhat a co se stane s lidstvem.

Jedinou nadějí je přechod z tohoto rychle hynoucího světa do Božího Království, který probíhá již dva tisíce let, a blíží se doba, kdy se dveře zavřou. Je potřeba využít všech sil, které nám ještě zbyly, a svým srdcem tam vstoupit, abychom nezůstali trčet na této potápějící se lodi. Zřejmě si málo uvědomujeme, že smyslem příchodu svatých Cyrila a Metoděje nebylo především dát Slovanům písmo, ale vybudovat zde i pro ně přechod z tohoto světa do Království Kristova, do nebeského Jerusalema.


P.S.
Právě v těchto dnech, kdy si společnost připomíná invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa v r. 1968, se probírá v mnoha článcích a úvahách též rozdíl mezi komunistickou totalitou a západní svobodou. Chtěli jsme svobodu a byli násilím udrženi v totalitě. Na základě této smutné historické epizody se znovu a znovu utvrzuje báje o svobodném Západu a totalitním Východě, jak k tomu konverguje i autor článku, s nímž polemizujeme. Bohužel jen málo pisatelů různých úvah na toto téma má tu odvahu a poctivost nezavírat oči před faktem, že totalita má svůj zdroj na Západě, v západním ateistickém myšlení a v západních atropocentrických hodnotách. Všechny totality, které Evropa dvacátého století okusila, mají tento původ. Komunismus vychází z tzv. německé filosofie a jeho ideoví tvůrci nebyli Rusové, ale Marx, Engels atd. Do Ruska byl importován ze Západu jakožto válečná zbraň, která měla rozvrátit carské Rusko. Lenin vyslaný (německými magnáty a poradci císaře) v zapečetěném vagónu z Curychu byl čímsi jako později atomová bomba vypravená směrem na Japonsko. Ruská revoluce pak byla financovaná americkými bankami. To jsou kořeny událostí r. 1968. Dnes se Rusko této západní infekce částečně zbavuje a stává se svobodnějším prostorem než Západ. A co se týče té druhé totality - o původu fašismu ani není potřeba hovořit. A poslední totalita, která se právě rodí, bude otevřeně západní produkce a v západní režii.


Pokračování příště

















Editovat příspěvek č. 929

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 13. 8. 2013
Výzkum veřejného mínění naznačuje, že čas se blíží

Třetina Izraelců prohlásila, že si přeje obnovu dávného židovského velechrámu v Jerusalemě

Výsledky průzkumu veřejného mínění prováděného Společným fórem organizací Chrámové hory.

30% izraelských židů vystupuje ve prospěch výstavby "třetího chrámu" na Chrámové hoře v Jerusalemě. 45% je proti a 25% se nedokázalo k této otázce jednoznačně vyjádřit.

Podle slov iniciátorů průzkumu veřejného mínění svědčí jeho výsledky o postupném posilování názoru, že Chrámová hora je svatým a nejdůležitějším místem pro vyznavače judaismu. Posledních několik let je v národním, náboženském a ultraortodoxním sektoru izraelské společnosti patrná změna vztahu k Chrámové hoře. V současnosti existují desítky společenských hnutí, jejichž činnost je zacílena na zrušení status quo tohoto posvátného místa. Některé z nich organizují práce kultových předmětů, které byly používány v Chrámu v minulosti. Jiné zase provádějí aktivní přípravu k plnému obnovení Chrámu, včetně zajištění obnovy přinášení zvířecích obětí. Další se zabývají politickým lobbingem a zajištěním co největšího počtu židovských návštěvníků Chrámové hory.

Stále častěji zní v poslední době výzvy k zavedení novému režimu na Chrámové hoře. Mnohé organizace vyzývají vládu, aby dovolila židům modlit se zde, protože v současnosti je to zakázáno. Vysvětluje se to obavami vlády z mezináboženských střetů a vzplanutí násilí, vždyť toto místo je posvátné také pro muslimy, zde jsou kultovní stavby i pro islám - mešita Al Aksa a Skalní dóm. Přesto mnozí nábožensky založení židé mají zato, že stát je povinen přiřknout věřícím právo modliteb na hoře; podle výzkumu společenského mínění 70% věřících židů se vyslovilo pro a jen 22% to odmítlo. 48% respondentů souhlasilo, že je nutné zavést na Chrámové hoře nový režim.

Z nábožensky založených židů podporuje výstavbu chrámu 43%. Z prostředí ultraortodoxních a tzv. ultraorthodoxálních nacionalistů je to pouze 20%, kdežto z prostředí světských židů je to 31%. Celkem bylo dotázáno 523 izraelských židů.

Oficiální představitel fóra Ieguda Glik poznamenal, že tyto údaje značí, že "pokusy distancovat izraelský národ od jeho svatyně se zhroutily". "Státní orgány musí věnovat pozornost tomu, co říká národ, který požaduje zavedení státní suverenity na Chrámové hoře," zdůraznil Ieguda Glik.

P.S.
Pravoslavnému křesťanu asi není potřeba vysvětlovat, že postavení "třetího chrámu" je naplněním proroctví o příchodu Antikrista. Proroctví má tři body a obnovení chrámu by znamenalo splnění už druhého z nich.












Editovat příspěvek č. 928

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 9. 8. 2013
Slovo k situaci v naší církvi

O svobodě svědomí

Naše místní církev se vlivem posledních nedobrých událostí ocitla v situaci, kdy jsou její členové rozděleni na dva téměř nesmiřitelné tábory.

Obě strany sporu jsou pevně přesvědčeny o správnosti svého postoje a o tom, že vedou spravedlivý boj za pravdu a dobro v církvi a že jen pokud zvítězí jejich myšlenka, tak bude pravdě a spravedlnosti učiněno zadost a v naší místní církvi opět zavládne pokoj, mír a jednota.

Je ovšem zřejmě potřeba položit si otázku, zda je možné tento pokojný stav naší církve zajistit vítězstvím jedné ze stran, když oba tábory jsou početné a jsou hluboce přesvědčené, že se zde působením druhé strany dějí rozbroje, nespravedlnost a úpadek.

Zdá se přitom, že v zápalu ostrého boje, kdy někteří již vystříleli tvrdou munici, mnozí zúčastnění zapomněli na jednu důležitou věc: že jsou křesťané a měli by se podle toho chovat.

Jenže, buď mírný, milosrdný, shovívavý a plný křesťanské lásky, když tě tvůj odpůrce pronásleduje, laje ti, nadává a obviňuje tě ze lži, pokrytectví, zištnosti, odhaluje všechny tvé spáchané hříchy a vyčítá ti i to, co ty sám považuješ za své dobré skutky! Mnohým se zdá být příliš těžké chovat se smířlivě a někteří dokonce řeknou, že by byli blázni, kdyby ustupovali svým nepřátelům.

Naše církev se tak stává místem, kde hrozí, že se vytratí nejen křesťanská láska, ale i obyčejná lidskost, nelítostný boj ztrácí lidský rozměr úcty k člověku.

Jsme v tomto stavu vydáni na posměch ďáblu a světu. Církevní život bez lásky, ale zato s velkou dávkou zášti, povýšenosti a nenávisti mezi jejími členy, i tak může vypadat „sůl, která ztratila svou slanost. A co se učiní s takovou solí? Vyhodí se ven a lidé po ní budou šlapat“ (Mat 5,13; Mar 9,50).

Pán Ježíš Kristus v evangeliu praví, že „zbuduje svou církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat 16,18). Nebuďme ale bezstarostní, protože se může stát, že vlivem svého smýšlení a chování ztratíme Boží blahodať a Bůh nepožehná tomu, co už není světlem světa, ale ostudou pravoslavných křesťanů.

Nedopusťme proto, aby ve světě bylo lépe než v církvi.

* * *

Jak ale z nastalé situace ven? Lidové přísloví říká: „Co se stalo, nemůže se odestát.“ Ano, princip kauzality, který na tomto světě platí, je neúprosný. Co je však ve světě nemožné, v Církvi možné je. Církev je místem duchovního zápasu. Tam, kde se děje duchovní zápas, Bůh pomáhá. Když se budeme snažit o smír, není možné, aby naše úsilí nepřineslo své plody. Když zapřeme sami sebe, pokoříme se, jak nás nabádá Pán, vzájemně si odpustíme a uznáme své chyby, stane se naše církev opět místem, kde se dá dýchat.

V první řadě bychom neměli pohlížet na své odpůrce výhradně jako na darebáky, lidi zištné, mravně zkažené a plné zla. Ctěme svobodu svědomí a lidskou důstojnost svých bratří a sester a svých duchovních synů a dcer. Nedémonizujme ty, kteří stojí na druhé straně barikády či prostě mají jen jiný názor, než my. Nemluvme o nich jako o lidech špatného charakteru, snažme se je lidsky pochopit. Zkusme vidět také jejich dobré stránky a upřímnost jejich srdce. Odpouštějme, mějme mezi sebou lásku. „Podle toho lidé poznají, že jste moji učedníci, že máte mezi sebou lásku.“ (Jan 13,35) Nezatvrzujme tedy svá srdce.

Vzpomínám si na seminární kapli naší prešovské bohoslovecké fakulty. Na oponě v královské bráně ikonostasu byl vytkaný nápis: "Nové přikázání vám dávám, abyste milovali druh druha" (Jan 13,34). Když uvažuji nad tím, proč náš spirituál vybral zrovna tuto biblickou citaci, představuji si, jak přemýšlel, která slova Pána Ježíše by měli mít bohoslovci a budoucí kněží stále před očima. Čtyři roky studia chodí bohoslovci každý den ráno a večer na bohoslužby do seminární kaple. Nápis, který tam je na ikonostasu, se jim nutně musí "vypálit" do paměti. Jsou to slova, která po dobu své duchovenské formace a teologické výuky budou vidět nesrovnatelně častěji, než cokoliv jiného. Otec spirituál si to dobře uvědomoval a chtěl tam umístit poselství, které si mají bohoslovci přinést na své farnosti a šířit je po církvi. Nechal tam vepsat to, co je nejen podstatou evangelia, ale zároveň i tím nejdůležitějším pro život církve. (Pozn. red.)
Nestali jsme se přece křesťany proto, abychom odsuzovali, trestali nebo nenáviděli, ale proto, abychom milovali Boha a své bližní.

Milujme své nepřátele, jak nás nabádá náš Spasitel. Není hřích, který by Bůh nemohl odpustit. Když se mu chceme podobat, také upřímně odpouštějme těm, kteří se provinili, či nám ublížili, nebo se jen domníváme, že se tak stalo.

Neobelhávejme sami sebe a nespatřujme sami sebe jako dobré, ale buďme si vědomi, že jen Bůh je dobrý. Když se člověk má stát lepším, nesmí věřit svému vlastnímu úsudku, ale má se učit v církvi z evangelia, jak se věci mají a co je pravé dobro.

Dobrý člověk nesmí o sobě uvažovat jako o dobrém. Chceme-li se stát dobrými, vezměme si v tom za příklad svaté. Nebuďme pokrytci, kteří říkají „já hříšník“, ale přitom odsuzují druhé za jejich hříchy. „Hřích můj přede mnou je vždycky,“ modlíme se v žalmu. Nezapomínejme si brát příklad u svatých, kteří k sobě byli přísní, ale ke svým bližním byli shovívaví.

Nestyďme se omluvit se na přiznat své omyly a otevřít své srdce druhému člověku. Pokořujme se. Kdo se pokořuje, ten dostává od Boha velkou blahodať, útěchu a sladkou lásku do srdce. Vezměme si i zde příklad v životech svatých.

Zachovávejme presumpci neviny a nepovažujme za vinného toho, jemuž přečin nebyl dokázán. Buďme trpěliví a říkejme si: „Třeba se mýlím, třeba podezřívám nespravedlivě.“

* * *

Buďme milosrdní a Bůh se nad námi smiluje. Vždyť když se my nesmilujeme nad svým bližním, ani Bůh se nad námi nesmiluje. Spasitel nás nabádá: „Miluj bližního svého, jako sám sebe.“ (Mat 19,19)

Jak bychom mohli přijímat svatou eucharistii a zároveň v sobě nosit zahořklost, nepřízeň či zlobu a nenávist vůči jinak smýšlejícím bratřím a sestrám, s nimiž se přijímáním stáváme vzájemně spojenými v jednom Těle Kristově? Bojují snad údy jednoho těla proti sobě? Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale mějme se přesto vzájemně rádi, i když každý máme své chyby. (Není-li křesťan smířen se svými bratry a v srdci nosí zášť, obvinění a výčitky, pak jej svaté příjímání nespojuje s Bohem, ale odděluje, a potažmo nesjednocuje s církví, ale vylučuje z ní; viz Mat 5,23-26; pozn. red.)

Čtěme v evangeliu pozorně podobenství masopustní neděle o strašném soudu, kde se hovoří o dobrých a špatných služebnících (Mat 25,31-46). Vše, co učiníme svému bližnímu, jako bychom učinili samotnému Spasiteli. Jak se zodpovíme na Božím soudu ze své tvrdosti, nesmiřitelnosti a sebeospravedlňování? To, co si obhajujeme před sebou a druhými zde na zemi, bude tam odhaleno samotným Bohem jako špatnost. A jak praví Písmo, tyto skutky na svém soudu Bůh nebude odpouštět. Zkusme domyslet, jaké to pro nás bude mít následky.

Překonávejme pro to vše sami sebe. Nejednejme podle své (padlé) přirozenosti, ale snažme se sebezapřením a nesením kříže získávat nadzemské dary, jako je upřímné milosrdenství, odpouštění a milování nepřátel. Vždyť svatý apoštol Pavel říká, že víra bez skutků je mrtvá. Když se svými špatnými skutky umrtvíme již zde na zemi, jaká temnota nás bude čekat na onom světě?

Zdá se mi, že mnozí dnes chtějí „napravovat“ v církvi to, co je viditelné, ale možná jim uniká to, co je zde opravdu důležité, ale vidět není. „Jen jednoho je zapotřebí“ (Luk 10,42), říká Spasitel Martě a jindy na to navazuje takto: „Hledejte nejprve Království nebeské a to ostatní vám bude přidáno.“ (Luk 12,31)

* * *

Dnes se objevují výroky, že v církvi je potřeba udělat pořádek, vyčistit ji, napravit nepořádky atd. A hned tu jsou už stateční bojovníci, kteří jsou připraveni čistky provést. Možná si však nevzpomínají na Spasitelova slova, která zní takto: „Nechte obojí (pšenici i koukol) růst, ať spolu roste vše až do žně.“ Bohu patří žeň, (na soudu) jeho ženci zrno a plevy oddělí (Mat 13,26). A o samotném Spasiteli prorok praví: „Nalomenou třtinu nedolomí...“ (Iz 42,3; Mat 12,20). Když tak činí Spasitel, i my bychom se měli bát být radikálními v těchto věcech. Vždyť kdo z nás vidí do srdce druhého člověka a zná o něm skutečnou pravdu?

Činit spravedlnost je jeden z nejnáročnějších úkolů, které může člověk dostat. V církvi takové věci vyžadují mravní dokonalost, opravdové poznání své vlastní hříšnosti a hlubokou duchovní zkušenost s Božím milosrdenstvím.

Prosím (a věřím, že spolu s mnoha dalšími obyčejnými lidmi, řadovými členy naší církve) všechny zúčastněné, aby zapomněli na nepřátelství a podali si ruce ke smíru, takovému, jaký má v Církví být. Vždyť: „Jaká útěcha je tam, kde bratři žijí svorně“ (18. kathisma na liturgii předem posvěcených Darů).

Cesta sebezapření je náročná, ale když jsme se vydali po křesťanské cestě v pravoslavné církvi, musíme si být vědomi, že dostáváme více než světští lidé. Také se ale od nás více očekává.

Věřím, že Bůh nám v naší upřímné snaze pomůže.

Jana Baudišová
















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 928 do č. 931)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz