Ambon
Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“
--- 7. 10. 2013
V r. 313 bylo ukončeno pronásledování křesťanů
Oslavy 1700. výročí vydání Milánského ediktu
 |
 |
* * *
Křesťanství začalo být pronásledováno prakticky ihned po svém zrodu - nejprve židy a posléze římským státem, který si povšiml skutečnosti, že křesťané zásadně odmítají uctívat bohy státních pohanských kultů a přinášet oběti modlám. Skutečnost, že křesťanství považují křesťané za neslučitelné s pohanstvím, vnímal římský stát jako projev neloajálnosti křesťanů vůči státu, a proto považoval křesťany za nepřátele císaře a římské říše. Krvavé persekuce křesťanů ze strany římského císaře se datují od 17. července r. 64, kdy vypukl požár Říma (trval 6 dní a 7 nocí, a následky byly hrozné). Aby se očistil od podezření ze žhářství, označil císař Neron za viníky požáru křesťany, proti nimž se následně obrátil hněv lidu. Pomsta křesťanům byla páchána způsoby, tak krutými a nelidskými, jak to jen lidská vynalézavost dokáže vymyslet (křesťané byli např. přivazováni na kůly, potíráni smolou a zapalováni v noci, aby sloužili jako veřejné osvětlení). Být křesťanem bylo tehdy ze strany pohanů prohlašováno za zločin proti lidskosti.
Pak ale nastal až do r. 94 relativní klid a křesťané byli považováni za sektu povoleného židovského náboženství. Oficiálně bylo dlouhodobé pronásledování zahájeno ediktem císaře Trajána, kterým odpovídal na dotaz Plinia ml. (v letech 111 - 113), jak zacházet s křesťany (Plinius se stal totiž svědkem mocného šíření křesťanské víry). Trajánův edikt sice stanovuje, že křesťané nemají být aktivně vyhledáváni ani nemají být na ně přijímána anonymní udání (což se však v praxi příliš nedodržovalo), ale když jsou usvědčeni, musejí být potrestáni (myslí se: usmrceni). Od této doby je zločinem pouhé přihlášení se ke jménu "křesťan". Křesťanům bylo přisuzováno veškeré zlo, všechna neštěstí a katastrofy. Byli pokládáni za nepřátele státu i lidstva. Byli popravováni nejbolestivějšími a nejzdlouhavějšími způsoby. Jejich usmrcování se provádělo pro zábavu "počestných občanů".
Podle odborníka na demografii křesťanství Davida B. Barretta během dvou tisíc let existence křesťanství pro svou víru zahynulo asi 70 miliónů křesťanů, z toho asi 45 milionu v průběhu 20. století. Sociolog Massimo Introvigne upozorňuje, že je to střízlivý odhad a skutečné číslo může být o hodně vyšší, a navíc ve většině případů pronásledování neznamená zabíjení, ale též jiné formy útlaku.
U nás si můžete o pronásledování křesťanů přečíst:To vše ukončil císař Konstantin, který se v Niši - tehdy římském městě Naissus - mezi lety 272 až 285 narodil. S jeho otcem Constanciem, velitelem římských vojsk, se pojí zajímavá historka. Jednou se chtěl přesvědčit o spolehlivosti svých důstojníků. Nechal je nastoupit a zavelel: "Kdo je křesťan, ať vystoupí z řady!" Z řady učinila krok vpřed část vojáků. Byl to projev odvahy, protože všichni měli před očima krvavé pronásledování křesťanů, které se tehdy dělo. Za chvíli Constancius svůj rozkaz zopakoval. Další učinili krok vpřed. V táboře nastalo hrobové ticho. Každý s napětím čekal, co přísný ale spravedlivý velitel teď učiní. Po chvíli Constancius rozvinul papyrus se seznamem křesťanů a začal číst jména, počínaje od nejvyšší hodnosti: "Quinte Fábie, ty jsi křesťanem! Nenalezl jsi však odvahu se přiznat, a proto jsi degradován. Byl bys schopen zradit i Řím, když jsi schopný zradit svého Pána. Julie Naso, i ty budeš schopen zradit Řím, jako jsi teď zradil Boha. Degraduji tě." A tak postupně vyloučil z armády zrádce víry a vyhlásil, že křesťanským důstojníkům a vojákům důvěřuje, protože zachovali věrnost svému přesvědčení.
O mučednících I. - Vybrané kapitoly z Eusebiových církevních dějin (z prvých křesťanských staletí)
Biskup a mučedník sv. Polykarp
Báseň: Marcela (Z dob pronásledování prvních křesťanů za císaře Nerona)
Krátký popis života a utrpení svatého velkomučedníka Pantelejmona
Život a utrpení světitele mučedníka Kypriana a svaté mučednice Justiny
O jeho synu, Konstantinovi, je známo, že před rozhodující bitvou (26. října 312) - jak svědčí biskup Eusebios - spatřil na nebi hořící kříž a nápis: "En tútoi níka" (v tomto znamení zvítězíš). A zvítězil. Tím začala nová - křesťanská - epocha Říma, Evropy i světa.
Po roce 313 zahájil sv. Konstantin proměnu římské říše z pohanské na křesťanskou. O křesťanství prohlásil, že je "nejzákonnějším a nejsvětějším" náboženstvím. To však neznamená, že z něj učinil jediné státní náboženství, jak je to občas mylně interpretováno. Protože starý Řím jako hlavní město římské říše z vojenského hlediska nevyhovoval, založil císař nové hlavní město Konstantinopol, které vybudoval na místě rozpadlého řeckého městečka Byzantion (etymologie názvu je nejasná). To se pak stalo prvním křesťanským městem. Později kvůli šíření herezí svolal Konstantin první všeobecný sněm (r. 325), jehož se zúčastnilo 318 biskupů doprovázených "mohutným proudem nižšího duchovenstva" (dle svědectví jednoho z nich). Císař sněm zahájil slovy, že od účastníků žádá jen to, co sami kážou svým věřícím: dobrou vůli, jednotu a pokoj.
Císař Konstantin se dal pokřtít až tři dni před smrtí a zemřel jako křesťan r. 337. Milánský edikt znamenal pro církev zastavení vyhlazování křesťanů a to byla významná úleva pro církevní život, který se po tak dlouhé době "podzemní činnosti" mohl začít svobodně rozvíjet. Na druhé straně znamenala svoboda křesťanství i svobodu pro rozvoj a šíření herezí, které představovaly pro křesťanství záludnější a možná i horší nebezpečí než pohanství. Tím, že se stalo křesťanství jedním z uznávaných státních náboženství a kvůli sympatiím císaře si získalo jakýsi punc společenské prestiže, začíná v něm působit duch zesvětštění a poklesu morálky křesťanů. Na to církev reagovala rozmachem mnišství, které se snažilo v pouštních komunitách udržovat morální tonus prvotního křesťanství, vysokou mravnost a hlavně intenzitu duchovního života. Zvláště kinoviální monastýry dodnes pěstují způsob života a praxi prvotní jerusalemské obce, kde měli všichni všechno společné a neustále dleli na modlitbách.
* * *
Na srbských slavnostech v Niši byl přítomen ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, jeruzalémský patriarcha Theofilos, hlava Ruské pravoslavné církve Kirill, srbský patriarcha Irinej a zástupci pravoslavných komunit z Albánie, Kypru, Polska, Slovenska a dalších zemí. Mezi zúčastněnými (a při příležitosti významného výročí také vyznamenanými osobnostmi světového pravoslaví za účasti srbské televize a mezinárodních médií) byli i zástupci pravoslavné církve působící na našem území, zastupující metropolita Simeon a emeritní arcibiskup Kryštof, který sloužil doxologii spolu s ostatními představiteli světového pravoslaví.
Římskokatolická církev svého zástupce na tuto slavnost nevyslala. Nepřítomnost římskokatolických duchovních na dnešních oslavách je podle srbských médií projevem církevního rozkolu obou velkých křesťanských denominací. Ten trvá od 11. století.
Viz website Srbské pravoslavné církve a Christnet
Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“
--- 1. 10. 2013
Příklad života naší první světice
Svatá Ludmila Česká
Svatá Ludmila byla v mládí pohankou. Křesťanství přijala od svatého Metoděje. Nadšením ze svatého Evangelia, které přijala ve východním a pravoslavném podání, se rozhořelo její srdce a tento krásný plamen už nikdy neuhasl. Podporovala šíření křesťanské víry, budování chrámů, zaopatření církve a duchovenstva. Při tom všem naplnila základní normy a projevy pravoslavné víry - modlitbou, askezí, milosrdenstvím, soucitem a péčí o nemocné a osamělé. Nakonec ji Bůh učinil hodnou, aby svou smrtí dosáhla vrcholu křesťanské ctnosti - uskutečnila to nejvíc, co může člověk z lásky k Ježíši pro Boha učinit - dát svůj život, prolít svou krev na svědectví o své víře, lásce a naději. Většího milování už nikdo nemá! (Jak praví Kristus o prolití vlastní krve; Jan 15,13.) To znamená dosáhnout nejvyšší moudrosti, odvahy k oběti.
To, co je pro nás dnes zásadní na životě svaté Ludmily, však nejsou ani tak samotné ctnosti, ale okolnosti, ve kterých jich dosahovala. Nic z toho, co jako křesťanská kněžna i jako prostá osoba činila, nešlo hladce. Její život byl krvavým úsilím, s nímž se probíjela proti proudu. K tomu nestačí jen víra, ale nutné je skrze pokání dosáhnout hlubšího poznání, jemuž říkáme láska. Víra samotná - bez lásky - je fanatismus. Fanatik nikdy nedosáhne žádného duchovního úspěchu ani pro sebe ani pro ostatní. Fanatik ve jménu své víry dokáže jen bořit a prosazovat sebe, ale láska buduje. Tím se liší pravoslavný duch od ducha sekty.
Když jsem před bohoslužbou přemýšlel, jakými slovy v kázání stručně charakterizovat její život, vybavila se mi slova, která napsal o jiném světci zesnulý otec Miroslav Mužík (otče, teď bychom Tě potřebovali; scházíš nám tu!). Když psal článek o svatém vladykovi Gorazdovi, vložil do závěru slova o "délce i nádherné strmosti vykonané cesty". To jsou slova, jež se stejně dobře hodí i pro krystalické shrnutí života sv. Ludmily. Cesta naší první světice je pozoruhodná právě tou délkou - čili obrovskou vzdáleností, kterou za svého života urazila - od bahna primitivního pohanství až po vzlet k tomu nejvyššímu "podvigu" čili hrdinskému skutku - mučednictví. A nadšení, s nímž si osvojila snad všechny křesťanské ctnosti, aby se tu zaskvěla víra zábleskem živého světla, to je právě ta nádherná strmost jejího vzestupu.
* * *
Příklad života sv. Ludmily je dnes aktuálnější než v minulých dobách. Vždyť žijeme v podobném duchovním prostředí jako ona. Odpovídáme na podobné výzvy. Tenkrát byl temný český močál pohanství ozářen světlem křesťanské víry. Není snad současná česká kotlina podobně temnou smradlavou duchovní bažinou? A o kolik jsou dnešní lidé vzdělanější a používají sofistikovanější zařízení, o to méně mají duchovní inteligence, a pokud vůbec mají nějaký uvědomělý duchovní život, bývá někdy snad ještě primitivnější než to, čím žili dávní pohané - např. ti Pšované, z nichž pocházela naše první svatá kněžna.
V tomto prostředí i my musíme ukázat schopnost "nádherné strmosti" naší duchovní cesty, jinak nás tato temná bažina vtáhne do svých hlubin. Právě u nás je opět potřeba dát do křesťanského života všechny síly a odhodlat se k duchovnímu vzletu nad smradlavé mlžné chuchvalce přízemního konzumismu, cynického agnosticismu, pragmatického materialismu či militantního ateismu nebo naprosté lhostejnosti a kultivace skepse a všeho tohoto duchovního zápachu.
To je velký rozdíl od situace, která (alespoň ještě částečně) panuje v tradičních pravoslavných zemích, kde k dosažení spásy při troše štěstí stačí "plout po proudu". Ten proud, který vytváří významná část společnosti, tam totiž stále ještě - byť líně - teče správným směrem. Je snadné vypravit se v neděli a na svátek do chrámu, když tam jde většina spoluobčanů či alespoň mnoho mých známých. Není tak těžké se postit ve svaté čtyřicátnici, když se postí tolik lidí kolem mně. A tak spolu se všemi mohu i já bez větší námahy plout a dojít nějakého požehnaní. Druhou stránkou mince však je, že nic nenutí věřící většinových tradičních církví, aby se hlouběji vzdělávali ve víře a propracovávali se k intenzivnějšímu a uvědomělejšímu duchovnímu životu. A tak jejich nábožnosti nezřídka hrozí, že sklouzne k folklóru, zvyku a formalismu.
U nás je to jiné v tom, že ten společenský proud teče obráceným směrem - tj. od Krista, od spásy. A ten, kdo chce něčeho dosáhnout v duchovním životě, se musí (podobně jako sv. Ludmila) drát proti proudu. A nestačí malé úsilí, ale potřebné je vyvinout velkou námahu, jinak se našinec tady nikam duchovně nedostane. Jako názorný příklad si můžete představit loďku ve velké řece. Chcete-li se doplavit na nějaké místo, které je na vyšším toku řeky, musíte pořádně veslovat proti směru plynutí vodního toku a bude to pěkná dřina. Budete-li veslovat málo či lenivě nebo nedbale, pak bude výsledek takový, že budete vůči břehu stále na stejném místě. A nebudete-li veslovat vůbec, proud vás bude unášet stále dál a dál od vytouženého místa...
Takže tady žijeme na místech, kde do křesťanského života musíme dát všechno, jinak v duchovním životě neuspějeme. V zemi už tak vzdálené křesťanství nestačí kráčet pomalu, musíme ke Kristu utíkat, abychom se vůbec někam dostali. U nás se nelze spokojit vynaložením jen odměřeného množství sil, které by snad jinde stačily na pomalý vzestup; zde je potřeba usilovat právě o tu "nádhernou strmost" vzletu, jinak se od lepkavého bahna člověk vůbec neodlepí. Snažme se podobat stoupajícímu orlu, abychom nezůstali podobni slepici, která jen mává křídly a hlučně pobíhá po blátivém dvorku.
Příklad života svaté Ludmily je po tom uplynulém tisíciletí i dnes tak nádherně inspirativní, že snad nemůže pravoslavného člověka nechat chladným. Máme-li jako svou první svou světici právě takovou skvoucí osobnost, jak bychom ji mohli nenásledovat či se alespoň nepokusit napodobit její zápal a čistý oheň, kterým hořela pro uskutečnění Evangelia ve svém životě.
O svaté Ludmile:
krátce o životě
modlitební služba, z níž se též zrcadlí život a ctnost sv. Ludmily (PDF)
Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“
--- 26. 9. 2013
Z tisku - hrozí odlidnění
Potraty, homosexuální sňatky a egoismus vedou svět ke katastrofě, tvrdí experti.
"Dnes je ve světě o šest miliónů dětí méně než v r. 1990 a to je pouze počátek katastrofy. Podle odhadů OSN bude v r. 2050 ve světě o 240.000.000 dětí méně než dnes," prohlásil 26. září vedoucí pro vztah s veřejností ze Světového kongresu rodin, americký novinář a právník Don Feder na mezinárodní konferenci "Ochrana rodinných hodnot" v Bělehradě. "Je to výsledek zkázonosných idejí, vztahů a politiky, kterou západní státy vedou od konce první světové války."
Podle jeho názoru má tzv. "demografická zima" několik hlavních příčin. Je to pěstování individualismu a egoismu, s nimiž nastupuje absence odpovědnosti vůči společnosti. "Dříve nikdo neřešil otázku jestli a kdy zplodit potomky; bylo to stejně přirozené jako dýchání," poznamenal Feder. Mezi faktory demografického úpadku patří i rostoucí popularita antikoncepčních prostředků. Pode údajů OSN používá antikoncepci každá druhá žena ve světě. Při tom se ve světě provádí 42.000.000 potratů za rok, což je srovnatelné s obyvatelstvem Španělska.
"Stejnopohlavní sňatky, propagované EU, OSN i současnou reprezentací USA, definitivně roztrhly veškerou souvislost mezi sňatkem a rozením dětí," konstatoval Feder.
Lidstvo je dnes konfrontováno s perspektivou odlidnění, což se doposavad stalo jen jednou - ve 14. století v době epidemie moru. Podle zpráv OSN dosáhne v r. 2040 početnost obyvatelstva Země osm miliard a poté se začne snižovat.
"Demografická zima" ve svých nejhlubších příčinách koření ve ztrátě víry a naděje, poznamenal Feder. Proto podle jeho názoru není náhodné, že v západní Evropě, která ve své většině už odpadá od křesťanství, sledujeme nejnižší úroveň porodnosti ve světě. "Země, kde jsou chrámy plné věřících, představují vysokou úroveň růstu obyvatelstva, a naopak."
"Ideje, kterou vedou k demografické katastrofě, je nutno rychle změnit, jinak nemáme budoucnost," uzavřel Feder.
Itar-tass, pravoslavie.ru
Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“
--- 24. 9. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (Závěr seriálu)
Caesaropapismus. Sepjetí trůnu a oltáře
V minulém díle jsme se věnovali otázce lidských práv. Další výživné téma nakousnuté autorem článku, který tu na pokračování komentujeme, je téma vztahu církve ke světské moci. Je to téma, na němž se Východ a Západ zřejmě jen tak neshodnou. Chápání této problematiky je natolik rozdílné, náhledy z jedné a z druhé strany jsou si tak vzdálené, že si neumím představit, jak bychom mohli najít společnou řeč. Hlavním úskalím je skutečnost, že pro každou stranu je koncept používaný druhou stranou zcela nepřijatelný. Západ se skřípěním zubů hovoří o východním modelu jako o caesaropapismu, protože stát drží vládu i nad duchovenstvem církve. Císař mohl svého nadřízeného postavení zneužít k nátlaku na církev. Naproti tomu Východ označuje západní způsob řešení otázky vztahu církve ke státu za podlehnutí pokušení světské moci; někteří pravoslavní (a hlavně mnozí protestanti) otevřeně mluví o západním papistickém modelu jako o apokalyptické babylonské nevěstce. Spojení církevní a světské moci v rukách církve považují pravoslavní za nepřípustné. Možná bychom mohli hovořit o západním papocaesarismu, který asi nebude následováním Krista (viz o tom na ilustraci historický dokument zvaný Papežský diktát, kde se formuluje, že pouze papež může disponovat císařskými odznaky, pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy a papeži má být dovoleno sesazovat císaře atd.). Institut papeže v sobě shrnuje tři složky: náměstek Boží, absolutistická vláda nad celou církví a panování nad císaři země. Ani jedna z těchto složek není z hlediska pravoslaví akceptovatelná jako autenticky křesťanská. Nedávno Srbskou církví kanonizovaný sv. Justin Popovič napsal: "V historii lidského pokolení jsou tři největší pády: Adamův, Jidášův a papežův." A co je podstatou onoho posledně vzpomenutého pádu? Touha po moci.
Dle našeho názoru musí církev zůstat vždy bez přímé světské moci a zachovávat tím prvokřesťanský model vztahu církve a státu. V tomto smyslu se vyjadřují i posvátné kánony (doposavad nesmí pravoslavné duchovenstvo kandidovat na politické funkce; nedávno platnost tohoto kanonického ustanovení potvrdila i Ruská pravoslavná církev).
Vzor vztahu církve ke státu je ustanoven samotným Ježíšem Kristem, který stojí s pouty před Pilátem, nebaví se s ním a na jeho vychloubání (Nevíš snad, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?) odpovídá: "Neměl bys nade mnou žádné moci, kdyby to nebylo dáno shůry." (Jan 19,10-11) Kristus se před tím odmítl postavit do čela politické vzpoury proti okupační římské moci, jak si to představovali zéloté a možná i Jidáš. Volí cestu ponížení, která se mění na Boží vítězství, ale jiného druhu než politické. Tím vítězstvím totiž není podrobení státu církvi, ale výstup z tohoto světa výše. Kristus je král, jehož království není odsud. Církev nemůže vládnout světu, protože není z toho světa. Nesoupeří tedy s nikým o moc, nevstupuje do politického boje, kráčí svými cestami, které nejsou cestami mocnářů.
* * *
Toto všechno církev poměrně samozřejmě uplatňovala v pohanském státu, který byl vůči křesťanství nepřátelský. Jak ale uplatnit prvokřesťanský model ve státu, který už je křesťanský a církev je tam církví státní nebo státem podporovanou? V Byzanci byl kdysi vypracován model tzv. "symfonie" vlády státní se správou církevní. Církev, resp. duchovenstvo včetně patriarchy, je samozřejmě podřízeno státní moci jako dříve, ale státní moc zajišťuje vnější potřeby církve a společně s ní v harmonii vlády působí ke spáse lidí. Císařovu křesťanskou vládu církev žehná a ustanovuje ho do jeho služby. Zároveň však císař sám podléhá církevním kanonickým ustanovením a je povinen hájit křesťanskou orthodoxii. To vše je samozřejmě jen ideál, který se v různých dobách dařilo naplňovat více či méně, a v některých dobách byla realita tomuto vzoru dosti vzdálena. Do jaké míry se císař vzdaloval tomuto ideálu, tou mírou i jednotliví církevní lidé - duchovní, mniši i laikové - odmítali císaři poslušnost a ve věcech věroučných či kanonických se mu stavěli na odpor.
Křesťanská odtažitost od věcí státu má v modelu symfonie jednu zásadní výjimku. Pokud stát začne prosazovat herezi nebo se císař přestane chovat jako pravoslavný křesťan, pak církev má v rámci tohoto modelu nejen právo ale povinnost vystoupit proti státu a proti císaři. (Viz o tom ještě zmínku níže.)
Měli bychom si uvědomit, že byzantský ideál tzv. "symfonie" mezi státem a církví je nepřenositelný; je neodlučně spjat s křesťanskou Byzancí. Jeho výhoda tkví v tom, že umožňuje církvi i při její významné pozici ve státě zachovávat apoštolský princip prvokřesťanské církve, která podle Kristova vzoru na sebe nepřijímala světskou moc, netoužila po moci, ale byla vůči státní moci (a před tím dokonce i k pohanské) loajální.
Zmíněný loajální postoj církve vůči světské vládě plynul z její nesvětskosti; jakýkoliv jiný vztah ke světské moci vede nevyhnutelně k zesvětštění církve. V době, kdy jsou vladaři křesťany, očekává se přirozeně, že budou pomáhat církvi zajištěním jejích potřeb a napomohou tak spáse co největšího počtu lidí. Podle známého biblického principu má vladař svou moc od Boha. A je-li to křesťanský císař, pak tehdejší lidé pochopitelně viděli v jeho vládě působení Kristovy péče o svět. Císař byl vnímán jako vnější biskup církve (měl dokonce i svá liturgická privilegia při bohoslužbě). Úlohy byly rozděleny a církev tím byla chráněna před pokušením světské moci. Ideálu symfonie se pochopitelně zdaleka ne vždy dosahovalo, ale sloužil jako vzor požehnaného modelu křesťanské společnosti. Jistě i díky tomuto vzoru křesťanská Byzanc byla nejdéle existující říší.
Podle zákoníku Corpus iuris civilis (císař Justinián I., VI. stol.) ... panovník a patriarchové měli harmonicky spolupracovat v zájmu blaha říše. Ideálem byla tzv. „symfonie“ světské a církevní vlády, která měla přinášet říši blaho a občanům spásu. Přesto i v Byzanci docházelo ke sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly s úsilím ortodoxní církve o zachování čistoty víry (například v otázce přístupů k herezím, za bojů o uctívání ikon nebo později, kdy už císařovo postavení v církvi nebylo tak mocné, ve snaze uzavřít církevní unii - čili sjednocení s Římem). Na těchto případech je zřetelně vidět, že vliv císaře na církev nebyl neomezený, ale jeho moc nad církví uznávali duchovní a věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem křesťanské orthodoxie. Takže když se jednalo o věci víry a církevního učení i praxe, pak se církev dokázala postavit požadavkům císaře tvrdě na odpor; nejvíce se v zachovávání víry a církevního učení i proti vůli císaře vyznamenalo mnišstvo. Nelze doložit, že by se některému z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas podlehnout tlaku císaře (viz např. ikonoborectví).
Autor zde komentovaného článku - v jistém smyslu správně - píše, že církev na Východě: "Spíše moc posvěcuje a ustupuje před ní." Není totiž jiné cesty, jak se uchránit antikristovskému pokušení, než ustoupit před světskou mocí v případě záležitostí vlády a moci ve světské oblasti. Další věta v citovaném článku: "Étos evangelia se tam (na Východě) posouvá do mnišské askeze a do soukromí křesťanských laiků," je však velice vzdálená od reality. Nikdy a nikde neproniklo Evangelium, resp. křesťanská víra, tak široce do života a myšlení společnosti, jako v Byzanci a později na Rusi. Nechápu, proč autor píše i taková slova, jako: "Vůči této (státní) moci (církev) jen vzácně využívá prorocko-kritického charismatu, tak to činil například konstantinopolský patriarcha Jan, řečený Zlatoústý." Je to autorova neznalost v oblasti byzantologie nebo to opravdu není ze Západu vidět? Církev a její svatí otcové i dnes už neznámí mniši vstupovali do nesmiřitelného boje se státní mocí, jakmile začala hlásat či podporovat herezi. A to bylo v průběhu prvního tisíciletí mnohokrát (ariánství, různé verze monofyzitismu, ikonoborectví). Podobně se stavěly mnohé církevní osoby k císaři, když se jednalo o některé jeho kanonické přestupky (např. nepřípustný sňatek). Veškerá úcta k císaři a poslušnost šly stranou, jakmile se začalo bojovat za zachování orthodoxie. Ohledně odmítnutí úcty viz přízvisko, které pravoslavní křesťané připojili ve své době ke jménu jednoho heretického - ikonoboreckého - císaře, jinak mezi vojáky oblíbeného a vynikajícího vojevůdce, Konstantina V.: kopronymos - hovnivál. Vypovězení poslušnosti císaři (stejně jako patriarchovi) bylo možno ospravedlnit poukázáním na úchylku k herezi nebo mravní pád s tím, že tyto duchovně padlé osoby už svou vládou nevykonávají Boží vládu a neděje se skrze ně Kristova spasitelná péče o svět. Církev se kvůli své vnitřní oddělenosti od moci může kdykoliv stát opozicí státu. Nesmí se však jednat o věci politické, leč jedině věroučné, kanonické či jinak principiální z hlediska křesťanství.
Alexandr Schmemann (známý nedávno zesnulý pravoslavný západoevropský teolog) napočítal v období od konce 11. stol. do pol. 15. stol. celkem 28 pokusů, kdy se byzantští imperátoři snažili dostat církev do podřízenosti římským papežům. Uspěl jeden pokus - ten poslední, ale dekrety této unie s Římem se císař ani neodvážil v Byzanci zveřejnit (uniatský konstantinopolský patriarcha byl bojkotován téměř veškerým duchovenstvem; unionizován byl velechrám Boží Moudrosti, kam lidé následně přestali na znamení nesouhlasu chodit; více zde). Pozoruhodné je, že právě dva z konstantinopolských patriarchů, kteří jsou v Římě nejméně oblíbeni: sv. Fótios Veliký (vyslal na Velkou Moravu sv. Cyrila a Metoděje) a Michal Kerularios (jeden z aktérů velkého schismatu), patří právě k těm nejsilnějším patriarším osobnostem, které nejrozhodněji přesekali všechny vazby caesaropapismu a nechovali podle politiky císařů; spíše naopak - vyvíjeli morální tlak na císaře, aby se sjednotil s názorem církve.
* * *
Co je to vlastně caesaropapismus?
Ocitujme nejprve něco ze světských či nepravoslavných zdrojů:
Césaropapismus je splynutím nejvyšší moci státní a církevní v jedné osobě (Dostálová). Heslo „Cézaropapismus“: státní zřízení v němž panovník je zároveň nejvyšším představitelem církve (viz Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 2000). Tak zní možné definice tohoto fenoménu. V oblasti křesťanství je mu nejblíže západní anglikánství (hlavou církve je panovník) či římský papismus (viz výše uvedený odkaz na ambice středověkého papežství). V Byzanci však vedl církev patriarcha, nikoliv císař.
Samo obviňování Byzance z "caesaropapismu" je pochybné. Je to částečně nepochopení (západ se už natolik vzdálil principům života církve v křesťanské společnosti v prvním tisíciletí, že určité jevy života byzantské společnosti jsou mimo jeho chápání a vykládá si je mylně; to je případ hlavně protestantských myslitelů nebo historiků vycházejících z protestantských tradic) a částečně to může být i zlá vůle či následky jejího působení v minulosti - snaha očernit Byzanc, označit ji za zlo a nejhlubší úpadek, pomluvit ji a očernit vše, čím se vyznačovala (to byl v minulosti převládající přístup římskokatolických historiků, který dodnes do jisté míry utváří západní pohled na Byzanc).
Ideu symfonie církevní a státní moci si Západ nikdy neuměl ani představit, protože pro Západ bylo východiskem k řešení tohoto vztahu jedině soupeření. Nejprve se panovník snažil ovládnout církev (tzv. franský a otonský caesaropapismus), a pak se církev snažila ovládnout panovníky (viz zápas o investituru). Nakonec vedlo zajetí státu ve službách církve ke vzpouře a k modelu odluky církve od státu.
Pokus o pokračování byzantské symfonie po pádu Byzance (tj. jakási Byzanc po Byzanci) se podnikl v Rusku, což nebyl pokus zcela povedený, neboť to kulturní nedostatky a Západem ovlivněný feudální carismus neumožňovaly. A dále nesmíme zapomenout na současný řecký model státní církve, který je doznívající a rozpadající se ozvěnou byzantské symfonie.
* * *
Který model vztahu církve a světské moci je lepší? Pravoslavný nebo západní? Jak odpovědět na tuto otázku? Jakým klíčem ji rozřešit? Vycházíme z toho, že podle evangelia není možno sloužit Bohu i světu. To je základní idea, kterou proplétám tímto článkem od začátku až do konce. Člověk si musí vybrat - musí volit, komu či kam chce patřit. Toto duchovní pravidlo je klíčkem k odemknutí tohoto problému. Stačí si odpovědět na otázku - co chceme, co je pro nás důležité, k čemu se přimkneme a čím pohrdneme, a zároveň chápat, že nemůžeme mít vše.
Východ řeší tuto otázku z principiálního hlediska - perspektivou člověka je Boží království. To je prvořadé. Tento svět není důležitý ve smyslu absolutním, pozemský život není cílem samým pro sebe. Pro Západ už dnes zní takové myšlení přímo strašně. Západ si vznesenou otázku totiž odpověděl opačně - prioritu má tento svět, jeho uspořádání a zdejší blahobyt, postavení církve zde na zemi, kvalita pozemského života. Boží království je druhotné - jaksi automatické. Z dogmatu "ex opere operato" se šíří typicky západní způsob uchopení spásy, který zní (když to trošku přeženeme): Boží království musí Bůh dát církvi kvůli svému slibu, i kdyby nechtěl. Proto není potřeba o spásu nikterak zvlášť usilovat - v principu stačí příslušnost k církvi a k papeži. Protestantismus už jen dovedl tuto teologii automatické spásy do všech důsledků (známá teze: Bůh nepočítá hřích věřícímu za hřích). Proto mají protestantské země vyšší životní úroveň. Protestanti mohou věnovat všechny síly čistě pozemským cílům budování spokojenosti na zemi. K čemu se zabývat očišťování srdce, askezí a namáhavým duchovním zápasem?
* * *
A nyní se ještě obrátíme k průmětu teologie do praxe. Konkrétně chci odpovědět na výtku, která se často objevuje v různých internetových diskusích přibližně v těchto slovech: "Římskokatolická církev je mocichtivá, ale pravoslavná není o nic lepší, protože známe případy jejích biskupů, kteří se lísají k politikům." Obvykle se při tom poukazuje na Ruskou církev a její vztah k Putinovi, když to řeknu ve zkratce. Myslím, že většina kritizovaných případů je jen nedorozumění, nepochopení jiných kulturních, společenských, historických i církevních reálií. Nicméně nečiní nám problém připustit, že tu či onde se vyskytne skutečně případ nemorální a pravoslavnému duchu i teologii vzdálený. Takže věnujme tomu teď pár řádků zamyšlení.
Samozřejmě, že i v pravoslavné církvi byly a jsou lidé toužící po moci a někteří biskupové či patriarchové byli a jsou vládychtiví. Zásadní rozdíl pravoslaví od západního křesťanství však tkví v tom, že mocichtivost a ctibažnost jsou v naší církvi dříve či později rozpoznány jako nečistá vášeň či hřích - a to i kdyby se to týkalo nejvyššího církevního představitele a i kdyby se to stalo základem jeho církevní politiky. Ať už za jeho života nebo po jeho smrti bude v pravoslavné církvi takové chování odmítnuto a stejně tak bude opuštěn i program církevní moci, který byl takovým hierarchou nastolen. V samotné podstatě pravoslavné církevnosti je totiž zakódována odtažitost od světa a od světské moci. Do genetického kódu církevního boholidského organismu, Těla Kristova, to zapsal sám Ježíš Kristus: "Moje Království není z tohoto světa... Nejste z tohoto světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil." Proto bude může být mocichtivost u nás vždy jen problémem konkrétní osoby, která takové pokušení má a případně mu podléhá.
Na západě je to zcela naopak. Tam je uchopení světské moci či dokonce vlády nad světskou mocí, neřku-li nad světem, součástí podstaty západního křesťanství, které na úrovni základů církve z ní učinilo dlouhodobý (lépe řečeno: stálý) program. Na dosažení tohoto cíle se tam pracuje v průběhu generací. Jeden papež navazuje na úsilí předchozího. Princip rozdílu mezi pravoslavím a západní církví spočívá v tom, že církev Západu je z tohoto světa. I v takovém případě může vykonat mnoho dobrého, šířit vzdělanost, pomáhat chudým, starat se o vdovy a sirotky, prostě naplňovat sociální program evangelia. Nic, co je z tohoto světa a patří tomuto světu, však nemůže naplňovat klíčový smysl Evangelia - a tím je nesvětská spása, vyvádění lidí ze světskosti do světa nebeského Království. Takový úkol může plnit jen Církev, která ze zdejšího světa není, protože náleží Božímu Království.
Ježíš Kristus řekl o ďáblu: "Přichází kníže tohoto světa, ale nic ve mně nemá..." (Jan 14,30; pravosl. překl.) Nade vším, co je z tohoto světa, vládne tento kníže, ale na tom, kdo není z toho světa, nemá nic svého, nemá čeho by se chytil, jak by ho ovládal. Proto i církev, nemá-li být ovládána tímto knížetem, musí být vnitřně svobodná, nesmí být závislá na ničem, skrze co by ji temné světské síly ovládaly. Jinak nemůže plnit svou spásonosnou úlohu.
Abychom mohli ovládat koně, musí mít v hubě udidlo. Podobně může člověku nasadit uzdu ďábel, když se mu podaří v člověku vzbudit touhu po ukojení tělesných či psychických vášní. Touha po slasti, po majetku a po slávě a moci - to je to udidlo, které nechá-li si člověk nasadit, může si jej pak démon osedlat. Poté už má ďábel v člověku něco svého, skrze co jej může ovládat.
* * *
Když už probíráme vztah ke světu a moci nad světem, učiňme teď odbočku k účasti pravoslavných křesťanů na boji či válce - čili jak je to s používáním zbraní? Bez zmínky na toto téma by bylo dnešní zamyšlení neúplné. Vždyť v principu jsme ve válečném stavu. Církev je přece postavena na válečné pole - zuří zde válka mezi dobrem a zlem, mezi anděly a démony. A Církev nejenže je do této války zapojena, ale lze docela dobře říci, že hlavní ohnisko tohoto boje je přímo v Církvi. Právě tudy probíhá válečná fronta. Každý z nás bojuje především na bitevním poli svého srdce, kde se svádí zápas o každého jednotlivého člověka. Je však jasné, že tento vnitřní boj může mít svůj průmět i do vnějšího světa. Vždyť zlo, když ovládne srdce člověka, si povolává další a další lidi, a ti se pak mohou chopit zbraní. A jak se to pak týká Církve, která nemá být z toho světa?
Boj církve není proti žádnému člověku, ale jen proti démonickým duchovním mocnostem. Církev nikdy nevede válku zbraní proti žádnému člověku ani proti žádné lidské společnosti. Jednoduchý príklad pro ilustraci řečeného: Církev v principu nesvětí zbraně - pušky a děla, jak to vidíme na západě. Pokud hledíme na historických filmových záběrech na pravoslavného kněze kropícího svěcenou vodu vojsko, pak je potřeba chápat, že kropí vojáky čili lidi. Je to pro jejich požehnání a ochranu, neboť jdou do boje, kde možná mnoho z nich zahyne. Pokud se vykrápějí např. lodě, letadla nebo tanky, tak je to ze stejného důvodu, jako se světí např. osobní automobily. Jsou to plavidla a vozidla, která se mohou pro svou osádku změnit na rakev. Kropení je tedy pro ochranu lidí. Nejde tu o žehnání k zabíjení ani o posvěcování zbraní.
Církev se pochopitelně modlí za vítězství vojáků, kteří brání vlast a národ, do něhož pravoslavná církev patří. Stane-li se, že církev žije ve státě, který je útočníkem, modlí se za mír a za vojáky tohoto státu, aby jich co nejméně zahynulo. Vždyť většinou to nejsou vojáci bojující a umírající v poli, kdo rozhoduje o vypuknutí války.
V případě totalitního režimu pochopitelně mnohé církevní osoby pomáhají trpícím, pronásledovaným či se zapojují do odboje proti nelidskému režimu. Chrámy mají odvěké právo azylu. Týká se to však roviny osobních postojů křesťanů. Ale nikdy kvůli tomu církev nemění svou teologii, uspořádání, strukturu apod. Na konfrontaci se světskou mocí církev jako celek nepřistupuje. Křesťan může jít případně i do války, je-li spravedlivá (tj. obranná), ale církev nikdy nikomu žádnou válku nevyhlašuje a války neorganizuje. To vše je vyjádřené mj. i jasnými církevními tradicemi pevně stanovujícími, že žádná duchovenská osoba se v žádném případě nesmí vůbec dotknout jakékoliv zbraně (a to ani v době míru ani za účelem lovu zvířat ani za účelem vlastní obrany ani za účelem např. jejího čištění nebo sběratelství; zbraní se myslí to, co bylo jako zbraň vyrobeno, tj. nikoliv např. kuchyňský nůž). Pravoslavný vztah ke zbraním je kromě toho vyjádřen i tím, že pravoslavný duchovní nesmí dovolit, aby ozbrojená osoba vstoupila do oltáře chrámu (vzpomínám si, jak za totality v jednom našem chrámu policie prováděla prohlídku a kostelník odmítl vpustit do oltáře policistu se zbraní; dokonce i komunistický policista to respektoval a předal zbraň svému kolegovi, který čekal venku). Křesťané, kteří byli ve válce, ačkoliv jsou chváleni za obranu vlasti, nesmějí po návratu z bojů několik let ke svatému přijímání, protože se poskvrnili proléváním krve. Taková je pravoslavná svatá tradice.
Zajímavá situace nastala začátkem před stoletím v Japonsku při rusko-japonské válce. V Japonsku působila ruská pravoslavná misie - čili japonští křesťané byli v ruské jurisdikci. A teď vznikla otázka, za koho se bude pravoslavná církev v Japonsku modlit při této válce. Vůdce pravoslavné misie, Rus, vladyka Nikolaj řešil obtížný problém: "Žehnat ve válce s Ruskem Japoncům? A nebo se modlit za vítězství své ruské vlasti a naroda, k němuž patřila pravoslavná církev, spravující japonskou misii?" Vyzval prostě k modlitbám za to, aby Hospodin navrátil ztracený mír. Japonská vláda mlčky schválila jeho rozhodnutí a byla vydána vyhláška, zaručující nedotknutelnost a ochranu jak osobě sv. Nikolaje, tak i celé Japonské pravoslavné církve. Jeho postoj schválila i Ruská pravoslavná církev. (Film s českými titulky o pravoslaví v Japonsku.)
Kristus, když jej přišli zatknout, káral apoštola, který vytasil na Kristovy nepřátele zbraň: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou." A dále ukazuje jaká je cesta Církve: "Což bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?" (Mat 26,53) Nespoléhal na zbraně, na válku ani na obranu, vypravil se cestou pokory, protože taková je cesta lásky. To je náš vzor, k němuž jsme se někdy blížili více, jindy jsme mu zůstávali mnoho dlužni, ale vždy je jasným ukazatelem jediného pravého směru. Cesta jakýmkoliv jiným směrem je cestou do záhuby a nemůže být požehnanou.
* * *
Západ mohl následovat Byzanc, kdyby si zachoval pokoru a příslušnost nejen k byzantskému státu, ale potažmo i ke kultuře (tzn. zůstal součástí byzantského okruhu). Model symfonie a orthodoxní křesťanskou státnost je totiž možno budovat jen v rámci kulturně připraveného prostředí. Antická kultura - vzdělanost a myslitelské osobnosti v Byzanci - to vše tvořilo silné kořeny, na nichž mohl být naroubován silný křesťanský kmen. V barbarském západním prostředí nebylo možno mezi franskými divochy na nic podobného ani pomyslet. Dokonce i latinský Řím je v celém prvním tisíciletí ještě z velké části pohanský. Římský papež přijímá titul pohanského velekněze "pontifex maximus". Je to právě prostředí přežívajícího pohanského myšlení a barbarství, v němž se rodí idea mocenského primátu papežství, která navenek vypadá jako užitečná pro církev, leč vnitřně se příčí Evangeliu. Papismus pak kráčí cestou uchopení světské moci, panování nad císaři. Tak vzniká západní monolit světské moci skované mocí církevní, z něhož není kam uniknout. V tomto zatuchlém nedýchatelnu vzniká světská opozice - čili vzpoura proti církvi. Je to vzpoura zotročených duší ve jménu svobody. Jen v takovém prostředí se může dařit idejím svobody vůči Bohu, vůči Bibli. Dostojevským dokonale vykreslený antikristovský inkvizitorský papismus dohnal lidi k jinému antikristovství, které se podobá luciferovské vzpouře. Správně píše náš citovaný autor: "Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost." Ano, výsledkem renesančního neopohanství je humanismus, osvícenství - čili zednářsko-antikřesťanské jevy, které porodily tzv. "svobodnou, pluralitní společnost", čili duchovní chaos, regresi, společenskou duchovní degeneraci a potažmo apostasi.
Malá poznámka k autorově adoraci západní osvobozené kutury a demokracie - to je trochu zvláštní myšlení právě v době, kdy je zřejmé, že západní kultura je v krizi a demokracie (v současné podobě) se vyčerpala. Kultura zde prošla bouřlivým vývojem a zabředla do dekadence, z níž v dohledné době nenajde cestu ven (pokud vůbec ještě někdy...) A demokracie? Vždyť není žádným tajemství, že všelidový výběr politického programu skrze volby je fraška, současný demokratický režim se změnil na loutkový, špiclovský systém s narůstajícími totalitními prvky - a narůstající počet přemýšlivých lidí se domnívá, že se dnes jedná o takovou totalitu, která hrozí proměnit planetu v koncentrační tábor. Morálka a mravnost zde postupně klesají hluboko pod bod mrazu, což činí z lidí, zotročených uměle rozdmychávanými vášněmi, snadno manipulovatelné stádo. Shrnuto - západní společenský systém ztratil (jak se nám zdá) duchovní obsah, který by mohl pozdvihnout člověka. Není to ani udržování "starých osvědčených pořádků" ani vývoj k lepší budoucnosti. Jak říkají politici, ekonomové, klimatologové, ekologové i sociologové: "Lépe už bylo."
P. S.
Náš milý autor uvedl ve svém článku i následující větu: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše a přilnout k nim znamenalo připojit se k východní větvi evropské kultury. To, že dnes máme demokracii a že nedokonalá demokracie může být sociálními reformami posílena a obohacena, za to vděčíme své příslušnosti k západní civilizaci. To však neznamená, že jsme se obrátili zády k tomu, co přinesli Cyril a Metoděj." Takový výrok asi vyvolá u pravoslavného úsměv. Jednak proto, že v něm zní typická západní rozpolcenost - resp. touha nemuset si vybrat, mít vše, nemuset se ničeho vzdát, mít světské i nebeské, disponovat dočasným i věčným. Ale především kvůli všeobecně už známé loutkové povaze současné demokracie, v níž jsou volené parlamenty a vlády jen servisem jakési jiné elity, která je skrytá, nikým nevolená a svou dosud nebývalou moc a vliv získala jen díky rozšíření demokratického politického systému. Žádný jiný systém dosud nebyl tak vhodný pro vzrůst moci zákulisních sil, jako je k tomu vhodná demokracie, která na jedné straně vyvolává klamné zdání vlády lidu a na straně druhé zbavuje služebné i skryté vládce jakékoliv skutečné odpovědnosti za jejich vládnutí. (O servisní a diskrétní elitě píší dnes seriosní sociologické studie, které tento jev zkoumají.)
Kromě obligátního strašení východem v citovaných větách zaznívá obojetná podpora jak cyrilometodějcům tak i jejich nepřátelům. Třeba se mýlím, ale zdá se mi, že se tu schvaluje dílo svatých bratří ale zároveň i likvidace tohoto díla. Takto ambivalentní myšlení mne vždy znepokojovalo svou nebezpečností a naplňovalo bolestí. Ježíš Kristus se o tomto způsobu chování, které je tak staré, jako lidský hřích, vyjádřil ve smyslu: "Ti, jejichž otcové ukamenovali proroky, těmto prorokům staví pomníky." (Luk 11,47-48)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 937 do č. 940)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.