Ambon
Administrátor
--- 4. 11. 2015
Víno, které se na Moravě urodilo toho roku 863, bylo obzvláště skvělé
Ke svátku knížete Rostislava
Panovníkům, kteří použili svou vladařskou moc k tomu, aby uvedli Kristovo Evangelium do jim svěřeného národa, říkáme "apoštolům rovní". Vyjadřujeme tím vděčnost za jejich dílo a zároveň si tím připomínáme dalekosáhlé následky jejich rozhodnutí a skutků. Vnímáme je tedy jako pokračovatele apoštolského díla.
V průběhu historie každého národa se - zřídka, ale přece - vyskytne dějinná chvíle, kterou bychom mohli (s jistou básnickou licencí) nazvat jeho "hvězdnou hodinou". Jako má čas od času jednotlivý člověk svou "hvězdnou hodinu", kdy se okolnosti uspořádají do vhodné konstelace, a člověk má příležitost změnit ve svém životě mnohé, metaforicky řečeno "přehodit výhybku", učinit něco velikého, oč by se jindy asi marně snažil, tak podobně tomu bývá v osudech celých národů. Přijdou dějinné okamžiky, kdy se otevře cesta doposavad zavřená nebo obtížně průchodná, a celý národ se může povznést k vyšší úrovni svého myšlení, náboženství a filosofie, kultury, společenského života, budování státnosti apod.
 |
A především je zde zrovna k dispozici jedna pozoruhodná osobnost byzantské církve: sv. Konstantin (známe jej spíše pod jeho velkoschimnickým jménem Cyril). Učenec, génius, lingvista, pohotový hluboký teolog, obránce orthodoxie, řečník, církevní diplomat, misionář, duchovní osobnost, biskup - celý misionářský kolektiv v jedné osobě. A na patriarším trůně sedí jeho učitel a přítel - sv. Fótios. Díky pověsti a důvěře, jimž se Konstantin těšil u světské i církevní vrchnosti, je vybrán za nejvhodnějšího kandidáta pro tento úkol, a tím je mu umožněno provést misii založenou na takových základech, které patří na pomyslný seznam světového duchovního dědictví.
Kdyby tam Konstantina neměli (nebo by byl v době sněmu, na němž se projednávala Rostislavova žádost, vzdálen na jiné dlouhé misijní cestě), pak by odpovědí na moravský list bylo v nejlepším případě jen vyslání dalšího řeckého misionáře, který by na Moravě poučil Rostislava, že posvátné řecké texty jsou do jeho barbarského jazyka (a vlastně do skoro každého jazyka, jiného než řečtina) nepřeložitelné a že se má se svým národem naučit alespoň základní řeckou teologickou a církevní terminologii, aby byl schopen vnímat hloubku Evangelia a bohoslužeb a alespoň letmo nahlédnout preciznost dogmatických formulací svatých Otců.
Umíme si představit Rostislava, jak sedí na stolci a poslouchá nějakého řeckého biskupa, který mu přes dva tlumočníky předává takové poučení ve smyslu: "Nauč se řecky, a pak ti to všechno povíme." A při tom si kníže v duchu říká: "Tak to už jsem tady opravdu dlouho neslyšel."Naštěstí měl konstantinopolský patriarcha po ruce právě onoho učeného a v té době už známého Konstantina, který oplýval všemi předpoklady zvládnout zadaný misijní úkol, jako nikdo jiný. A nejenže tam takového člověka měli, ale - díky příznivé personální konstelaci na patriarchátu a ve státní správě - ho nechali pracovat, dali mu prostředky a umožnili mu vykonat jeho dílo.
To není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, - půtky o moc v církvi a osobní nevraživost, závist, rozdílnost v názorech co by se jak mělo udělat, házení klacků pod nohy, či úklady, podezřívavost nebo dokonce nepřízeň těch, co jsou u moci, - to vše nejen dnes, ale už tenkrát existovalo. Z náznaků v literárních památkách můžeme tušit, že v jistou dobu se musí Konstantin v Byzanci téměř skrývat, když je politicko-církevní situace problematická.Sv. Konstantin - Cyril se začal připravovat na realizaci Rostislavovy vize. Sestavil písmena pro Slovany a jejich jazyk a vytvořil slovanské církevně-křesťanské lexikum. A pochopitelně přeložil evangelia. Na pomoc si vyžádal svého bratra Metoděje, jehož "vytáhl" z milovaného monastýru, a - vybaveni ze strany patriarchátu a císaře družinou, ochranou, pomocníky a vším potřebným pro misii a pro zahájení budování moravské církve - vydali se na cestu.
Více o díle sv. Cyrila a Metoděje je zde: mikulcice.pravoslavi.czKníže Rostislav byl natolik osvíceným panovníkem, aby jistě velice rychle rozpoznal, že to, co mu Byzanc poslala, nejsou jen nějací "další misionáři", není to jen biskup s doprovodem, ale že dostal víc, než by se odvážil snít, ba ještě více, než by ho vůbec napadlo, že by bylo potřeba. Určitě pochopil, že tady u něj se bude budovat nejen základna pro nezávislost na hrabivém franském kněžstvu a agresivních Němcích, ale jsou pokládány základy svébytné slovanské kultury, kterou se zde budou učit i ostatní Slované (jak o tom nesměle uvažuje ve svém listu a jak mu to zpětně naznačuje poselství od císaře). Ano, je to pokus učinit Moravu slovanskou Byzancí, v níž bude Rostislavova úloha odleskem apoštolům rovného velkého císaře Konstantina. Morava má nyní šanci nejen mít rovnocennou kulturu s latinským Západem, ale stát se slovanským kulturním centrem.
Jenže tento Západ si potenciál Rostislavova díla velice dobře uvědomil a rozhodně nehodlal nečinně přihlížet, jak mu přímo před prahem, na jeho "moravském dvorku", vzniká konkurence. Proto použil všechny páky, aby tyto smělé (a již se realizující) plány zmařil. Jenže vojensky je Morava v té době prakticky nepřemožitelná díky morální síle cyrilometodějského díla. A tak - co se nepodaří cestou vnější brutální síly, povede se někdy cestou vnitřního rozkladu a zrady. Role moravského jidáše se ujímá Rostislavův synovec Svatopluk, s jehož přispěním padne Rostislav do zajetí. Za jeho dílo se knížeti posléze Frankové krutě pomstí a sv. Rostislav je mučen (oslepen) a neznámo kdy umírá krutou smrtí někde v bavorské kobce.
Svatopluk se morálně ze svého odporného činu už nikdy nevzpamatuje. Aby jej před ostatními i před vlastním hryzajícím svědomím ospravedlnil, vykládá všem na potkání vlastní interpretaci svého jidášského skutku, jímž se provinil vůči příbuznému i vůči národu, stane se z něj alkoholik a propadne zvířecím vášním.* * *
To, co pomáhal svatý kníže zasévat, však přetrvalo. Ne sice v té podobě "byzantské Moravy" ani "moravské Byzance", ale při tom v rozměrech dalekosáhlejších, než si tenkrát kdo uměl představit. Ač se nepřátelé snažili vší mocí, to, co bylo zaseto, se už nepodařilo vyrvat. Pravoslavné kněze lze vyhnat, chrámy bylo možno zbořit, knihy se dají spálit, ale svaté dílo žije dál v srdci národa. U Bohem iniciovaných skutků je přítomno nadpřirozené spolupůsobení a takové činy se zapisují nejen do paměti lidstva a do kultury i myšlení, ale i do krajiny, kde se staly, a do nejhlubších vrstev lidských myslí, srdcí i biologického kódu těch, jichž se toto Boží dílo týkalo, i do jejich dědiců a národů. Slované v sobě mají cyrilometodějství zakódováno na "úrovni buňky". Stalo se součástí genetické paměti těchto národů. Z toho vyplývá ta jejich vytrvalá příchylnost k pravoslavné církvi. Opravdový Slovan bude o sobě tvrdit, že patří do pravoslavné církve, dokonce i v případě, že v Boha vůbec nevěří :-)
Tím to však nechci tragikomický jev, který statistici prokázali a který je v pravoslavných národech běžný, ani schvalovat ani dávat za příklad. Nicméně tato "zbožná absurdita" je objektivně doložena. Např. v r. 2001 probíhal výzkum veřejného mínění v Srbsku. Pěkných 80% respondentů o sobě uvedlo, že jsou pravoslavní. Bohužel jen 21% ze zkoumaného vzorku populace o sobě uvedlo, že věří v Boha.U všech Slovanů v srdcích dodnes klíčí stálá láska k východnímu myšlení, kvete zájem o cyrilometodějství a potřeba hlubší křesťanské duchovnosti, než dává Západ. Je do nás duchovně či geneticky zaseta schopnost rozumět dávnému symbolickému jazyku východní liturgie a jejím tajemným gestům a úkonům. Myslím, že všichni máme v sobě Západu nepochopitelnou schopnost číst tuto šifru a rozumět jejímu poselství, komunikovat tímto jazykem, kdežto pro většinu Zápaďanů zůstává nesrozumitelnou zprávou a záhadou. Všichni máme v sobě schopnost ocenit nesvětskost církevního života, zatímco Západ bude znovu a znovu unášen světskými či intelektuálními projevy křesťanské víry - leč toto unešení se týká spíše jen vnějších projevů, nikoliv obsahu a hlubin víry samotné. Stále nás, Slovany, nějaká duchovní gravitace přitahuje k mystickému prožitku sjednocení s Kristem či k živé vodě blahodati spíše, než k racionálním výkladům Bible nebo ke zkomprimování duchovnosti na mělké mravokárenství. Duchovní zření je pro nás důležitější než chápat rozumem.
I to jsou projevy té duchovní setby, k níž sv. Rostislav otevřel cestu v "hvězdné cyrilometodějské hodině" dějin našeho národa a vlastně všech Slovanů. A projevy této setby může pocítit ve svém srdci každý z nás, kdo půdu svého srdce alespoň trochu nakypří, aby mohlo vzcházet, co bylo zaseto.
* * *
Těch "hvězdných hodin", kdy byla půda národa nakypřená a nastala doba příhodná pro změnu (či návrat ke kořenům), pro posun a růst, bylo v našich dějinách ještě několik. Především musíme pochopitelně připomenout dobu sv. Ludmily a sv. Václava, až ke sv. Prokopu. Ale to je spíše pokračování cyrilometodějství, takže se jedná o stejný fenomén jako na Moravě. Nesmíme však opominout zmínit husitství, které nebylo žádným typem protestantismu, ale naopak hledáním a nacházením ztracených kořenů. A pak samozřejmě období návratu k pravoslaví koncem 19. a začátkem 20. století, což vyvrcholilo obnovením cyrilometodějské církve u nás.
To byly časy, kdy náš národ v srdci uslyšel ozvěnu té paschální radosti, kterou se radovali Moravané při příchodu sv. Cyrila a Metoděje, kdy mohl místní lid hlouběji poznat, o čem je vlastně Evangelium - radostná zpráva, že Kristus vstoupil a padli démoni. Že se lidem otevírá poznání pravdy, která osvobozuje. Že jsou lidé vyváděni ze tmy náboženských fantazií a pověr či modlářství, ke službě pravému Bohu Stvořiteli všeho. Že se léčí rána tragického odtržení člověka od Pramene Života a obnovuje se společenství člověka s Bohem a toto společenství si osvojujeme při každé liturgii skrze přijímání Těla a Krve Kristovy.
Záblesky tohoto světla může ve svém nitru pocítit každý současník díky svatému Pravoslaví, čili skrze duchovní odkaz sv. Rostislava, apoštolům rovného vládce moravských Slovanů.
P.S.
V naší místní církvi máme chrám zasvěcený sv. Rostislavovi ve Znojmě - zde na webu
Administrátor
--- 13. 10. 2015
Z rozhovoru se sv. Paisijem
Starec Paisij Svatohorec: Strašný hřích potratů
 |
Pokud půjde na potrat, budou za to pykat její ostatní děti - nemocemi a nešťastnými příhodami. Rodiče dnes zabíjejí své děti potraty, a připravují se tím o Boží požehnání.
Když se kdysi dítě narodilo nemocné, pokřtili je a zemřelo jako andělíček. Nebyl důvod ke znepokojení nad jeho posmrtným osudem. Rodičům zůstaly ostatní, silné děti a přebývalo na nich Boží požehnání. V současnosti rodiče zabíjejí silné děti při potratech, kdežto nemocné děti se snaží všemi silami udržet v tomto životě. Rodiče s nimi jezdí do Anglie a do Ameriky a kdoví, kam ještě, aby své nemocné děti vyléčili. Tímto způsobem se rodí každá další generace stále méně zdravá. Vždyť podaří-li se rodičům vyléčit své děti, aby nezemřely, vdávají se pak a žení, a jejich děti mohou být také nemocné. Vidíš, k čemu to všechno vede? Kdyby rodiče přivedli na svět ne jednoho, ale několik dětí, nemuseli by se pak tolik trýznit, běhat od jednoho lékaře k druhému a jezdit do zahraničních nemocnic kvůli tomu, aby prodloužili život nemocnému dítěti. Churavějící dítě by odešlo k Bohu a odebralo by se odsud jako anděl.
Starče, kdesi jsem četla, že každoročně se v celém světě provede 50 miliónů potratů, při nichž zemře 200 tisíc žen.
Děti zabíjejí s odůvodněním, že nárůst obyvatelstva prý povede k hladovění. Lidé prý nebudou mít co jíst a nebude se jim dostávat, co je potřebné k životu. Jenže je tolik pozemků, které pustnou a leží ladem, tolik lesů, které by současnými technickými prostředky bylo možno rychle proměnit např. v olivovníkové háje a bylo by co rozdávat nemajetným. Nehrozí při tom žádné nebezpečí, že by vykácení lesů vedlo k nedostatku kyslíku, protože na místě planých stromů by byly zasazeny stromy ušlechtilé.
V Americe spalují pšenici, a zde v Řecku zahrnují ovoce a další plodiny do země (aby nepadala jejich cena). V Africe však současně lidé umírají hladem. Když bylo onehdá někde hrozné sucho a lidi umírali vyčerpáním, prosil jsem známého majitele lodí, který pomáhal lidem v podobných případech, aby se obrátil s prosbou k těm, kteří likvidují ovoce a plodiny, jestli by je zadarmo nenaložili na jeho loď, aby byly odvezeny k hladovějícím. Když se jich na to otázal, dostalo se mu odmítnutí.
Kolik tisíc lidských zárodků se každodenně zabíjí! Potrat je strašný hřích. Je to vražda, a nejen obyčejná vražda, ale vražda zvláště těžká, protože se zabíjejí nepokřtěné děti. Rodiče musí pochopit, že život člověka začíná okamžikem početí.
Jednou v noci jsem měl dle Boží vůle strašné vidění. Poté jsem pochopil, co jsou to potraty! Byla noc na úterý světlého týdne. Jako obvykle jsem rozsvítil dvě svíce a postavil je do dvou plechovek od konzerv. Většinou tyto svíce hoří, zatímco spím. Stavím je za ty, kdo trpí tělesně i duševně, což vztahuji k živým i zesnulým. Ve dvanácté hodině noční jsem konal Ježíšovu modlitbu a uviděl jsem velké pole ohrazené kamennou zdí. Pole bylo oseto pšenicí, která zrovna začínala klíčit. Stál jsem za tou hradbou a zapaloval svíčky za zesnulé a stavěl je na kamennou zeď. Nalevo bylo vidět bezvodé a neplodné místo - pouze skaliska a kamenité srázy. To místo se neustále chvělo silným zvukem, v němž se spojovalo tisíce duši drásajících a srdceryvných výkřiků. Dokonce ani ten nejotrlejší člověk by nemohl zůstat lhostejný, kdyby to slyšel. V bolesti nad tímto křikem, nechápaje, oč se jedná, uslyšel jsem hlas, který mi pravil: "Pole oseté pšenicí, která sotva klíčí, - to je hrobka duší zemřelých lidí, kteří budou vzkříšeni. Na místě, které se chvěje a otřásá srdcervoucím křikem, jsou duše dětí zabitých při potratech." Po tomto zážitku jsem se dlouho nedokázal vzpamatovat kvůli veliké bolesti, kterou jsem cítil nad dušemi těchto dětí. A ulehnout k odpočinku jsem také nemohl, ač jsem byl velice unaven.
Starče, dá se něco podniknout, aby byl zrušen zákon, který legalizuje potraty?
Ano, ale je potřeba, aby se stát i církev pohnuly. Ať lidé poznají následky, které bude mít nízká porodnost. Kněží by měli vysvětlovat lidem, že zákon o potratech je v rozporu s Božími přikázáními. Lékaři by měli ze svého hlediska promluvit o nebezpečích hrozících ženám, které podstoupí potrat. Pohleď, Evropané dosáhli vzdělanosti a dokázali ji předat jako své dědictví také dětem. My jsme však měli bázeň Boží, ale přišli jsme o ni a neodevzdali jsme budoucím pokolením nic. Proto jsme povolili potraty a uzákonili občanské manželství.
Když porušuje přikázání Evangelia jeden člověk, pak padá odpovědnost jen na něj. Jestli se však něco, co stojí v rozporu s přikázáními Evangelia, stane státním zákonem, tak Boží hněv dopadá na celý národ, aby jej vychovával.
Administrátor
--- 9. 10. 2015
Z rčení ctihodného Paisije
Starec Paisij Svatohorec: Potřebujeme vstoupit do ducha Bible
V létě r. 1987 jsem se starce otázal na budoucí světovou válku, která je nazývána "Armagedon" a hovoří se o ní v Písmu.
S otcovskou péčí se mnou hovořil o různých svědectví. Dokonce se rozhodl odhalit určité příznaky, které nás přesvědčí, že jsme skutečně generací Armagedonu. A tak pravil:
„Když uslyšíte, že vody Eufratu Turci přehrazují na horním toku přehradou, aby je používali pro zavlažování, vězte, že už jsme vstoupili do období příprav na velkou válku. Tímto způsobem je připravena cesta pro dvě stě miliónovou armádu, která přijde z východu, jak praví kniha Zjevení.
Součástí této přípravy je i toto: musí vyschnout řeka Eufrat, aby tudy mohlo projít početné vojsko. Ačkoliv (a starec se při tom usmál), když tam přijde dvě stě miliónů Číňanů, a každý z nich vypije hrnek vody, vysuší tím Eufrat.
Říkali mi, že čínská armáda má v současnosti dvě stě miliónů, tj. přesně ten počet, o němž píše sv. Jan ve Zjevení. Číňané dokonce připravují silnici, kterou nazývají "zázrakem epochy" - její šíře je taková, aby po ní volně prošly tisíce vojáků seřazených do šiků. V této chvíli ji už dokončili až ke hranicím Indie.
Je však potřeba velké pozornosti a osvícené čisté mysli, abychom dokázali rozlišit znamení doby. Někdy se to totiž stane takovým způsobem, že to nedokáže rozlišit ten, kdo se nestará o očištění srdce. Výsledkem pak často bývá omyl. Pro ilustraci - předpokládejme, že někdo ví o vyschnutí řeky Eufrat, aby tudy mohla projít miliónová armáda. Očekává-li však, že se to stane zázračným způsobem, tj. např. otevřením velké propasti, v níž voda zmizí, bude se takový člověk mýlit, protože se nesnažil skrze očištění srdce "vstoupit do ducha" Bible. Něco podobného se stalo v případě Černobylu: ve Zjevení sv. Jan sděluje, že viděl hvězdu padající s nebe, která otrávila vody i lidi (a jmenovala se Pelyněk). Jenže ti, kteří očekávají, že s nebe (doslova) spadne hvězda, se už dlouho mýlí a nikdy nepochopí, že se to už stalo. Černobyl v Rusku znamená Pelyněk, a vidíme, že černobylská událost způsobila obrovské škody, které budou v průběhu času ještě narůstat.“
Pozn. překl.: kromě toho výbuch atomové elektrárny je způsoben tím samým fyzikálním procesem, který probíhá ve hvězdách - termonukleární reakcí, štěpením atomu; a není vyloučeno, že "hvězda jménem Pelyněk" je sice nazvána podle nejznámější jaderné havárie, ale zároveň je to zástupné označení všech jaderných výbuchů, které lidstvo způsobilo.
Administrátor
--- 6. 10. 2015
K letošním svátkům památky novomučedníka biskupa Gorazda
Sv. Gorazd - misionář, pastýř a mučedník za pravoslaví
Každoročně 4. září vzpomínáme den umučení - čili narozeniny pro věčný život - našeho novodobého světce, světitele mučedníka Gorazda. Jeho život a dílo má tolik rozměrů, že není možné v jednom článku pojednat ani ve stručnosti o všech, které se nabízejí. Vybereme si tedy opět jen několik z nich.
Vladyka Gorazd II. byl nejen prvním pravoslavným biskupem po tisíci letech od sv. Metoděje a jeho učedníka Gorazda I., ale byl též misionářem a architektem české liturgické formy pravoslaví. Pokusil se překlenout tisíc let, v nichž se pravoslaví u nás nemohlo rozvíjet a vyvíjet svébytné liturgické a pastorační osobitosti. A zároveň musel počítat s tím, že misijně pracuje s lidmi, kteří pravoslavné liturgické formy neznají a nejsou připraveni je absorbovat naráz. To znamenalo domýšlet, jak by asi české pravoslaví mohlo vypadat, kdyby zde nebyl přerušen na dlouhá staletí jeho život s rozvoj, a zároveň se musel vladyka rozhodnout, jakými cestami dovést tuto specifickou formu pravoslaví k uskutečnění. Bylo mu jasné, že pravoslaví by u nás, západních Slovanů, v průběhu své hypotetické dějinné cesty vykrystalizovalo do podoby, vyznačující se např. těmito znaky: modlitba v češtině, kratší a méně komplikované bohoslužby než na východě, převaha zpěvu nad čtením (např. žalmů); účast věřících na bohoslužebném zpěvu a vůbec aktivnější spoluúčast laiků na službě, než tomu bývá na Východě; služba vzdálená všech podob formalismu, důraz na hlásání evangelia a neformalistický výklad (kázání); všestranně střízlivější vnější tvářnost církevního života, za současného zvýraznění toho, co je podstatné, tj. eucharistie a spirituality (Češi mají v národní povaze žízeň po eucharistii a potenciál pro hlubokou střízlivou duchovnost). Česká povaha však potřebuje porozumět tomu, čemu se má oddat. Vladyka k tomu cíli zvolil cestu postupných kroků, která byla úspěšná a až v posledních desetiletích si začala žádat korekci. Uvedení pravoslavné liturgie a spirituality očištěné od západních vlivů, to je dvojí misijní linie, kterou musel vladyka Gorazd sledovat.
Zároveň chápal, že zatímco pro Východ je typická pastýřská práce s masami, opírající se často o emocionální působení, za současného používání imperativního monologu či odvolání se na jinou autoritu, tak mezi Čechy a Moravany bude potřeba individuální forma pastorace s důrazem na dialog a schopnost racionální argumentace. Podle toho si počínal ve svém veřejném působení i při práci s duchovenstvem. A jeho způsob práce s lidmi byl obvykle korunován úspěchem.
Jeho adaptace pravoslavné liturgie na české prostředí už vstoupila do dějin Pravoslaví u nás. Vladyka Gorazd se k ní dopracoval přes několik vývojových etap. Překonal etapu českého překladu římské liturgie a pak i různého pokusnictví. Zavedl liturgii sv. Jana Zlatoústého, která jakožto starobylá autentická bohoslužebná forma zaručuje českému pravoslaví respekt a zároveň je pevným liturgickým základem pro jednotu obřadu všech obcí České pravoslavné církve a pojítkem s bohoslužbou ostatních pravoslavných národů. Dnes bychom potřebovali toto liturgické dílo dále rozvinout a hledat cesty, jimiž by se mohlo ubírat navázání na "Gorazdův sborník modliteb a zpěvů". Bylo by záhodno se při tom vyhnout přílišné jazykové modernizaci, která zavání civilností a potažmo protestantským duchem, a současně se vyhnout rusifikaci, která není české národní povaze blízká. Bude nutno doplnit to, co dotváří důležitou složku didaktického rozměru liturgických hymnů a co je součástí poselství a duchovního působení bohoslužeb. Samozřejmě je potřeba opravit místy se vyskytující omyly a chyby v překladech.
Bohužel, současné rozbouřené poměry v našem pravoslavném společenství prakticky znemožňují klidnou tvůrčí práci. Různé nahodile prováděné liturgické korekce jsou živelné, neprozíravé, bez koncepce a bez jasné realistické představy o cestě a cíli. A se spiritualitou a jejím základem, morálkou a mravností, jsme na tom ještě hůř. Oč horlivěji se dnes bájí o theosis a noetické modlitbě, o to větší problémy máme s kanonickým rámcem církevního života, s naplňováním základních součástí pravoslavné duchovnosti a liturgického života, a s mravností. Takže v současnosti jsme od dob vladyky Gorazda na jedné straně pokročili směrem k plnému pravoslaví - a to hlavně v oblasti formální (kalendář, služba nejobsáhlejší podoby liturgie), leč v oblasti toho, co se týká duchovního obsahu pravoslaví, celkově v průměru vzato spíše upadáme.
Obávám se, že mezi věřícími (i duchovními) dochází možná k poklesu znalosti pravoslavné věrouky. To je výzva našemu církevnímu školství i výuce na farnostech. K tomu patří i stálé postgraduální vzdělávání duchovenského sboru, které je v současnosti u nás krutě zanedbáváno (nedostačující vzdělanost je bezesporu jednou z příčin nynější krize). Ve 30. letech pořádal vl. Gorazd pravidelné konference duchovenstva s přednáškami a rozpravou, při nichž se vyjasňovaly různé teologické a pastýřské otázky.
Povšimnu si jednoho úkazu, který sám o sobě není podstatný, ale je svědectvím o vztahu současných kněží k liturgickým tradicím. Nejedná se tu jen o nějakou liturgickou formalitu, nýbrž o vnější znamení něčeho podstatného. Za vladyky Gorazda i ti největší pravoslavní liberálové měli ve chrámech skutečný ikonostas s královským vrátky a oponou, s bočními vrátky apod. Vladyka Gorazd věnoval mnoho pozornosti této součásti typického vybavení pravoslavného chrámu, vysvětloval jeho hluboký liturgicko-spirituální význam a trval na tom, aby všude byl ikonostas zaveden. Starší generace považovala při zařizování chrámu zbudování ikonostasu za samozřejmost (viz např. kapli v Hrubé Vrbce, jejíž součástí byl od samotného počátku jednoduchý, prostý, ale pěkný ikonostas se vším všudy). Všiml jsem si na fotografiích, že někteří dnešní vzbouřenci proti kanonické eparchiální správě mají v chrámu, kde pravidelně slouží, místo skutečného ikonostasu instalovány natrvalo jen provizorní stojany s ikonami, a to bez vrátek a bez opony (platí to pro případy, kdy si chrámy sami zařizovali). Chápu to v případech, kde se jedná o misijní či provizorní záležitost. Ale ty farnosti, které mám teď na mysli, to mají takto dlouhodobě. (Vím samozřejmě, jak se historicky pomalu vyvíjel ikonostas jako součást pravoslavné liturgické tradice. V nouzi je samozřejmě možno sloužit bez něj či jen s jeho náznakem.) Nicméně je možno v této "drobnosti" - tedy v neochotě jej instalovat - vidět zaznamenání hodný nedostatek pravoslavného liturgického cítění a úcty k naší posvátné tradici. Je to možná další svědectví o protestantském duchu, který drží osoby, jež nedokážou pochopit význam a postavení eparchiálního hierarchy.
* * *
Sv. Gorazd - realistický přístup k budování církve
Vl. Gorazd musel překonávat mnohé překážky. Jednak mu je kladli do cesty nepravoslavní lidé, ale ani uvnitř "jeho" pravoslavné církve nebyly poměry vždy bezproblémové. Ne každý chápal jeho realistickou misijní koncepci, záměry a způsob pastýřského uvažování. Tato koncepce hleděla na pravoslavnou misii mezi Čechy jako na cestu - od základního postupně k prokreslování zdejšího žitého pravoslaví do stále jemnějších nuancí pravoslavných tradic a obyčejů. Při tom všem se snažil dbát na to, aby misijní forma českého pravoslaví rychle mířila k duchovní plnosti.
Ne všichni s ním v této koncepci souhlasili. Zleva i zprava. Byli zde ti, kteří prosazovali službu západní liturgie v pravoslavné církvi (tyto experimenty probíhaly i v západní Evropě; dnes už je to rozpoznáno jako slepá ulička). Někteří si zase přáli okamžité zavedení ruské pravoslavné tradice (bez ohledu na to, že se ruská tradice - i když si jí mnozí vážíme - nemá mezi Čechy příliš úspěch, protože jim není vlastní). Byť se jednalo o opoziční minoritu, přesto není možno zamlčet, že v církvi byly spory. Byly tu i projevy svéhlavosti a neposlušnosti a snad i jistého druhu vzpoury. Pokud se to týkalo jen farního života, vladyka Gorazd toleroval mnohé a vnímal to jako součást procesu hledání perspektivní cesty. Horší to bylo, když toto hledání získalo ducha vzpoury, která přerůstala hranice farní obce. V takových situacích, které se dotýkaly samotných základů církevní existence, se musel vladyka dovolávat své arcipastýřské autority a svých pravomocí. Dokonce jednoho ze svých nejschopnějších lidí musel nakonec nechat soudit duchovním soudem. Mnoho záměrů se sv. Gorazdovi podařilo (o těch se dodnes píše), ale řadu projektů se mu nepodařilo uskutečnit (o tom se příliš nemluví). V jistých dobách byla situace tak těžká, že i sám vladyka klesal na mysli. Věděl, že musí spoléhat na Boha a nikoliv jen na lidi, protože lidé kolísají, podléhají pokušením, vášním a pýše.
Pastýř nemůže očekávat, že mu všichni hned porozumí a že všechny jeho ovečky budou pokorné a poslušné. A tak si musí kolem sebe utvořit alespoň úzký okruh těch, kteří mu chtějí pomáhat a plnit jeho pastýřské pokyny, a s těmi lze pak počítat pro práci. Nad ostatními může jen doufat, že časem pochopí svůj omyl a klam. A že se připojí později.
Připomínám to, abychom i z té "neúspěšné strany" vladykova pastýřského díla načerpali inspiraci k trpělivosti a k posílení naděje na Boha, který musí být při budování církve vždy naší jedinou neklamnou nadějí. S odstupem doby vidíme, že přetrvalo jedině to, co se tenkrát dělo s požehnáním eparchiálního episkopa a v napojení na jeho souhlas a v rámci jeho pastýřské koncepce - to bylo Bohem požehnané. To ostatní vzal čas.
Můžeme se vzájemně kritizovat, nesouhlasit druh s druhem v názorech na nějaké dílčí záležitosti, ale když je společenství ohroženo duchem neklidu, a bouře hrozí, že ho rozmetá, tak je potřeba zapomenout na sváry či nesouhlas, a semknout se kolem zákonného archijereje. To je jednak kanonické, ale především jedině tento způsob jednání přináší církvi pokoj a požehnání. Což znamená: budoucnost.
* * *
K tématu realistického pojetí budování církve, kterým se sv. Gorazd vyznačoval, patří i otázka hmotného zabezpečení duchovenstva.
Vladyka Gorazd vynaložil nesmírné úsilí, aby získal pro své kněží plat a před státem statut registrované církve. Dnes jsou tyto výdobytky některými lidmi snižovány, prohlašovány za pokrytectví, či jsou vysmívány jako "teologie výplatních pásek", a dokonce stavěny do protikladu k hlásání spásy. Pokud se někdo rozhodne, že se bude naplno věnovat církevním službě, pastýřskému dílu, teologické profesi, a vystuduje kvůli tomu vysokou školu, dá se církvi k dispozici a prohlubuje i nadále své vědomosti a způsobilost, tak pobírání duchovenského platu by určitě nemělo být nic, za co by se měl dočkat odsuzování nebo vysměchu. A rozhodně nemají takové urážky nic společného s tradicí sv. Gorazda, který chápal, že spolu s chrámem a farou potřebuje církevní obec, aby kněz (je-li to možné) pobíral i nějaké finanční zabezpečení - zvláště, má-li rodinu.
Církevní poměry u nás většinou nedovolují, aby sama církevní obec platila svému faráři plat. Proto u nás bylo - podobně jako za vladyky Gorazda - vyplácení platu záležitostí státu. V současnosti jsou státní platy postupně ukončovány a církev hledá možnosti, jak kněžím, kteří se dali církvi plně k dispozici, nějakou výplatu zajistit. Vždyť hoden je dělník mzdy, a ti, kteří slouží ve svatyni a při oltáři či hlásají evangelium, mají právo z toho žít, neboť ani voják nebojuje na své vlastní náklady (viz o tom např. 1. Kor 9,6-14). (A kromě toho je tu otázka penzijního zabezpečení a případně i vdovského důchodu.)
Gorazd si dobře uvědomoval, že církev potřebuje duchovní pastýře pracující pro církev naplno. Jedině bude-li mít dostatek pracovitých pastýřů, jimž se dá prostor, aby uplatnili svou pracovitost, bude budování církve rychle pokračovat. Kněží se světským zaměstnáním, kteří pracují pro církev jen ve svém volném čase, nemohou být církvi dispozici, jak by potřebovala. Mít civilní zaměstnání může být pro kněze lákavé (často je finančně výrazně zajímavější než duchovenská mzda) a dává mu možná větší záruky finančního zabezpečení, než nejistý církevní plat, ale (jak tomu říkala starší generace duchovních) je to jakási "dvojkolejnost", která může za jistých okolností vyústit i do neblahých morálních kompromisů.
* * *
Sebeoběť
Asi nejinspirativnějším rozměrem života svatého vladyky je jeho láska k pravoslaví, která jej přivedla až k sebeobětování za místní pravoslavnou církev. Jak vzdáleni jsme tomuto myšlení! Do záležitostí zdejší pravoslavné církve by chtěl mluvit kde kdo, rozhodovat bychom v ní chtěli všichni, jenže nikomu se příliš nechce obětovat se pro ni. Každý jen touží vést a ovlivňovat, ale tiše pro církev trpět je odhodlán jen málokdo.
Všiml jsem si, jak je části našich současných křesťanů vzdálena idea svatosti Mistra Jana Husa. (Ani si neuvědomují, že právě tak daleko jim je porozumění pro odkaz vladyky Gorazda.) Právě to, co je na Husově díle a památce nejcennější, sebeoběť za pravdu, hluboce rezonuje s pravoslavným duchem. Proč to někteří nevidí? Čím je toto odcizení způsobeno, když ne skutečností, že necítí duchovní spřízněnost s Husovou obětí za pravdu, za Krista? Asi se na nich naplňují slova svatého vladyky Gorazda, která v souvislosti s Husem napsal: Mučednictví u nás není příliš hodnoceno. Chce se pro velkou věc spíše pracovati, než pro ni umírati. Vladyka Gorazd jako ctitel Jana Husa dobře rozuměl jeho motivům. Na jeho myšlení a počínání můžeme uzřít duchovní příbuzenství jeho srdce s Husovou památkou. Uvědomoval si, že podobně jako díky Husově sebeoběti pro pravdu Kristovu nezaniká jeho činná památka a jeho odkaz bude v Čechách stále pracovat, tak i české pravoslaví bude pevné, zakotví v národním vědomí v průběhu dalších dějin a místní církev bude nevykořenitelná, právě do té míry, v jaké bude spojeno s obětí těch, kteří pro tyto hodnoty dokážou tiše trpět. Nejen pracovat, ale obětovat se.
Svou sebeobětí ukazuje mučedník vladyka Gorazd všem místním následujícím pravoslavným generacím, že toto je cesta k rozkvětu pravoslaví. Tato lekce se nám všem těžce učí, ale základní formou sebeoběti je v pravoslavném duchovním životě poslušnost. Nejen mniši, ale všichni duchovní i laikové jsou voláni k tomu, aby každý svým způsobem, odpovídajícím jeho postavení, uplatnil příslušnou míru poslušnosti a kázně. Bez poslušnosti není pokora, a bez pokory jsou všechny půsty, poklony a další asketické výkony zhola zbytečné (dle sv. Izáka Syrského). Kdo nedosáhl pokory, nezískal nic. Svatootcovská tradice nás učí, že bez pokory je víra člověka vírou démonů. Ale to vše jistě dobře známe - bohužel však - asi všichni jen teoreticky.
Dnes, když v zápase za uchvácení vlády nad církví ztrácejí anonymní "podzemní" síly poslední zábrany, je památka Gorazdovy křížové cesty nečekaně aktuální. Dává nám příklad sebeoběti, což je velká věc, začínající malými a drobnými krůčky. Tím, že se člověk podrobí kázni a podřízenosti v rámci církevně-nebeské hierarchie.
* * *
Sv. vladyka Gorazd musel čelit velice nevybíravým útokům, které na něj byly pořádány v tisku z různých stran a od všelijakých skupinek. Dnes už o nich skoro nic nevíme. Aktéry ubohých výpadů proti svatému vladykovi odvál čas, a vladyka a jemu věrní to přečkali a jejich památka přetrvala. Nyní už je zřejmé, že se situace opakuje. Situace je však o to horší, že útoky jdou převážně zevnitř naší církve. Nejprve byl skrze televizi nařčen vladyka Kryštof z mravního přestupku neuvěřitelně absurdních rozměrů (hodnověrně dokázáno nebylo pochopitelně nic), pak byl v novinách posmíván a hanoben vladyka Simeon, jemuž se vysmívali za jeho léta, a nyní jsou tyto zneucťující útoky zacíleny na vladyku Michala - a zase veřejně. A vychází to stále z toho samého okruhu lidí. Asi to tak musí být - když poplivali a ukřižovali samotného Pána Ježíše Krista, musí něco z toho okusit i každý, kdo má účast na jeho velekněžství.
Ti, kteří jdou dnes vladykovi Michalovi "po krku", nám na Moravu před pouhým půl rokem adresovali poměrně zlobný a místy až urážlivý protest, když se domnívali, že nějak bráníme ustanovení vladyky Michala. Prý pohrdáme voliči, kteří si Michala zvolili za svého vladyku atd. Nevím, čím jsme čemu bránili; myslím, že právě naopak (viděl jsem, že před konstantinopolskými hierarchy vladyka Simeon ve Vídni souhlasil s navrženým řešením, aby byl vladyka Michal vysvěcen pro Prahu, a stvrdil to podpisem na známé listině). Nyní pisatelé dřívějšího protestu proti nám píší pro změnu zase protesty proti vladykovi Michalovi, protože začal jednat jako eparchiální biskup v duchu kanonických tradic své odpovědnosti za eparchii. Tak já teď opravdu nevím, kdo tu vlastně pohrdá voliči a celým loňským zimním eparchiálním shromážděním v Praze.
Možná se mýlím, ale mám pocit, že tento hlouček lidí, jako jsou naši věční kverulanti, by v dobách svatého vladyky Gorazda patřil k nejhlasitějším jeho odpůrcům, kteří by stále protestovali, že to či ono dělá špatně.
* * *
Na závěr
V dobách vladyky Gorazda se jednalo mj. o překonání heretických protestantských a modernistických tendencí, které útočily na církev. Dnes to zřejmě nebude jiné. Za celou naší krizí stojí nejspíš touha skupiny kněží a laiků ovládnout církev, resp. uzurpovat si v podstatě biskupské pravomoci. Někteří mají zálusk na restituce, jiný chtějí zavést své pořádky a realizovat svá "zbožná" přání, další takto jednají pod vlivem nečisté vášně, svévole či permanentní neposlušnosti. Leč společným jmenovatelem je protestantský duch, který nám zde pod zdáním pravoslavnosti, lomcuje církví. Je to útok na samotné pilíře pravoslaví, čili na jeho hierarchické principy. V tom se naše současné problémy plně shodují s problémy, které měla církev v době Gorazdově.
Řešení těchto současných problémů bude asi podobné, jako tenkrát. Jak kdysi citoval vladyka Gorazd svaté Písmo: jednou rukou budovat a druhou se bránit.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1090 do č. 1093)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.