Ambon
Administrátor
--- 24. 11. 2016
O křesťanské odvaze a volbě
Svatý mučedník Dimitrios Soluňský
Na životě sv. Dimitria mě zaujal jeden jeho rys, který zmínil jeho životopisec krátce po začátku svého popisu. Dimitrios byl tajným křesťanem (v domě měli skrytou kapli). Po smrti svého otce byl po zkoušce své způsobilosti jmenován císařem prokonzulem Soluně. Při návštěvě u císaře mu vládce sdělil instrukce k vykonávání státní správy a zároveň mu jasně oznámil představy o prioritách jeho působení. Mezi nimi dominoval bod: likvidace křesťanství a hubení křesťanů. Dimitrios si to vyslechl a po návratu do Soluně nejenže odložil skrývání své křesťanské víry, ale z titulu svého úřadu nového prokonzula začal veřejně kázat a hlásat duchovní, filosofickou i morální převahu křesťanství nad ostatními náboženstvími. Je jasné, že jeho čerstvě nabyté vysoké společenské postavení a s tím spojená čest propůjčily jeho misii značnou morální sílu, příklad a povzbuzení k přijímání křesťanství. Spolu s jeho schopnostmi a pověstí, které nebylo možno nic vytknout, to vzbudilo značný zájem o církev a povolalo hojný počet novokřtěnců.
Sv. Dimitriovi muselo být "nad slunce jasnější", že se toto počínání před císařem neutají a že vzhledem k tomu, jak mu záleželo na vyhlazení křesťanství, bude zuřit. Budoucí mučedník si dobře uvědomoval, že císařovo zúčtování přijde rychle a bude hrozné. Tím spíše nás ohromuje odvaha sv. Dimitria. Nejenže zahodil svůj vznešený původ, oceňované schopnosti a vysoké společenské postavení, které mu jeho úřad skýtal, ale svou oslnivou kariéru složil Kristu k nohám jako obětní dar. Jak to o tisíciletí později zpívali husité: "Kristus vám za škody stojí, stokrát více slibuje..."
Dimitrij žil v době dožívajícího pohanství, kdy každý, kdo měl oči k vidění, mohl chápat, od čeho křesťanství člověka vysvobozuje. Ta marnost pohanského modloslužebnictví, která ubíjí lidského ducha, takže člověk upadá do nemravnosti, nihilismu či závislostem na zábavě, obžerství, alkoholu apod.!
Teď probíhá v hinduistické Indii něco, v čem bychom mohli vidět podobu rozkladu zahnívajícího pohanství v Římské říši před dvěma tisíciletími. V Indii stále narůstá počet křesťanů a to v příkrém rozporu se zostřujícím se pronásledováním ze strany pohanů. Zločiny páchané proti křesťanům jsou v Indii stále zřetelněji beztrestné. Ale jako by i zde platilo známé rčení z prvokřesťanských dob: krev mučedníků je semenem nových křesťanů.
* * *
Člověk je stvořen podle obrazu nekonečného Boha, proto je lidskému duchu vlastní touha po svobodě a neomezenosti. Jenže o lidského ducha se vede boj. Světský duch se snaží člověka spoutat. Jak příjemné zpočátku bývá nechat se zavřít do zlaté klece - nechat, aby se srdce člověka místo poletování po nebesích omezilo na konzumaci rozkoší tělesných a světských! Podobně jako uvězněný slavík nezazpívá v kleci, tak i do spoutaného lidského srdce začne pronikat smutek, sklíčenost a vyprahlost. I zlatá klec je stále především klecí. Nic mělkého a dočasného nemůže člověka trvale zaujmout a uspokojit. To chápali kdysi pohané opouštějící duchamorné modlářství, to začínají chápat i někteří ze současných lidí, jejichž duch byl chycen do zlaté klece "smart" technologií, nekončící zábavy a materiálního dostatku. Jenže zábava přináší vzrušení, ale nikoliv štěstí, a materiální bohatství nikdy nenasytí lidské srdce. Tehdy se člověk rozpomene na to, po čem touží jeho duch. Zatouží po vysvobození od mříží a po nekonečných nebeských prostorech. Duch člověka mu dává morální sílu zasvětit se nekonečnu, obětovat se pro mravní čistotu, zaplatit čímkoliv světským či tělesným za vzlet k Bohu. I kdyby měl zaplatit vlastním životem, nebude váhat. Duch hořící touhou po vzletu posilňuje lidské srdce odvahou.
Tady hledejme jeden ze zdrojů statečnosti dávných mučedníků. Zde hledejme inspiraci a příklad i pro nás - abychom měli odvahu vzbouřit se proti světu. Ne zbraněmi či násilím, ale svou askezí. Naše opozice tkví v tom, že nemilujeme svět a to, co je v něm (jak nás vyzývá Bible), ale uskutečňujeme nejhlubší a zároveň nejvznešenější touhu lidského ducha - zříkáme se světského, abychom měli společenství s Bohem.
Svou nejhlubší přirozenost realizuje Církev, když je pronásledována. Pán jí pravil: "Mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat. Kdybyste patřili světu, svět by miloval, co je jeho. Ale protože nepatříte světu, já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás budou pronásledovat."
Tam, kde je církev zajedno se světem a když je přítelem světské vlády, hrozí nebezpečí, že od ní Kristus vzdaluje. Byzantská idea symfonie světské a církevní vlády měla smysl, pokud byl císař součástí církve, měl své místo v církvi jakožto její "vnější biskup". Byla to specifická historická situace, která se nevrátí. Její žalostnou karikaturou je současné objímání světské moci s církevní vrchností v Rusku.
* * *
Ještě zpět k tomu vzletu lidského ducha, k němuž nás křesťanství volá, a které se projevuje mj. apoštolsky dimitriovskou odvahou. "Je dobré pro církev, když je pronásledována," říká církevní tradice. Dnes církvi škodí právě ten mír se světem. Je špatný, protože je falešný, když slučuje neslučitelné. Je škodlivý, protože se církev kvůli této iluzi musí zříkat něčeno podstatného. Proto nic moc dobrého církvi nepřinesl. A za vše pozitivní (svoboda k činnosti) vzal církvi daleko více.
Jeden z příkladů současné falše. Lidé přicházejí do církve a dokonce do duchovenského sboru, aniž by kvůli tomu museli něco obětovat. Mír se světem způsobí, že nejsou postaveni před nutnost volby, a tím novým křesťanům hned zpočátku záludně podráží nohy. Ne každý mír je krásný - vzláště je-li to mír falešný, pokrytecký a skrývající fundamentální nepřátelství. Jak se říká: "je i zhoubný mír a existuje i krásný boj". Trochu se to podobá konstantinovské éře ve 4. století. Tenkrát na to reagovali ti, kteří toužili po opravdovém křesťanství prvních křesťanů jerusalemské církve, odchodem z měst do pouští. Rozkvět mnišství, kdy monastýry rostly "jako houby po dešti", aby se v nich pěstoval prvotní křesťanský zápal a boj proti duchu světa, - to vše je církevní odpovědí na klamný mír církve se světem. Lži-mír podlamoval ve věřících žijících ve světě odhodlání k volbě, paralyzoval jejich ducha a ochromoval srdce, tlumil odvahu a vychovával zbabělé pokrytecké křesťany.
Proto má právě pro současnost takový význam pravoslavná askeze. Půstem, životem dle Božích přikázání a dalšími omezeními, které klade naší svévoli a poživačnosti pravoslavná spiritualita, můžeme do jisté míry bojovat se světským duchem. Držet si jej od těla. V tom jsou i dnes mniši světlem lidí a inspirují všechny k napodobení toho duchovního zápasu, který bývá zvykem nazývat "nekrvavým mučednictvím".
V době komunistické totality měli věřící (a zvláště kandidáti na duchovní) tuto možnost volby: světské výhody nebo službu Kristu? Dnes takto volit nemusí. A na morálním stavu církve je to znát. Jak asi budou tito lidé volit, až budou postaveni před nutnost vybrat si mezi Kristem a Antikristem?
Nepíši to proto, že bych někomu přál něco zlého nebo mu přál pronásledování. Jen tím chci říci, že vše má dvě strany, a pronásledování, kterého jsme se s úlevou zbavili, bylo také k něčemu dobré. A nenalezneme-li něco, co vzpruží našeho ducha a povzbudí jej k vzletu, pak na nás nějaké pronásledování opět brzy dolehne - jak dar od Boha k naší spáse. Bůh svou prozřetelností vždy sleduje užitek našim duším, které žijí věčně, nikoliv prospěch těla, které je tady na zemi jen malou chviličku, a pak se vrací do země - prach k prachu.
* * *
Sv. Dimitrios si tak cenil Evangelia, že mu bylo hrozící nebezpečí zcela lhostejné. Podobně uvažovala většina ostatních mučedníků. Volili Krista a dostali věčný život. Toto "volební právo" mají muži, ženy i děti. To nám nikdo nemůže upřít. Pán Ježíš Kristus pravil, že si každý musí vybrat cestu - širokou nebo úzkou. Od samotného počátku naší víry je to jeden z charakteristických rysů křesťanů - jsou to lidé, kteří si zvolili. Jejich volba je světu nepochopitelná a často vysmívaná, nebo dohání světské lidi k zuřivosti, pro nás je však naše cesta odpovědí na Boží lásku, kterou jsme v Evangeliu uzřeli.
Na závěr se vraťme k událostem ze života sv. Dimitria. Císař se o jeho neuvěřitelném počínání brzy vskutku dozvěděl a cestou z nějaké vojenské výpravy se v Soluni zastavil. Dimitrios byl zatčen a v podzemním vězení probodán na rozkaz císaře kopími. Zdvihl před vojáky napřahujícími zbraně pravou ruku, aby mu probodli bok. Chtěl se způsobem smrti podobat milovanému Pánu. Brzy se začal zázračně projevovat jako ochránce Soluně. Podobně jako později sv. Václav i mučedník Dimitrij pokračoval po svém zesnutí ve vykonávání vladařského úřadu, v němž zemřel. Zjevoval se, když bylo zapotřebí bránit město před pohany, a obracel je na útěk (možná to bylo i na ochranu proti pohanským Slovanům, kteří nejednou ohrožovali Byzanc). Jeho ostatky se nerozkládaly a začalo z nich prýštit svaté myro. Uctívání sv. Dimitria přinesli na Moravu sv. Cyril a Metoděj. Dodnes je jeho památka tak rozšířená mezi pravoslavnými Slovany, jako by to byl slovanský světec.
Administrátor
--- 27. 10. 2016
Vladař Čechů, asketa, dobrodinec a mučedník pro Krista
Sv. Václav
Někteří naši místní svatí mají tak mimořádnou sílu, zvláštní moc, že jejich památka si přitahuje dokonce i nevěřící lidi. Jsou to hlavně svatí Cyril a Metoděj, Václav a Ludmila a Jan Hus. Tyto osobnosti působí podivuhodným magnetismem a stále si k sobě povolávají nové ctitele. Mohli bychom dokonce říci, že mezi naším národem a těmito svatými je jakási spřízněnost, vztah k nim se stal součástí naší národní příslušnosti, jako by jejich uctívání bylo součástí národní genetické paměti.
Význam sv. Václava znatelně přesahuje "pouhý" fakt, že se jednalo o velice zbožného Čecha, duchovní plod výchovy a zbožnosti sv. Ludmily, které se podařilo předat mu ten poklad, který sama převzala od sv. Metoděje. Václavova zbožnost je nesporná a nikdo ji nezpochybňuje (kromě jakési hrstky historiků, kteří se snaží "vědecky" zdůvodnit svůj úchylný názor, že sv. Václav nikdy neexistoval). Babička Václavova mu předala zbožnost, ale nezapomněla ani na vzdělání, takže Václav po absolvování tříjazyčné výuky na Budči předčil ve vzdělanosti většinu tehdejších západních panovníků.
Sv. Václav uskutečnil za svého života všechna blahoslavenství, která nám Evangelium předkládá a čteme je při svatováclavské bohoslužbě. Byl milostivý, soucitný. Pomáhal chudým, zastával se utiskovaných. Byl šiřitelem křesťanské víry ve své zemi, přesvědčoval, nabádal i káral. Vyhýbal se účasti na všem, co mělo něco společného s pohanstvím, které sice v Čech vlivem křesťanství chřadlo, ale stále ještě přežívalo. To jsou obecně známé rysy jeho zbožnosti.
Ocitujme si pár úryvků z legend o sv. Václavu:
»Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zlatem zdobil. Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl... Na všech hradech vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o služebníky boží z mnohých národů, kteří tam konali bohoslužby dnem i nocí podle ustanovení božího a jeho služebníka Václava. A jak mu Bůh vložil do srdce, vystavěl kostel svatého Víta.« (1. starosl. legenda)
»Zřídil pro lid správné zákonodárství jak pro chudé tak pro bohaté, a sedě na knížecím stolci pořádal vše svým pokynem. V rozsuzování býval obezřelý, hotov slitovat se nad každým. Obviněné z nepatrných přečinů vysvobozoval od záhuby bez odměny a nesouhlasil s užíváním všelijakých muk pohanských na soudech. V své domácnosti býval prostý, dbalý čistoty mravů. Mocným neskrblil přípověďmi statků a pamatoval na to, aby sliby ty plnil. Příchozím a ubohým a cizincům podával větší a hojné důkazy lásky, sirotkům byl otcem, ovdovělým přispíval ze svého majetku a vyhnance těšíval a projevoval jim vždy ku podivu svou otcovskou přízeň. Tichý v celém svém počínání a pamětihodný milovník trpělivosti vedl si ve všech nahodilých protivenstvích opatrně, rozdával štědře své jmění na potřeby plačící chudiny, pokorný, tichý, vlídný v svém chování, na sebe mnohdy velmi přísný, k jiným vždy shovívavý, štědrostí, milosrdenstvím, vyučováním nevědomých, utvrzováním vyučených zářil všem jako příklad věčného života ... všecky šibenice po celé zemi na mnoha místech kázal pokácet a sám to zahájil... míval soustrast s každou bolestí lidskou. Když někdo onemocněl, navštěvoval jej se slitovnou pomocí ... Kmenům, které posavad žily po starém způsobu pohanském, podával dobré učení nové víry. A když viděl blažený ten jinoch, jak ve své nevědomosti chodívají do modlářských svatyň a cizím neznámým bohům žertvy obětují, záhy se vystříhal docházky a účasti na těchto bezbožných kvasech obětních, třebaže byl často zván, neboť si přál nade vše víc stát se účastníkem nebeské hostiny nežli se poskvrnit ďábelskou ohavností těchto žertev.« (2. starosl. legenda)
* * *
Stojí za to připomenout, že společenská situace, ve které mu bylo dáno prožívat svůj život, nebyla tak nepodobná naší, současné. I on se musel potýkat s nepochopením okolí, ba s nepřízní, které byly odpovědí na jeho zapálený zájem o křesťanské učení a na jeho planoucí víru a lásku ke Kristu. To vše natolik znepokojovalo okolní lidi, že k němu zakazovali vpouštět církevní osoby, přicházející Václava učit. »Bezbožníci i na kleriky tu některé mnichy, jichž učení bylo mu potravou, útočili ustavičnými úklady, pomýšleli je zabít a nebo hrozbami náramnými je děsili, takže nikdo z nich se nemohl k němu dostati. Než on toho všeho jsa vědom, s muži sobě věrnými skrytě zadní dvířka si prorazil, a tu po západu slunce tajně některého klerika k sobě povolával, tu když svítalo, učitele nebo kněze sobě milého tajně zase propouštěl.«
Jeho okolí totiž mělo za to, že upřímně vyznávat křesťanství je nenormální a že jim to kazí jejich panovníka. A navíc takový zbožný vladař stojí v cestě svévolným pohanským obyčejům, nemravnosti a vášním. Dnes by o takové politické situaci někteří žurnalisté napsali, že Václav místo sjednocení národ rozděloval. Jenže někdy je čas rozdělovat, jindy zase sjednocovat. Dobro nelze sjednotit se zlem.
Kristian píše o tom, jak bědovali nad Václavem jeho blízcí: »Ach, co sobě počneme tu kam se obrátíme? Kníže náš, jejž jsme na trůn povýšili, dal se kněžími zkazit a skoro mnichem se stal, proto sráznou tu navyklou cestou neřestí našich kráčeti nás nenechává. A činí-li toto nyní ve věku chlapeckém nebo jinošském, což teprve asi činiti bude, až dospěje v muže nebo starce? Od toho dne tedy jali se naň velmi dotírati, vyhrožovali mu a jiných přemnoho příkoří mu činili.« (Kristianova legenda)
Jak se to podobá duchovnímu stavu některých našich současníků! Vzpomínám si jednoho (tehdy teprve budoucího) mnicha, který v době, kdy uvěřil v Krista, byl za to doma tvrdě kárán. Podotýkám, že jeho rodiče byli jinak k vyznávání nějaké víry naprosto lhostejní. Jednou mu dokonce jeho rodina vytkla, proč "místo do chrámu na bohoslužby nechodí raději do hospody". Trávit večery s kumpány nad půllitrem připadalo jeho rodičům normálnější a přijatelnější než se modlit. Nakonec se musel tento katechumen přestěhovat k nám na faru.
I dnes je našim nevěřícím současníkům křesťanství (a zvláště upřímná duchovní praxe) buď k smíchu nebo to v nich vzbuzuje strach či hněv. Snadno se tedy - podobně jako sv. Václav - můžeme i my stát terčem posměchu a opovržení nebo agrese.
Ani tenkrát ani dnes nesmí být ten, kdo si chce obhájit svou víru, žádným slabochem. Václav si povolal nespokojence, »obořil se na ně...: Proč, synové zločinců a símě prolhané a mužové nešlechetní, bránili jste mi, abych se naučil zákonu Pána našeho Ježíše Krista a poslouchal jeho přikázání? Protiví-li se vám Kristu sloužiti, proč aspoň jiných nenecháte? Byl-li jsem pak já až dosavad pod vaší péčí a mocí, od nynějška ji odmítám a Bohu všemohoucímu z upřímného srdce chci sloužiti.«
* * *
Na druhé straně, křesťanská opravdovost Václavova dokázala učinit dojem i na jeho jinak nábožensky vlažné vladařské kolegy. Mám na mysli příběh vyprávějící, jak se Václav opozdil na zasedání sněmu a král Jindřich Ptáčník se rozhněval a rozkázal, aby knížeti nikdo neprojevil úctu. Jenže když Václav přišel, sám král první vstal a pozdravil se s ním, protože prý uviděl nad ním zářit kříž. Dalším zázrakem, který Václav vykonal za svého života, bylo pokoření kouřimského knížete Radslava, který na jeho přilbě uviděl zářit kříž, když se chystal k osobnímu souboji na místě dodnes zvané Přistoupim. Sesedl z koně, poklekl před Václavem se slovy: "Přistoupím na tvé podmínky." Václav po něm následně nežádal nic, než aby se spokojil s tím, co má.
* * *
O lásce sv. Václava ke Kristu vyprávějí nejen jeho skutky milosrdenství a stavba chrámů, nýbrž i jeho vztah k modlitbě a k liturgii:
»V službách Božích tak byl horlivý, že denně obětní chléb vlastníma rukama připravený Pánu přinášel. Neboť v čas žní v tichu tmavé noci na své pole vycházel tu s nejvěrnějšímu sluhou svým ... pšenici žal a na svých ramenech domů nosil, na ručním mlýnku mlel, sám zároveň jsa pekařem i knížetem mouku prosíval, pro vodu chodil a v noci ji vážil, říkaje: Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého; a také domů ji donášel, s onou jemnou moukou ji mísil a hostie dělal. Též na vinici pospíchával, hrozny trhal a vlastníma rukama vymačkával, víno do džbánu naléval a k svaté oběti uchovával.« (Kristianova legenda)
Legendy jsou psány již s ohledem na sílící a posléze mocensky dominující latinský vliv (tento proces je dobře ilustrován skutečností, že už na konci 11. stol. autor homilie "Factum est…" bere na vědomí, že chce-li ubránit památku sv. Ludmily před nuceným odsunem do zapomnění, nesmí se zmiňovat, že Ludmila byla pokřtěna Metodějem). Proto tam nalézáme zmínku o "hostiích", ač se spíš jednalo o kvašený liturgický chléb tak, jak je zvykem ve východní liturgii. V jeho době se zde praktikovaly obě liturgie: stoupenci cyrilometodějského odkazu se drželi slovanské liturgie; latinské duchovenstvo, které se sem tlačilo ze západu, prosazovalo liturgii západní. Jurisdikčně spadaly Čechy pod řezenské biskupství. Máme však dosti přesvědčivé doklady, že sv. Václav - ač musel ve své době tolerovat i západní praxi - srdcem lnul k východní bohoslužbě, podle příkladu své babičky a jak byl vychován (viz východní obřad postřižin, jehož vykonání máme nad mladičkým Václavem doložen).
Dalším příznakem Václavovy zbožnosti byla správná forma askeze, kterou praktikoval ve skrytu, nikoliv na odiv. Ať již vzpomeneme jeho noční modlitební poutě, které konal bos, nebo zmínku o jeho způsobu odívání: »zasedaje na trůn oblékal se v nádherná roucha knížecí, jenže vespod jeho přečisté tělo bylo rozdíráno drsnou látkou žíněnou«. (Gumpold)
* * *
Máme doklad, že Bůh odpověděl na Václavovu čistotu a zbožnost způsobem rozhojnění jeho vroucího vztahu k liturgii tak, jak se to dodnes děje v případě zbožných asketů a mnichů např. na Svaté Hoře Athos: »když zřel v závratné kontemplaci nebeská tajemství, jež choval v srdci, s takovou úslužností uctíval a miloval vznešenou a spasitelnou oběť těla a krve Páně, že pro kult této nebeské hostiny, očišťující nákazu vin, nejen bojoval stálostí víry, nýbrž tím, že vzal na sebe jako prostý sluha vnější práci s přípravou nejčistšího pramene a svou milostnou štědrostí sám se vpravdě stal účastným kněžského úřadu.« Kromě toho mu Bůh udělil prorocký dar - sv. Václav měl vidění, které bylo spojeno se zavražděním jeho babičky Ludmily. Především pak nalézáme v písemných pramenech, že byl obdařen nejvzácnějším darem blahodati - nadpřirozenou láskou ke Kristu, která se projevovala touhou po mučednictví. Pána a Spasitele si zamiloval tak, že toužil dosvědčit svou lásku prolitím své krve.
Nakonec se stal obětí bratrovraždy, když před tím odmítl utéci a zachránit si život. Úklady spiklenců v Boleslavi se totiž prozradily a Václavův věrný přítel mu tajně uchystal cestu k útěku. Záchranná akce byla připravena, ale Václav ze své vlastní vůle zůstal na návštěvě u bratra. Posléze byl zabit, když se ubíral do chrámu na jitřní. (28. září 935)
* * *
Na závěr jsme si nechali úvahu nad Václavem - vladařem resp. politikem. To je snad nejzajímavější rozměr jeho svatosti. Začít musíme u jeho vladařského profilu. Václavovo panování se vyznačuje tím, že v politicky i společensky značně složitých podmínkách dokázal udržet samostatnost našeho státu. I na této rovině jeho myšlení se projevuje osvícení křesťanskou vírou. Už tak dost komplikované poměry na politické mapě střední Evropy se za Václavova života ještě dramaticky zhoršily, když se Čechy dostaly do izolace ve svém vzdorování východofranskému králi Jindřichovi Ptáčníkovi, který si podřídil dosavadní politickou oporu Čechů - Arnulfa, bavorského vévodu. Nové uspořádání poměrů dále prováděl král Jindřich na úkor polabských Slovanů. Tím přišly Čechy o své opory. A když se Jindřich domluvil i s Maďary, zůstali jsme osamoceni. Jedinou záchranou Čechů bylo přijmout závazek platit Jindřichovi "daň míru". Tím se zachoval český stát před Jindřichovou dobyvačností, které už padly za oběť severní Slované. Václavovi poté daroval Jindřich paži sv. Víta na důkaz, že uznává českého knížete za politického partnera.
Václav nebyl žádný ustrašený "chudinka". Prameny o něm hovoří jako o zdatném muži, který uměl zacházet se zbraní. Jeho hlavní zbrojí byla však víra v Evangelium Kristovo, duchovní zkušenost, kterou ho obdařila jeho křesťanská praxe, a moudrost - jeden z darů Ducha Svatého. Moudrost tkvěla především v tom, že dokázal rozpoznat, co je podstatné - ve správě národa i v osobním životě. Bohužel, ne všichni kolem sv. Václava měli tu moudrost a schopnost ocenit mír, který byl plodem Václavovy politiky. A tak se stal závazek vykupovat mír s mocným sousedem (což nebylo nic neobvyklého v mezinárodních vztazích; naopak Jindřich platil tributum pacis zase Maďarům) další záminkou zdejších pučistů k intrikám proti Václavovi.
Vstoupil do dějin a do národní mysli jako osvícený politik, který se dokázal o svou zemi postarat a vést ji k míru i rozvoji. Už za jeho pozemského života mu Hospodin vložil do rukou tuto moc - zachovat a chránit svůj lid. Víme, že světec má v nebi blízko k Božímu trůnu (a mučedníci zvláště) a může se nejen přimlouvat, ale dokonce v jistém smyslu pokračovat v tom díle, které započal na zemi a Bůh mu k němu požehnal. Kvůli tomu považovali Češi sv. Václava nejen za historickou vladařskou osobnost, ale i za někoho, kdo naším vladařem zůstal i po odchodu z pozemské časnost na věčnost, a stal se až do konce světa Bohem ustanoveným vládcem českého státu. Sv. Václav pokračuje ve své péči o tento národ. Především jej zachovává při existenci: „nedá mu zahynouti“. Jako jeho nebeský kníže jej ochraňuje, bojuje za něj proti silám zla a posvěcuje jej svými přímluvami.
P.S.
České dějiny jsou celé jedním výmluvným svědectvím o ochraně, které se shůry dostává tomuto národu. Existence státu a národa Čechů, která se neustále otřásá pod náporem mocných světských sil, ale přesto tento národ vždy znovu povstává z hrobu, je důkazem Václavovy vladařské paže. Dalším důkazem Václavovy nebeské vlády je, že zkušenost se svatováclavskou záštitou stala součástí národního genomu, pevně zakořenila v mysli Čechů napříč časem a generacemi. Ve významných či těžkých chvílích se národ shromažďuje např. u sochy sv. Václava v Praze na Václavském náměstí. Všichni vědí, že je to socha relativně novodobá, fantasijní, a přesto kvůli napojení na Václavův kult má pro Čechy váhu téměř jako svatá relikvie.
Návrh novodobé české služby sv. Václavovi v PDF
Administrátor
--- 26. 10. 2016
Ke dni Stětí Jana Křtitele
O lásce pravé a zdánlivé
Kdyby bylo možno v jediném okamžiku slyšet všechny hlasy, které na světě zrovna zní, tak by v tom proudu zvuků bylo nejspíše nejčastější slovo "láska". O ní lidé sní, láskou se trápí, po ní touží, nebo se jí bojí; užívají si jí, či pro ni umírají. Prodává se nebo kupuje, je opěvována i proklínána. Vysmívají se jí i pláčou kvůli ní. Obětují pro ni život, nebo kvůli ní zatracují svou duši. Někdo se z ní zblázní, jiný prožívá nevýslovnou blaženost. Za ní se spěchá, i se před ní utíká. Lásky je buď moc, nebo se po ní žízní tím více, čím hojněji je požívána. Někdo si s ní zahrává, a vymstí se mu to. Jiný se o ní vyslovuje lehkovážně, a ona ho doběhne a oklame. Jsou v ní odlesky ráje, ale mohou z ní dýchat výpary pekelných muk.
Mluvil o takové lásce blažený Augustin, když pravil: "Miluj, a čiň pak, co chceš?" O ní psal apoštol Pavel a jí sloužil apoštol Jan Theolog?
Poslyšte příběh jedné veliké lásky. Vypráví o něm dávný židovský historik Josef Flavius ve své knize Židovské starožitnosti. Jedna vdaná žena a jeden ženatý muž se do sebe zamilovali. Jejich vášeň dosáhla takové síly, že nic už ji nedokázalo zastavit - ani přísný židovský zákon ani smysl pro povinnost ani ostuda před ostatními lidmi. Vše bylo vhozeno do ohně této lásky, jejíž plameny šlehaly ještě žhavěji z uvědomování si, že tato láska je zakázaná. Možná by se o tom nikdo nedozvěděl, kdyby tito milenci nepocházeli z královského rodu. Ačkoliv vládli jen na jednou částí malého židovského státu, pobouřili svým přestupováním Zákona nejen své poddané, ale vyvolali skandál před všemi pravověrnými židy. Tuto zakázanou lásku usvědčoval ve svých vystoupeních jeden velký asketa, který na těch místech žil. Od dětství přivykl přísnému životu v poušti, nepoznal nejen manželské lože, ale ani obyčejný lidský pokrm. Byl to muž spravedlivý a zcela se zasvětil službě Bohu.
Jenže královna, bojujíc za své ukradené štěstí, žádá po svém muži hlavu tohoto spravedlivce. Jak jen nenávidí tohoto člověka, jehož všichni prohlašují za svatého! Jak protivný je jí tento muž, který je tak vzdálen všemu pozemskému! Jak odporné je pro ni byť jen pohledět na jeho vyzáblé tělo v hrubém oděvu! Co on ví o mukách lásky, o tom nezkrotném plameni, který pochází z lásky, když se jako šíp zabodne do srdce? Ten poustevník neochvějně trvá na své pravdě, jenže i ona neochvějně trvá na své lásce. Ano, taková žena bude bojovat za své štěstí až do konečného vítězství, i kdyby jí to mělo stát život (nebo duši). Bude se bít až do smrti - své či jeho. Poustevníka nazývají "hlasem Božím" - ať jsou mu zavřena ústa, ať je umlčen Boží hlas, když jí Bůh nedává právo na lásku!
Nakonec se jí podaří spravedlivce připravit o život a na míse jí přinesou jeho useknutou hlavu, která - veliký a strašný zázrak! - stále mluví a pokračuje ve svém usvědčování nepravosti. Královna se však nezalekne ani tohoto hlasu, který tak nenávidí, ani Boha, který před ní učinil tento zázrak, ani trestu, který jí za její zločin hrozí. Ona je přece velkou kněžkou lásky a přináší jí v oběť vše: bázeň, výčitky svědomí, královskou vznešenost i bohatství. Brzy totiž byla i se svým poslušným mužem zbavena všeho - vlády i majetku. Stalo se to kvůli její bezměrné mocichtivosti a závisti. Římský císař, jemuž bylo podřízeno jejich maličké království, ustanovil nad ním za nejvyššího vládce nikoliv jejího muže, ale jejich chudého příbuzného, jehož ti dva nejednou zachraňovali před věřiteli. Přes takové ponížení se mohla těžko přenést žena, která sama snila o vládě stejně vášnivě jako o lásce. Přiměla svého poslušného muže, aby se pustil do politického boje, ale její intriky nevyšly - oba prohráli a byli vyhnáni. Nabídku císaře, že jí bude navrácen majetek i společenské postavení, pokud se zřekne svého provinilého "manžela" a nepůjde s ním do vyhnanství, však bývalá královna hrdě odmítla. S pýchou mu odvětila: "Císaři! Velkodušně a milostivě jsi mi nabídl, jak se vyhnout tomu, co mi hrozí. Nemohu však přijmout tvou milost, neboť mi v tom brání moje oddanost svému muži. Sdílela jsem s ním vše, když mu přálo štěstí, nyní nemám právo zbavit se ho, když mu osud nepřeje." (J. Flavius)
Myslela to Herodiada (tak se totiž jmenovala ta královna, o které Josef Flavius píše) upřímně? Kdož ví. Nelze však vyloučit, že svou charakternost jen předstírala. Těžko se totiž slučuje věrnost a pevný charakter s jejími minulými skutky, zvláště pak s vraždou proroka a s jejím zvráceným chováním spojeným s touto vraždou. Můžeme spíše předpokládat, že její dojemná slova o věrnosti Herodovi (tak se totiž jmenoval ten král) byla riskantní sázkou na poslední kartu. Nejspíš doufala, že se jí tím podaří rozšířit císařovu milost i na svého "manžela". Císař však nebyl hloupý a její hazardní hra (dnes bychom řekli vabank) nevyšla. Šla do hořkého exilu i s Herodem. Cestou v cizině tragicky a s hrůznou symbolikou zahyne její dcera Salome. O jejich dalších osudech nemáme spolehlivé zprávy. Prý umírají někde velice daleko, v ponížení, výsměchu a bídě.
Dojemný příběh, že? Bere vás za srdce? Kolik romantických a nadšených povah by mohlo uchváceno takovou odpovědí královny, a kolik básníků by bylo schopno opěvovat tak oddanou a obětavou lásku, kdyby hlavními účinkujícími v tomto příběhu byli pouzí málo známí historičtí hrdinové a nikoliv postavy evangelního vyprávění! Jak tvrdé a mučivé bylo pro ně světlo Kristovy pravdy, v němž bylo jejich kradené štěstí zbarveno krví proroka - toho největšího "z těch, kdo se narodili z ženy" (Mat 11,11), svatého Předchůdce a Křtitele Páně Jana. Boží hlas, volající na poušti jejich kamenných srdcí, chycených do víru živočišných vášní, byl pro ně nesnesitelný.
Jakých lidí nebude na světě nikdy nedostatek? Kněží a kněžek jednoho z nejstarších kultů - modly pozemské lásky, tělesné vášně. Kolik rozbitých rodin je tomuto kultu kladeno na oltář! S jakou opovážlivostí ve všech dobách ony ničeho se neobávající Herodiady odtrhávají od cizích rodin poslušné Herody. Při službě tomuto kultu používají jako mocné zaklínadlo, které má ospravedlnit jakýkoliv čin, jediný výraz - ukradené slůvko: "Já miluji." Tento nejvznešenější a svatý cit se v duši, která páchne hříchy, mění ve svůj opak. Z toho, co je tiché, světlé a jasné, se stává cosi bouřícího, zatemňujícího rozum a přivádějícího krev do varu. Pak se stane, že rozumné stvoření - člověk - touží bláznit a nenávidí klid. Nezadržitelná vlna vášně ho vábí neomezovanou svobodou. Zdá se mu, jako by právě v této svobodě tkvělo lidské štěstí. Pád je prohlašován za vzlet.
Taková osvobozená "láska" je slepá a divoká, zatímco pravá láska je vždy poslušná vůli Stvořitele, podřizuje se mu, a tak nalézá skutečnou svobodu. Právě v tom, že se nechá omezit Boží Láskou, stane se skrze ni neomezenou. Takovou lásku opěvuje apoštol Pavel jako: dlouhotrpělivou, milosrdnou, nezávidějící, nevynášející se, nepyšnící se, nepáchající žádné nepravosti, nehledající nic pro sebe, nerozčilující se, nepomýšlející na zlo, netěšící se z nespravedlnosti, ale radující se s pravdou, vše pokrývající, ve vše věřící, ve vše doufající a vše snášející (1 Kor 13,4-7). V ní spočívá a z ní vychází pouze radost a světlo, klid a pokoj, nevýslovná rozkoš a věčná blaženost. To je láska, která je oděna do spravedlnosti, proto všem, kteří ji hledají, praví: "Miluj, a čiň pak, co chceš."
Episkop dušanbinský a tadžikistánský Pitirim
(Použito dílo: Josef Flavius: Židovské starožitnosti. Díl 18., hl. 7.)
Administrátor
--- 9. 9. 2016
11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku
Klíčem ke spáse Kristově je naše odpuštění
Jakýsi pán, resp. vládce, provádí účtování se svými úředníky a odpustí jednomu služebníku jeho obrovský dluh. Ten však není schopen ani ochoten poslat přijaté odpuštění dál. Sám se vyhnul spravedlnosti a přijal velkou milost, s jinými však dál nakládá dle spravedlnosti. A to jej připraví o dar, kterého se mu původně dostalo. Jistě známe toto nedělní čtení (Mat 18,23–35).
Čtení této neděle je o odpuštění, které Pán Ježíš (na řadě míst Evangelia) staví svým významem na místo, které je pro naši spásu klíčové. Proč je tomu tak? Proč úplně odsunul starozákonní pokyn "oko za oko"? Místo něj slyšíme z Božího slova: "Udeří-li tě někdo do jedné tváře, nastav druhou." Naší pokažené lidské přirozenosti by daleko lépe vyhovovalo, kdybychom slyšeli třeba takovýto imperativ: "Nenávidět budeš bratra svého, když nebude hoden tvé lásky." Jenže právě o stav lidské přirozenosti tu jde - celé Kristovo Evangelium se nás snaží přimět k tomu, abychom ze všech sil překonávali všechny ty defekty, jimiž naše hříšná přirozenost oplývá, a pozdvihli se k životu odpovídajícímu očištěné a uzdravené přirozenosti, kterou nám Boží vtělení a Kristovo dílo spásy podává. Jde nám to ztuha, vynaložíme-li však trochu námahy, Bůh pomůže.
Člověk nemůže být spasen - tj. uveden do věčného života v Božím království - nedostane-li se mu odpuštění hříchů od Boha. Každý máme hříchy, všichni potřebujeme Boží odpuštění, protože nemáme tu schopnost očistit se od nich vlastními silami a sami si uzdravit duši. A Bůh nám toto odpuštění chce udělit - a to zadarmo, a opět a opět. Má ale jednu podmínku. Aby člověk v sobě vzbudil schopnost toto odpuštění přijmout, osvojit si je, vpustit je do své duše, nechat je, aby změnilo jeho myšlení a proměnilo jeho srdce. Těžká věc.
Případ, kdy udělené odpuštění nebylo u bývalého dlužníka vnitřně přijato a osvojeno, kdy neproniklo pod povrch, vidíme na tom zlém služebníkovi z dnešního evangelia. Sám si nechal odpustit svůj obrovský dluh, ale tomu, kdo dlužil jemu, a to nepatrný obnos, neodpustil. Jeho myšlení ani srdce se nezměnilo. Proto bylo od něho původně udělené odpuštění zase odňato. Opačný případ vidíme popsán na jiném místě Písma, kde se vypráví o Zacheovi.
Evangelní podobenství tedy odpovídá na otázku, jak se projevuje, že se děje vnitřní přijetí odpuštění? Prostě tím, že člověk toto přijaté odpuštění posílá dál. Napodobí příklad, který Bůh dává, a sám odpustí svým dlužníkům. Uskutečňuje to, co je výzvou Evangelia: podobnost člověka Bohu. Podílí se svou vůlí a svým příznivým vnitřním stavem na očištění a obnovení Božího obrazu, který je v každém člověku jako nějaká matrice, jež dává duchovní podobu člověku. Svým vnitřním rozpoložením člověk může napodobit Boha, nechat jej, aby nám - ve spolupráci s námi - vrátil pravou původní podobu - skutečné lidství. Pán čeká před dveřmi naší duše, až mu to dovolíme.
Bez odpouštění nemůže být člověk spasen, protože je Bohu odcizen. Je nejen principiálně, ale i morálně nekonečně jiný. Od takového člověka nepřijímá Bůh dary a oběti. Nepřátelství způsobuje, že se naše lidství deformuje podle podoby démonů. Hněv kazí naše lidství. Pak nemůže mít duchovně znetvořený člověk k Bohu přístup, dokud se nenapraví. Evangelium nás učí: "...již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar." (Mat 5,22-24) Dary od nás přijímá Bůh jako náš Otec. K tomu je potřeba uskutečnit naše synovství. Nedbáme-li o obnovení našeho "příbuzenství" s Bohem, čili naší podobnosti Bohu (jako syn se podobá otci), máme v Bohu neúplatného soudce, který si žádá spravedlnost a úhradu dluhu.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (Jan 1,12-13)
* * *
Je to tak závažné téma, že o něm musíme v církvi stále hovořit. Snad nic jiného nás nepřibližuje k Bohu a neočišťuje Jeho obraz v člověku, jako odpuštění, smíření a pokora. A naopak - nic jiného nečiní člověka podobnějšího ďáblu, než zášť, nenávist a neochota odpustit. Vždyť nenávist je opakem lásky, tedy diskvalifikuje vše, co druhdy činíme dobrého, a staví nás do pozice nepřátelství vůči Bohu, který je láska. V církvi je situace vyhraněnější než ve světě, protože když někdo uvěří, přijímá svaté Tajiny a požívá všech Božích dobrodiní, a posléze odpadne z duchovní cesty do takové hrozné vášně, jakou je nenávist, nesmířenost a neodpouštění, nepadá zpátky jen tam, odkud se na duchovní cestu vydal, ale daleko hlouběji: jeho konce bývají horší než počátky.
Sv. Nikolaj Srbský píše: "Hřích zbavuje člověka rozumu, jakoby jej připraví o hlavu. Člověk ponořený do hříchu se podobá slepici, které usekli hlavu, - umírající pták sebou škube, zmateně pobíhá a poskakuje z místa na místo do všech stran." Je-li to řečeno o jakémkoliv hříchu, zvláště to platí o zatvrzelosti srdce a nenávisti.
Sroste-li lidská duše s hněvem a záští, stává se člověk posedlým. Přichází množství démonů, kteří si v něm učiní příbytek. Začíná to nenápadně trvalou nespokojeností, neschopností nalézat, vidět a oceňovat to dobré, co se kolem děje, ustavičnými výhradami a posléze nevraživostí a nepřátelstvím. Pak už tento proces plynule přechází do stavu, kdy člověk ztrácí nad sebou kontrolu a vládu přebírají démoni. Na internetu jsou k vidění videa zachycující chování posedlých lidí. Je hrozný pohled, jak se to projevuje i navenek - rouháním, vztekem a zlostným reptáním - člověk v takovém politováníhodném stavu je schopen i na církevní svaté půdě vylévat ze sebe proudy vulgarit, je pro něj těžké vydržet na liturgii, stále nadává... V krajním případě by byl schopen i násilí vůči tomu, na koho zaměří svou zlost. Občas takový případ někde vidíme a bývá to vždy drásající zkušenost.
* * *
Jedná se o jev pro naši dobu charakteristický - zřejmě je rozšířen více než kdykoliv doposavad. Dnes, kdy duchovnost lidí celkově slábne a morální síly nás všech upadají, si ďábel nachází mnoho způsobů, čeho se v církvi chytit a jak s ní cloumat. Na jedné straně je praktický církevní život opravdu nedokonalý (jemně řečeno) a je postižen množstvím kazů, které lze oprávněně kritizovat. Duchovní jsou stejně jako všichni postiženi morálním i duchovním úpadkem - vždyť i oni jsou dětmi své doby. Na straně druhé - ti, kteří pranýřují církevní problémy, nejsou evidentně o nic lepší, než ti, které kritizují. Snadno se zatemňují hněvem a dostávají do stavu, který jim znemožňuje cokoliv zlepšit, ba spíše je diskvalifikuje z jakéhokoliv nápravného díla, kterým by jinak mohli církevnímu životu pomoci. Čemu dobrému může napomoci člověk plný zloby? Jak může církvi přispět ten, kdo je spalován temným plamenem nenávisti?
Víme asi všichni, jak se ďábel vytrvale pokouší otrávit náš vztah k církvi. Začíná to výhradami k tomu či onomu, co se v církvi děje a jak se to či ono koná. Pak to jde ke kritice duchovenstva (zvláště biskupů) až k reptání a vzpurnému naladění. Za starcem Paisijem přišli jednou mladí lidé a kritizovali nově ustanoveného biskupa - jaký je, co všechno dělá špatně a jak by to měl dělat jinak. Starec Paisij se s nimi nepřel ohledně kvalifikování biskupových skutků, ale jako člověk, který znal tajemství Boží prozřetelnosti, jim odpověděl, že skrze tohoto biskupa Bůh odvrátil od církve daleko větší zlo.
Od starce Paisije opakovaně slýcháme: "Lidé dnes mohou mít cokoliv, kromě dobrých myšlenek... Učiňte ze svých myslí továrnu na dobré myšlenky." To je základ jakéhokoliv nápravného díla - osobního i církevního. Tato rada, kterou v různých modifikacích ct. Paisij Svatohorec tak často opakoval, je vlastně tím samým, co říkal ct. Serafím Sarovský: "Získej pokojného ducha a tisíce kolem tebe budou spaseny." Všimněme si, že bohoslužbu začínáme prosbou: "Za pokoj shůry a za spásu duší našich k Hospodinu modleme se." Pokoj v srdci a spása přicházejí ruku v ruce. Obojí je darem Svatého Ducha, obojí souvisí s udělením a přijetím blahodati.
* * *
Pravý rozum tkví v očištěné a osvícené mysli. Svatí naznačují, že člověk ve stavu vnitřního zatemnění, tj. v "prelesti" (tj. duchovního klamu), do níž upadáme, když od nás kvůli hříchu či vášni odstoupí blahodať Svatého Ducha, stává v podstatě bláznem. Vzpomínám si na doby, kdy jsem si myslel, že je to míněno jen obrazně. Leč za čtvrtstoletí kněžské praxe jsem se přesvědčil, že je to myšleno v plném významu toho pojmu. Duchovní život je vážná věc a blízkost svatých Tajin může některé pomýlené lidi poškodit na duši i na těle. Varuje před tím už ap. Pavel: "Kdo jí a pije (svaté Dary) a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají." (1. Kor 11,29-30)
Církev, majíc na srdci duchovní prospěch člověka, spojuje svaté přijímání se zpovědí, při které jedna z hlavních otázek, které klade zpovědník kajícníkovi, zkoumá, zda odpustil všem a zda nechová v srdci "nenávist, zlobu nebo zášť". Kdo nemá v srdci pokoj se všemi, nemůže přijímat Tělo a Krev Kristovy.
* * *
Jak dosáhnout srdečného odpuštění našim viníkům? Často slýcháme: "Rád bych mu odpustil, ale nejde to." Předně se musím sám sebe tázat, jestli bych opravdu "rád odpustil". Je tomu vskutku tak? Není to jen klamání sebe sama? Mám opravdu dobrou vůli odpustit - a něco tomu obětovat? Jsem odhodlán stanout na ponížené pozici toho, komu bylo ublíženo, kdo se za to nepomstil a kdo se vzdal triumfu zadostiučinění? Jsem-li si jist, že nehraju divadlo jiným i sobě, ale opravdu toužím vypudit ze svého srdce hořkost křivdy, pak mohu na cestě hledání smíření pokročit dál. Lomcuje-li srdcem zloba a zlopřejnost, je potřeba kromě modlitby za Boží pomoc mé slabosti a za požehnání viníkovi, utéci se ke zpovědi (opakovaně) a k půstu. A v dalším kroku pomůže dle zkušenosti církve hluboké pokání. Zaměřit svou pozornost na vlastní hříchy. Bůh vždy vyslyší modlitbu upřímně se kajícího hříšníka. Vyslyšel celníka, vyslyší kohokoliv, kdo má upřímné srdce naplněné bolestí nad tím, kam až klesl. Kde je pokání, tam přijde časem i pokora.
Dle praktických zkušeností bývá nejčastěji problém s odpuštěním právě dle toho scénáře, jaký Pán Ježíš načrtnul v dnešním podobenství. Chceme pro sebe milost, ale pro své bližní žádáme výkon tvrdé spravedlnosti. Pak se nám nedaří odpustit a nemůžeme dojít pokoje, protože prahneme po triumfu a ty, co se nám znelíbili, chceme vidět sražené do prachu Božím hněvem. To se to pak těžko usmiřuje.
* * *
A nyní už k závěrečné rekapitulaci dnešního tématu
Spása člověka je možná díky bohupodobnosti člověka. Proto ze všech pozemských stvoření může být do účasti na Božím Království uveden pouze člověk - jedině on je stvořen k Božímu obrazu a může se skvět krásou Boží podoby. Před hříchem Adama a Evy bylo rozvíjení podobnosti Bohu člověku vlastní součástí života a projevem jeho lidské přirozenosti. Po hříchu se očištění Božího obrazu v člověku a návrat na cestu bohupodobnosti děje s námi skrze Krista - díky jeho oběti na kříži a jeho Vzkříšení a celého jeho díla naší spásy se nám otevírá přístup k reálnému dosahování podobnosti Bohu.
Tato podobnost tkví v očištění Božího obrazu pošpiněného hříchem a vášněmi. A napodobením toho, co o Bohu víme a co nám Bůh způsobem našeho stvoření umožnil zrcadlit: především lásky a z toho vyplývajícího odpuštění. V Evangeliu čteme tato Kristova slova: "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." (Mat 5,44-45)
Kdo se ubírá cestou odpuštění, stává se Bohu podobným v lásce, a tím se s Ním sjednocuje. Kdo neodpouští, ba co dím - živí v srdci hněv, neřku-li dokonce nenávist, - jde cestou opačnou. Proto má odpouštění takový význam pro naši věčnou záchranu - kvůli dosažení bohupodobnosti.
Samotná formální přináležitost k církvi nám nejspíš příliš mnoho užitku nepřinese. Podle čeho poznáme, jak na tom jsme s odpuštěním a smířením? Se starcem Paisijem Svatohorcem bychom mohli opakovat: pokud je ráj bezkonečným pokojem duše, kdežto peklo věčným reptáním a nespokojeností, tak z toho lze vyvodit, že ten, kdo ve svém srdci odpustil, v sobě už zde na zemi nosí nebe, své myšlenky upíná k Bohu a je stále dobré mysli; a naopak - bez odpuštění v sobě nosíme peklo - už v pozemském životě si "vychutnáváme" předjímku pekelných výčitek, ukřivděnosti a hořkosti. Hřích mění člověka na démona (ve smyslu démonického stavu), takže nenalézá pokoje. Pokojný duch, prvotina darů Svatého Ducha, nás uvádí do slávy Božích synů, což toužebně vyhlíží všechno stvoření. (Řím 8,19-23)
P.S.
Z poučení Basila Velikého knězi: znepřátelení způsobuje, že se Utěšitel (tj. Svatý Duch) vzdaluje od vykonávané bohoslužby.
Pečuj, kněže, abys byl bezúhonný pracovník, a správný konatel slova pravdy. Nepřicházej nikdy na církevní službu, když jsi s někým znepřátelen, abys nezpůsobil to, že Utěšitel se vzdálí služby. Nesuď se a nepři se toho dne. Nýbrž trvaje v chrámu, modli se a čti, až přijde čas, kdy budeš konat božské tajemství, a tehdy zkroušeně a s čistým srdcem přistup k svatému oltáři, neohlížeje se okolo, nýbrž s bázní a třesením postav se před nebeského Krále. Nepospíchej nebo nezkracuj modlitbu, abys lahodil lidem, aniž se obracej na lidskou osobu, nýbrž hleď pouze na Krále, který je tu, a na nebeské mocnosti, které jsou okolo. Buď hodným vykonavatelem posvátných pravidel.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1129 do č. 1132)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.