Ambon
Administrátor
--- 14. 12. 2016
Další úvahy o ustrojení prvních lidí
Adamův život v ráji a náš návrat
Při hledání odpovědi na otázku určení člověka se svatí Otcové často obraceli k tomu, co nám Písmo a Tradice podávají o prvních lidech - Adamovi a Evě. Právě ve zkoumání jejich původního způsobu života, jejich vnitřního i vnějšího stavu před pádem a smyslu jejich existence lze totiž částečně nalézt vzor čistého lidství a vysvětlení, co se s ním stalo při pádu do hříchu. Proto v rámci díla osvojení si Kristovy spásy vtělila církevní tradice ozvěny některých aspektů dávného přebývání v ráji do života církve.
Příkladem za všechny nám může sloužit církví předepsaný půst. Prvostvořený člověk užíval jen rostlinný pokrm. Dnes nám to církev připomíná postními ustanoveními. Půst nás učí rajskému životu - a pro nás je to tak těžké. Díky této zkušenosti si snadno uvědomíme, jak vzdáleni ještě jsme i od vnějších podmínek přebývání v ráji Boží blízkosti (a to nehovoříme o těch vnitřních, které se týkají stavu duše!). Chtěli bychom sice do ráje, ale...
Postní doba nám tedy má napomoci uvyknout některým kvalitám života v ráji. Kristus nám to připomíná svými slovy: "Ne jenom chlebem živ je člověk, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst." (Mat 4,4) Tím se myslí nejen slovo, ale především Boží Duch - onen oživující dech, který vdechl Stvořitel do člověka. Tím byl člověk v ráji především živ - výživa lidské bytosti byla v první řadě duchovní - přicházela od Boha. Ozvěnou později byla mana shůry, kterou Hospodin krmil svůj lid na poušti. Dnes je návratem tohoto duchovní pokrmu svatá eucharistie - Tělo a Krev Kristovy.
Tak se v církvi opět vrací člověku způsob života, který byl v Edenu. Tam i zde člověk pomocí blahodati překonává omezenost své bytosti, překračuje ohraničení svého těla. Na některých svatých lidech v průběhu církevních dějin je to vidět více než zřetelně: mučedníci - byli ve vězení uzdravováni z ran, které jim způsobovali mučitelé; neshořeli, když je chtěli upálit; nebylo je možno utopit; dravé šelmy, kterým byli předhozeni na sežrání, se jich ani nedotkly, naopak mnohdy zkrotly a lehly si u nohou světců. Svatí mniši mohli kráčet po vodní hladině; někteří se při modlitbě vznášeli, jako by na ně neúčinkovala zemská přitažlivost; další mohou vidět, co je skryté nebo vzdálené; jiní nepotřebovali jíst atd. To vše nám ukazuje, jak vypadalo přebývání Adama a Evy v ráji, a zjevuje nám některé obrysy příštího ráje.
Kdysi i lidské tělo odpovídalo duchovnímu růstu. Tělesné orgány měly nějaké zvláštní schopnosti, které jsou dnes z většiny ztraceny. Dnes v církvi jsme vedeni k tomu, abychom svá chatrná (o původní sílu a schopnosti připravená) těla zapojili do služby Bohu. Liturgie, poklony, modlitba ve stoje - je to zkouška použít tělo pro duchovní funkce - jsou to lekce, jak se naučit Bohu sloužit i tělesně. Tělo má totiž určitý vliv na duši - je tam silná vazba.
Tento fakt je široce využíván - nejen v církvi, ale i v pohanství. Viz např. jóga, tam je toto spojení nesprávně používáno, pohanské psychosomatické praktiky mohou nějakým cvičením utlumit hlas svědomí, uklidnit duši, jenže to není vyřešení fundamentálního problému spásy člověka; problém se jen "zamete pod koberec". Jindy propojení duše s tělem využívá lékařství, ví o něm psychosomatická medicína, která nehledí jen na samotné projevy nemoci, ale i na celkový stav organismu a na způsob života pacienta. I běžnému lékařství je známý placebo efekt, který je tak mocný, že kvůli němu je při zkoušení nových léků nutno zřídit dvě skupiny: léčená a kontrolní.
Sv. Ignatij píše o stavu prvostvořeného člověka: Tělo bylo v dokonalém souladu s duší, duše v souhlasu s duchem, duch byl jako neustálý plamen u Boha - a přitahoval sem duši - a ona sem přiváděla tělo. Pro člověka nebylo nikterak obtížné přebývání u Boha, Jím se sytit a z Něho se napájet štěstím.
Tělo Adama bylo stvořeno jako dospělé, mladé, silné, krásné. Nebylo postiženo žádným nedostatkem, poškozením či změnami. Nebylo možno je spálit či utopit. Nebylo poškozováno živly ani žádnými přírodními vlivy. Nic z toho, co dnes považujeme za tělesné potřeby a nutnost, nebylo pro Adama nezbytností a nepatřilo k těm lidským vlastnostem, jejichž uspokojování by bylo přirozenou nutností. Když posléze kleslo lidské tělo až k úrovni těl zvířat, stalo se z důvodu pádu do hříchů. Kdyby lidská těla neměla přímo do své podstaty Stvořitelem vetknutu schopnost spojení s duchovní úrovní existence, jaký pak význam by mělo vzkříšení lidských těl k věčnému životu, kde budou pouze duchovní rozkoše?
Tělo člověka bylo původně lehké jemné a bylo jako oděv pro duši, rozhodně pro ni nebylo žádným vězením. Kvůli své dokonalosti oplývalo schopností života v ráji, ve kterém dnes žijí pouze spravedliví zesnulí a to jen svou duší, nikoliv ještě tělem (to až po všeobecném vzkříšení, kdy samotná těla se stanou duchovními). Ač i na tělech světců se projevují už zde známky budoucího produchovnělého a zbožštělého těla.
Tělo Adama však bylo podrobeno tzv. „neškodící slabosti“ - nutná byla pro ně alespoň nepatrná potrava, mělo potřebu spánku, odpočinku. Člověk je stvoření, není samodostačitelný, musí omezenost své přirozenosti doplňovat skrze okolní svět (z přírodních zdrojů) či Boží blahodatí.
* * *
Rozlišujeme tři možné stavy lidské existence: přirozený stav, nadpřirozený, nebo protipřirozený. V přirozeném stavu byl člověk při stvoření. Jeho úkolem bylo rozvíjení tohoto stavu, kultivace s Boží pomocí lidské přirozenosti, až by dospěl ke stavu, v němž jsou dnes andělé, - to je stav, z něhož už nelze padnout. Místo toho se však Adam (a po něm celé lidstvo) propadl do protipřirozeného stavu, v němž námi vládnou vášně a jsme zotročeni hříchem; v důsledku toho si nás podmanila smrt. Křesťanství nás učí jak se s Boží pomocí (resp. ve spolupráci s Bohem) navrátit k původnímu lidskému dílu, od něhož Adam odpadl.
Abychom porozuměli, jaká práce před námi stojí, musíme něco vyložit o lidské duši. Už jsme se o ní zmínili dříve (když jsme pojednávali o dichotomické či trichotomickém uspořádání lidské bytosti). Teď dodáme něco dalšího s ohledem právě na kultivaci stavu naší duše.
* * *
Správné chápaní, jak přebývá duše v těle, jak pracuje a jak ovlivnit její stav, čerpáme z učení Otců: duše je v těle jako oheň v rozžhaveném železe. V tom přirovnání je obsaženo i to, že duše nějak přesahuje tělo. Není tělem omezena, není v něm jako v sudu. Ale je s tělem spojena a objímá tělo, zabaluje ho. Duše je velice rychlá - snadno sklouzne ke zlu. Spojení s tělem ji však zpomaluje. Proto se o změně stavu duše rozhoduje většinou ne jedním ale mnoha - dobrými či zlými - tělesnými skutky. Duše nepropadá zlu nenávratně jedním hříchem, ale postupně jeho opakováním. To nám skýtá čas na pokání.
Tím nechci tvrdit, že spáchání hříchu není vážná věc, ani že bychom se jej neměli úzkostlivě varovat. Leč i těžký hříšník má stále naději. Dokud je duše spojena s tělem, je možno ji skrze tělo začít napravovat.
Skrze tělo tedy můžeme duši ovlivnit. Ctnosti očišťují tělo a působí i na duši. Svaté Tajiny mají všechny svou materiální a duchovní stránku a stejně tak mají i dvojí působení: „Na uzdravení duše i těla.“ (Někdy chápeme tuto formuli příliš zjednodušeně a očekáváme prostě uzdravení od nějaké choroby - to se však stát může i nemusí; podstatné pro věčný osud člověka je duchovní léčení duše i těla - posvěcovat tělo, aby bylo schopno ctnostmi napomáhat uzdravení duše; to znamená působit Tajinami na duši jak přímo, tak i skrze tělo.)
Hlavní ctností, kterou si duše má osvojit, je pokora. Vždyť hlavou všech hříchů a jejich zdrojem je pýcha. Ona je základním charakteristickým rysem ďábla, který se tímto svým duchovním stavem snaží infikovat mysl každého člověka. Pýcha byla tím jedem, jímž had nakazil první lidi. V tom spočíval jejich hřích a to je nemoc celého od nich pocházejícího lidstva. Říká se, že do té míry, jakou se první Adam vzedmul pýchou a povýšil se nad Boha a tím sám sebe zahubil, musel se pak Kristus (druhý Adam) ponížit, aby zachránil člověka pro věčný život. Proto se Pán ponížil nejen tím, že se jakožto nesmrtelný Bůh narodil jako smrtelný člověk, ale navíc se narodil jako nejchudší z lidí - ve chlévě. A tím jeho sestup do naprostého ponížení teprve začal; dokončen byl tím, že přijal žalářování, poplivání, bití a svou popravu se zločinci - a nakonec hrob.
Lidské tělo se může pro naši duši stát nástrojem k získání a rozvíjení pokory. Vzplane-li v duši pýcha, připomene jí tělo, že se má člověk pokořit a vědět, kam patří a čím je (tj. pouhým stvořením, závislým na svém Tvůrci). Všichni chápeme, že když se odtrhneme od Boha, zůstaneme sami se svou přirozeností, která je hlínou, prachem.
Když píši "každý chápe", pak mám na mysli takový duševní stav, který v sobě nese alespoň nějaké pozůstatky duchovního i duševního zdraví. Jakmile duše přijde i o poslední zbytky zdraví, projeví se to duchovní slepotou a lekce pokory, kterou dává duši fakt jejího spojení s tělem, přestává účinkovat.
Duše má k tělu jakýsi přátelský vztah, kvůli soužití duše a tělem vzniká osobní vztah lásky duše ke svému tělu. V duši i po jejím oddělení od těla zůstávají známky jejího sjednocení s tělem, něco jako otisk nebo pečeť, a v okamžiku obnovení (tj. při vzkříšení) opět na sebe přijme tělo, které bude vypadat podle rysů bývalého těla. Substance lidské duše je proměnlivá dle tělesnosti - oddával-li se člověk hříchům a vášním, tak i duše hrubne a stává jakoby těžkou, a naopak duše svatého člověka se stává lehkou jako plamen ohně. Snadno pak po opuštění těla prochází vzdušnými celnicemi. Duše nekajícího se hříšníka nemůže vzlétnout, odtrhnout se od země, a kvůli své tíze padá do podsvětí.
Proto je potřeba si dávat pozor, čím se za svého života zabýváme. Jestli nehubíme duši marnostmi. Nepácháme-li nemorální skutky, které duši deformují. Zloba, povýšenost, nenávist, závist, neláska, chtíč mohou duši změnit v démona. Pak už člověk nevidí svůj nepřirozený stav - naopak považuje sám sebe za normálního, ba dokonce lepšího než ostatní. Oslepená duše nenachází cestu k pokání, zůstává odcizená Bohu a vinu svaluje na ostatní lidi či dokonce na Boha.
Vášně a hříchy se mohou projevit i na těle. Zvrhnou-li se síly duše do stavu vášně, ničí to nejen duši, ale celou sestavu lidské bytosti. Určité duševní síly totiž účinkují skrze jisté lidské orgány. Někteří z dávných Otců, kteří byli i lékaři, dobře znali tyto zákonitosti a využívali je k léčbě. Zdraví záleží pochopitelně i na genetice - dědičné odolnosti těla vůči chorobám či naopak zděděnou subtilnost a křehkost tělesné schránky. Nikdo z nás tu není jen sám za sebe, ale jsme stále napojeni na generace svých předků. To však nic nemění na tom, že duše používá tělesné orgány jako nástroje své činnosti a jejich nemoci by měly každého přivést k zamyšlení nad stavem jeho duše.
Administrátor
--- 10. 12. 2016
Stručně o dvou či třech složkách lidské bytosti
Čím je člověk? Z čeho se skládá lidská bytost?
Minule jsme si připomněli dávnou ideu - člověk jako mikrokosmos. Nyní na to navážeme dalšími úvahami o uspořádání lidské bytosti a o světě, do něhož je zasazena.
Řehoř Nysský používá schematické rozdělení úrovní existence v okolním světě i v člověku. Říká, že jednak existuje rovina „neživé existence“ (kameny, hlína), pak tu máme rovinu živých bytostí (rostliny), dále je tu úroveň cítících bytostí a nakonec úroveň rozumných bytostí. V člověku jsou všechny tyto úrovně obsaženy v překvapující harmonické jednotě. Jako by tím lidská bytost byla spojena se všemi těmito formami existence. Kdo je tedy člověk? Jaké je jeho vnitřní uspořádání - je to otázka nikoliv biologická, ani anatomická či psychologická, ale ontologická.
Pokud obrátíme pohled na uspořádání nitra člověka, není už model člověka jakožto mikrokosmu produktivní, a proto jej svatí otcové při řešení této oblasti otázek už nepoužívali. Spíše se obraceli k modelu dvou nebo tří součástí lidského upořádání. Jednak to je model dichotomický - lidská bytost se skládá z viditelné a neviditelné části (vše neviditelné se nazývá duší). A pak tu máme trichotomický model - to, co je na lidské bytosti neviditelné, se dělí na dvě části: duši, a pak to, co spojuje člověka s Bohem - duch.
I tyto ideje mají předkřesťanskou historii. U Démokrita se setkáváme s dichotomickým modelem. Později Platón a Sókratés byli myslitelé trichotomičtí. Svatí otcové tyto předkřesťanské modely pak tvůrčím způsobem pozměnili. Navíc v Bibli se setkávám s oběma koncepcemi. U apoštola Pavla je dichotomie (1.Kor 6,20) i trichotomie (1.Sol 5,23). Neviděl rozpor mezi prvním a druhým přístupem. Dnes se kolem toho vedou spory, vycházejí polemiky, kde se tvrdí, že jedno schéma je správné, druhé nesprávné atd. Je to však jen rozdíl v úhlu pohledu.
Nutno pro úplnost podotknout, že v Písmu (zvláště Starém Zákoně) se používá pojem duše a duch volněji - často je duše výraz pro "všechno živé tvorstvo". Na to navazuje způsob vyjadřování Nového Zákona (kde se pojem duševní, psychikos, prakticky kryje s tělesným; co je duševní je tak kladeno do protikladu s tím, co je duchovní). Zároveň však už Nový Zákon pečlivě rozlišuje tělesné a duchovní: „Slovo Boží ... ostřejší než dvousečný meč, proniká až tam, kde se dělí duše (čili tělesná sféra) a duch“ (Žid 4,12). „Psychický (duševní = tělesný) člověk neuznává věci Božího Ducha, jsou pro něj bláznovstvím“ (1Kor 2,10-14); „jsou to psychičtí lidé, kteří nemají ducha“ (Jud 19). V dalším průběhu novozákonní éry a ve svatootcovské teologii se právě toto pojetí duchovního a tělesného stalo "matečním roztokem", z něhož vykrystalizovaly tyto pojmy do pevnější formy s ustáleným obsahem v souladu s křesťanským zjevením a duchovní zkušeností Církve. To, co bylo dříve označováno pojmem "duševní" a překrývá se s "tělesným", je dnes předmětem psychologie. Co se týká nesmrtelné lidské duše, je obvykle zahrnováno do oblasti spirituální, čili duchovní.
* * *
V teologii platí, že se při výkladu používá jen takové množství kvalit, které je k němu nutně potřebné. A protože v duchovním životě častěji postačí rozlišovat v člověku to, co je viditelné (tělo), od toho, co je v lidské bytosti duchovní, vyjadřujeme se většinou dle dichotomického modelu: člověk je psychosomatická bytost skládající se z nesmrtelné duše a materiálního pozemského těla. Tělem je podobný bytostem z tohoto vezdejšího světa, duší je podoben duchovním bytostem - andělům.
Na ilustraci dichotomického modelu můžeme úvést výňatek z troparu zpívaného při bohoslužbách svatým mnichům: „...Skutky svými učil jsi přehlížeti, co je tělesné, pečovati však o duši, která je tím, co je nesmrtelné...“ (Z obecné mineje) Poznamenejme, že dichotomický úhlel pohledu je dosti oblíben askety, protože zřetelněji staví do protikladu hřích a nečistou vášeň na jedné straně vůči očistění a spáse lidské duše na straně druhé. Nebo jinak: vysokou hodnotu nesmrtelného života (tj. věcí duše) oproti bezcennosti toho, co zůstavá uzamčeno v oblasti pomíjivosti (tj. tělesné slasti či světská lákadla - sláva, bohatství a pýcha života).
 |
Avva Sisoj před hrobkou Alexandra Makedonského (kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení). Převzato z webu Životy svatých. |
Trichotomický model potřebujeme, jakmile jsme v úvahách postaveni před nutnost odlišení duše a ducha. S takovými úvahami nás konfrontuje fakt „duchovní smrti“. Ap. Pavel píše: „Slovo Boží odděluje duši a ducha.“ S tím má zkušenost každý pastýř či misionář. Někdo se nad evangeliem zamyslí, jinému evangelijní dobrá zpráva neříká vůbec nic - takový člověk prostě nechápe, o čem je řeč. V lidské duši je nějaký orgán, který buď je aktivní či není, a ten odpovídá za schopnost člověka navazovat vztah s Bohem. A tím je duch v člověku.
* * *
Lidský duch dává mysli člověka nadsvětskou a nadtělesnou inteligenci - což je schopnost postřehnout Boha (nejprve z Jeho dřívějších skutků, později postřehovat Jeho průběžné působení). Jedinec může být obdařen různými druhy inteligence: matematickou, emoční, uměleckou, technickou, paměťovou, jazykovou atd. Jen jeden druh inteligence je však rozhodující pro věčný osud člověka - a to je duchovní inteligence. Ta není zacílena k pomíjivým věcem tohoto světa ani k dočasné tělesné existenci, ale do věčnosti. To, čeho si všímá z vezdejšího viditelného stvoření, je pro ni jen prostředníkem - podobně jako písmena používáme ne pro jejich tvar a podobu, ale pro sdělení myšlenek. Čili - z projevů Stvořitele se dozvídáme něco o Bohu.
Sejde-li však duchovní inteligence z cesty, vzniká jakási "duchovní pomatenost", které říkáme magie. Ji lze charakterizovat jako snahu zotročit to, co je věčné a duchovní, do služeb dočasnému a pro dosažení materiální či tělesné výhody. Je to nejhorší duchovní havárie, která může člověka potkat. Jsem přesvědčen, že ze všech náboženství jedině křesťanství cele míří k věčnosti, které říkáme Boží či nebeské království. Magie a křesťanství jsou přímo ve své podstatě neslučitelné.Na začátku křesťanské cesty tudíž obvykle stojí aktivování duchovní inteligence, díky níž je člověk schopen postřehnout, že svět, vesmír, život a člověk má svého Stvořitele (proto se démoni tak snaží zastřít lidstvu pohled na tyto skutečnosti). Druhým stupněm pak je schopnost si povšimnout Stvořitelovy lásky a péče o stvoření a Jeho projevů v dějinách. Pak se lidskému zření otevře nitro Evangelia. To je projev toho, co spojuje člověka s Bohem, - ducha.
* * *
Zároveň připomeňme, že ani jedna z výše vzpomenutých dvou (nebo tří) složek lidské bytosti není sama o sobě v plné míře člověkem. Člověk je člověkem jen do té doby, dokud je sjednoceno tělo s duší (nad nebožtíky se modlíme za „duši zesnulého...“). Stejně jako tělo není samo o sobě člověkem, tak ani lidská duše bez těla není v plnosti člověkem. Plnost lidství je v harmonickém spojení všech složek člověka, kdy si tyto části vzájemně neodporují, ale jsou organicky blahodatně sjednoceny a pronikají se ve spolupráci, jsou správně hierarchicky uspořádány a zůstávají při tom odlišeny ve svých charakteristických vlastnostech.
Shrnuto: fakt, že jsme všichni podrobeni fyzické smrti, nás nutí přijmout existenci netělesné lidské stránky - tj. duše. Skutečnost, že duše člověka může být mrtvá pro vztah s Bohem, nás vede k uznání, že kromě duše je ve složení lidské bytosti ještě něco, co uskutečňuje spojení duše se Stvořitelem.
O duši praví sv. Efrém Syrský: "Lidská duše je Bohu milejší nade všechna stvoření." Připomeňme si výrok Pána Ježíše: "Co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale duši své uškodil? Zač ji získá zpět?" (Tj. duše je cennější než celý svět. Proto se o ni vede taková válka.) Duši sice nevidíme, ale je poznávána svými projevy.
* * *
Proč má člověk tělo? Vždyť co je s tím starostí! Musí jíst, oblékat se, potřebuje ochranu. Není lépe beztělesným andělům?
Čeština bohužel není dostatečně teologicky kultivována, aby dokázala postihnout nuance, které bychom potřebovali. V řečtině „sóma“ znamená obecně viditelné přírodní tělo nebo dokonce i "tělo duchovní". Kdežto „sarx“ je termín pro tělo zachvácené hříchem (csl. "ploť" osciluje mezi oběma významy, ale spíše konverguje k "sarx"). Takže když hovoříme o těle, musíme v češtině nějak upřesnit, jaké tělo máme na mysli. Jestli tělo prvostvořené, jaké měl Adam před pádem, nebo tělo, které je výrazem pro porušenou lidskou existenci. Či jinak: zdali tělo, s nímž jsme se narodili (tj. tělo duševní, sóma psychikon), nebo tělo po vzkříšení (sóma pneumatikon).Tělo - v obecném smyslu toho slova - tedy není nic zlého, ani handicap. Naopak - je to něco navíc, co nemají beztělesní andělští duchové (i když i jejich "beztělesnost" nemůžeme vykládat absolutně, ale musíme ji chápat v tom smyslu, že jejich domovinou není materiální svět). Tělo je velkolepý Boží dar, kterým Bůh završil své dílo stvoření.
Adam měl hned po stvoření reálné tělo. Není to nedokonalost, ale jedinečné obdarování. Člověk jako psychosomatická bytost je v celém Božím stvoření unikát. Tělo není vězení ani trest za hříchy (jak soudili někteří filosofové, gnostikové či Origenés). Adam měl tělo, aby se dotýkal materiálního světa, jinak by nebyl mikrokosmem a nechápal by bytosti, nad nimiž měl panovat. Musel být s materiálním stvořením srostlý přímo ve svém lidství. Jinak by nemohl plnit svůj zvláštní úkol - o všechny tyto tvory i neživé výtvory pečovat a panovat nad nimi. Přes jeho duši a posléze tělo měla přetékat do tvorstva posvěcující Boží energie. Když Adam propadl kvůli pádu utrpení, všechno stvoření trpí s ním. A když tvorstvo kvůli svému zmaru úpí, trpí tím i člověk. A v tomto žalostném stavu lidé drancují a bijí tvorstvo, a všechno stvoření a posléze celá planeta bude bít člověka.
Dnes je úloha dávného Adama splněna novým Adamem - Kristem. A vykonává ji zde Církev jakožto Kristovo Tělo, které je spojeno tvorstvem a zachraňuje ze stvoření vše, co k ní vzhlíží s nadějí. Především koná tuto službu díky udržování víry a životem ve víře, modlitbou a neustálou eucharistií, při které se znovu a znovu na zemi obnovuje čisté Tělo Kristovo - nového Adama - aby se dávalo za pokrm věřícím.
* * *
Analogicky to lze říci i o soudu nad lidmi. Kdyby se Boží Syn nestal jedním z nás, jak by mohl soudit člověka? Každý hříšník by mohl na soudu namítnout něco ve smyslu: "Bože, ty nevíš, co je to být člověkem. Ty nechápeš, co to znamená narodit se jako nemocný hříchem. Ty si neumíš představit, co to znamená nést na sobě nemocné a pokažené lidství. Jak mne tedy můžeš soudit na mé hříchy?"
Čteme: "Otec nesoudí nikoho, dal soud Synu" - protože Syn okusil naši pozemskou existenci a zná, co je to být člověkem, a proto před jeho soudem všichni zmlkneme.
Syn Boží přijal naše nemocné lidství se všemi důsledky: narození, hlad a žízeň, bolest, zármutek, nemoc, smrt, hrob... A tudíž nás bude soudit jako jeden z nás.
Mimochodem, to je jeden z důvodů, proč nemůže mít pravdu latinské dogma o neposkvrněném početí Panny Marie, podle něhož Spasitel přijal od přesv. Bohorodice sice lidství, ale předem očištěné, uzdravené a zbavené defektu, který mu způsobil praotec Adam. Kdyby tomu tak bylo, pak by nás Kristus - podle výše načrtnuté logiky - nemohl soudit. Více k pravoslavné kritice tohoto západní dogmatu zde.
Administrátor
--- 25. 11. 2016
Evangelia o kříšení mrtvých, uzdravování
O našem vzkříšení a spáse člověka i světa
Nad třemi nedávno čtenými evangelijními úryvky: o vzkříšení mládence, o vyhnání legie duchů zlých a o vzkříšení dcery Jairovy.
Témata několika minulých nedělí se týkala vzkříšení - buď přímo nebo metaforicky. Jsou to především evangelijní příběhy vyprávějící o vzkříšení syna vdovy a dále evangelium o vzkříšení dcery Jairovy. V metaforickém smyslu lze vidět vzkříšení i ve čtení o uzdravení či o vyhnání běsů z posedlého člověka, protože se vlastně jedná o navrácení člověka do důstojného lidského života, tj. o vzkříšení k normálnímu životu toho, kdo byl svou nemocí či posedlostí zbaven účasti na takovém životě. To samé platí o uzdravení krvácející ženy, které se stalo cestou k Jairovi.
Každé takové vzkříšení je odleskem Vzkříšení Kristova, které je klíčovou součástí Spasitelova díla návratu lidí k tomu, pro co byli Bohem stvořeni. Mnohokrát jsme už psali, že Církev je místo našeho vzkříšení, protože tady přijímáme účast na Vzkříšení Kristově, kde jsme spoluvzkříšeni s Ním. Abychom však lépe chápali, proč tuto účast na Jeho Vzkříšení tak naléhavě potřebujeme, musíme si stále připomínat, že člověk po svém pádu odumřel tomu životu, k němuž byl stvořen. Stal se mrtvým pro život s Bohem.
Tedy - každý člověk je Bohem stvořen k věčnému blaženému životu s Ním - resp. v Něm (vyjadřuje se zde nikoliv nějaká paralelní forma existence, ale nejtěsnější spojení, sjednocení, kdy je propast mezi Boží a lidskou přirozeností překlenována Boží energií, které tak výstižně slovansky říkáme „blahodať“). Smysl lidské existence však není omezen na jeho „soukromou“ spásu. K účasti na blaženém sjednocení s Bohem člověk bere s sebou i vše, co je mu podřízeno. Člověk, jako vládce světa a koruna stvoření, nemá tuto vládu nad ostatními tvory k tomu, aby se opájel mocí, ale aby sloužil a zachraňoval ostatní stvoření, které úpí, ale s nadějí upírá k němu své zraky. Skrze sjednocování celé své bytosti s Bohem, má s Ním sjednotit i celý materiální svět, do něhož je svou tělesností zasazen. Na člověka je možno hledět jako na „kosmickou osobu“. Celý materiální „kosmos je prodloužením lidské tělesnosti“, praví jeden z nejznámějších pravoslavných teologů 20. století Vladimir Lossky.
* * *
Myšlenku napojení člověka na celý vesmír zkoumali už pohané. Jenže bez poznání Stvořitele, resp. Kristova vzkříšení, vede rozvíjení tohoto tušeného spojení vždy jen k bloudění. Pohanští filosofové (Hérakleitos, Pythagoras, Platón, Sokrates, neoplatónikové, Filón Alexandrijský a dal.) vyznávali ideu: „člověk je mikrokosmos“. Hleděli na člověka jako na malý vesmír. Církevní otcové do jisté míry něco z toho přijímali. Sv. Jan Damašský - člověk má cosi společného se vším stvořením. Je účasten života nerozumných tvorů, avšak je obdařen myšlením tvorů rozumných. S neživými má společného to, že má tělo stvořené ze čtyřech živlů, s rostlinami to samé a kromě toho má schopnost živit se, růst, mít svou rodinu a plodit. S nerozumným bytostmi je spojen vším, co bylo výše vzpomenuto, a nad to má sklony (pudy), je přístupný hněvu a žádostivosti, je obdařen smysly a schopností jednat dle vnitřních pohnutek. S anděly se setkává pomocí rozumu; přemýšlí, utváří si chápání a posouzení každé věci, usiluje o ctnost a miluje nejvyšší ctnost: zbožnost. Proto je člověk malým světem - mikrokosmos.
Leč i ty pohanské ideje, které byly křesťanskou teologií přijaty, nebyly přebírány slepě či mechanicky, ale byly teologicky zpracovávány a upravovány.
Sv. Řehoř Nysský ironizoval dávné Řeky: »Pokud nazývají člověka mikrokosmem, tak ať mu vzdávají chválu (tj. nejvyšší úctu). Chtěli velebit lidskou přirozenost, když ji srovnávali s tímto světem. Tím "poctili" člověka vlastnostmi komára nebo myši, protože i v nich jsou obsaženy čtyři živly. Celý svět se mění a pomíjí, tak jak by mohlo člověku přidat na důstojnosti, kdyby se podobal světu? Lidská velikost nespočívá v podobnosti tomuto světu, ale v tom, že člověk je obrazem přirozenosti Stvořitele. Člověk je sice mikrokosmem - především však nositelem obrazu Božího.« (To pohané neznali.)
Sv. Řehoř Theolog pohanskou ideu úplně obrátil „vzhůru nohama“, když pravil, že člověk je velký svět v malém. Kosmos je tedy malý svět, a v něm je člověk, který je velkým světem. Svatí otcové pravili, že pokud máme srovnat člověka se světem, pak člověk je větší. Nikita Stifat: Člověk byl stvořen jako zvláštní svět, lepší a vyšší, než (okolní) svět. Je větší než tento svět.
Jistě jste si všimli, že svatí otcové ignorovali prostor a rozlehlost tohoto světa, protože nehleděli na svět jako přírodovědci, nýbrž viděli, že člověk obsahuje mimořádný Boží úmysl a obdarování, kterým není obdařena žádná jiná stvořená bytost (to platí nejen, rozhlížíme-li jen po viditelném světě, leč i pro anděle). V tomto smyslu je viditelný svět menší než člověk. Skutečnost, že svými fyzikálními parametry je menší než hvězdy a planety, neměla pro svaté otce žádný význam. (V tom můžeme spatřovat návod, jak se má i dnes pravoslavná teologie stavět k materialistickým přírodním vědám.)
Můžeme si pomoci přirovnáním: tělesná přirozenost je ovlivněna geny, které jsou mikroskopicky nepatrné; ač menší než buňka, změna na genetické úrovni zásadně organizuje a mění lidskou existenci. Z hlediska fyzikálních parametrů jsou geny nicotně malé ve srovnání s lidským tělem, a přesto sahá jejich vliv tak radikálně daleko, že mohou být klíčovými elementy určující parametry jeho fyzické přirozenosti. Podobně i celý člověk - na fyzické úrovni je maličký ve vztahu ke kosmu, leč kvůli svým božským darům je určujícím prvkem pro fungování vesmíru, má totiž vliv na celý vesmír.
Člověk má vládu nad světem - kdo vládne člověkem, vládne světem. Proto se vede o člověka takový boj. Ďábel se snaží člověka ovládnout. Kristus naopak přišel zachránit člověka. Ve světle výše napsaného už chápeme, že když Kristus spasil člověka, spasil tím svět. Svým Vzkříšením křísí a uzdravuje člověka, a tím napravuje svět - resp. tvoří nový. Povolává zpět k Bohu, místo hynoucího dává nový život, místo pomíjivé existence dává nepomíjivou. Vždyť vše existuje jen v té míře, v jaké má účast na Bohu, který dárcem veškeré existence (Řehoř Palama). Člověk je povoláván ze stavu vzpoury proti Bohu, tj. ze smrti, a skrze člověka je veškeré vezdejší stvoření vyprošťováno z pout pomíjivosti k nové existenci v Bohu.
Proto svatí otcové jinak hodnotili rozměry lidské osoby a rozměry světa. Člověk je větší (ve smyslu: je víc) než okolní svět - úmysl a cíl Stvořitele v sobě nenese žádné stvoření v té podobě, významu a míře, jako je jimi obdařen člověk.
* * *
Když to shrneme: Navrátit padlého člověka na cestu, ze které odpadl, mělo tedy klíčový význam pro lidstvo i pro celé Boží stvoření. Kvůli tomu se Kristus narodil a svým Vzkříšením spoluvzkřísil padlého Adama. Smysl existence Církve tkví činit další a další lidské osoby plně účastnými tohoto velkého díla vzkříšení a návratu k životu v Bohu. Proto jsme křesťany, proto jsme v Církvi, proto se účastníme církevního života, svatých Tajin atd. Abychom byli vzkříšeni, tj. sjednoceni s Bohem.
Administrátor
--- 24. 11. 2016
O křesťanské odvaze a volbě
Svatý mučedník Dimitrios Soluňský
Na životě sv. Dimitria mě zaujal jeden jeho rys, který zmínil jeho životopisec krátce po začátku svého popisu. Dimitrios byl tajným křesťanem (v domě měli skrytou kapli). Po smrti svého otce byl po zkoušce své způsobilosti jmenován císařem prokonzulem Soluně. Při návštěvě u císaře mu vládce sdělil instrukce k vykonávání státní správy a zároveň mu jasně oznámil představy o prioritách jeho působení. Mezi nimi dominoval bod: likvidace křesťanství a hubení křesťanů. Dimitrios si to vyslechl a po návratu do Soluně nejenže odložil skrývání své křesťanské víry, ale z titulu svého úřadu nového prokonzula začal veřejně kázat a hlásat duchovní, filosofickou i morální převahu křesťanství nad ostatními náboženstvími. Je jasné, že jeho čerstvě nabyté vysoké společenské postavení a s tím spojená čest propůjčily jeho misii značnou morální sílu, příklad a povzbuzení k přijímání křesťanství. Spolu s jeho schopnostmi a pověstí, které nebylo možno nic vytknout, to vzbudilo značný zájem o církev a povolalo hojný počet novokřtěnců.
Sv. Dimitriovi muselo být "nad slunce jasnější", že se toto počínání před císařem neutají a že vzhledem k tomu, jak mu záleželo na vyhlazení křesťanství, bude zuřit. Budoucí mučedník si dobře uvědomoval, že císařovo zúčtování přijde rychle a bude hrozné. Tím spíše nás ohromuje odvaha sv. Dimitria. Nejenže zahodil svůj vznešený původ, oceňované schopnosti a vysoké společenské postavení, které mu jeho úřad skýtal, ale svou oslnivou kariéru složil Kristu k nohám jako obětní dar. Jak to o tisíciletí později zpívali husité: "Kristus vám za škody stojí, stokrát více slibuje..."
Dimitrij žil v době dožívajícího pohanství, kdy každý, kdo měl oči k vidění, mohl chápat, od čeho křesťanství člověka vysvobozuje. Ta marnost pohanského modloslužebnictví, která ubíjí lidského ducha, takže člověk upadá do nemravnosti, nihilismu či závislostem na zábavě, obžerství, alkoholu apod.!
Teď probíhá v hinduistické Indii něco, v čem bychom mohli vidět podobu rozkladu zahnívajícího pohanství v Římské říši před dvěma tisíciletími. V Indii stále narůstá počet křesťanů a to v příkrém rozporu se zostřujícím se pronásledováním ze strany pohanů. Zločiny páchané proti křesťanům jsou v Indii stále zřetelněji beztrestné. Ale jako by i zde platilo známé rčení z prvokřesťanských dob: krev mučedníků je semenem nových křesťanů.
* * *
Člověk je stvořen podle obrazu nekonečného Boha, proto je lidskému duchu vlastní touha po svobodě a neomezenosti. Jenže o lidského ducha se vede boj. Světský duch se snaží člověka spoutat. Jak příjemné zpočátku bývá nechat se zavřít do zlaté klece - nechat, aby se srdce člověka místo poletování po nebesích omezilo na konzumaci rozkoší tělesných a světských! Podobně jako uvězněný slavík nezazpívá v kleci, tak i do spoutaného lidského srdce začne pronikat smutek, sklíčenost a vyprahlost. I zlatá klec je stále především klecí. Nic mělkého a dočasného nemůže člověka trvale zaujmout a uspokojit. To chápali kdysi pohané opouštějící duchamorné modlářství, to začínají chápat i někteří ze současných lidí, jejichž duch byl chycen do zlaté klece "smart" technologií, nekončící zábavy a materiálního dostatku. Jenže zábava přináší vzrušení, ale nikoliv štěstí, a materiální bohatství nikdy nenasytí lidské srdce. Tehdy se člověk rozpomene na to, po čem touží jeho duch. Zatouží po vysvobození od mříží a po nekonečných nebeských prostorech. Duch člověka mu dává morální sílu zasvětit se nekonečnu, obětovat se pro mravní čistotu, zaplatit čímkoliv světským či tělesným za vzlet k Bohu. I kdyby měl zaplatit vlastním životem, nebude váhat. Duch hořící touhou po vzletu posilňuje lidské srdce odvahou.
Tady hledejme jeden ze zdrojů statečnosti dávných mučedníků. Zde hledejme inspiraci a příklad i pro nás - abychom měli odvahu vzbouřit se proti světu. Ne zbraněmi či násilím, ale svou askezí. Naše opozice tkví v tom, že nemilujeme svět a to, co je v něm (jak nás vyzývá Bible), ale uskutečňujeme nejhlubší a zároveň nejvznešenější touhu lidského ducha - zříkáme se světského, abychom měli společenství s Bohem.
Svou nejhlubší přirozenost realizuje Církev, když je pronásledována. Pán jí pravil: "Mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat. Kdybyste patřili světu, svět by miloval, co je jeho. Ale protože nepatříte světu, já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás budou pronásledovat."
Tam, kde je církev zajedno se světem a když je přítelem světské vlády, hrozí nebezpečí, že od ní Kristus vzdaluje. Byzantská idea symfonie světské a církevní vlády měla smysl, pokud byl císař součástí církve, měl své místo v církvi jakožto její "vnější biskup". Byla to specifická historická situace, která se nevrátí. Její žalostnou karikaturou je současné objímání světské moci s církevní vrchností v Rusku.
* * *
Ještě zpět k tomu vzletu lidského ducha, k němuž nás křesťanství volá, a které se projevuje mj. apoštolsky dimitriovskou odvahou. "Je dobré pro církev, když je pronásledována," říká církevní tradice. Dnes církvi škodí právě ten mír se světem. Je špatný, protože je falešný, když slučuje neslučitelné. Je škodlivý, protože se církev kvůli této iluzi musí zříkat něčeno podstatného. Proto nic moc dobrého církvi nepřinesl. A za vše pozitivní (svoboda k činnosti) vzal církvi daleko více.
Jeden z příkladů současné falše. Lidé přicházejí do církve a dokonce do duchovenského sboru, aniž by kvůli tomu museli něco obětovat. Mír se světem způsobí, že nejsou postaveni před nutnost volby, a tím novým křesťanům hned zpočátku záludně podráží nohy. Ne každý mír je krásný - vzláště je-li to mír falešný, pokrytecký a skrývající fundamentální nepřátelství. Jak se říká: "je i zhoubný mír a existuje i krásný boj". Trochu se to podobá konstantinovské éře ve 4. století. Tenkrát na to reagovali ti, kteří toužili po opravdovém křesťanství prvních křesťanů jerusalemské církve, odchodem z měst do pouští. Rozkvět mnišství, kdy monastýry rostly "jako houby po dešti", aby se v nich pěstoval prvotní křesťanský zápal a boj proti duchu světa, - to vše je církevní odpovědí na klamný mír církve se světem. Lži-mír podlamoval ve věřících žijících ve světě odhodlání k volbě, paralyzoval jejich ducha a ochromoval srdce, tlumil odvahu a vychovával zbabělé pokrytecké křesťany.
Proto má právě pro současnost takový význam pravoslavná askeze. Půstem, životem dle Božích přikázání a dalšími omezeními, které klade naší svévoli a poživačnosti pravoslavná spiritualita, můžeme do jisté míry bojovat se světským duchem. Držet si jej od těla. V tom jsou i dnes mniši světlem lidí a inspirují všechny k napodobení toho duchovního zápasu, který bývá zvykem nazývat "nekrvavým mučednictvím".
V době komunistické totality měli věřící (a zvláště kandidáti na duchovní) tuto možnost volby: světské výhody nebo službu Kristu? Dnes takto volit nemusí. A na morálním stavu církve je to znát. Jak asi budou tito lidé volit, až budou postaveni před nutnost vybrat si mezi Kristem a Antikristem?
Nepíši to proto, že bych někomu přál něco zlého nebo mu přál pronásledování. Jen tím chci říci, že vše má dvě strany, a pronásledování, kterého jsme se s úlevou zbavili, bylo také k něčemu dobré. A nenalezneme-li něco, co vzpruží našeho ducha a povzbudí jej k vzletu, pak na nás nějaké pronásledování opět brzy dolehne - jak dar od Boha k naší spáse. Bůh svou prozřetelností vždy sleduje užitek našim duším, které žijí věčně, nikoliv prospěch těla, které je tady na zemi jen malou chviličku, a pak se vrací do země - prach k prachu.
* * *
Sv. Dimitrios si tak cenil Evangelia, že mu bylo hrozící nebezpečí zcela lhostejné. Podobně uvažovala většina ostatních mučedníků. Volili Krista a dostali věčný život. Toto "volební právo" mají muži, ženy i děti. To nám nikdo nemůže upřít. Pán Ježíš Kristus pravil, že si každý musí vybrat cestu - širokou nebo úzkou. Od samotného počátku naší víry je to jeden z charakteristických rysů křesťanů - jsou to lidé, kteří si zvolili. Jejich volba je světu nepochopitelná a často vysmívaná, nebo dohání světské lidi k zuřivosti, pro nás je však naše cesta odpovědí na Boží lásku, kterou jsme v Evangeliu uzřeli.
Na závěr se vraťme k událostem ze života sv. Dimitria. Císař se o jeho neuvěřitelném počínání brzy vskutku dozvěděl a cestou z nějaké vojenské výpravy se v Soluni zastavil. Dimitrios byl zatčen a v podzemním vězení probodán na rozkaz císaře kopími. Zdvihl před vojáky napřahujícími zbraně pravou ruku, aby mu probodli bok. Chtěl se způsobem smrti podobat milovanému Pánu. Brzy se začal zázračně projevovat jako ochránce Soluně. Podobně jako později sv. Václav i mučedník Dimitrij pokračoval po svém zesnutí ve vykonávání vladařského úřadu, v němž zemřel. Zjevoval se, když bylo zapotřebí bránit město před pohany, a obracel je na útěk (možná to bylo i na ochranu proti pohanským Slovanům, kteří nejednou ohrožovali Byzanc). Jeho ostatky se nerozkládaly a začalo z nich prýštit svaté myro. Uctívání sv. Dimitria přinesli na Moravu sv. Cyril a Metoděj. Dodnes je jeho památka tak rozšířená mezi pravoslavnými Slovany, jako by to byl slovanský světec.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1441 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1132 do č. 1135)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.