Ambon
Administrátor
--- 11. 1. 2017
Kalendář je v tisku
Nástěnný kalendář na rok 2017
Na obvyklé stránce jsou ke stažení PDF soubory pro tisk nástěnného liturgického kalendáře v obou mutacích: nástěnný i diář. Kdo máte objednáno zaslání papírového výtisku, měli byste jej obdržet poštou do konce týdne.

Administrátor
--- 8. 1. 2017
Korunou pravoslavné antropologie je učení o Božím vtělení.
Kristus se rodí! Oslavujte Ho!
Kristus přichází s nebe, vítejte ho!
Sv. Simeon Nový Theolog píše o narození Kristově: "Bůh přišel do světa a sjednotil přirozenost Božskou s přirozeností lidskou, aby se člověk stal bohem. V takovém člověku, který se stal působením blahodati bohem, se tajemně usídlila přesvatá Trojice." Ct. Efrém Syrský takto hovoří o Božím vtělení: "Nyní na sebe Bůh otiskl pečeť lidství, aby bylo lidství ozdobeno pečetí Boží."
Bůh na sebe vzal lidství - oblékl se v člověka, abychom se my oblékli v Krista (jak zpíváme např. po křtu při myropomazání). Bůh se k nám tak přiblížil, a tím nám zároveň ukazuje příklad, jak můžeme na jeho skutek odpovědět a přijmout jej. "Břemena jedni druhých neste," píše sv. Pavel (Gal 6,2). Tuto lásku k bližnímu vyjádřil sv. avva Agathon, pravící, že když vidí malomocného, přeje si vzít na sebe jeho hnijící tělo a dát mu své zdravé tělo. Nejlepší způsob, jak můžeme odpovědět na Boží lásku, je učit se milovat lidi, které za námi Boží prozřetelnost pošle.
Nikdo jsme si nevybral dobu ani většinu z okolností, v nichž je nám dáno žít. Neumíme vyléčit planetu ani společnost svého národa ani církevní společenství a často si nevíme rady ani se stavem vlastní rodiny nebo třeba s poměry na pracovišti. Jediné, co můžeme vždy a všude činit, je uplatnit trpělivost a snažit se konat dle zákona lásky a v duchu pokání. Není v našich silách zajistit, že nám okolní lidé porozumí a správně zareagují, ale skutky lásky a projevy pokání mají vždy smysl. Bůh pak může takové skutky použít a učinit z nich lék na bolavá lidská srdce.
Boží Syn ležící v jeslích ukazuje obraz, jak se Bůh vydal kvůli své lásce na pospas poničenému lidskému světu. To nás učí milovat a litovat lidi uvězněné ve svém vnitřním poničeném světě pýchy, egoismu, zlosti a dalších vášní. Projevování lásky má tu zvláštní vlastnost, že uzdravuje toho, kdo ji přijímá, i toho, kdo ji nabízí.
Mohl pro nás Bůh učinit ještě něco víc, než jít se svou láskou až k sestoupení do našeho světa? Můžeme my pro lidi učinit něco víc, než znovu a znovu jim vycházet vstříc s láskou?
Jestli Bůh zde bude mít lidi, jejichž lásku může přetvářet na lék, jímž všichni budeme uzdraveni, pak budeme všichni oblečeni v Krista, který z nás činí bohy a příbytek Trojice.
P.S.
Několik dřívějších příspěvků věnovaných tématu Božího Narození:
č. 290
č. 472
č. 473
č. 762
Administrátor
--- 23. 12. 2016
Další okénko do pravoslavné antropologie
O myšlenkách
Teologie rozlišuje tři síly duše: rozumová (poznávací), dráždivá (hněvivá, popudlivá) a žádostivá.
Na začátku 20. stol. došlo k rozvoji psychologie, která dospěla k podobnému pohledu na lidské nitro, v němž nachází působení: rozumu, emoce a vůle.
Nás bude především zajímat tzv. „slovesná síla duše“, čili poznávací, rozumová schopnost. Není to myšlenka, ale spíše intelektuální schopnost člověka. Chápání, poznávání, schopnost činit závěry, vytvářet pojmy - to vše má každá lidská duše díky Božímu obrazu v člověku. Význam této síly tkví hlavně v přizpůsobení člověka okolnímu prostředí. Říká se tomu tělesný rozum. Rozum dělá závěry, ale ne sám od sebe, nýbrž kvůli tomu, že je spojen s myslí. O procesu přemýšlení můžeme říci, že je to vědomá činnost člověka namířená na řešení určitého úkolu.
Projevem rozumové síly duše je lidská myšlenka - vnitřní slovo (slovo, které se děje v rozumu bez jakéhokoliv vyjádření řečí). Kvůli tomu se nazýváme „slovesnými“ bytostmi, tj. mluvícími čili rozumnými. Vnější řeč bývá často v konfliktu s vnitřním slovem, a proto k jeho očištění vyzývají Otcové k hesychii - mlčení. V budoucím věku budou mít všechny bytosti společenství skrze vnitřní slovo - čili přímo a bezprostředně skrze samotné myšlení. Proto je tak důležité očistit své vnitřní slovo - jinak by člověk toto přímé propojení s myšlením druhých lidí nevydržel. Nesnesl by stav nebeského království. Styděl by se a prchal od tohoto společenství do tmy venku.
Od dob Adama má člověk schopnost svým vnitřním stavem ovlivňovat vnější prostředí - přírodu, chování živočichů i živlů. Vždyť celý svět byl jakýmsi prodloužením (pokračováním) Adamova těla, jak už jsme psali dříve. Dnes je tato schopnost už oslabena duchovním i tělesným pokažením a vyčerpáním našeho vnitřního člověka. Leč stále můžeme kvalitou svých myšlenek působit na své okolí. Stav celého světa je mentálním otiskem způsobu myšlení lidstva. Sobectví, poživačnost, bezohlednost, dravost - tedy to, na čem je založen ekonomický a částečně i sociální život naší civilizace, - se odráží na stavu světa a žádná ekologie s tím nic nenadělá. Lidská zloba způsobuje, že se příroda hněvá na člověka. Vrací mu, co zasel. Cítí se být zrazena člověkem, který ji měl chránit, opatrovat, střežit, obdělávat a vzít s sebou na svém vzestupu. Jediným řešením je očistit myšlenky, což znamená očistit zdroj, z něhož naše myšlení vyvěrá.
Myšlenky vycházejí ze srdce, praví Evangelium. Takže na duchovním stavu (tj. čistotě nebo naopak poskvrnění) srdce závisí kvalita myšlenek - zdali jsou dobré či zlé. Kéž by tomu lidé věnovali pozornost. Současnost je érou neopodstatněné důvěry v lidský rozum, který je vyvyšován na piedestal nejspravedlivějšího a nejlepšího soudce i nejvyšší autority. A při tom jen letmý pohled na svět usvědčuje toto moderní paradigma z mylnosti a ukazuje je jako hloupé a bláznivé. Kdejaký zločinec přece používá rozum a hledí na svou škodlivou činnost jako nadmíru rozumnou - tedy rozumnou z hlediska svých soukromých zájmů. Všechny války jsou vedeny s použitím vytříbeného rozumu, s uplatněním precizně racionální strategie a sofistikovaných zbraní. A všichni se při tom dovolávají vítězství rozumu. Jsou snad vzdělanci lepšími a mravnějšími lidmi, než lidé, kteří nemají takový intelekt a tak vysoké IQ? Vidíme, že by např. vědci nepodváděli při své badatelské práci a nebo byli věrnějšími v manželství? Rozum - to je advokát, který dokáže zdůvodnit cokoliv. Skutečná rozhodnutí se dějí v srdci člověka, a rozum svými úvahami už jen racionálně zdůvodní to, co si srdce přeje.
* * *
Minule jsme hovořili o tom, že každé síle duše odpovídá nějaký tělesný orgán, který je s touto sílou spojen a je jejím nástrojem. Co se této rozumové síly, pak jejím nástrojem je mozek. Avšak zároveň musíme zdůraznit, že mozek je jejím nástrojem, ale nikoliv jejím zdrojem. V tomto ohledu náš pohled uspořádání na člověka, učení o člověku a praktické duchovní zkušenosti nemohou souhlasit s moderní medicínou. Elektrochemické jevy, které západní medicína ztotožňuje s kognitivními funkcemi, jsou symptomem procesů v duši, tj. projevem života duše, nikoliv samotnými myšlenkovými procesy. V symptomech nemůžeme vidět zdroj duševního života, ale jeho tělesný příznak. Medicína tudíž zaměňuje příčinu a následek.
To je důležité chápat, abychom nepropadali klamnému dojmu, že mysl zmizí spolu se záhubou těla, a myšlenky že přestanou při mozkové smrti, jako když se vypnou vypínačem. Naopak budou zde s námi dál, a dokonce s větší silou.
Dokud je duše spojena s tělem, pak zdravotní stav tělesných orgánů působí (např. brzdí) síly duše. Zhoršený stav mozkových funkcí tedy po dobu pozemského života ovlivňuje i duševní život člověka. (To můžeme zřetelně pozorovat.) Po uvolnění psychosomatického spojení získává duše všechny schopnosti, které tělo doposavad brzdilo. To v sobě skrývá i jistá nebezpečí, neboť se plně projeví i neočištěný stav duše a duší začnou zmítat vášně, jež byly dříve zbrzděné tělem, neprojevovaly se nikterak výrazně, a tak jsme o nich ani nevěděli a nemohli se jich zbavit. Proto je důležité být k sobě pozorný a snažit se pravdivě uvidět svůj skutečný duchovní stav.
Jedním z ukazatelů našeho reálného vnitřního stavu je nám kvalita našich myšlenek: zda jsou převážně dobré nebo zlé. Proto je tak důležité snažit se mít dobré myšlenky - už samotná snaha o dobré vnitřní rozpoložení nám indikuje, jaký je skrytý stav mysli - zda přijímá setbu dobrých myšlenek a je pro ně úrodnou půdou, nebo zda se v ní dobrým myšlenkám nedaří uchytit a zakořenit, ale myšlení se od nich odvrací a sklouzává znovu a znovu k vášni, zlobě, nečistotě, neklidu a jiné temnotě.
* * *
Pro praktický duchovní zápas proti špatným myšlenkám nám zanechali svatí Otcové své poznatky zákonitostí vnitřních procesů. Ct. Izák Syrský uvádí čtyři příčiny (čili okolnosti) vznikání hříšných myšlenek:
1.) od přirozených tělesných žádostí;
2.) od smyslových představ světských věcí (o nichž člověk slyší, které vidí);
3.) od dříve naučených představ, dřívějších dojmů a duševních sklonů, které má člověk v mysli;
4.) od útoku běsů, kteří s námi bojují, vlečou nás do všech vášní.
K právě uvedeným bodům můžeme dodat:
ad 1 - myslí se žádosti, které jsme získali pádem;
ad 2 - na stejném principu funguje reklama - z obrazů pochází myšlenka, která neustále klokotá v našem vědomí a ponouká nás k odpovídající činnosti: koupit si výrobek;
ad 3 - lidská paměť iniciuje myšlenky a uvádí je do vědomí.
Stále připomínáme radu sv. Paisije, kterou i on stále opakoval svým návštěvníkům: „Učiňte ze své mysli továrnu na dobré myšlenky.“ Nebo: „Lidé dnes mohou mít všechno - kromě dobrých myšlenek.“
Jak můžeme napomáhat vznikání dobrých myšlenek? To je důležité vědět, abychom mohli tento proces co nejčastěji aktivovat. Dobré myšlenky podle sv. Izáka obvykle pocházejí:
1.) od ctností lidské přirozenosti (zvláště od těch, které se člověk naučil);
2.) od vnějších impulzů (proto je potřeba vyhledávat takové vnější prostředí, které přináší impulzy tohoto druhu);
3.) od dobré paměti a vzpomínání na zbožné věci;
4.) dobrou myšlenku může vkládat Bůh, anděl.
* * *
Pokud se rozumová síla nachází ve zdravém stavu, projevuje se to tím, že se člověk snaží dosáhnout vědění, je schopen formulovat své názory, zdůvodňovat své předpoklady, vytvářet teorie, formulovat a zřetelně se vyjadřovat. (S takovým jedincem se dobře spolupracuje, bývá čitelný, chová se předvídatelně a srozumitelně.)
![]() |
K vyléčení dle Efréma napomáhá: nepochybující víra v Boha, nekolísající důvěra v pravdu neomylných pravoslavných dogmat, neustálé učení se slovům Ducha, čistá modlitba, nepřetržité děkování Bohu. Podotkněme: důvěra v Boha na základě autority Písma a svatých (nikoliv dle vlastní - omylné - zkušenosti); jasné dogmatické vědomí přivádí sféru rozumu k řádu, disciplinuje rozumovou sílu v duši; slovy Ducha se myslí Bible; čistá modlitba přivádí rozumovou sílu duše do stavu, který se líbí Bohu.
Připomeňme, že podle obvyklého učení svatých Otců ten, kdo chce uspět v duchovním životě, nesmí pochybovat ve třech věcech. Nesmí pochybovat o Bohu, o Božím slovu a o pravoslavné víře. Jinak máme pochybovat o všem - zvláště o sobě.
* * *
Nedávno zesnulý srbský starec Tadeáš pravil:
„Všude kolem je život. Všichni lidé jsou neuvěřitelně propojeni, jsou vzájemně spojeni energií, nerozlučitelní kvůli těmto energiím. A lidé si toho nevšímají a nejsou schopni to pochopit. Nemůžeme ani pochopit, co je to náš život tady. Nemůžeme být bez vzájemného spojení. Sice se nám zdá, že můžeme, ale nemůžeme. Jsme-li pokojní, mírní a pokorní, pak naše myšlenky působí příznivě na nervy nejen lidí, ale i na svět živočišný a rostlinný. Všechno od nás očekává naši pozornost.
Žijeme vzpomínkami. Je potřeba odstraňovat špatné vzpomínky a pamatovat pouze na to, co je dobré. Při správném duchovním pohledu vidíme, že se proti nám nikdo neprovinil. Jaké máme myšlenky, takový je náš život. Život se projevuje skrze mysl. Udržujeme-li svou mysl pokojnou a pěstujeme-li dobrá přání, přináší nám to do života dobro. Máme-li pokojné a tiché myšlení, budeme žít pokojně a tiše.
Když se hněváme, může to mít dva důvody: prvním je, že se nesplnilo naše přání; druhým důvodem bývá povýšenost nad těmi, na koho se hněváme. Jestli se však přestaneme k lidem stavět z pozice soudců - a to i kdyby nám někdo škodil - hněv nepřijde. To samé platí, když nenalézáme pokoj. Naše neklidné myšlenky vyvolávají nepokoj ostatních lidí, s nimiž žijeme. Musíme se naučit ovládat své myšlení, uvádět je do pořádku, pak nám nemůže škodit. Učme se pokoji a prostotě Kristově.“
Administrátor
--- 14. 12. 2016
Další úvahy o ustrojení prvních lidí
Adamův život v ráji a náš návrat
Při hledání odpovědi na otázku určení člověka se svatí Otcové často obraceli k tomu, co nám Písmo a Tradice podávají o prvních lidech - Adamovi a Evě. Právě ve zkoumání jejich původního způsobu života, jejich vnitřního i vnějšího stavu před pádem a smyslu jejich existence lze totiž částečně nalézt vzor čistého lidství a vysvětlení, co se s ním stalo při pádu do hříchu. Proto v rámci díla osvojení si Kristovy spásy vtělila církevní tradice ozvěny některých aspektů dávného přebývání v ráji do života církve.
Příkladem za všechny nám může sloužit církví předepsaný půst. Prvostvořený člověk užíval jen rostlinný pokrm. Dnes nám to církev připomíná postními ustanoveními. Půst nás učí rajskému životu - a pro nás je to tak těžké. Díky této zkušenosti si snadno uvědomíme, jak vzdáleni ještě jsme i od vnějších podmínek přebývání v ráji Boží blízkosti (a to nehovoříme o těch vnitřních, které se týkají stavu duše!). Chtěli bychom sice do ráje, ale...
Postní doba nám tedy má napomoci uvyknout některým kvalitám života v ráji. Kristus nám to připomíná svými slovy: "Ne jenom chlebem živ je člověk, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst." (Mat 4,4) Tím se myslí nejen slovo, ale především Boží Duch - onen oživující dech, který vdechl Stvořitel do člověka. Tím byl člověk v ráji především živ - výživa lidské bytosti byla v první řadě duchovní - přicházela od Boha. Ozvěnou později byla mana shůry, kterou Hospodin krmil svůj lid na poušti. Dnes je návratem tohoto duchovní pokrmu svatá eucharistie - Tělo a Krev Kristovy.
Tak se v církvi opět vrací člověku způsob života, který byl v Edenu. Tam i zde člověk pomocí blahodati překonává omezenost své bytosti, překračuje ohraničení svého těla. Na některých svatých lidech v průběhu církevních dějin je to vidět více než zřetelně: mučedníci - byli ve vězení uzdravováni z ran, které jim způsobovali mučitelé; neshořeli, když je chtěli upálit; nebylo je možno utopit; dravé šelmy, kterým byli předhozeni na sežrání, se jich ani nedotkly, naopak mnohdy zkrotly a lehly si u nohou světců. Svatí mniši mohli kráčet po vodní hladině; někteří se při modlitbě vznášeli, jako by na ně neúčinkovala zemská přitažlivost; další mohou vidět, co je skryté nebo vzdálené; jiní nepotřebovali jíst atd. To vše nám ukazuje, jak vypadalo přebývání Adama a Evy v ráji, a zjevuje nám některé obrysy příštího ráje.
Kdysi i lidské tělo odpovídalo duchovnímu růstu. Tělesné orgány měly nějaké zvláštní schopnosti, které jsou dnes z většiny ztraceny. Dnes v církvi jsme vedeni k tomu, abychom svá chatrná (o původní sílu a schopnosti připravená) těla zapojili do služby Bohu. Liturgie, poklony, modlitba ve stoje - je to zkouška použít tělo pro duchovní funkce - jsou to lekce, jak se naučit Bohu sloužit i tělesně. Tělo má totiž určitý vliv na duši - je tam silná vazba.
Tento fakt je široce využíván - nejen v církvi, ale i v pohanství. Viz např. jóga, tam je toto spojení nesprávně používáno, pohanské psychosomatické praktiky mohou nějakým cvičením utlumit hlas svědomí, uklidnit duši, jenže to není vyřešení fundamentálního problému spásy člověka; problém se jen "zamete pod koberec". Jindy propojení duše s tělem využívá lékařství, ví o něm psychosomatická medicína, která nehledí jen na samotné projevy nemoci, ale i na celkový stav organismu a na způsob života pacienta. I běžnému lékařství je známý placebo efekt, který je tak mocný, že kvůli němu je při zkoušení nových léků nutno zřídit dvě skupiny: léčená a kontrolní.
Sv. Ignatij píše o stavu prvostvořeného člověka: Tělo bylo v dokonalém souladu s duší, duše v souhlasu s duchem, duch byl jako neustálý plamen u Boha - a přitahoval sem duši - a ona sem přiváděla tělo. Pro člověka nebylo nikterak obtížné přebývání u Boha, Jím se sytit a z Něho se napájet štěstím.
Tělo Adama bylo stvořeno jako dospělé, mladé, silné, krásné. Nebylo postiženo žádným nedostatkem, poškozením či změnami. Nebylo možno je spálit či utopit. Nebylo poškozováno živly ani žádnými přírodními vlivy. Nic z toho, co dnes považujeme za tělesné potřeby a nutnost, nebylo pro Adama nezbytností a nepatřilo k těm lidským vlastnostem, jejichž uspokojování by bylo přirozenou nutností. Když posléze kleslo lidské tělo až k úrovni těl zvířat, stalo se z důvodu pádu do hříchů. Kdyby lidská těla neměla přímo do své podstaty Stvořitelem vetknutu schopnost spojení s duchovní úrovní existence, jaký pak význam by mělo vzkříšení lidských těl k věčnému životu, kde budou pouze duchovní rozkoše?
Tělo člověka bylo původně lehké jemné a bylo jako oděv pro duši, rozhodně pro ni nebylo žádným vězením. Kvůli své dokonalosti oplývalo schopností života v ráji, ve kterém dnes žijí pouze spravedliví zesnulí a to jen svou duší, nikoliv ještě tělem (to až po všeobecném vzkříšení, kdy samotná těla se stanou duchovními). Ač i na tělech světců se projevují už zde známky budoucího produchovnělého a zbožštělého těla.
Tělo Adama však bylo podrobeno tzv. „neškodící slabosti“ - nutná byla pro ně alespoň nepatrná potrava, mělo potřebu spánku, odpočinku. Člověk je stvoření, není samodostačitelný, musí omezenost své přirozenosti doplňovat skrze okolní svět (z přírodních zdrojů) či Boží blahodatí.
* * *
Rozlišujeme tři možné stavy lidské existence: přirozený stav, nadpřirozený, nebo protipřirozený. V přirozeném stavu byl člověk při stvoření. Jeho úkolem bylo rozvíjení tohoto stavu, kultivace s Boží pomocí lidské přirozenosti, až by dospěl ke stavu, v němž jsou dnes andělé, - to je stav, z něhož už nelze padnout. Místo toho se však Adam (a po něm celé lidstvo) propadl do protipřirozeného stavu, v němž námi vládnou vášně a jsme zotročeni hříchem; v důsledku toho si nás podmanila smrt. Křesťanství nás učí jak se s Boží pomocí (resp. ve spolupráci s Bohem) navrátit k původnímu lidskému dílu, od něhož Adam odpadl.
Abychom porozuměli, jaká práce před námi stojí, musíme něco vyložit o lidské duši. Už jsme se o ní zmínili dříve (když jsme pojednávali o dichotomické či trichotomickém uspořádání lidské bytosti). Teď dodáme něco dalšího s ohledem právě na kultivaci stavu naší duše.
* * *
Správné chápaní, jak přebývá duše v těle, jak pracuje a jak ovlivnit její stav, čerpáme z učení Otců: duše je v těle jako oheň v rozžhaveném železe. V tom přirovnání je obsaženo i to, že duše nějak přesahuje tělo. Není tělem omezena, není v něm jako v sudu. Ale je s tělem spojena a objímá tělo, zabaluje ho. Duše je velice rychlá - snadno sklouzne ke zlu. Spojení s tělem ji však zpomaluje. Proto se o změně stavu duše rozhoduje většinou ne jedním ale mnoha - dobrými či zlými - tělesnými skutky. Duše nepropadá zlu nenávratně jedním hříchem, ale postupně jeho opakováním. To nám skýtá čas na pokání.
Tím nechci tvrdit, že spáchání hříchu není vážná věc, ani že bychom se jej neměli úzkostlivě varovat. Leč i těžký hříšník má stále naději. Dokud je duše spojena s tělem, je možno ji skrze tělo začít napravovat.
Skrze tělo tedy můžeme duši ovlivnit. Ctnosti očišťují tělo a působí i na duši. Svaté Tajiny mají všechny svou materiální a duchovní stránku a stejně tak mají i dvojí působení: „Na uzdravení duše i těla.“ (Někdy chápeme tuto formuli příliš zjednodušeně a očekáváme prostě uzdravení od nějaké choroby - to se však stát může i nemusí; podstatné pro věčný osud člověka je duchovní léčení duše i těla - posvěcovat tělo, aby bylo schopno ctnostmi napomáhat uzdravení duše; to znamená působit Tajinami na duši jak přímo, tak i skrze tělo.)
Hlavní ctností, kterou si duše má osvojit, je pokora. Vždyť hlavou všech hříchů a jejich zdrojem je pýcha. Ona je základním charakteristickým rysem ďábla, který se tímto svým duchovním stavem snaží infikovat mysl každého člověka. Pýcha byla tím jedem, jímž had nakazil první lidi. V tom spočíval jejich hřích a to je nemoc celého od nich pocházejícího lidstva. Říká se, že do té míry, jakou se první Adam vzedmul pýchou a povýšil se nad Boha a tím sám sebe zahubil, musel se pak Kristus (druhý Adam) ponížit, aby zachránil člověka pro věčný život. Proto se Pán ponížil nejen tím, že se jakožto nesmrtelný Bůh narodil jako smrtelný člověk, ale navíc se narodil jako nejchudší z lidí - ve chlévě. A tím jeho sestup do naprostého ponížení teprve začal; dokončen byl tím, že přijal žalářování, poplivání, bití a svou popravu se zločinci - a nakonec hrob.
Lidské tělo se může pro naši duši stát nástrojem k získání a rozvíjení pokory. Vzplane-li v duši pýcha, připomene jí tělo, že se má člověk pokořit a vědět, kam patří a čím je (tj. pouhým stvořením, závislým na svém Tvůrci). Všichni chápeme, že když se odtrhneme od Boha, zůstaneme sami se svou přirozeností, která je hlínou, prachem.
Když píši "každý chápe", pak mám na mysli takový duševní stav, který v sobě nese alespoň nějaké pozůstatky duchovního i duševního zdraví. Jakmile duše přijde i o poslední zbytky zdraví, projeví se to duchovní slepotou a lekce pokory, kterou dává duši fakt jejího spojení s tělem, přestává účinkovat.
Duše má k tělu jakýsi přátelský vztah, kvůli soužití duše a tělem vzniká osobní vztah lásky duše ke svému tělu. V duši i po jejím oddělení od těla zůstávají známky jejího sjednocení s tělem, něco jako otisk nebo pečeť, a v okamžiku obnovení (tj. při vzkříšení) opět na sebe přijme tělo, které bude vypadat podle rysů bývalého těla. Substance lidské duše je proměnlivá dle tělesnosti - oddával-li se člověk hříchům a vášním, tak i duše hrubne a stává jakoby těžkou, a naopak duše svatého člověka se stává lehkou jako plamen ohně. Snadno pak po opuštění těla prochází vzdušnými celnicemi. Duše nekajícího se hříšníka nemůže vzlétnout, odtrhnout se od země, a kvůli své tíze padá do podsvětí.
Proto je potřeba si dávat pozor, čím se za svého života zabýváme. Jestli nehubíme duši marnostmi. Nepácháme-li nemorální skutky, které duši deformují. Zloba, povýšenost, nenávist, závist, neláska, chtíč mohou duši změnit v démona. Pak už člověk nevidí svůj nepřirozený stav - naopak považuje sám sebe za normálního, ba dokonce lepšího než ostatní. Oslepená duše nenachází cestu k pokání, zůstává odcizená Bohu a vinu svaluje na ostatní lidi či dokonce na Boha.
Vášně a hříchy se mohou projevit i na těle. Zvrhnou-li se síly duše do stavu vášně, ničí to nejen duši, ale celou sestavu lidské bytosti. Určité duševní síly totiž účinkují skrze jisté lidské orgány. Někteří z dávných Otců, kteří byli i lékaři, dobře znali tyto zákonitosti a využívali je k léčbě. Zdraví záleží pochopitelně i na genetice - dědičné odolnosti těla vůči chorobám či naopak zděděnou subtilnost a křehkost tělesné schránky. Nikdo z nás tu není jen sám za sebe, ale jsme stále napojeni na generace svých předků. To však nic nemění na tom, že duše používá tělesné orgány jako nástroje své činnosti a jejich nemoci by měly každého přivést k zamyšlení nad stavem jeho duše.

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1441 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1135 do č. 1138)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.