Ambon
Administrátor
--- 4. 6. 2013
Rozklad politiky a společenského řádu se dotýká i církevního života
Celospolečenská podrážděnost, nenávist, rozklad a anarchie pronikají do církve
Ztrácejí současní lidé schopnost vytvářet církev? Odpovědět na inspiraci Ducha Svatého? Každá další nastupující generace je duchovně slabší než ta předchozí. To je dnes obecně přijímaný fakt. Jako by v lidstvu cosi uvnitř rychle odumíralo, slábla schopnost duchovní tenze (tuto myšlenku si vypůjčuji od teologa A. Osipova). Čím slabší je člověk duchovně, tím však sebevědoměji vystupuje a tím méně o sobě pochybuje. Tak už to chodí. To, co se děje se světem či - abychom to realisticky zúžili - se společností kolem nás, musí mít nutně dopad i na církevní společenství.
Jedna kniha promluv starce Pasij nese název: S láskou a bolestí o současném člověku. Kdybych měl dát tomuto článku nějaký poetický název, tak bych možná napsal: S láskou a bolestí o našich mladých pravoslavných křesťanech. (Doufám, že to někdo nebude chápat tak, jako bych se chtěl jakkoliv srovnávat se starcem Paisijem :-) Především mám na mysli mladší pravoslavné duchovní, bohoslovce či teology - a to lidi, kteří přišli do církve někdy v devadesátých letech či později a není jim ještě - dejme tomu - čtyřicet let. Za příliv mladých lidí do církve jsem Bohu opravdu vděčný. A omlazení duchovenského sboru nám dává možnost hledět do budoucnosti s nadějí. Naplňují mne však obavou dosud nediskutované pochybnosti, zda se církvi daří zajistit jim potřebné vedení a podmínky potřebné pro duchovní zrání, které by je vedlo k moudrosti a církvi bylo ku prospěchu. Tento krátký článek ať tedy nikdo nechápe jako "tepání" mladší generace, ale spíše jako podnět k přemýšlení nad popisovaným jevem.
V tuto chvíli tento jev upoutal mou pozornost ve světle událostí právě probíhajích uvnitř církve. Pokouším se sledovat nejen povrch kauzy odchodu bývalého metropolity, ale i různé reakce příslušníků naší církve na tuto kauzu, které obíhají v církvi v různých otevřených dopisech, e-mailových oběžnících, či diskusích pod články nebo jsou psány přímo mně. Musím nejprve říci, že mne zarmucují iracionální resp. vášnivé "výlevy", které v těchto - často anonymních či poloanonymních - pamfletech přicházejí z obou názorových stran. To však zřejmě nemá smysl rozebírat, a proto pohlédnu na věc z jiného úhlu. Charakterickým znakem toho, co se kolem kauzy děje, je sebevědomí některých mladších příslušníků církve, a dále cosi, co by se dalo neutrálně označit jako vůle a odvaha ke změnám, a tím bych se rád v tomto článku zabýval.
* * *
U současných mladých pravoslavných (resp. té jejich části, kterou mám na mysli v souvislosti se zmíněným sebevědomím) pozoruji tendenci odtrhnout se od kontinuity předávání církevního dědictví z generace na generaci. Stará generace, kterou vl. Kryštof obecně vzato reprezentuje, ať už je jakákoliv, zůstává jediným pojítkem se všemi předchozími pravoslavnými generacemi a potažmo s kořeny naší církve. Nenalezne-li mladá generace způsob, jak se napojit na starší generace (a to lze jedině pokorou a podřízením se věkovitému systému postupné generační obměny), stane se odtrženou, bezprizorní a tápající. Bude generací, za jejíž éry se společenství rozpadne, protože se odtrhlo od řádu, který se předává ne čtením knih, ani na husitské fakultě, ale přenosem z generace na generaci (nebo příchodem misionáře).
Existuje jakýsi obecný církevní řád v nejširším smyslu tohoto slova - sem patří nejen kánony či ústava, ale i generační posloupnost, podřízení se jednotě, tradici, sem patří církevní morálka i vzájemná úcta, sem náleží i povinnost neurážet se, odpouštět a usmířit se, nezarmucovat (zvláště nikoho z maličkých), nepronásledovat se vzájemně, k tomu patří i skutečnost, že v církvi nesmějí nikdy povstávat mladší proti starším, věřící proti tomu, kdo jej pokřtil či je mu kmotrem, duchovní proti tomu, kdo jej vysvětil (každý svěcenec je do konce svého života vázán povinnou úctou ke svému světiteli, zastává se ho a nemůže proti němu "zdvihnout patu"; po jeho smrti pak udržuje jeho modlitební památku). Sem patří zdánlivě samozřejmá skutečnost, že pastýřem by neměl být ten, kdo sám nemůže věřícím sloužit jako alespoň skromný vzor zápasu s vášněmi (všichni jsme četli, že "oči jsou spolehlivější než uši") nebo kdo by na veřejnosti opakovaně používal sprostá slova. Každý by se měl stále obávat, zda něčím, co učinil, nezpůsobil pohoršení či neodvrátil někoho od cesty spásy. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál o církevních zvyklostech a řádu. To jsou věkovité principy, které se někdy mohou zdát strašně nepraktické, ale na nich stojí církevní život a právě tyto principy jej chrání před rozkladem.
Kdo se nenaučil tomuto řádu tím, že se mu sám (třeba nedobrovolně) podřídil, nebude schopen kolem sebe řád šířit, ale bude jen bořit. A nebude vůbec chápat, proč se společné dílo nedaří. Bude hořekovat: "Jak to, že se nám nevede, když jsme se konečně zbavili těch, kteří nám překáželi?"
* * *
Co je to výše zmíněný "věkovitý systém generační obměny"? Je to něco tak přirozeného, jako prostá skutečnost, že člověk musí nejprve vydechnout, aby se mohl nadechnout (buddhista by přispěchal s obligátním příslovím, že hrnek musí být nejprve prázdný, aby mohl být naplněn). Mladý člověk poté, co přijde do církve (a třeba pak ještě vystuduje teologii a je třeba i vysvěcen, takže vkročí ve svém životě na "církevní dráhu"), má samozřejmě spoustu nápadů, idejí a plánů. Má v sobě přetlak, je někdy jako "papiňák". To vše se musí zpočátku naučit vydechnout, tj. odsunout to, či odložit, aby uvnitř vytvořil místo, jež mu umožní začít se nadechovat - tj. učit se, vstřebávat. Lidský egoismus však zoufale křičí: "Ne! Vždyť je tu toho tolik, co si zasluhuje kritiku, předělání, opravu, čistku..." Člověk se však musí podřídit nějaké disciplíně a stanovenému pořádku, který mu nedovolí takový rozmach seberealizace, jaký by si nezralý člověk přál.
Na fakultě v Prešově si nás jednou večer zavolal spirituál a dal nám otázku: "Jakou byste chtěli, aby vám dali farnost, až dokončíte studium? Velkou nebo malou?" Vyslechl si pár odpovědí a názorů, a pak stručně řekl: "Chtějte malou farnost. Tam nenapácháte tolik škod."
A tak se může člověk, jehož vůle je zkrocena církevním řádem, začít krůček po krůčku učit, a to nejen školskou teologii, ale chápání podstaty církevního života, zákonitostem lidského života, lidským osudům, jejich slabostem i síle, kterou má odpuštění a pokání (čím jsem starší, tím více se mi zdá, že na ničem jiném v církevním životě vlastně nezaleží, kromě víry ovšem). Naučí se vidět svou vlastní nemoc a získá tak soucit s nemocemi ostatních. Najde schopnost kriticky pohledět sám na sebe i na své předchozí plány a ideály, a zrevidovat je či zahodit jako nepotřebné (vždyť jen hlupák nemění své názory, jak někdo pravil). Získá jednu vzácnou schopnost - ocenit to, co tu už je. Uzřít jakým úsilím to bylo vybudováno. I když je tu tolik nedokonalostí a lidských hříchů, je to Boží zázrak a velice křehká je existence toho, co zde díky boholidské spolupráci vzniklo. Pak se člověk stane velice opatrným, aby se (třebas nevědomky) nepřipojil k silám, které by tuto křehkost mohly rozdrtit. A těmi destrukčními "silami" nemám na mysli ty, kteří by úmyslně chtěli poškodit církev. Kdepak! Jsou zde totiž takoví, kteří ne kvůli zlomyslnosti, hlouposti či nevzdělanosti, ale kvůli duchovní nezralosti nebo lidské nezkušenosti mohou s těmi nejlepšími a nejušlechtilejšími záměry poškodit církev tak, že to vzhledem k naší době bude ztráta už nenahraditelná. Jak se říká: "Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly."
Abych alespoň letmo ilustroval to, o čem zde píši, musím zmínit pár střípků z těch lidských osudů, které jsem zahlédl. Viděl jsem případy dospělých lidí, kteří jsouce ještě katechumeny, už se kriticky rozhlíželi po církvi, shlíželi spatra na duchovní i církevní praxi. Dávali najevo, že jsou vzdělanci, jejich příchodem by církev vlastně měla být poctěna; někteří z nich odmítali číst české pravoslavné knížky, protože oni přece čtou v řečtině originály svatých Otců (jestli něco z toho pochopili, to je však už jiná otázka). Další takový zase odmítá českou pravoslavnou terminologii a používá katolickou, protože jako vzdělanec ví nejlépe, co má dělat. Znám jednoho vzdělance, co přes své mládí ohrnoval nos nad poučeními pouštních Otců v Pateriku a prohlásil je za "babská vyprávění", protože tam prý není žádná triadologie (dnes je to jeden z těch, kteří z televizní obrazovky skandalizovali vl. Kryštofa; zrovna od tohoto člověka mě to s ohledem na jeho teologické působení zvlášť mrzelo - je vidět, jak bolestně mu schází lekce pravoslavné morálky a spirituality, kterou by od svatých Otců přes Paterik dostal, kdyby jej četl). Znám duchovní, kteří si ihned poté, co začali sloužit, úplně přepsali Gorazdovy bohoslužebné texty do suché moderní češtiny, takže si nikdy neosvojili ducha překladů sv. Gorazda, aby na toto světecké dílo mohli navázat. Vím o duchovním, který k nám přešel z jedné protestantské církve, a když tam za sebou "bouchl dveřmi" (jak se o tom sám vyjádřil), prohlásil při tom, že jde k pravoslavným, aby se tam stal biskupem. A zase jiní všemu rozumí, protože přece byli nějaká léta v Řecku nebo v Rusku či někde u osvícených pravoslavných na Západě... V poslední době jsem podstoupil skutečně nepříjemný zážitek - byl jsem svědkem ostrého útoku dvou našich mladých právě vystudovaných teologů proti Gorazdovu historickému dílu a jeho výkladu českých dějin, na němž byla založena obnova české pravoslavné církve před 90 lety; smyslem jejich útoku bylo překazit vydání brožury, kde se tento tradiční pohled ve stručnosti prezentoval; sebevědomí, s nímž projevovali svou převahu nad naším světcem, bralo dech (takového výpadu proti prorockému dílu sv. Gorazda, mimochodem prověřenému řadou erudovaných historiků, se zatím u nás snad ještě nikdo neodvážil, to byla zřejmě premiéra). A nebo - jaký je asi vztah k pravoslaví u mladého kněze, který má sice možnost snadno a blízko svého bydliště studovat pravoslavnou fakultu, ale dá - jen Bůh ví proč - přednost studiu na katolické fakultě? A jak to, že mu něco takového naše církev dovolila? Vybral jsem těchto pár příkladů pro ilustraci jevu, který se je už místy tak výrazný, že se stává pro naši dobu typický - nezanedbatelná část přicházejících lidí a mladých duchovních přistupují k církvi bez náležité úcty, udržují si od ní odstup, ale současně oplývají ambicemi rozhodovat, poučovat, provádět změny, uzdravovat církev či soudit...
Poctivě řečeno, není to však jen jejich vina, ale zřejmě též vina naší církve, která nedokáže pro tyto lidi zajistit, co je potřeba. A k tomu nutno pro úplnost dodat, že jsou zde i duchovní a mladí pravoslavní křesťané, kteří díky svým osobním vlastnostem vstupují do pravoslavné církve s opravdovou pokorou, vzhlížejí k pravoslavné teologii i místní pravoslavné tradici s úctou. A takový přístup je pak zřetelně znát na jejich vystupování i osobním životě. Není o nich příliš slyšet, ale jsou nadějí českého pravoslaví pro budoucnost.
 |
 |
V chrámech bolševici zřizovali muzea atheismu či skladiště apod. V Praze je v současnosti v chrámu, kde kázal mistr Jan Hus a kde jsou v kryptách pochováni rektoři Karlovy univerzity, zřízen pornoklub a vyhlašuje se zde pravidelně vítěz soutěže o nejpřitažlivějšího homosexuála. I tady vidíme projev odvahy a vůle ke změnám. Nepracuje i u nás v církvi nějaké takové odvážné zelené rameno, jaké vidíme na obrázku z Francie? |
Otázka tedy stojí asi takto: Dokážeme ocenit to, co tu teď máme? Trvá ještě ve většině církve vůle navazovat na předchozí generace? Stojí nám to za to? Je to, co máme, pro nás hodnotou, která dokáže převážit všechny ty chyby, jichž se starší generace dopustila? A nebo rozvineme transparent: "Mládí vpřed!" a budeme si na tom trvat, i kdyby tu neměl zůstat kámen na kameni?
P.S.
Náš duchovní řád nás vede k tomu, abychom nepásli po změnách. Apoštol radí: "Máš ženu? Nehledej rozchod. Zůstal jsi bez ženy? Žádnou nehledej." (1 Korint 7,27) Mnišská tradice hlásá: "Spokoj se s tím, co máš." Zvláště mladým mnichům je prý potřeba to stále připomínat. Ďábel totiž přichází k nezkušeným a zasévá myšlenky: "Ještě tohle potřebuješ a tamtoho máš málo. Toto je potřeba změnit. A tamto také není tak, jak by mělo být." (Je na to příběh z Pateriku o mnichovi, co seděl ve své kelii a místo modlitby přemýšlel o tom, co všechno by tam bylo potřeba opravit.) Duch nespokojenosti je vlastně duchem nepokory a ten znemožní člověku vést jakýkoliv opravdový duchovní život. Jsou lidé, kteří stále něco předělávají, vylepšují, opravují a zvelebují, ale i když jsou zcela ponořeni v církevních záležitostech, působení hlubšího duchovního života na nich nevidíš. Spíše to s nimi jde od desíti k pěti.
Vypráví se o jednom knězi, který stále zkrášloval svůj chrám. Opravil střechu, pozlatil kupoli, pak nový ikonostas, novou podlahu, pak nechal udělat fresky, koupil nové vybavení... Nakonec upadl do smilstva, přestal sloužit a farnost se rozpadla. Jeden z velkých ruských starců (Lavrentij?) radil mniškám monastýru, aby na budovách opravovaly jen to, co je nutné, jinak aby se věnovaly modlitbě. Kolem oprav církevních objektů totiž vane tolik světského ducha, že to snadno strhává pozornost duchovních i věřících od vnitřního k vnějšímu. Možná s tím souvisí i proroctví sv. Serafíma Vyrického, že v antikristově době budou všechny chrámy krásně pozlaceny.Dnes však tolik z nás volá po změnách (jako v předrevolučním Rusku). Bývá to tak, že změn se vytrvale dožadují povrchní lidé, kteří nikdy nebudou spokojeni. Jejich myšlení je upřeno na věci vnější. A proto nevidí ty skryté hodnoty, čili to, co je pod povrchem. To se tak snadno přehlédne.
Škoda, že tito lidé nevědí, s jakou opatrností a opravdovou úctou se stavějí k dílu českého pravoslaví některé velké duchovní osobnosti ve světě. Díky svému duchovnímu zření totiž chápou, jak těžce zde u nás všechno vzniká, v jak obtížných podmínkách tady pravoslaví existuje a jakou hodnotu má před Bohem vše, co se tu podaří. I když v porovnání s tím, jak žijí velké tradiční pravoslavné církve ve světě, je u nás všechno skromné a miniaturní, přesto to může mít velký význam. Vždyť skrze toto skromné dílo se děje velké dílo spásy člověka! Jakže to pravil apoštol? Boží moc se děje skrze lidskou slabost a nemohoucnost (viz 2 Korint 12,9).
Tato církev - tak, jak tu je, - je nesmírným darem od Boha. Darem dávaným nám, pravoslavným křesťanům, kteří zde žijeme, i darem celému národu. To je to, co nám Bůh nabízí. Vzpomínám si na jerondu Chrysostoma z monastýru sv. Nikodima - když za ním přicházejí zmatení lidé, kteří nevědí, oč usilovat, co si vybrat, jak si zvolit, často jim tento svatý starec říká: "Nejlepší je přijímat to, co Bůh dává."
Administrátor
--- 2. 6. 2013
Nové pohlednice ikon
Nové ikony a webové stránky ikonopisců
Vstal z mrtvých Kristus!
K letošnímu cyrilometodějskému výročí se podařilo vydat barevné pohlednice s ikonami českých pravoslavných svatých. Jde o ikony sv. Cyrila a Metoděje, sv. Klimenta z Pětipočetníků, sv. knížete Rostislava, sv. knížete Václava, sv. kněžny Ludmily, sv. Prokopa Sázavského, sv. Ivana Českého a sv. vladyky Gorazda. Použity byly ikony mnicha Paisije z monastýru Proměnění Páně v Těšově, mnišky Kateřiny z monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, Anny Ivety Kadlecové, Jany Baudišové a Jany Dorky Drdové. Na zadní straně pohlednice vždy najdete stručný životopis daného světce a tropar. Ikony si můžete objednávat u prezidenta Bratrstva pravoslavné mládeže Martina Létala na adrese letalm/zavinac/seznam.cz. Cena jedné pohlednice je 10 Kč. Připočítávat se bude poštovné.
Dále bychom Vám chtěli oznámit, že odkazy na internetové stránky ikonopisců, kteří pracují v českých zemích, najdete na rozcestníku www.pravoslavi.cz.
Ikony Anny Ivety Kadlecové budou zanedlouho k vidění jen na adrese www.pravoslavneikony.cz (původní adresa www.volny.cz/iveta.kad se ruší).
Nové ikony zhotovené s pomocí Boží v ikonopisné dílně při kapli sv. Václava a Ludmily v Jihlavě si můžete prohlédnout na této internetové stránce: www.pravoslavi.cz/jana.baudisova/
Z našich ikonopisců má aktualizovanou stránku ještě mátuška Jana Dorka Drdová (www.pravoslavirumburk.cz/ikonopisecka-dilna-sv-cis-theodory) a Cvetomira Cvetkova: http://atelier.maweb.eu.
Jana Baudišová
Administrátor
--- 28. 5. 2013
Cyril a Metoděj, apoštolé Slovanů
Pravoslavná církev oslavuje podle starého kalendáře svátek sv. Cyrila a Metoděje
Jejich život a působení můžete studovat zde. Další článek o nich najdete tady.
Oslavujeme naše apoštoly, kteří k nám přinesli sladký nektar křesťanské víry; nektar skýtající člověku dar bohopoznání. Tento posvátný nektar však nikdo nemůže nikam doručit na popsaných papírech ani v knihách, ale je možno jej na každé místo přinést v živé nádobě, kterou je lidské srdce. Někdo se musí obětovat a z lásky se vzdát svých plánů, tužeb a oblíbeného způsobu života, a vypravit se na nebezpečnou pouť, aby tam nabídl dalším lidem tento nebeský nektar, přinesl vůni apoštolského kázání (jak to nazývá ap. Pavel, viz 2Kor 2,14-16). Tam, na místě je nutno začít sloužit Božské liturgie, konat svaté Tajiny a hlásat Boží království přicházející v moci. A něco takového podniknout se může odhodlat ten, kdo má lásku a z této lásky přeje lidem, které doposavad ani nezná, spásu nebeského království.
Člověk, který se toho odváží, často riskuje svůj život, ví dopředu, že bude možná při svém díle šíření Kristova světla zabit. Tuší, že se nemusí už nikdy vrátit domů, že nezemře ve své milované domovině, ale zanechá svou tělesnou schránku kdesi v dalekém cizozemí. Musí se rozloučit s blízkými a zanechat dřívější práce, kterou zřejmě miloval. Na druhé straně chápe, že to nejcennější, co má, - a to je poklad Evangelia - se musí rozdávat a šířit. Je to hřivna, kterou je potřeba rozhojňovat. A čím více člověk z tohoto pokladu rozdá, tím více ho sám má.
* * *
U příležitosti letošního svátku bych na Ambonu rád podtrhl skutečnost, že k nám tito dva výjimeční muži přinesli nejen křesťanskou víru, ale i živý příklad této víry. Teprve skrze toto spojení křesťanského kázání a života přichází na místo, které má být misií osvíceno, plnost síly díla křesťanské spásy. Někdo tam musí přijít a hlásat srozumitelně a s vlastní duchovní zkušeností Evangelium Kristovo, a zároveň musí být tento křesťan živým příkladem uskutečnění evangelijních ctností. Jde o to, aby to byl ten, kdo se ze všech svých sil snaží uskutečnit Evangelium ve svém životě, tj. stát se obrazem ctností devatera blahoslavenství a naplňovat Kristovo přikázání lásky - lásky k Bohu z celé duše a ze všech svým sil a lásky k člověku jako k sobě samému.
Kamkoliv vkročí takový člověk, který se přiblížil ideálu evangelní dokonalosti, je takové místo navěky poznamenáno duchovní pečetí. Ke komukoliv by hovořil takový člověk, bude jeho srdce změněno dotykem svatosti - buď se obrátí k dobru a bude lepší než před tím, nebo se zatvrdí ve zlu a bude ještě horší než doposavad. Tihle svatí jsou jako meč, o němž hovoří Pán v Evangeliu (Mat 10,34-37). Meč procházející lidskou společností a rozdělující lidí. Tito svatí lidé procházejí světem podobně jako síť tažená za lodí prochází mořem, a co v ní uvízne, je vytaženo z moře. Světci vytahují ze světského moře prutem Kříže ty, kteří dovolí, aby byli vytaženi ze světských temnot na Boží světlo, jako ryby jsou vytahovány z kalných mořských hlubin. (Podobenství o kříži jako o rybářském prutu je vzato z bohoslužebných hymnů.)
Krásně se poslouchají báje o tom, že se svět má a musí sjednotit a že všichni spějí k jednotě. Historie ukázala, že takové "velké sjednocení" je v praxi možné jen ve zlu. Evangelium hlásá rozdělení světa, které je způsobeno přicházením Božího království. Tehdy se jedni rozhodnou pro Krista a druzí se postaví proti Němu. A musíme počítat s nenávistí těch, kteří se staví proti Kristu a všemu, co není z tohoto světa. Ani církev není nějaký pevný monolit, kde je už o každém rozhodnuto, kam patří. I v církvi totiž neustále probíhá toto "tříbení duchů" a neustále se ze skály církve oddrolují ti, kteří by na jedné straně chtěli věřit, ale na straně druhé v jejich srdci vítězí světský duch a starý osobnostní charakter, neproměněný a neobnovený Duchem Svatým.
Jazyk
Na díle svatých Cyrila a Metoděje je opětovně zdůrazňováno, že jejich úspěch se spojen s používáním místního slovanského jazyka pro misii, pro čtení Bible i pro bohoslužby. Pokud se naše chápání zdaru cyrilometodějské misie nezúží jen na faktor požívání srozumitelného jazyka, pak je skutečně vhodné neopomíjet skutečnost, že oba bratři byli duchovní překladatelé, a můžeme v samotné ideji překladu posvátných textů pro národ, který chtěli osvítit křesťanstvím, spatřovat součást jejich geniality a duchovní velikosti. Nezřídka se totiž opomíjí zmínit, jak pro ně bylo asi těžké touto cestou překladů se vypravit a jak obtížné pro Řeky vůbec je zříci se řečtiny jakožto jazyka pro komunikaci o duchovních a církevních věcech.
Zde je nutno osvětlit skutečnost, že "řecká kultura" je pojem sahající až hluboko do starověku. V jejích kořenech najdeme syntézu velikých nejstarších lidských kultur počátků starověku: egyptské, babylonské potažmo perské, hebrejské, sumerské atd. V řeckém písemnictví jsou nejen zápisy praktického či kupeckého charakteru, nejen historické záznamy, nejen mýty či dramatické příběhy. Něco z toho bychom našli i v ostatních nejstarších kulturách. Starořecká kultura však tvoří i hluboká kulturní díla, popisující lidskou duši s takovou pronikavostí, že jsou aktuální dodnes. Posléze na těchto základech vznikají jedny z největších filosofických a myslitelských děl, jaké lidstvo kdy poznalo. To jsou kořeny, z nich posléze vyrůstá křesťanská terminologie i způsoby formulace biblického a křesťanského zjevení. S tímto obrovským dědictvím za zády pracovali a psali největší křesťanští myslitelé, jimž říkáme svatí Otcové.
To je zřejmě důvod (či alespoň jeden z důvodů), proč řečtí misionáři často spojovali křesťanskou misii s šířením helénismu. Prostě si plnost křesťanství bez řečtiny dokázali jen těžko představit. Měli pocit, že neřeckým pojmoslovím není možno křesťanství dokonale vyložit a že vzdát se řečtiny už samo o sobě znamená pohybovat se kdesi na okraji hereze. Oddělit křesťanskou misii od jazyka, v němž byla sepsána evangelia a apoštolské listy, je pro Řeka traumatizující. Problém řeckých misionářů netkví v tom, že by nesměli sloužit bohoslužby v cizích jazycích, jak tomu bylo na Západě, ale v tom, že se jim do toho moc nechtělo. Proto zde na Moravě neměly úspěch řecké misie, které zde byly ještě Cyrilem a Metodějem. Slované se totiž ukázali být nezpůsobilými k přijetí helénské kultury. Byli jsme na to zkrátka příliš barbarským národem.
Teprve v tomto světle oceníme jazykový aspekt cyrilometodějské misie. Pochopíme jak dalece vstříc vykročili Byzantinci pod vedením sv. Cyrila a Metoděje směrem ke Slovanům. Z hlediska kulturního je to, jako když se velký člověk s láskou sklání k nějaké drobotině, která se mu hemží u nohou a s níž se ani nelze dorozumět na patřičné úrovni. Do té doby byli Slované v Byzanci prostě odepsáni pro kulturní dialog, označeni jako barbaři, s nimiž se nelze ani domluvit (slovo "barbar" znamená totiž původně cosi jako "ten, kdo místo slov vydává nesrozumitelné zvuky nebo vrčení").
Nyní snad už lépe chápeme nejen genialitu, s níž vytvořil sv. Cyril slovanské písmo, které bylo dokonalejší než tehdejší řecké písmo, ale nahlédneme lidskou, kulturní a duchovní velikost obou Soluňanů.
V soluňské budově ministerstva zahraničí mají na stěně v chodbě pozoruhodný obraz, který to s jistou expresivností vystihuje. Není to ikona ale olejomalba. Jmenuje se "příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu". Uprostřed obrazu jsou svatí bratři; jejich tváře jsou zpodobeny dle ikonografických vzorů jako ušlechtilé mírné světecké podoby; vyzařuje z nich tiché světlo. Stojí uprostřed shluku rozjařených moravských domorodců, kteří je vítají ve své domovině. Tváře těchto domorodců mi ze všeho nejvíce připomínaly námořní piráty, jak je známe z dobrodružných filmů či komiksů. Barbarští kruťasové, kteří ze všeho nejvíce vypadají asi tak, že si byzantské vyslance dají k obědu. Takže přibližně takto může být výprava svatých bratří viděna z té druhé strany - z Byzance.
Brázda vyoraná v moravské zemi
V posvátných hymnech se o dvojici svatých hovoří jako o posvátném "souspřeží dvou ořů", kteří společně táhli pluh a vyorali mohutnou brázdu na poli. Toto podobenství hovoří o společné práci obou svatých bratří a zároveň navazuje na evangelijní podobenství o pluhu. Ve znojemské rotundě je pěkná freska, na které je zobrazen svatý kníže Rostislav, jak zve oba soluňské bratry k pluhu, aby naň položili ruce a rádlem Evangelia a zúrodnili moravskou zemi, neboť radlice Božího slova zúrodňuje neplodný úhor lidských srdcí.
Tato freska je - v duchu Kosmovy falzifikace českých dějin - vykládána mylně jako Přemysl s pluhem. Kosmovy bajky o Libuši a Přemyslovi měly zakrýt cyrilometodějskou podstatu našich dějin. Více o tom na webu moraviamagna.czAle zpět k té brázdě na moravské líše. Toto přirovnání vyjadřuje nějaký hlubší zásah do orané hlíny čili cosi, co poznamenalo zdejší půdu a to v duchovním slova smyslu. Cyrilometodějské dílo je nesmazatelně vryto nejen do dějin ale především do srdce duchovního těla zdejších národů. Je tím zde poznamenaná každá hrouda, kámen, voda, vzduch i strom. Visí to zde ve vzduchu a stále si to povolává ke své službě nová a nová lidská srdce. A nebude-li zde už nikdo, kdo by svědčil, budou o tom svědčit kameny i stébla trav.
Samotné slovo Mikulčice svědčí o pravděpodobném dávném Nikolaogradu, kterým se stalo město krále Rostislava. Kříže a památná místa, kde odpočíval sv. Metoděj, studánky, v nichž křtil. A hlavně stálé udržování památky svatých bratří, kteří nebyli nikdy zapomenuti.
Každé posvátné dílo se otiskuje do místa, kde je vykonáno, jako nějaká posvátná pečeť. Říká se, že tam, kde byla kdy sloužena božská liturgie, přetrvává posvěcení navěky. Víme přece, že u každého svatého prestolu v oltáři stojí neustále anděl a zůstává tam, i když chrám samotný je do základů zbořen. V místech dávno opuštěných chrámů, kde sotva zůstaly obvodové zdi, slyší někteří lidé zpěv andělů, kteří tam slouží posvátné bohoslužby. Proč lidé už skoro dvě tisíciletí putují do Svaté země, aby se pomodlili na místech, která jsou posvěcena dotykem Ježíše Krista či Pannou Marií nebo svatými apoštoly? Proč tato památná místa přitahují duše věřících jako magnet? Svatost má moc, kterou byl kdysi obdařen Adam v ráji, - proměňuje svět na tom místě. Říká se, že nikoliv místo posvěcuje člověka, ale člověk posvěcuje místo. Takže dech svatosti přicházející z věčnosti a odpovídající na modlitbu křesťana zanechává v tomto světě stopu.
Zde na Moravě je takový malý slovanský pravoslavný Jerusalem. Tady stojí v krajině andělé střežící už dávno neexistující chrámy, v nichž sloužili svatí solunští bratří a jejich učedníci. Tady jsou do země otištěny stopy jejich modliteb a kázání.
Je nyní jenom na nás, zda dokážeme odpovědět na to, co promlouvá z každé moravské hroudy, kamenu či stébla. Jsme spolu s anděly strážci těchto posvátných míst. Dokážeme očistit svá srdce od hříchu a egoismu, abychom se dokázali nejen pasivní příslušností k jednotě církve a víry, ale i svým duchovním dílem a dechem modlitby připojit k našim svatým? Abychom dokázali vstoupit do jejich díla, tak jako oni vstoupili do díla svatých apoštolů?
Jak se říká: "Své ke svému," nebo "podobné k podobnému." Naše církev se nepřiblíží k posvátnému dědictví sv. Cyrila a Metoděje jinou cestou, než jedině stane-li se prvním bodem jejího programu dosahování svatosti. Občas se mi zdá, že příliš spoléháme na pouhou formální příslušnost ke stejnému věrovyznání čili k pravoslaví, na příslušnost k jedné východní církvi. Hovoříme o Konstantinopoli tenkrát a dnes, o jurisdikcích, o jejich i našem byzantinismu. To všechno jsou věci, které mají svůj význam, jenže to podstatné se může snadno vytratit z našeho myšlení. Cyrilometodějská církev musí nést především dědictví jejich svatosti. Taková církev pak rodí duchovní velikány, v nichž lze zahlédnout odlesk velikosti svatých bratří. Morální a potažmo duchovní stav naší církve nám ukazuje, zda jsme vskutku dědici svatých Soluňanů. Asi máme všichni co dohánět.
Pokračování příště
Administrátor
--- 22. 5. 2013
Kdo bude dalším kandidátem?
Důvěřuj, ale prověřuj
Starým českým příslovím uvozuji toto krátké zamyšlení. Je v něm sice kus "echt české" skepse, ale ta je dána našimi dějinami, čili historickou zkušeností českého národa. Zkušeností, kterou máme se svým okolím i se sebou samými.
Odevšad se na nás křičí: "Věřte nám!" "Důvěřujte nám, myslíme to s Vámi dobře." Každá reklama je založena na tomto povyku a psychologickém nátlaku. Každý podvod je postaven na tomto základě. Je to univerzální zaklínadlo všech politiků, velkých mágů vzývajících sílu "velké důvěry" a tančících kultické tance kolem totemu voličské víry. Invokace víry je dokonce i na dolarové bankovce (byť je to víra v boha, ale nepraví se tam, co je to za boha - zda Mamon, nebo Baal). Naší důvěry se dožadují i novodobí kouzelnící - vědci, tito šamani materialistické vědy založené na klamu a podvodu - ať už tu běží o oklamaný omezený lidský rozum nebo úmyslný podvod vědců darebáků. Po naší důvěře se sápou novináři a mediální otroci vykonávající špinavou práci moderátorů a reportérů ve službách svých pánů rozvalených v křeslech kdesi v zákulisí...
A tak bychom mohli ještě pokračovat, ale bylo by to únavné a nezáživné. Neúprosné dožadování se naší víry a důvěry se stalo jednou z výrazných součástí toho, čemu v našem pravoslavném jazyku říkáme "světský duch". Světský duch je ve skutečnosti duchovním jedem, který umrtvuje duchovní život, tak nás to učí Bible i tradice svatých Otců. Je to opiát omamující lidské srdce, oslepující jeho duchovní zření. Světský duch je synonymem pro to, čemu se u nás v krátkosti říká prostě svět - v duchovním významu toho slova. Pán Ježíš říkal, že jeho království není ze světa a ani jeho učedníci nejsou ze světa (čteme o tom podrobně v pašijových čteních na velkopáteční jitřní), protože Spasitel je od světa oddělil. Jsou zrozeni z Boha, nejsou tedy už pouhými zrozenci z těla zplozenými z vášně muže a ženy. Nepatří světu, nejsou ze světa a svět je nenávidí, protože nejsou jeho. Kdyby byli ze světa, svět by je miloval, protože svět miluje to, co je jeho. Ale ti, kdo nejsou ze světa, jsou pronásledováni světem - jeho silami, mocnáři, politiky, médii... Toto pronásledování je znamením pravých učedníků. U nás se pravému křesťanství říká - mít pravoslavného ducha.
Jedním ze základních projevů myšlení toho, kdo má pravoslavného ducha, by tedy měla být opozice vůči světskému duchu. Čili - řečeno evangelijním jazykem - nebýt ze světa tohoto. Jiní by to možná nazvali biblicko-asketickým jazykem - být mrtvým pro svět.
Jak se to konkrétně projevuje? Myslím, že jedním ze základních projevů takového myšlení je nedůvěra vůči tomu, co je plně ponořeno do světského ducha či co mu vysloveně slouží. Nedůvěra vůči profesionální mocenské politice, vůči masmédiím apod.
Tato duchovně zdravá nedůvěra však předpokládá schopnost samostatně přemýšlet. Bůh člověka takovouto silou duše nadal, tak bychom ji měli používat a nedůvěřovat bez prověřování. Abychom si mohli učinit samostatný úsudek, potřebujeme argumenty. Proto ten, kdo se uchází o naši důvěru, ať je klade na stůl. A to argumenty ověřitelné a srozumitelné, aby bylo možno o nich vést rozhovor. Sokrates učil poznávat okolní svět metodou neustálého tázání - je to hledání pravdy skrze nekončící dialog.
----------------
Mám za to, že jedním z projevů infekce světským duchem je všude kolem nás přítomné monologické žádání o důvěru - bez dialogu. Jednou věcí je o důvěru se ucházet, argumentovat a vést dialog, a něco úplně jiného je dožadovat se slepé důvěry. O důvěru či o víru se totiž prostě nežádá. Nabídka: "Věř mi," se dává jako dar a druhá strana má možnost odpovědět svým darem - důvěrou.
Imperativně žádat udělení důvěry v sobě nese odstín psychického násilí a především - je to nedůstojné se takto důvěry dožadovat. Škemrá snad Bůh o naši víru? V Písmu svatém čteme sice o vybídnutí k víře: "Věřte evangeliu!" ale bývá to pravidelně nabídka: věř nebo nech. A jestli chceš věřit, tak se ptej a hledej odpovědi. Pán Ježíš víru nikomu nevnucoval. Naopak, nejprve zkoumal, zda je přítomna víra, a pak teprve pro toho, kdo už předem věřil, něco učinil. Nejdříve tudíž zapředl dialog a v tomto dialogu nechal člověka, aby se projevil. Všiml jsem si, že v tomto duchu hovoří i současní starci - nic nevnucují. Nabízejí: tady máš radu; nemusíš se jí řídit, ber nebo nech být.
----------------
Žijeme v době, pro kterou je typickým jevem pronikání světského ducha do naší církve. A tím se dostáváme k aktuálnímu tématu z našeho života, zvláště kauzy metropolity Kryštofa. Můj postoj v této kauze vyvěrá mj. z faktu, že byla vyvolána mediálně. Média jsou služebníky světského ducha a ničemu jinému neslouží. Proto si nezasluhují naši důvěru. Cokoliv rozpoutají, je od začátku až do konce a potažmo až do následků jen zlo. Každé dílo i kauza po celou dobu svého trvání na sobě nesou duchovní pečeť danou okolnostmi jejich vzniku. Když je kořen špatný, bude jedovatá celá bylina. A tím kořenem je zde mediální rozpoutání celé kauzy. Pro mne osobně je alarmující ta skutečnost, že naše církev už nemá tu sílu ani moudrost se od světského ducha ohradit. Nechápu, že synod nedokázal smést to, co předkládala média, se stolu, podpořit svou hlavu a nejvyššího představitele naší církve a zahájit své vlastní vyšetřování (které samozřejmě nemůže trvat pouhý týden).
A pak synod bombarduje církev žádostmi o důvěru: "Věřte nám, důvěřujte nám." Leč argumenty absentují. Ono by se rádo důvěřovalo, kdyby ten samý synod nejprve projevil svou "nesvětskost", jak to po pravých učednících žádá Pán Ježíš. Rádo by se důvěřovalo, kdyby později neschválil rytíře (řádu vedeného uniatským biskupem) jako kanonicky způsobilého být pražským arcibiskupem a posléze možná i metropolitou Pravoslavné církve nejen v českých zemích ale i na Slovensku. To se pak těžko důvěřuje...
A z výsledku hlasování sobotního eparchiálního shromáždění je zjevené, co si církev - kněží i věřící - ve své většině myslí o kandidátech, které jim synod navrhl. Teď všichni napjatě čekají, koho jim synod nabídne jako druhé menu. Bude to zase nějaký rytíř? Nebude to homosexuál či pedofil nebo agent? Má synod v záloze jako dalšího kandidáta zbožného člověka dobré pověsti a s nějakými významnými pastýřskými výsledky, jak se sluší na biskupského kandidáta? Takové otázky přece máme právo si klást. Posvátný synod by měl dobře vážit, koho pošle v pražské eparchii do druhé volby. Nebude-li to důstojný kandidát, mohl by tím synod už ztratit veškerou důvěru církve.
V praxi sice teď navrhuje dalšího kandidáta eparchiální rada, ale je pochopitelné, že zásadní a konečné slovo při obsazování biskupského stolce má vždy synod. To patří k jeho kanonické církevní správě. Ten tedy ponese odpovědnost.
Petice podepisovaná za návrat vladyky Kryštofa se možná zároveň stává nepřímo i peticí vyslovující nedůvěru krokům současného synodu. A tři tisíce podpisů je v našich miniaturních poměrech významný počet (je to např. více než počet všech aktivních pravoslavných Čechů a Moravanů - kdo pochybuje, ať si spočítá, kolik domorodců je v každou neděli ve všech našich chrámech dohromady). Pošlou-li biskupové do druhé volby rytíře nebo homosexuála, či jiného duchovního se skandální pověstí, hrozí nebezpečí, že věřící pak budou žádat už nejen návrat vladyky Kryštofa, ale i výměnu některých jiných členů synodu. Třeba i cestou jejich skandalizace (když jednou začne řádit světský duch v církvi, kde se to zastaví?). Jejich abdikace pak může být už jedinou cestou k obnovení důvěry církve vůči synodu a ke stabilizaci poměrů v místní církvi. Nikdo přece nechceme, aby to zašlo tak daleko.
Rádi bychom měli synod, jemuž bychom důvěřovali. Ať nám tedy ukáže vzor nesvětské cesty odpuštění, usmíření a vyhnání světského ducha ze synodní praxe.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 910 do č. 913)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.