1444

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 943

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z došlé pošty

K Pánu odešel nejstarší pravoslavný presbyter

11. října, den před svými 87. narozeninami, zemřel nejstarší kněz naší církve otec Jan Křivka. Duchovním byl od roku 1949.

Věčná paměť!

Televizní pořad o prot. Janu Křivkovi Nevyzpytatelné křivky života
















Editovat příspěvek č. 942

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z dopisu Bratrstva pravoslavné mládeže - sbírka

Prosba o podporu žalmisty Samwela Akena z Tanzánie,

který by rád studoval teologii na pravoslavném semináři v Nairobi. K tomu je potřeba asi 60.000 Kč. Se Samwelem se seznámil jeden mládežník při své cestě po Tanzánii v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Paraskevy. Misie mezi domorodým obyvatelstvem je poměrně úspěšná, ale ekonomická situace je velmi zlá, proto často jen pár korun může měnit lidské osudy.

Pro další informace klikněte níže na obrázek.




Další podrobnosti a stav sbírky viz na webových stránkách Bratrstva














Editovat příspěvek č. 941

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 10. 10. 2013
Usmrcování pacientů na postupu

Počet případů euthanasie v Nizozemsku stoupl o 13 procent

Holanďané si „dobrou smrt“ uzákonili v roce 2002. Řadu let po jejím povolení počet případů klesal. V roce 2006 přišel zlom a od té doby jejich počet strmě roste.


Plakát z nacistického Německa propagující euthanasii: „Náklady na geneticky defektní osoby přijdou společnost na 60 000 říšských marek. Soukmenovci, to jsou vaše peníze.“

 
Lékařem prováděnou eutanazii nevyléčitelně nemocným osobám si konstituční parlamentní monarchie ústavním zákonem legalizovala v roce 2002. Většinou se jedná o případy nemocných rakovinou a kteří čelí nesnesitelném bolestem a neměli šanci na uzdravení. Po přijetí zákona se stalo něco, co nikdo z Holanďanů nepředpokládal. Počet případů klesal a klesal. Až v roce 2006 nastal zlom, statistika se vyšplhala na 1923 případů. Jenže i po zmíněném roce 2006 počet vykonaných exekucí roste a v loňském roce se to již týkalo 4188 osob. Eutanasie v Nizozemsku dnes představuje přibližně 3 procenta všech úmrtí.

Vládní komise, která se problémem zabývala, ve výroční zprávě konstatuje, že nelze zjistit, proč k nárůstu dochází. Všeobecně se soudí, že jen nějakou dobu trvalo, než se tato možnost dostala do obecného povědomí a než obě strany – lékaři i společnost ji začala akceptovat.

. . .

Postupně ale lze vysledovat jistý posun v myšlení lidí a Holanďané nejsou s jejím uzákoněním v Evropě sami. Takzvanou aktivní eutanazii umožňují zákony také v Belgii, Švýcarsku a Lucembursku. V USA je nelegální na federální úrovni. Zákony čtyř z 50 států jí ale povolují. Pasivní eutanazii, tedy zastavení léčby včetně odpojení od přístrojů na žádost pacienta umožňuje legislativa sedmi států Evropy: Irska, Švédska, Německa, Dánska, Finska a Francie).

Smířlivý postoj k euthanasii lze v poslední době zaznamenat i v tradičně konzervativně smýšlející Anglii. Alespoň podle uveřejňovaných článků v jednom z nejvýznamnějších lékařských časopisů „British Medical Journal“. Není to tak dávno co se tomuto tématu věnoval kromě úvodníku i třemi články uvnitř jednoho čísla. Všechny se stavěly za legalizaci. Na city působící líčení utrpení matky jednoho z lékařů, bylo zvlášť přesvědčivé.

Celý článek zde

* * *

Před delším časem jsem četl článek od zdravotníka, který se zamýšlel praktickým prováděním eutanazie - jak by asi mohlo vypadat v našich konkrétních podmínkách, kdyby byla eutanazie povolena. Věděl z praxe, jak to chodí v nemocnicích, když se jedná o umírání, a jak neurčitě a falešně se v ordinacích obvykle mluví s pacienty v terminálním stádiu. Např.: "Tak, dědo, a teď vás odvezou do hospice a dál vás budou léčit tam," a děda si myslí, že jede na doléčení někam do lázní, nikdo mu neřekne, že do hospice jede umřít. Nebo se používají cizí slova, kterým lidé nerozumějí, bojí se však zeptat: "Babi, chemoterapii máte za sebou a teď nasadíme paliativní léčbu," babička těžko pochopí, že to znamená, že léčba nádoru byla neúspěšná a nyní jí budou v průběhu umírání už jen tišit bolesti.

Autor článku znal ze své praxe řadu případů, kdy děti a vnukové neměli zájem, aby se nemocná maminka (babička) vrátila z nemocnice (komu to nepřipadá pravděpodobné, ať si uvědomí, že dnes už přesáhl počet případů pohřbů bez obřadu, tj. bez zájmu příbuzných, třetinu a podle některých zdrojů prý dosahuje skoro poloviny). Pro takové potomky pak nemusí být takový morální problém snažit se přesvědčit lékaře, že v zájmu zabránění nevýslovnému utrpení je eutanázie zcela na místě. A protože lékaři jsou jen slabými lidmi, může se potomkům podařit dosáhnout kýženého výsledku (opravdu věříme, že mezi lékaři nejsou takoví, jejichž odborný názor je dostatečně flexibilní, když mezi zvažovanými argumenty je i patřičně naditá obálka?) A zmanipulovat starého člověka, aby si kvůli svým milujícím dětičkám nechal udělat tu "eutázii", také nemusí být tak těžké, zvláště pokud si už není schopen uvědomit, oč přesně při tomto "léčebném zákroku" jde (lékaři přece provádějí jen léčebné zákroky, že?). Vždyť starší generace prožila aktivní část života v době, kdy lékaři ještě veřejně nepoužívali takové podivné formule jako např. "vést léčbu ke smrti pacienta" (citované vyjádření můžete od některých lékařů zaslechnout).

Znamená to snad, že je už úplně senilním či nepříčetným takový člověk, který si není schopen si srovnat v hlavě, že se dostaví do ordinace, kde mu lékaři odborně provedou "přerušení života"? Nikoliv. Člověk, který vyrostl a prožil život ve společnosti, kde bylo normou práce zdravotníků chránit život, může být ještě mentálně svěží a vést smysluplný život, jen už nemusí být schopen chápat, že na doktory si musí teď dávat pozor, aby ho nezabili.

Nelze se přece divit, že babička zvyklá důvěřovat lékařům netuší nic zlého, když si ji ten hodný pan doktor pozve do ordinace a s autoritou "bílého pláště" jí oznámí, že jí chtějí pomoci od utrpení a ukončit její nemoc. Pak ještě něco dost složitého chvilku říká, kolem stojí její dětičky a vnoučkové a povzbudivě se na ni usmívají. Pak se jí doktor zeptá, jestli rozuměla a jestli souhlasí; všichni na ni kývnou a ona jim přece nechce dělat problémy, když ví, že by po ní nechtěli nic zlého. A tak jí dá doktor podepsat nějaký papír, že byla poučena a že svobodně souhlasí při plném vědomí a že je to její nezvratné přání a pevná vůle atd. Nakonec jí řeknou: "Tak, paní Nováková, a zítra v 11 hod. přijďte do vedlejší ordinace a tam vám provedou tu eutanázii." Babička je šťastná, že udělala všem takovou radost a doufá, že jí ta "eutázie" pomůže.

Tak uvažoval o nebezpečí zavedení eutanázie onen zdravotník, jehož jméno si nepamatuji. Posuďte však sami - je tak nepravděpodobné, co říká? Lze něco více či méně podobného naprosto vyloučit?

* * *

Eutanazii v Belgii schválili v roce 2002, stala se tak druhou zemí po Nizozemsku, kde je tento způsob odchodu ze života legální. Uplatňuje se v případech, kdy je jasné, že přání zemřít je nezpochybnitelné a že pacient trpí nesnesitelnými bolestmi. Vždy ale závisí na úsudku lékaře.

Zákon o eutanazii schválili vládnoucí socialisté. Nyní se vychází vstříc i pacientům s Alzheimerovou nemocí a smí se uplatnit i u dětí.

Podle posledních údajů z roku 2011 byla v zemi uplatněna eutanasie u 1133 lidí. Většina z nich měla rakovinu.

* * *

V Česku je eutanazie zakázaná, přesto se skrytě provádí

Oficiálně je u nás eutanazie zakázaná. Přesto se provádí. "Říká se tomu divoká eutanazie a znamená, že lékař vědomě vede léčbu pacienta ke smrti. Cílem je ukončit utrpení nemocného," uvedl lékař Zdeněk Kalvach. Jeden z mála, kteří otevřeně přiznávají, že i u nás se eutanazie takto tiše praktikuje.

Jak? Stačí trpícímu s rakovinou podat třeba větší dávku morfia. Že se to děje, neradi přiznávají i další lékaři. Když nedávno na jednání České lékařské akademie zazněla otázka, zda chce někdo tvrdit, že se u nás eutanazie neprovádí, žádný z lékařů ruku nezvedl.

Všichni o tom vědí, nikdo se k tomu nepřizná. Není to legální. A to ani když o takovou pomoc lékaře prosí sám trpící pacient. Jenže lidé stále častěji volají po nějakých pravidlech, která by jim umožnila ovlivnit vlastní umírání.

Celý článek

P.S.
V jedné internetové diskusi uvedla zdravotní sestra, že odešla z nemocnice, protože nechtěla provádět eutanázie, k nimž ji lékaři nutili (např. předepsáním smrtelných dávek léků, které měla pacientovi injekčně aplikovat).

* * *

Ze snahy zabránit nevýslovnému utrpení nevyléčitelně nemocných by se mohlo snadno stát cosi jako poprava smrtící injekcí. Jako by nemoc byla trestným činem. Pacient je v takovém případě trestán za neschopnost uzdravit se, trestá se bez soudu, trestá se komisionálně provedeným usmrcením. Jak zabránit tomu, aby se z legalizované eutanazie nestal trest smrti, páchaný na těch, kteří se nejsou schopni bránit? Kdo či co zabrání šíření poprav v našich nemocnicích, až bude něco takového legalizováno, když se tomu nedá stoprocentně zabránit ani dnes, kdy je to (ještě) nelegální?

Z našeho křesťanského hlediska vidíme eutanazii jako neúctu k Bohem darovanému životu. Průvodním jevem prosazování legalizace eutanazie je úbytek lásky. Lidé se nemilují - dokonce už ani v rodinách. Žijeme v době, pro niž je charakteristickým znakem právě tento hrůzný proces mizení lásky ze společnosti - tj. z lidských srdcí a vzájemných vztahů. O kolik jsme bohatší, chytřejší a technologicky vyspělejší, o to jsme vzdálenější pokoji, prostotě a především lásce. Z perspektivy evangelia je jasná souvislost - rozmáhající se hřích ničí v lidech schopnost lásky. Naplňuje se, co pravil Spasitel o poslední době: "Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých." (Mat 24,12)














Editovat příspěvek č. 940

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 7. 10. 2013
V r. 313 bylo ukončeno pronásledování křesťanů

Oslavy 1700. výročí vydání Milánského ediktu

Patriarcha Bartoloměj na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Arcibiskup Simeon na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Niš (Srbsko) - Nejvyšší představitelé pravoslavné církve se v neděli 6. října t.r. shromáždili v srbském městě Niš, aby oslavili 1700. výročí Milánského ediktu, kterým svatý císař Konstantin v římské říši zastavil pronásledování křesťanství a postavil je na roveň ostatním povoleným náboženstvím. Edikt byl vydán roku 313.

* * *

Křesťanství začalo být pronásledováno prakticky ihned po svém zrodu - nejprve židy a posléze římským státem, který si povšiml skutečnosti, že křesťané zásadně odmítají uctívat bohy státních pohanských kultů a přinášet oběti modlám. Skutečnost, že křesťanství považují křesťané za neslučitelné s pohanstvím, vnímal římský stát jako projev neloajálnosti křesťanů vůči státu, a proto považoval křesťany za nepřátele císaře a římské říše. Krvavé persekuce křesťanů ze strany římského císaře se datují od 17. července r. 64, kdy vypukl požár Říma (trval 6 dní a 7 nocí, a následky byly hrozné). Aby se očistil od podezření ze žhářství, označil císař Neron za viníky požáru křesťany, proti nimž se následně obrátil hněv lidu. Pomsta křesťanům byla páchána způsoby, tak krutými a nelidskými, jak to jen lidská vynalézavost dokáže vymyslet (křesťané byli např. přivazováni na kůly, potíráni smolou a zapalováni v noci, aby sloužili jako veřejné osvětlení). Být křesťanem bylo tehdy ze strany pohanů prohlašováno za zločin proti lidskosti.

Pak ale nastal až do r. 94 relativní klid a křesťané byli považováni za sektu povoleného židovského náboženství. Oficiálně bylo dlouhodobé pronásledování zahájeno ediktem císaře Trajána, kterým odpovídal na dotaz Plinia ml. (v letech 111 - 113), jak zacházet s křesťany (Plinius se stal totiž svědkem mocného šíření křesťanské víry). Trajánův edikt sice stanovuje, že křesťané nemají být aktivně vyhledáváni ani nemají být na ně přijímána anonymní udání (což se však v praxi příliš nedodržovalo), ale když jsou usvědčeni, musejí být potrestáni (myslí se: usmrceni). Od této doby je zločinem pouhé přihlášení se ke jménu "křesťan". Křesťanům bylo přisuzováno veškeré zlo, všechna neštěstí a katastrofy. Byli pokládáni za nepřátele státu i lidstva. Byli popravováni nejbolestivějšími a nejzdlouhavějšími způsoby. Jejich usmrcování se provádělo pro zábavu "počestných občanů".

Podle odborníka na demografii křesťanství Davida B. Barretta během dvou tisíc let existence křesťanství pro svou víru zahynulo asi 70 miliónů křesťanů, z toho asi 45 milionu v průběhu 20. století. Sociolog Massimo Introvigne upozorňuje, že je to střízlivý odhad a skutečné číslo může být o hodně vyšší, a navíc ve většině případů pronásledování neznamená zabíjení, ale též jiné formy útlaku.
U nás si můžete o pronásledování křesťanů přečíst:
O mučednících I. - Vybrané kapitoly z Eusebiových církevních dějin (z prvých křesťanských staletí)
Biskup a mučedník sv. Polykarp
Báseň: Marcela (Z dob pronásledování prvních křesťanů za císaře Nerona)
Krátký popis života a utrpení svatého velkomučedníka Pantelejmona
Život a utrpení světitele mučedníka Kypriana a svaté mučednice Justiny
To vše ukončil císař Konstantin, který se v Niši - tehdy římském městě Naissus - mezi lety 272 až 285 narodil. S jeho otcem Constanciem, velitelem římských vojsk, se pojí zajímavá historka. Jednou se chtěl přesvědčit o spolehlivosti svých důstojníků. Nechal je nastoupit a zavelel: "Kdo je křesťan, ať vystoupí z řady!" Z řady učinila krok vpřed část vojáků. Byl to projev odvahy, protože všichni měli před očima krvavé pronásledování křesťanů, které se tehdy dělo. Za chvíli Constancius svůj rozkaz zopakoval. Další učinili krok vpřed. V táboře nastalo hrobové ticho. Každý s napětím čekal, co přísný ale spravedlivý velitel teď učiní. Po chvíli Constancius rozvinul papyrus se seznamem křesťanů a začal číst jména, počínaje od nejvyšší hodnosti: "Quinte Fábie, ty jsi křesťanem! Nenalezl jsi však odvahu se přiznat, a proto jsi degradován. Byl bys schopen zradit i Řím, když jsi schopný zradit svého Pána. Julie Naso, i ty budeš schopen zradit Řím, jako jsi teď zradil Boha. Degraduji tě." A tak postupně vyloučil z armády zrádce víry a vyhlásil, že křesťanským důstojníkům a vojákům důvěřuje, protože zachovali věrnost svému přesvědčení.

O jeho synu, Konstantinovi, je známo, že před rozhodující bitvou (26. října 312) - jak svědčí biskup Eusebios - spatřil na nebi hořící kříž a nápis: "En tútoi níka" (v tomto znamení zvítězíš). A zvítězil. Tím začala nová - křesťanská - epocha Říma, Evropy i světa.

Po roce 313 zahájil sv. Konstantin proměnu římské říše z pohanské na křesťanskou. O křesťanství prohlásil, že je "nejzákonnějším a nejsvětějším" náboženstvím. To však neznamená, že z něj učinil jediné státní náboženství, jak je to občas mylně interpretováno. Protože starý Řím jako hlavní město římské říše z vojenského hlediska nevyhovoval, založil císař nové hlavní město Konstantinopol, které vybudoval na místě rozpadlého řeckého městečka Byzantion (etymologie názvu je nejasná). To se pak stalo prvním křesťanským městem. Později kvůli šíření herezí svolal Konstantin první všeobecný sněm (r. 325), jehož se zúčastnilo 318 biskupů doprovázených "mohutným proudem nižšího duchovenstva" (dle svědectví jednoho z nich). Císař sněm zahájil slovy, že od účastníků žádá jen to, co sami kážou svým věřícím: dobrou vůli, jednotu a pokoj.

Císař Konstantin se dal pokřtít až tři dni před smrtí a zemřel jako křesťan r. 337. Milánský edikt znamenal pro církev zastavení vyhlazování křesťanů a to byla významná úleva pro církevní život, který se po tak dlouhé době "podzemní činnosti" mohl začít svobodně rozvíjet. Na druhé straně znamenala svoboda křesťanství i svobodu pro rozvoj a šíření herezí, které představovaly pro křesťanství záludnější a možná i horší nebezpečí než pohanství. Tím, že se stalo křesťanství jedním z uznávaných státních náboženství a kvůli sympatiím císaře si získalo jakýsi punc společenské prestiže, začíná v něm působit duch zesvětštění a poklesu morálky křesťanů. Na to církev reagovala rozmachem mnišství, které se snažilo v pouštních komunitách udržovat morální tonus prvotního křesťanství, vysokou mravnost a hlavně intenzitu duchovního života. Zvláště kinoviální monastýry dodnes pěstují způsob života a praxi prvotní jerusalemské obce, kde měli všichni všechno společné a neustále dleli na modlitbách.

* * *

Na srbských slavnostech v Niši byl přítomen ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, jeruzalémský patriarcha Theofilos, hlava Ruské pravoslavné církve Kirill, srbský patriarcha Irinej a zástupci pravoslavných komunit z Albánie, Kypru, Polska, Slovenska a dalších zemí. Mezi zúčastněnými (a při příležitosti významného výročí také vyznamenanými osobnostmi světového pravoslaví za účasti srbské televize a mezinárodních médií) byli i zástupci pravoslavné církve působící na našem území, zastupující metropolita Simeon a emeritní arcibiskup Kryštof, který sloužil doxologii spolu s ostatními představiteli světového pravoslaví.

Římskokatolická církev svého zástupce na tuto slavnost nevyslala. Nepřítomnost římskokatolických duchovních na dnešních oslavách je podle srbských médií projevem církevního rozkolu obou velkých křesťanských denominací. Ten trvá od 11. století.

Viz website Srbské pravoslavné církve a Christnet
















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 940 do č. 943)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz